Student: James Watfar
Kolej:Havraspár
Školní rok: zima 2014

Kouzelnické instituceZadané téma: Důležité kouzelnické instituce, o nichž se nemluví
Konzultant: Janel Weil
Posudek: Zadání zkoušky OVCE z předmětu Kouzelnické instituce pro pana Watfara rozhodně nepatřilo k těm nejjednodušším, právě naopak. Díky své všeobecnosti a nespecifikovanosti mu dávalo velký prostor k samostatnému výběru tématu, k jeho zúžení a zvolení té nejlepší formy jeho prezentace. Pan Watfar si ve všech třech zmíněných kategoriích poradil vskutku bravurně a práce tak předčila veškerá má očekávání.

V první řadě bych chtěla pochválit strukturovanost celého díla. Jak v závěru sám student zmiňuje, bylo velmi obtížné vybrat ze dvou očividných možností – zvolit pouze jednu konkrétní instituci a její tematiku zcela vyčerpat detailním popisem… vlastně všeho, co se k ní váže, nebo zvolit styl přehledový, kde bude zmíněno institucí vícero, ovšem pouze v hrubém nástinu. Způsob přehledový kvituji s nadšením. Pan Watfar zde prokázal, že se orientuje ve všech myslitelných oborech a odvětvích, když zahrnul tolik „druhů“ institucí, kde spolu většina ani v nejmenším nesouvisí. Kromě toho je vzhledem k rozmanitosti zvolených institucí více než vhodné jejich roztřídění na minulé, tedy zrušené, současné, tedy stále existující, a budoucí, tedy teprve plánované. V těchto kategoriích je pak jednodušší instituce porovnávat a více zjistit o podobnosti jejich struktur či důvodů, proč se o nich vlastně nemluví či mluvit nemá.

Dále si cením práce s původním zdroji, které se obzvláště v našem kouzelnickém světě nedohledávají nijak lehce. Je nutno vědět, kam a na koho se obrátit, kde doručit švestičku… chci říci prokázat patřičnou úctu a podobně. Student prokázal, že jeho znalosti v tomto směru jsou již na profesionální úrovni a získávání informací pro něj není sebemenším problémem. Také dokázal zvolit relevantní ukázkové přílohy, které připojil k samotné práci. Tuto schopnost vysoce cením, protože vybrat konkrétní reprezentativní vzorek ze záplavy více než zajímavých informací je vskutku činností nezáviděníhodnou. Jak už z výše uvedeného vyplývá, vůbec nejnadšenější jsem tak z kopií či originálů nejrůznějších dokumentů, zpráv a dalších ilustračních materiálů, které přibližují problematiku a činí ji atraktivní i pro nezainteresované osoby. Všechny materiály navíc mohou být postoupeny k dalšímu zkoumání a pan Watfar se tak bude velkým přínosem podílet na objevování zapomenutých tajemství některých institucí.
Taktéž kvituji zařazení životopisů důležitých postav historie i současnosti, které jsou s existencí některých institucí nerozlučně spjaty. Obzvláště si cením výzkumu, který student provedl v případě pana …. ……., o jehož životě mnoho faktů známo nebylo a pan Watfar musel jistě vynaložit nemalé úsilí při jejich zjišťování.
Co mě naopak překvapilo, byl fakt, že výčet životopisů je zcela mužskou záležitostí, protože minimálně v jedné ze zmíněných institucí figuruje jedna velmi důležitá žena, která by neměla zůstat opomenuta. Této dámě se tedy budeme více věnovat v ústní části zkoušky.

V celé práci jsou jasně patrné tendence způsobující to, že je existence institucí zamlčována. Tou asi nejsilnější je jejich temnomagické zaměření, případně směřování k něčemu, co již dnes není považováno za žádoucí, omezování něčích svobod. Další podkategorií jsou instituce natolik bláznivé, že se za ně sami kouzelníci tak trochu stydí. A nesmíme zapomínat na ty, které jsou zkrátka postavené mimo zákon. Nechci říkat, že je toto dělení nějak striktně vymezeno, naopak, instituce obvykle spadají do vícera kategorií, důvody se mísí, ale přesto je vidět, že sám student si byl při koncipování své práce těchto charakteristik vědom.

Zmíněné instituce pak byly vybrány s rozmyslem a rozvahou, je vidět, že se autor snažil co nejpřesněji splnit zadání a zároveň předestřít čtenáři co nejširší škálu institucí, jaká byl možná.
Jsem ráda, že došlo ke zmínění Akademie umu černomagického, což je i přes velmi kontroverzní předmět zájmu globálně důležitá instituce pro rozvoj magie jako takové, a přesto byla z bezpečnostních důvodu zcela vymazána z povědomí kouzelnické veřejnosti.
Za stěžejní také považuji Ústav pro zachování dědictví písemného, což je instituce s vynikajícím původním směrem, která by stála za obnovení v té podobě, v jaké byla zakládána, magie slova je totiž jedním z pilířů magie obecně. Přesto je nutno počítat s tím, že k takovému kroku již nikdy nedojde, hlavně kvůli negativní předchozí zkušenosti.
A klasikou, která nemohla být opomenuta, je Mozkomoří akademie, místo natolik utajené, střežené a komplikované, že je až s podivem, kolik informací dokázal pan Watfar pro svou práci získat a raději nebudeme domýšlet důsledky jeho pátrání, pokud by se snad prokázalo, že zde byla nějaká administrativní chyba při udělení povolení. Lidé o mozkomorech neradi slyší, i proto do existence akademie nešťourají ani ti, kteří o ní třeba něco zaslechli, což považuji za velmi nezdravý přístup.
A jako poslední bych ráda vypíchla Noční věštec, což je projekt, který by mohl inspirovat mnohé žurnalisty a tvořivé duše, protože z marketingového hlediska mu nemohla být prokázána větší služba.
Uzavření práce Institutem světové očisty je důraznou, nepříjemnou tečkou na konci, kouzelníci by si měli uvědomit existenci i podobných nátlakových radikálních skupin, jejichž záměry jsou příliš šílené na to, aby je někdo bral vážně, přesto mohou pro naši společnost představovat velké nebezpečí.

Odvedená práce je natolik kvalitní, moudrá, informačně bohatá, rozmanitá, zasvěcená a inspirativní, že zde nezůstává ani sebemenší prostor k úvaze nad udělenou známkou, protože pokud by V nebylo uděleno zde, tak kde tedy?
Pan Watfar si tedy za svou práci s mým velkým potěšením odnáší více než zaslouženou známku V (Vynikající).

Janel Weil
Hodnocení: Vynikající
Hodnocení propugnatio: Vynikající
Hodnocení cogito: Vynikající


Vypracování

Kratší slovo úvodem

 

Zdánlivě prosté zadání skrývá oblast netušených rozměrů. Úvodem chci předeslat, že oblast institucí, řekněme, poněkud ne v samém středu zájmu kouzelnické veřejnosti stojících, nelze probrat s dostatečnou pečlivostí a je prakticky vyloučeno nepominout v tomto textu některé detaily a skutečnosti. Pokusím se proto najít jistou rovnováhu mezi množstvím důležitých, obecných a zevrubných informací, a množstvím detailů a to tak, aby byl výsledný pokus o alespoň částečné zmapování tohoto druhu institucí co možná nejsmysluplnější.

Vycházeno bude z mnoha zdrojů, nebál bych se jejich množství označit za nepřeberné. Převážně jde o kroniky, listiny a dokumenty dochované z let dávno minulých, o přímá svědectví kouzelníků – tato je třeba brát s jistou rezervou, o současné materiály ministerstva kouzel a podobně. Rád bych podotknul, že chceme-li se dopustit skutečně pečlivého bádání, nesmíme opomenout ani zdroje nečekané, mnoho zdánlivě netušených informací o instituci může skrývat například obraz, stranou nelze nechat ani gobelíny, náhrobní kameny důležitých kouzelníků a podobně. Každý střípek lze více či méně doplnit do mozaiky, která nakonec utvoří celkový a doufám, že dostatečně věrný, obraz skutečného stavu věci.

Předchozí odstavec se úzce váže k rozdělení tohoto textu, zejména k jeho první části, který, jak bude záhy pochopitelné, vyžaduje bádání a pátrání v mnohem větší míře, než je tomu u částí ostatních.

Text je pro lepší přehlednost a pro snazší zařazení zkoumaných institucí rozdělen na tři tématické části. První část se zabývá institucemi, jejichž existenci již pohřbila minulost. Jde o instituce patřící historii, ať už historii hluboké nebo relativně nedávné. Oblast zaniklých institucí je zajímavá zejména proto, že se můžeme pozastavit nad důvody zániku těchto institucí, což, jak je jistě patrno, u institucí současných nelze, byť bychom si to u mnohých z celého srdce přáli.

Další část pak patří institucím současným, v současnosti vzniklým či jednoduše stále fungujícím. Snadno se tak může stát, že je mezi současné zařazena instituce již třetím stoletím fungující, zatímco předminulý rok zrušená instituce s pouhou pětiletou historií už patří do první části. Věřím, že tato drobná chaotičnost není na závadu, protože dělá celý text naprosto věrným kouzelnické povaze věci komplikovat a zamotávat do jaksi osobité, kouzelnické logiky.

Část třetí, poslední, se tedy logicky váže k institucím neexistujícím, teprve plánovaným. Je zvlášť zajímavá, neboť ji jednou bude možno porovnat se skutečným stavem. Pokud ovšem zmíněné instituce skutečně vzniknou, mnohé z nich jsou již před svým založením v situaci poněkud složitější.

 

Nyní krátce k tomu obecnějšímu. Je třeba si říct, jak nebohé instituce vlastně k zařazení mezi ty “o nichž se nemluví“ přišly. Důvody jsou různé. Stejně jako institucí, je těchto důvodů nespočet. V první řadě je to pochopitelně značně kontroverzní oblast činnosti takové instituce. To se navíc postupem času, nálad a názorů v kouzelnické společnosti a podobně, výrazně mění. Co se dnes zdá samozřejmostí, to bylo dříve krajně zavrženíhodné a naopak. Je otázkou, nakolik kontroverzní byla před tisíci lety otázka kouzelnické krve, nakolik budí vášně a rozhořčení dnes a zda je tedy případná instituce, zabývající se krví a existující před deseti stoletími, kontroverzní, či zda se kontroverzní institucí teprve stala. Dalším kritériem může být například osoba pro danou instituci významná. Instituce sama může být naprosto legitimní, ale stojí-li za jejím vznikem černokněžník, je hned všechno jinak. Za zařazením instituce do této neblahé kategorie může stát i její jakkoli pohnutý osud. Jsou takové konce institucí, na které se radši zapomnělo. Může jít o konce neslavné, skandální… V neposlední řadě pak existují instituce, které se kategorii jako takové lehce vymykají. Naplňují sice její smysl, naplňují jej však zcela jiným způsobem než ostatní. Jde o instituce patřičně utajované a to utajované skutečně, ne jako je tomu v případě řady jiných utajovaných věcí, které jsou utajeny tak dobře, že o nich naopak mluví úplně každý. Instituce spadající pod kategorii těch, o kterých se nemluví, právě z tohoto posledního důvodu, jsou ve vypracování zastoupeny jen minimálně. Naneštěstí je o jejich existenci velmi málo informací a i když si na systém kouzelnického školství nelze stěžovat, úplatky a koupené informace stále nejde vykázat coby nutné a školou hrazené výdaje na vypracování kouzelnické zkoušky.

 

Aby nebyl výčet institucí s pohnutou minulostí, pohnutou současností, pohnutou budoucností a vůbec pohnutým osudem jen suchým výčtem, podaným navíc formou nezáživného textu, pokusím se, bude-li to alespoň trochu možné, doplnit konkrétní části textu s nimi souvisejícími materiály. Oproti původnímu plánu půjde často jen o kopie skutečných, dochovaných materiálů, neboť nákup originálů, stejně jako jejich krádež, rovněž nelze vykázat coby nutné a školou hrazené výdaje na vypracování kouzelnické zkoušky. A to i přes skutečnost, že obojí dokáži díky vlastním kontaktům objednat hluboce pod tržní cenou.

Často se stává, zejména u institucí, za jejichž pohnutostí stojí pohnutá osobnost, že je k úplnosti informací zapotřebí dodat i životopis oné osobnosti či vícera osobností. Tu stručný, tu obsáhlejší a do podrobností až nemístně lezoucí. Jelikož by mohl takový životopis či jiná náležitost zahltit konkrétní text zbytečně dalším množstvím textu a vše ještě více znepřehlednit, uvedu životopisy na samotný závěr vypracování a na příslušném místě na ně bude pouze odkázáno. Pevně totiž věřím, že bude nepřehlednosti učiněno za dost i tak. V závěru se též nachází několik dokumentů a materiálů obrazových, doplněných krátkými popisky či dovětky.

 

 

Instituce zaniklé

 

První institucí zamíříme do hlubokého středověku. Co víc, zamíříme daleko před vznik naší kouzelnické školy. Roku 792, tedy před více než dvanácti sty lety, spatřilo světlo světa usnesení zástupců několika velkých a především z hlediska obchodu nesmírně důležitých kouzelnických osad, ustavit jistou instituci coby reakci na tehdejší neútěšnou situaci, ve které se kouzelnická společnost nacházela v souvislosti s draky. Dračí populaci se na přelomu století nebývale dařilo, dodnes je tato doba uváděna v příručkách a odborných encyklopediích jako doba největšího rozkvětu dračího druhu (Viz. kniha „Radši život dračí“). Sama existence přemíry draků by pochopitelně nebyla kouzelníkům na obtíž, kouzelnická společnost je mnohem přizpůsobivější co do sdílení životního prostoru s jinými druhy. Draci, jindy žijící stranou lidských osad, však neúnavně rozšiřovali svá teritoria a to zejména na úkor osad mudlovských, kteří s kouzelníky pochopení pro patnáctimetrová zvířátka chrlící oheň na padesát sáhů daleko nesdíleli. Nově vzniklá instituce tak měla plnit zdánlivě Merlinulibý účel – jejím úkolem bylo monitorovat a případně usměrnit dračí populaci tak, aby nepřekážela mudlovskému světu. Tato, z dnešního pohledu nepochopitelná, starost o mudlovský svět pochopitelně pramení z jiných poměrů. Před dvanácti sty lety nežila kouzelnická společnost v úplném utajení, maximálně jen v částečném, a mezi mudly i kouzelníky ještě kvetl poměrně čilý obchodní ruch. Mudlové však, s celou svou zaostalostí a prachbídnými schopnostmi, k obchodování užívali léty prověřené obchodní stezky. Mělo se za to, že draci přirozeně nalezli tyto cesty, kterými jim pravidelně přicházelo vstříc krmení, a hodlají na obchodní stezky pořádat skupinové nálety s občerstvením. Aby byl obchod s mudly zachován, ustavili kouzelníci zmíněnou instituci Pro správu výskytu dračí populace, která měla za úkol obchodní stezky mudlovských obchodníků chránit, držet od nich draky dál. Myšlenka se pochopitelně setkala s všeobecným nadšením.

Provedení bylo horší. Při poměrně složitém způsobu vzniku a fungovaní instituce tak obrovského rozsahu v tak hluboce středověké době, trvala celá realizace zajímavé myšlenky plných deset let. Během této doby se k jejímu vzniku přimotala celá řada kouzelníků ne přímo první kategorie, jisté prameny hovoří i o zástupcích mudlovských podvodníků a zločinců, celá myšlenka se navíc vleklou realizací dostala mimo zájem a přísný dozor společnosti, díky čemuž se lehce zvrhla v myšlenku v základu stejnou, v konečném důsledku úplně odlišnou. Instituce, zcela legitimní a vším, co v těchto dobách mohlo její funkci posvětit posvěcená, nakonec skutečně vznikla a fungovala. Namísto ochrany obchodních stezek však draky na stezky naváděla a bezpečnost na nich, kvůli navádění ještě potřebnější, zajišťovala za štědrou úplatu. To se pochopitelně řadě lidí nelíbilo

Je docela dobře možné, že tato zdánlivá maličkost zasela první semínko sváru mezi světem kouzelnickým a světem mudlů. Instituce byla záhy zrušena, nevydržela fungovat ani dvacet let. Stín, který jejím vznikem na kouzelníky padl, byl tak obrovský a vstoupil do tolika legend, že bylo učiněno všechno proto, aby instituci a každou, byť drobnou zmínku o ní, navždy pohřbila minulost. Naštěstí se nepovedlo a dnešní kouzelníci, již vyrovnaní s minulostí, informace o svém historickém přešlapu tají mnohem méně. K ukončení činnosti instituce jistě přispěla i takzvaná dračí vzpoura, kdy si pracovníci instituce roku 820 po sérii rozsáhlých požárů uvědomili, že strážní věže, nejdůležitější část instituce, nebylo vhodné postavit v rámci úspor ze dřeva.

 

V pomyslném putování dějinami, dokud se ještě jde alespoň přibližně držet něčeho, co alespoň zhruba připomíná časovou posloupnost, se přesuneme o jedno až dvě století kupředu. Další institucí, o které se nemluví, je instituce, jejíž upadnutí v nemilost je přímo křišťálově průzračné a není třeba jej nijak dlouze představovat.

Roku 847 byla založena ve své době veleslavná Akademie umu černomagického. Název je vše říkající. Protože by byly akademie, školy, univerzity či ústavy zabývající se výukou černé magie až příliš snadnou oblastí zájmu tohoto vypracování, a protože v jistých dobách rostly jako mandragory po dešti a text by se tak z většiny změnil jen ve výčet prakticky totožných institucí, uvádím jen ty nejzajímavější a něčím ojedinělé. Přesně takovým případem je i tato akademie a to z poněkud nečekaného důvodu. Akademie umu černomagického nebyla ani zdaleka první. Nebyla proslavena, jako jiné, nechutnými, prakticky nepublikovatelnými úspěchy (víte, že existoval žebříček černomagických univerzit, který počítal prestiž dle rozlohy ke škole náležících hřbitovů?) tato škola se proslavila coby instituce nejvyspělejší. Z dnešního pohledu jde vlastně o jakousi bílou vránu mezi institucemi vyučujícími a zkoumajícími černou magii. Kladla nebývalý důraz na teorii a více než jiné se zabývala výzkumem, který mnohdy vedl spíše k usměrnění černé magie, než jejímu šíření a zdokonalování. V ranných dobách se stala dokonce terčem kritiky pro svou přílišnou humánnost, tedy pravý opak toho, co bychom očekávali.

Nenechme se však mýlit zdáním, za působením instituce stály skutečné kapacity, největší černokněžníci svých generací, odborníci s řadou praktických zkušeností, díky kterým bylo garantováno zvládnutí černé magie na skutečně nejvyšší možné úrovni. Některá s akademií spojená jména pro nás nejsou bez zajímavosti, a je to i jeden z hlavních důvodů, proč je právě tato instituce vybrána do tohoto výčtu. Mezi studenty slavné akademie najdeme jména více než povědomá. Nezanedbatelný studijní pobyt zde podle všeho strávila sama Rowena z Havraspáru, jejíž zápisky ze studií na slavné akademii dodnes stráží nejstarší z havraspárských havranů a odmítá je vydat pro jejich nebezpečnost. Pátráme-li po povědomých jménech déle, zjistíme skutečnost ještě překvapivější – post jednoho z mladších profesorů zde zastával plná dvě léta Salazar Zmijozel. Nutno podotknout, že oba zmínění o několik let později zasadili nejtvrdší ránu výuce černé magie, když proslavili instituci, která byla průkopníkem mezi školami, které tuto oblast kouzelnických věd nevyučují. Právě kvůli jejich dřívějšímu spojení se slavnou akademií byli jistý čas kritikou přímo zavaleni. Až do sedmnáctého století existoval rukopis dobového eposu “Zrádci nad jezerem“ jehož autorství se přisuzuje někdejšímu řediteli akademie, amatérskému literátovi. Naneštěstí rukopis v sedmnáctém století shořel při požáru knihovny, v jejímž fondu historických rukopisů byl uložen. Za požárem dle kronik stojí, cituji: “Žhář na úplatu pro kohos pracující, polapen zmateně značíce za plátce ptactvo.“ I přes mé silné podezření, že máme k celé situaci očité svědky, přesnější informace chybí.

Ale zpět k akademii. Jistým ústupkem zakladatelů naší školy byly odborné stáže zdejších studentů, součástí sedmého ročníku byl měsíc studia na Akademii umu černomagického, čímž na čas umlčeli hlasy kritiků. Konec této praxe i konec akademie jako takové přišel záhy, s novým vedením akademie, které přerušilo tradici vedení předešlých a škola během několika málo let upadla do šedivého průměru černomagických institucí. Zatímco jiné v tomto průměru bez potíží fungovaly, slavné a jedinečné akademii nebyl propad úrovně odpuštěn a po hromadném odchodu většiny kvalifikovaného profesorstva – jeden byl poté mimochodem v pořadí druhým učitelem obrany proti černé magii na naší škole – akademie vydržela skomírat jediný rok. Její zánik byl poměrně rychlý, přesto však stačil v očích veřejnosti i historiků zastínit skutečný význam akademie a instituce tak zapadla mezi všechny ty odsouzeníhodné školy černé magie, i přesto, že byla v tolika směrech natolik odlišná a neměla by tak být pro své zaměření zavrhovaná, jelikož pro omezení černé magie učinila ve skutečnosti mnohem více, než některé instituce proti této magii brojící.

 

Učiníme dějinný skok a přesuneme o více než sedm set let kupředu. Okolo roku 1743, jak víme, se datuje vznik slavné Gringottovy banky. Jak již mnozí z nás neví, stejné datum je připisováno založení Ústavu pro záležitosti peněžní. Historie je to více než zajímavá, uvedena je jen ve zkratce.

Ústav byl, jak jinak, bleskovou reakcí na založení skřetí banky. Když bohatý rod Gringottů založil svou banku a napnul všechny své síly k získání naprosto dominantního pozice v kouzelnickém světě, vycítila jistá část bohatých kouzelníků – a naprosto správně – poslední šanci tuto pozici obsadit institucí vlastní, ryze kouzelnickou, skřetů prostou. Odstavit skřety od kontroly kouzelnického bohatství se velmi záhy ukázalo jako krok většině veřejnosti sympatický, škřeti se sice těšili velkého uznání za svou odbornost, oblibu u kouzelníků si však nezískali dodnes, před dvěmi sty padesáti lety teprve ne. Mimořádně povedený start skřetí banky byl velice záhy zabrzděn, když se vší možné podpory jak z řad veřejnosti, tak politiků, důležitých osobností i institucí, začalo dostávat nikoli dnes slavné bance se sídlem na Příčné ulici, ale jen o dva roky později založenému Ústavu. V několika velice krutých letech, kdy ekonomika kouzelnického světa doslova úpěla pod palbou války dvou znesvářených bankovních domů, visel často osud Gringottovy banky na vlásku. Zkušení a prohnaní skřeti dokázali přežít jen díky rychlému a velkolepému startu, kdy si za pouhé dva roky, ještě před oznámením banky ryze kouzelnické, stačili zavázat značný majetek a již z kraje vytvořili dostatečné finanční rezervy.

Soudobé informace a jejich zdroje nejsou nijak přísně tajeny, upadly jen, a jak se později dozvíme, upadly tam cíleně, v zapomnění. Máme proto docela přesný obrázek o tehdejší situaci. Byla to doba skutečně nepěkná. Skřeti, již tak dost neoblíbení, seznali, že nikam nevede snaha o obrat veřejného mínění a vydali se cestou opačnou – rozhodli se bojovat proti celému světu a oblíbenějšího soupeře porazit. Nastala léta přímo brutálních smluv, již zavedení zákazníci prakticky ztratili možnost jakkoli se ze služeb banky vyvázat, zabavovaly se majetky celých rodů pro sebemenší záminku, exekuce byly na denním pořádku za nedodržení termínů a zpoždění v řádu vteřin. Klienti s hrůzou zjišťovali, že se bance upsali například na nesmyslných třicet generací dopředu, čímž banka získala na potenciálním majetku a podobně. Když Ústav zapůjčil větší obnos peněz firmě či instituci, okamžitě ji Gringottova banka koupila a prachsprostě nechala zkrachovat, přičemž převzala závazky a natáhla splátky tak, aby sama za pravidelně splácené drobné disponovala penězi konkurence. Uplácelo se ve velkém. Měnily se zákony dle instituce, která zrovna víc zaplatila. Došlo i na vraždy, krádeže, zpronevěru. Jistě ne náhodou shořela řada smluv.

Šílenému běsnění skřetích i kouzelnických finančníků učinila přítrž až nervozita veřejnosti. Ústav pro záležitosti peněžní začal citelně vleklou válku prohrávat, dokud fungoval a byl oblíbenější stranou konfliktu, bylo jednoduše kam ukládat peníze. Když ovšem začal peněžní ústav ztrácet a jeho konkurence byla stále zapsána jako strana zlá a špatná, neměli bohatí kouzelníci kam uschovat majetek a komu svěřit jeho správu. V prvním případě by riskovali, v druhém by zradili své i veřejné mínění. V tu ránu nastal obrat v chování skřetí instituce, k tomuto okamžiku se datuje vstup kouzelníků mezi vlastníky a vedoucí pracovníky banky. Tím bylo mínění nervozitou vypjaté veřejnosti obráceno a začal rychlý úpadek Ústavu.

Zdá-li se, že je v části o Ústavu pro záležitosti peněžní věnováno více pozornosti Gringottově bance, pak je to zdání zcela správné. Na samotném Ústavu nebylo pranic zvláštního, šlo o běžnou, trochu naschvál a ze strachu založenou banku, která neustála agresivní přístup slavného konkurenta. Činy Gringottovy banky jsou tak pro osud této instituce, o níž se nemluví, mnohem důležitější než činny instituce samotné. Šlo o prostý, ale nevšedně agresivní konkurenční boj, který Ústav nezvládl a prohrál. Proč však prostý poražený patří mezi instituce když proslulé, tak jedině neblaze a proč je historií zavržen? Důvod je prostý a zcela v duchu rčení, že dějiny píší vítězové. Skřeti umí být důkladní. Svou konkurenci zničili úplně a dokonale, včetně vzpomínek na ni. Po čase, když díky dominantnímu postavení shromáždila skřetí banka dostatečné prostředky, vliv i oblibu, snadno vrtkavým míněním kouzelnické veřejnosti pohnula, za správné nitky na vlivných místech zatahala a i když se za válečného stavu nechovala dvakrát eticky, coby instituci kontrolující prakticky veškeré kouzelnické finance jí nečinilo nejmenší problém přesvědčit kouzelníky, že byla vždy tou jedinou správnou, chrabrou a na dobro svých klientů myslící. Jejich přičiněním upadl Ústav v nelibost jakožto instituce kladoucí si vždy za cíl zdevastovat kouzelnickou ekonomiku a okrást každého, kdo na něj se svými penězi byť jen pomyslí. Není bez zajímavosti, že se Ústav dodnes uvádí coby záporný příklad v učebnicích a příručkách zabývajících se finančnictvím. Redigováním většiny z nich je pověřena Gringottova banka… Předání banky cele do rukou skřetů, jak se stalo o desítky let později, bylo už jen příslovečnou třešničkou na dortu všeho, co si banka dokázala na kouzelnících vynutit.

 

Jednou z nejdůležitějších a nejkratší dobu funkčních institucí, o jakých se nemluví, byla instituce, jejíž název opět sám o sobě napoví. Proč byla vždy mezi tyto instituce řazena, je nasnadě. Jde o Stínové Ministerstvo kouzel. Jistě není třeba dokazovat, že instituce od samého vzniku ležela víc než silně v žaludku všech úředníků a politiků ministerstva původního. Stínové ministerstvo bylo založeno roku 1915. Toho roku zuřila v mudlovském světě jakási významnější válka, pro kouzelníky se stal tento rok datem, kdy byla definitivně ustavena a ve všech zákonech zakotvena pravidla pro skrývání světa kouzel – pochopitelně, samotné skrývání započalo mnohem dříve, ale až na počátku minulého století kouzelnický svět dovedl celou věc k dokonalosti a až tehdy uznal, že je zapotřebí skutečně úplné a většinou bezpodmínečné krytí. Vzhledem k nastalým zmatkům, a to v obou světech, doby to byly neklidné a kouzelníci si zvykali na nová pravidla, bylo Ministerstvo kouzel nesmírně vytíženým úřadem. Objevila se, dokonce oficiálně, myšlenka, že by bylo vhodné zřídit, byť jen na čas, ministerstvo paralelní, s omezenými pravomocemi, na které by mohlo ministerstvo hlavní delegovat část svých méně důležitých funkcí. Vše nakonec zůstalo jen v rovině konceptu, dosud existují poměrně přesné plány a návrhy druhého ministerstva, kdyby snad měl někdo chuť myšlenu oživit. Důrazně mu to ovšem nedoporučuji.

Po roce planých řečí a ještě planějších nadějí, kdy se ti nejúlisnější zástupci všech vysokých činitelů ministerstva mohli těšit na ministerstvo vedlejší, neboť právě tito měli největší kvalifikaci k zastávání ministerských postů, byl návrh definitivně shozen ze stolu. Což se mnohým kouzelníkům nelíbilo. O další rok později vzniklo tajným ujednáním několika vysoce postavených úředníků Stínové Ministerstvo kouzel. Za jeho financováním stály některé z nejmocnější a nejbohatších kouzelnických rodů, plné tři měsíce se dařilo vznikající ministerstvo tajit. Když vyšla celá věc najevo, byla reakce legitimního ministerstva okamžitá. Sám ministr kouzel podepsal výpovědi všech do Stínového Ministerstva zainteresovaných prakticky na minutu, zvažováno bylo též jejich uvěznění, ale, jak poznamenal vtipně jistý novinář v článku s titulkem “Jak tohle skončí?!“ opět cituji: “Naneštěstí neexistuje paragraf trestající přečin: Sápe se na mou židli a mě se to nelíbí.“ Navíc, jak už to tak bývá, není radno příliš okatě likvidovat své názorové oponenty, tím se člověk v očích veřejnosti zrovna nevylepší. Vlnu nevole zvedlo už samotné propuštění, navíc bez udání důvodu, protože sápat se po židli nadřízeného též není mezi uznanými důvody k výpovědi, byť je to logické. Ovšem veřejné mínění logiku nemá.

Stínové Ministerstvo kouzel tak s menšími i většímu obtížemi, s nenápadnými klacky házenými pod nohy legitimním ministerstvem, skutečně vzniklo a začalo fungovat. Téměř půl roku trvalo instituci vůbec ustanovit a zařídit. Pak začala instituce řešit, jak se zmocnit reálných pravomocí, protože, byť tolerována a mnohými kouzelníky i vítána, žádné pravomoci neměla. Sama sobě lehce ztížila situaci, protože svého ministra kouzel dosadila plně dle vlastního uvážení, stejně jako vedoucí jednotlivých odborů. Brzy se ukázalo, že lidí sice Stínovému Ministerstvu fandí, ale nemají důvod požadovat předání některých pravomocí z rukou ministerstva původního. Ministerstvo stínové vyřešilo situaci chytře – ustanovilo úplně nové odbory, vymyslelo úplně nové funkce a pravomoci a jelikož tyto ještě nenáležely nikomu, bylo jen otázkou chytré rétoriky přesvědčit veřejnost, že by pravomoce někomu patřit měly a že existuje jedno ministerstvo, které pro ně má čirou náhodou zrovna vhodné odbory. Byly to funkce značně okrajové, dokonce tak okrajové, že legitimní ministerstvo, ve snaze zavděčit se a ukázat vstřícnou tvář, upravilo zákony tak, aby samo oficiálně tyto funkce Stínovému Ministerstvu přiznalo, čímž se vlk nažral a koza zůstala celá.

Bezvýznamné a do značné míry uměle vytvořené funkce poskytly ovšem Stínovému Ministerstvu dostatek času a kapacit k práci na tajné koncepci rozvoje. Pracovalo na ní bezmála rok a půl. Spočívala v důkladném studiu patřičných zákonů a v hledání dostatečného množství kliček, což se, pochopitelně, podařilo. Celá situace byla naprosto jednoduchá – z vůle Ministerstva kouzel existovaly zákonné cestičky, jak připsat Stínovému Ministerstvu pravomoc. Dál už bylo otázkou správného kličkování mezi zákony, vyhláškami a předpisy, domoci se pravomocí v oblastech důležitých, až přímo klíčových. S tím začalo Stínové Ministerstvo ze dne na den a kouzelnický svět byl rychlým nástupem ctižádosti zaskočen. Zaskočeni byli i mudlové. Jelikož s hlavou mudlovské politiky udržuje ministr kouzel kontakt, rozhodlo se Stínové Ministerstvo posílit svou legitimitu tím, že se vrhlo na udržování kontaku s vícero hlavami mudlovské politiky a tím rozpoutalo přímo nevídaný zmatek. V očích představitelů mudlovského světa, právě čerstvě definitivně a úplně odtrženého od světa kouzel, mělo větší kredit Ministerstvo Stínové, protože mudlovští ministři se sotva vyznají v politice vlastní, natož v kouzelnické, a větší slovo u nich měl jednoduše ten, kdo s nimi jednal častěji a víc. Na to reagovala kouzelnická společnost rozporuplně, mnohým ještě mudlovský svět úplně od srdce neodrostl a přístup Stínového Ministerstva vítali. U mnohých ovšem vzbudily nevoli zmatky, které ve světě kouzel nastaly. Nenadálé tahanice o funkce, odbory, pravomoci, úřady… to všechno vedlo k menšímu i většímu chaosu, k horšímu fungování úřadů a k nejistotě.

Stínovému Ministerstvu kouzel se povedlo proniknout do oficiální vlády natolik, že v jednu chvíli kontrolovalo dokonce plnou třetinu důležitých odborů! Převzalo například plně Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory a Odbor kouzelnických nehod a katastrof. Vše směřovalo pomalu ale jistě k tomu, že budou brzy vládnout dvě ministerstva, prozatím obě rovným dílem. Zhruba dva měsíce se vedla složitá a dlouhá jednání, záznamy hovoří o plných padesáti schůzkách ministra kouzel se stínovým ministrem kouzel. Pak, dle všeho, došla ministru kouzel trpělivost. Jelikož si původní Ministerstvo kouzel chytrým trikem, kdy zdržovalo soudní jednání, podrželo pod svou správou Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, vydal ministr časně z rána nové vyhlášky a prozatímní zákoníky. Již v poledne bylo zatčeno devadesát tři zaměstnanců Stínového Ministerstva a uvězněn byl pochopitelně i samotný stínový ministr, neboť se všichni dle nově platných zákonů dopustili těžkého přečinu proti moci zákonodárné.

Osud zatčených není důležitý, vesměs byla věc uzavřena doznáním, zákazem této trestné činnosti a okamžitým rozpuštěním všech Stínových úřadů, propuštěním na svobodu a mírnějšími pokutami. Dostáváme se však k tomu, proč instituce Stínového Ministerstva kouzel upadla do stínů, které ji předurčují pro toto vypracování. Jednoduše, je to upraveno zákonem. Stínové Ministerstvo je zakázáno zakládat, zkoumat či propagovat. V tomto ohledu je institucí zcela ojedinělou, žádná jiná, vyjma těch černomagických, které to ovšem nemají doslovně, nemá žádná jiná instituce úředně nařízeno veřejné mínění o sobě samé. Pro účely této zkoušky byla pochopitelně udělena příslušným odborem výjimka, madam profesorka tedy za svého dosud nezletilého studenta do Azkabanu nepůjde. Pokud výjimku někam nezaložím.

 

 

 

Instituce současné

 

Do výčtu institucí fungujících i v současnosti vplujeme zlehka. Tou první je instituce poměrně tradiční, ryze recesistická ale zcela, naprosto a úplně seriózně fungující, což dělá mnohým kouzelníkům nejednu vrásku, protože dosud nikdo nepřišel na to, jestli instituci brát vážně a jak s ní jednat. Nicméně ji najdeme mezi kouzelnickými institucemi vedenou jako instituci neziskovou, vzdělávací a odborné programy zajišťující. Najdeme ji tam pod názvem Sdružení podivínů a podíváme-li se blíže na její činnost, nevyjdeme z údivu.

Instituce velmi úzce spolupracuje s jistým oddělením nemocnice Sv. Munga, pochopitelně s oddělením majícím co dočinění s chorobami duševními. Každoročně vydává aktualizovaný seznam deseti nevyšinutějších osobností, udílí ocenění “Šašek roku.“ Velkou část její činnosti zaujímá například tvorba odborných příruček a návodů k jednání s úřady. Vydává několik časopisů, jeden z nich vychází každý měsíc ve smyšleném jazyce a jde o časopis s vůbec nejnižší čteností, jaké kdy kouzelnický časopis dosáhl. V rámci instituce provozuje svou činnost Kancelář pro nesmysly výmyslné, přední kouzelnický producent patentů, které jsou sice zajímavé a úsměvné, ale úplně k ničemu. Sdružení podivínů pořádá taky nespočet přednášek na roztodivná témata, zvlášť oblíbené jsou přednášky “Netopír a ypsilon,“ přednáška nořící se velice zajímavým způsobem do tajů pravopisu, a “Dvě a půl hodiny úplného ticha“ kde prý každý pečlivý posluchač načerpá mnoho sil pro svůj duševní rozvoj. Pod záštitou této instituce je pořádáno mistrovství světa v letu na koštěti pozpátku a alchymisté se každoročně utkávají v napínavé soutěži o nejlepší recept na bombu hnojůvku. Instituce je to skutečně zajímavá, vtipná a duši obohacující.

V nemilost ovšem upadla z důvodu zcela prostého. Sdružení zve mnoho vlivných a důležitých kouzelníků do svých řad, na ministerstvu je v této záležitosti pravidelným hostem, což se zmíněným osobnostem dvakrát nezamlouvá. Pokud by snad někdo pojal podezření, že prostá pozvánka k učinění sebe samým oficiálně podivínem, k takové nemilosti nestačí, pak jistě napoví další skutečnost – mnohé z vlivných osobností se podezřele často nachází na každoročním seznamu a nezřídka některá z nich přebírá z rukou ředitele Sdružení podivínů ocenění. Životopis kouzelníka stojícího za touto institucí je přiložen, neboť stojí za přiložení.

 

Další současnou institucí je Ústav pro zachování dědictví písemného. Instituce s víc něž padesátiletou tradicí byla založena, a po jistou dobu také fungovala, v zájmu věci více než chvályhodné. Za pomoci kouzelnických knihoven a knihovních fondů všech vzdělávacích i jiných kouzelnických institucí si vždy kladla za cíl ochránit a zachovat prastaré knihy, svazky, písemnosti, dokumenty, kroniky, svitky… Pro kouzelníky jsou staré texty důležité přímo nesmírně, instituci se tak, byť coby instituci soukromé, dostalo obrovské podpory ze strany samotného ministerstva a to zejména podpory finanční. Její zaměstnanci byli dokonce pro svou odbornost najati Gringottovou bankou k archivaci účetních knih. Zhruba před čtyřiceti lety vyhrála několik ročníků soutěže o nejprospěšnější kouzelnickou instituci, vydobyla si mezinárodní věhlas, její jen zřídka měnící se ředitelé platili za osobnosti nevšedně vlivné. Dlouhá léta byla zkrátka institucí jako z učebnice – oblíbenou, užitečnou, bezchybně fungující, kouzelnictvu prospěšnou.

Pak přišla osudová změna na ředitelském postu. Jeden z řady velice svobodně volených ředitelů se velmi záhy ukázal být pro instituci obrovským přešlapem a chybou. Také zde bude přiložen životopis, z nějž můžeme snadno vyčíst tehdejší situaci a pochopit, jak správní rada instituce tak osudný přehmat dopustila.

Prakticky z týdne na týden se činnost oblíbené instituce změnila k nepoznání. Z titulu své funkce, jíž byla svěřena celá řada důležitých pravomocí, protože kvůli propracovanému systému volby nikdo nepokládal za nutné chránit se před nevhodným vedoucím, nový ředitel kompletně zlikvidoval dosavadní správní radu, vesměs složenou ze ctihodných profesorů, knihovníků, archivářů, historiků a podobných lidí na odborné i morální výši. Novou radu dosadil pochopitelně sám a její obsazení podle toho vypadalo. V nejhorším roce byli členy správní rady hned čtyři černokněžníci, z toho dva usvědčení a tou dobou se na útěku před zatčením nacházející. Zasedání správní rady se účastnili korespondenčně a na jejich sovy a krbové sítě pořádali tehdy bystrozorové doslova hony. Jednomu z černokněžníků se nakonec stalo zasedání osudným, neboť nezametl stopy svého pobytu a na základě důkazů během schůze pořízených byl skutečně dopaden. Ještě plné tři schůze zvládl z cely v Azkabanu, než byl v radě nahrazen.

Sám ředitel instituce zavítal do Azkabanu na celkem dvě léta. Nejprve na půl roku, když čelil obvinění ze spolupráce s hledanými zločinci, kterého byl nakonec zproštěn, protože černokněžníky v řadách svých vedoucích pracovníků velmi nápaditě prohazoval, propouštěl a zase najímal tak, aby měl v rukou vždy dostatek důkazů o rozvázání spolupráce s hledanými osobami a tedy obhajobu před soudem. Později na rok a půl, kdy byl již skutečně odsouzen, když se jeho počínání vyhodnotilo jako bránění bystrozorům ve výkonu spravedlnosti.

Jistě je nasnadě, jakým směrem se s tak náhlým zájmem černokněžníků o vedoucí pozice instituce vydala. Stále využívala svých odborných znalostí a zázemí, ovšem veškeré úsilí vynakládala na zachování a často i dohledávání či šíření knih černomagických. Kouzelničtí úředníci, jak víme, knihy a spisy zakazují rádi, často a ve velkém. Je třeba si ovšem uvědomit, že tak na rozdíl od mudlů z valné většiny nečiní proto, že by se kniha znelíbila vkusu nebo veřejné představě o přípustném či nepřípustném, ale jednoduše proto, že existují kouzla, čáry a vůbec zákoutí magie tak hrůzné a nebezpečné, že by jejich šíření způsobilo katastrofu. Existují knihy, které svedou člověka na dráhu zla. Existují takové, které z něj pouhým přečtením vysají život. Existují texty, nad kterými člověk propadne šílenství. Byla prý i stvořena formule, po jejímž odříkání kouzelník přijde o svou magickou moc. Jsou jednoduše myšlenky, které mají zůstat jen v hlavách nejmoudřejších, nejučenějších a nejspolehlivějších čarodějů, pokud mají vůbec někde zůstat. Instituce však napnula veškeré své snažení k tomu, aby zkazků o temných nitkách nejčernější magie přetrvalo co nejvíce.

Vzhledem k novým pravidlům volby vedení instituce tato nepěkná praxe přetrvala až do dnešních dnů. Dnes instituce stále funguje. Jednou nohou se pořád nachází v Azkabanu, věčně přešlapuje na samé hraně zákonů a ministerstvo se ji pokouší už řadu let zrušit, což se u instituce soukromé dělá poměrně těžko. Je patrně jen otázkou času, kdy instituce nakonec zanikne. Pod tlakem ministerstva je stále menší, v nových vyhláškách se jí čím dál hůř kličkuje a schopných černokněžníků nám v našem kouzelnickém světě taky poměrně ubývá. Její činnost je prakticky neustále pod dozorem, jsou jí například i přebírány sovy, kdyby snad někdo zatoužil tuto instituci kontaktovat – jsou takoví, co žádají o nahlédnutí do některé písemnosti z jejich archivu a takovými je pak poměrně pravidelně krmen Azkaban. Zvláštní je, že přes to všechno ministerstvo ponechává právo beztrestného přístupu, byť jistými pravidly omezeného, k archivům Ústavu všem profesorům předmětů s obsahem tamních písemností souvisejících a ředitelům vzdělávacích institucí.

V této instituci máme jedinečnou příležitost sledovat pád a zánik kdysi slavné instituce doslova v přímém přenosu, což je, myslím, pro studium tohoto předmětu neocenitelnou a vzácnou událostí.

 

Následuje instituce, jejíž oblast zájmu o něco přitvrdí. Je dost možná institucí z celého výčtu nejpřekvapivější, protože by ji málokdo čekal v kategorii institucí současných. S jejím zařazením je to však zapeklitější, o tom ale později.

Kancelář genealogická. Drobná instituce o pouhé hrstce zaměstnanců, oproti většině jiných institucí vždy byla doslova titěrná. Ale bohatá. Její historie se začala psát v oněch nehezkých dobách kouzelnického světa, kdy ještě kouzelnickou společností silně rezonovaly vyhraněné názory na čistotu krve a původu. Vzhledem k tomu, že dobře známý nejradikálnější názor zastávala řada tradičních, vlivných a nechutně bohatých kouzelnických rodů, neměla instituce nouzi o štědré sponzory a dárce. Od samého počátku si nehrála na něco, čím není. Její zaměření bylo dáno poměrně jasně a nutno říct, že v dobách svého vzniku (což je z pohledu dnešních kouzelníků opravdu skandální) byla naprosto zákonná a tolerována jak ministerstvem, tak kouzelnickou veřejností. Vždy proti ní ale samozřejmě brojili kouzelníci smíšené či mudlovské krve, což vedlo k z dnešního pohledu též úplně nepochopitelným paradoxům, kdy byli například nejradikálnější odpůrci této instituce uvrženi do žaláře, protože se jejího zrušení domáhali násilím.

Činnost instituce byla překvapivě pestrá a široká. Zabývala se historickým výzkumem kouzelnických dějin, pátrala po rodových liniích a snažila se mapovat čistokrevné rody kouzelnické historie. Ověřovala kouzelníkům čistou krev široce uznávaným certifikátem. Ověřovala, udržovala a spravovala rodinné rodokmeny významných kouzelnických rodů. Vyvíjela rozsáhlou činnost publikační, kdy všemi možnými prostředky hájila a propagovala myšlenku čisté kouzelnické krve. Pokoušela se prosadit zákony co možná nejvíce potírající práva kouzelníků, kterým v žilách čistě kouzelnická krev nekolovala a později, když takovým kouzelníkům naopak začaly zákony vycházet vstříc, se pokoušela tuto skutečnost zastavit a zvrátit. Neoficiálně, jak dnes téměř bezpečně víme, se pouštěla i do mnohem zavrženíhodnějších praktik a to praktik, které byly nezákonné už tehdy. Pomáhala například váženým kouzelnickým rodům. Nezřídka se stalo, že někdo z rozvětveného příbuzenstva svou čistou krev zradil, instituce pak měla za úkol onu špatně rostoucí větvičku rodokmenu zavčasu zastřihnout a rod tak postihla, namísto hanby v kruzích stejně smýšlejících rodů, jen rodinná tragédie. Do repertoáru této kanceláře patřil i praktický výzkum a vědecké studie, kterými se pokoušela prokázat legitimnost myšlenky čisté krve. Vypracovala například i vlastní koncept učebních osnov předmětu studia mudlů, který ovšem nikdy prosazen nebyl.

I přes své zamření měla dostatek rozumu a nepouštěla do řad svého vedení nijak kontroverzní osoby nebo dokonce černokněžníky. To jí, zvláště v dobách, kdy se podobné smýšlení začínalo potírat, zajistilo jistou dávku nepostižitelnosti, byť ne věčnou. I když to nebude znít dobře, ve skutečnosti se ukázala být institucí vesměs rozumnou. Byla vždy natolik zapálena pro svou myšlenku, byť myšlenku zavrženíhodnou, že dokázala dle potřeby, nálad a zákonů, ustupovat a mírnit své aktivity i názory tak, že se své myšlence mohla věnovat překvapivě dlouhou dobu. Pravda, zabývala se jí čím dál jemnějším a pořád méně a méně kontroverzním způsobem, ale zabývala. V dobách, kdy byla myšlenka čisté kouzelnické krve v naší společnosti definitivně zavržena a vesměs všemi považována za nepřípustnou, a kdy by tedy měl logicky následovat okamžiky konec Kanceláře, žádný konec nenásledoval. Tou dobou už připomínala spíše instituci, která ve vší počestnosti mapuje dějiny myšlenek a úvah o čisté krvi, navíc způsobem vcelku nezaujatým. Vydala i několik poměrně užitečných učebnic a díky informacím z vlastních archivů se dokonce podílela na tvorbě některých zákonů.

Přestože původní myšlenka už skutečně zanikla, samotná Kancelář nikoli. Nebyla nikdy zrušena a oficiálně funguje i v současnosti. Nemluví se o ní jen ze dvou důvodů. Prvním je pochopitelně neblahá minulost. Druhým důvodem je prostý fakt, že nefunguje instituce jako taková, její činnost, která dodnes představuje zejména aktivity badatelské, zkoumání historie a přípravu výukových materiálů, přebraly příslušné odbory ministerstva či pracoviště jiných, převážně vzdělávacích institucí. Statut fungující instituce je jí v současnosti ponechán spíše kvůli administrativním záležitostem.

 

Nyní zavítáme k branám neslovutné, ale v každém případě zajímavé a skoro dech beroucí, Mozkomoří akademie. Tímto se konečně dostáváme k instituci, kterou nikdo nechce rušit, ve které se nezvrhla žádná myšlenka a podobně. K instituci krásně, jednoduše a prostě kontroverzní. Nic jiného, než po všech složitostech příjemně obyčejná kontroverze za jejím zařazením nestojí. Musím říct, že k ní mám zvláštní vztah. Jednak proto, že je jakousi perlou mezi ostatními, neboť je nejčistším ztělesněním toho, jak má být chápáno zadání této zkoušky. Dále pak proto, že je celá velice sympaticky černá. A především kvůli tomu, že je institucí nadevše přínosnou, neboť je neúnavným zdrojem kouzelnického práva a majákem bezpečí nás, kouzelníků! Jak mi bylo ministerskou příručkou nařízeno napsat. I s tím vykřičníkem…

Mozkomoří akademie, jak název napovídá, má něco málo dočinění s mozkomory. Navzdory názvu však není v pravém slova smyslu školou, kde by do lavic usedali malí mozkomůrci a to zejména proto, že bylo za velmi tragických okolností zjištěno, že se mozkomoří maminka nemůže se svým poprvé do školy jedoucím dítkem na vlakovém nástupišti loučit polibkem. Mozkomorové musí být nějakým způsobem přiváděni na tento bez nich docela hezký svět, musí být organizováni, pro výkon svého zodpovědného povoláni přeci jen trochu cvičeni… zkrátka a dobře, je kolem nich nesmírné množství nesmírně mrazivé práce. Vší touto prací se akademie zabývá. Dle neověřených a neověřitelných informací dokonce zaměstnává několik nitročarců a za složitých podmínek, postupů a patrně i černé magie, vyrábí a tvoří umělé, magické vědomí. Jako jedno z mála kouzelnických pracovišť dokáže pracovat s magií spojenou s lidskou myslí na té nejvyšší a nejsložitější úrovni. Díky tomu je, prý, schopna mozkomorům dodávat stravu i bez lidských obětí, což musí být věc nebývala nákladná a náročná.

Je to instituce ověšená takovou spoustou výjimek, výsad, privilegií a pověření, že bych se nedivil, kdyby v ní bylo možno beztrestně použít zakázanou kletbu. Krom toho pochopitelně páchá i tradiční výzkum, jak je v kouzelnickém světě zvykem, připsat bádání v jistém oboru instituci, která se jím zabývá nejvíce.

Jde o jednu z nejutajovanějších institucí na světě. Kde ve skutečnosti sídlí je známo jen třem kouzelníkům. Pozoruhodné je, že její poloha není známa ani pracovníkům instituce, tito jsou na své pracoviště přenášení složitou sestavou přenášedel. Instituci pochopitelně ve veřejné síti krbů nenajdeme. Ještě pozoruhodnější je, že do trojice polohy znalých kouzelníků nepatří ministr kouzel. Důvod je prostý, instituce, coby správce něčeho natolik strašlivého a nebezpečného, se tím chrání proti zneužití. Ministr kouzel je pochopitelně nejvyšší nadřízený zaměstnanců instituce i mozkomorů samotných, kdyby byl jakkoli stižen libovolným ošálením mysli a měl by neomezenou a nikým nehlídanou kontrolu nad akademií, následky by mohly být nedozírné. Nejvyšším zástupcem ministerstva, který je s pozicí akademie seznámen, je vedoucí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, kterému akademie přímo podléhá. Pokud by snad byl zmatením stižen tento úředník, není situace natolik kritická, protože ten nad sebou kontrolu má a to v osobě ministra, který jej může v případě nutnosti funkcí a pravomocí okamžitě zbavit. Druhým šťastným obeznámeným je pochopitelně ředitel akademie a třetím není nikdo jiný, než nejvyšší představený starostolce. V rámci utajení a zejména v rámci vyvíjené činnosti spadá akademie, opět trochu překvapivě, i pod odbor záhad

Je skryta všemi známými krycími kouzly a jistě i nespočtem kouzel neznámých. Jako jedna z mála institucí je nezakreslitelná nejen na mudlovských, ale i kouzelnických mapách. Tajeno je i účetnictví instituce, které je dle všech dostupných zdrojů odkloněno od jiných výdajů ministerstva a finance na její provoz by měly být, teoreticky, speciálně raženy mimo běžný oběh kouzelnických financí a to v dávkách o různých objemech. O hloubce a náročnosti činností akademie se tak nemůžeme dohadovat ani z nákladů na provoz.

Jak známo, je dosud nerozluštěnou záhadou původ mozkomorů. Záhad je kolem těchto odporných bytostí přímo nespočet. Mozkomoří akademie je však místem, které bezpochyby zná odpovědi na mnohé z otázek mozkomory obestírajících. Je to skutečně nejtajemnější a nejpozoruhodnější instituce, jakou v kouzelnickém světě máme.

 

 

 

Instituce plánované

 

Opět poměrně odlehčenější vstup do další kategorie institucí, i když pro mnohé může jít o téma závažnější a výbušnější, než všechna černá magie světa. První prozatím jen plánovanou institucí je Famfrpálové sdružení – společnost pro sportovní obnovu a obrodu. Druhá část názvu se neužívá a existuje snad jen jako důkaz toho, že člověk nemírně holdující sportovní a pohybové činnosti bývá často mozku chorého a mysli zastřené. O vzniku sdružení se v jistých sportem se zabývajících kruzích šeptalo již před lety. Za myšlenkou této instituce stojí osoba, jejíž životopis je opět uveden na konci textu. Životopis nám mnohé osvětlí.

Dle odborníků a komentátorů sportovního a zejména famfrpálového dění má být instituce reakcí na dosavadní praxi v organizaci jak famfrpálových lig, tak v organizaci všech ostatních aktivit spojených s nejpopulárnějším kouzelnickým sportem. Jak známo, dosud vše spadá pod správu ministerstva. S tím je pochopitelně řada kouzelníků a sportovců nespokojena, což není nic neobvyklého. Neobvyklá je však věčně zneuznaná osobnost vůdčího představitele hlasů, které volají po založení Famfrpálového sdružení. V nejbližších několika letech dle všeho založení nehrozí, založit natolik ambiciózní instituci nelze ze dne na den a příslušný odbor ministerstva, za léta fungovaní patřičně provázaný a skrz všemožné i všenemožné vztahy propojený s vlastníky famfrpálových týmů a firmami do famfrpálu zainteresovanými, neběží instituci, která by mohla převzít jeho funkci, vstříc s otevřenou náručí. Vcelku úspěšně veškeré snahy podobnou instituci založit hatí.

Dle opravdu neskromných plánů by chtěla nová instituce proměnit famfrpálové dění od samých základů. Uvažována je dle všeho výrazná změna pravidel, na tu se však názory různí i v rámci osob uvnitř plánovaného sdružení, tato změna by byla tedy i v případě založení prakticky v nedohlednu, o pravidla se prozatím opravdu bát nemusíme. Mají však mnoho daleko reálnějších plánů. Najdeme mezi nimi například rozdělení hlavní famfrpálové ligy na dvě divize, čímž by se mohl výrazně zvýšit počet týmů. Nutným zlem by však byl pokles kvality, do nejvyšší ligy by byly doplněny i týmy z ligy nižší. Dle odborníků by takový zásah způsobil krom nevole některých fanoušků i značné zmatky ve financích jednotlivých týmů. Přepracován by měl být i systém famfrpálového mistrovství světa a to zejména na národní úrovni, kdy by případné změny postihly především hráče národního týmu a způsob jejich kvalifikace do sestavy národního družstva. Změnily by se také podmínky a financování péče o mladé famfrpálové talenty, změny by dost možná postihly i pravidla již zavedených famrpálových mistrovství na vzdělávacích institucích, naši školu nevyjímaje.

Je však třeba skutečně zdůraznit, že byť vypadají všechny zamýšlené změny, zvlášť takto obecně vypsány, na papíře vcelku normálně, ve skutečnosti jde spíše o změť bláhových a nerealizovatelných snů několika bez mála pomatených podnikavců. I kdyby se instituci přes odpor všech a všeho podařilo v horizontu nějakých dohledných let založit, sama instituce jako taková by teprve započala let na nesmírně dlouhou trať. Domáhat se požadovaných funkcí a pravomocí, zvlášť po jistých zkušenostech ministerstva, a domáhat se jich navíc úspěšně, zvlášť po jistých zkušenostech ministerstva, je dnes otázkou mnoha desítek let. Šance na neúspěch pak skutečně hraničí s naprostou jistotou. Můžeme si tak být téměř jisti, že o instituci zavrhované již před jejím vznikem ještě dobrou generaci neuslyšíme.

 

Při popisu této další instituce je zejména třeba zaměřit se na vyvrácení jistého mýtu. Nikdy nerealizovaná myšlenka, zrozená v hlavě několika kouzelnických žurnalistů, počítala se založením redakce Nočního věštce. Je nemístnou a velice hloupou dezinterpretací, a také důvodem, proč se o této instituci nemluví, že by snad mělo jít o plátek s obsahem jakkoli nepřístojným, mladšímu kouzelnictvu nepřístupným, neřkuli přímo nemravným. Byť by tomu název i doba vydání a, co si budeme nalhávat, i osobnosti jistých redaktorů, nahrávali, není tomu tak. Přesto tento dojem v kouzelnické společnosti silně zakořenila jistá bulvární fáma a dle všeho jde o dojem nesmazatelný.

Skutečnost je poněkud odlišná. Noční věštec je zamýšlen jako protiváha nejznámějšímu kouzelnickému denníku. Časopis je plánován v nevšedním, poněkud obsahově rozpolceném formátu, kdy by mělo jít o časopis z části ryze seriózní, z části plně bulvární. Ona seriózní část má patřit zejména reakcím na články Denního věštce, rozbory jeho textů, rozhovory o jeho textech a vůbec kritikou denního plátku. Krom toho by se tato část zabývala vlastní reflexí a analýzou události v kouzelnickém i mudlovském světě, vždy však s přihlédnutím k výraznému odlišení se od známé konkurence. Část bulvární by pak plnila funkci stejnou, jen lehce nonkonformnějším stylem. Mělo by jít o část cynickou, kritičtější, skoro až útočnou.

Zajímavé je na koncepci časopisu, že nijak neskrývá své ambice být časopisem lacině a záměrně skandálním, podbízivým a čtenářsky co nejvděčnějším.

Neméně zajímavá je skutečnost, že zatím všichni potenciální zájemci o založení redakce nebyli schopni doložit, odkud by pocházely případné finanční prostředky k založení sloužící. Díky tomu a několika nepovedeným pokusům redakci založit jde taky o vůbec první instituci, která byla ještě před svým vznikem vyšetřována bystrozory. Na rozdíl od instituce předchozí je docela dobře možné, že tato skutečně dřív či později vznikne. Tato možnost se však nabízí více kvůli vtipné souvislosti názvu. Vznik plátku zmíněného jména je věc skutečně vysoce pravděpodobná, nabízela by se ať už recesistům, či seriozní redakci, nebo dokonce přímo samotnému Dennímu věštci. Oproti tomu krajně nepravděpodobné je, že by takto pojmenované noviny skutečně splnily výše vypsaná očekávání. Konkurence, na kterou by takto koncipovaný tisk mířil, je přeci jen stále nesmírně vlivná a u kouzelníků zavedená, a to mnohem lépe, než neexistující instituce nahlížená navíc pohledem tak špatně pochopeným.

 

Po dvou více či méně pravděpodobných institucí se přesuneme k instituci, jejíž založení je již potvrzeno a v brzké budoucnosti plánováno. Zanedlouho vznikne Komise pro správu neaktivních krbů. O instituci se nemluví z důvodu ve skutečnosti poměrně komického – jde o instituci zcela a úplně zbytečnou a nepotřebnou, což je uznáno soudně i úředně. Tím se, pravda, poněkud vymyká zadání, které žádá naopak instituce důležité. Zde ovšem hledejme důležitost v uvádění příkladů toho, čeho všeho je někdy naše kouzelná a kouzelnická administrativa schopna.

Správou neaktivních článků letaxové sítě je dnes pochopitelně pověřen příslušný odbor ministerstva. Veškerá správa nespočívá absolutně v ničem. Krb se po odpojení od letaxové sítě stává dokonale nespravovatelným, nelze s ním provést žádný úkon, neexistuje dokonce ani žádný smysluplný úkon administrativní. Je-li krb připojen, stává se okamžitě a celkem logicky krbem připojeným, a jako takový tedy spadá pod správu aktivní letaxové sítě, kterou zajišťuje a nadále i zajišťovat bude ministerstvo a jeho odbor k tomu kompetentní. Celou záležitost s novou institucí provází úporná snaha ministerstva zamést všechno pod některý z tlustých ministerských koberců.

Vznik instituce zapříčila jednoduchá, ale povážlivá a skutečně trapná administrativní chyba. Před nedávnem byla vypsána na ministerstvu interní soutěž pro zaměstnance, soutěž kladoucí si za cíl povzbudit pracovní nadšení úředníků a vůbec hravým způsobem oživit atmosféru v útrobách důležitého kouzelnického úřadu. Do platných a kouzelnou úmluvou zapečetěných pravidel soutěže se však nedopatřením vetřel špatný dokument. V části pravidel uvádějící ceny pro vítěze a především hlavní výhru, byl namísto odstavce ze zákoníků o finančních prémiích zaměstnanců úřadu, citován odstavec z usnesení ministerstva o vzniku nových vládních institucí. Ministerstvo si příliš pozdě uvědomilo, že prakticky slíbilo vítězi založit instituci, v níž bude výherce ředitelem. Po vleklých právních rozborech bylo zjištěno, že se z platné smlouvy nelze žádnou zákonnou cestou vyvléci. Zkrachoval i pokus o cestu sice legitimní, ale neuvěřitelně krkolomnou, kdy si samotný ministr kouzel zval vítěze k osobnímu jednání, na kterém pojal za cíl dotyčného přesvědčit k odstoupení ze soutěže. Byť se z počátku záměr dařil, první cena odmítnutá vítězem vždy připadla v pořadí druhému a dále třetímu atd. Jelikož není v časových možnostech ministra rozmluvit účast všem třem stům soutěžících, aby cena definitivně propadla, přistoupilo se k vyplacení výhry.

Instituce vzešlá z této soutěže byla tedy záměrně volena tak, aby její realizace napáchala co možná nejmenší škody. Přesto, že nejde o přešlap nijak tragický, není se touto záležitostí ze strany ministerstva z pochopitelných důvodů nijak zvlášť chlubeno. Závěrem lze odhadnout, že byť je zde instituce zařazena mezi instituce, o kterých se nemluví, v brzké době bude institucí propíranou více než hojně. Vznikne úřad s minimálně deseti placenými místy, vlastní budovou a fondem na provoz a rozvoj činnosti, v jehož popisu práce nebude jediný úkon. Je prakticky nemožné, aby ministerstvo za jeho vznik nečelilo obrovské vlně kritiky ať už ze stran novinářů, či ze strany kouzelnické veřejnosti. Zejména té, která nebude mít na některé z nově vzniklých pracovních pozic blízkého příbuzného.

 

Prozatím jen v rovině smělých a doufejme, že neuskutečnitelných plánů, se nachází i myšlenka založit Institut světové očisty. Za plány na tuto neuvěřitelnou instituci stojí jistý, veřejností jen s velkou nevolí snášený, moták, jehož životopis opět stojí za zmínění. Institut by si dle všeho měl klást za cíl povýšit na nejvyšší úroveň věčnou touhu jeho zakladatele – zakázat a pokud možno úplně zrušit kouzelnický svět. Je samozřejmé, že o této instituci nechtějí kouzelníci ani slyšet, natož o ní mluvit. Tak daleko přeci jen náš postoj k mudlům nezašel. Instituce by byla opačným extrémem k institucím typu té již zmíněné, zabývající se naopak přehnaně prosazováním čisté kouzelnické krve.

Přesto, že zní záměr Institutu přímo šíleně a že je prakticky nepředstavitelné, aby instituce podobného smýšlení a směřování vznikla, nelze celou věc přejít bez povšimnutí. Má totiž dva háčky. Prvním je prostá skutečnost – před několika málo sty lety bylo stejně nepředstavitelné jakkoli neupřednostňovat čistou kouzelnickou krev. Hranice nemožného se zkrátka a dobře posunují, navíc stále rychleji a rychleji. Docela snadno se může stát, že jednoho dne, kterého se, doufám, nedožijeme, nebude myšlenka Institutu tak strašlivě nereálná a smělá. Druhým háčkem je fakt, že Institut, bude-li jednou opravdu založen, nemusí nutně dosáhnout všech svých cílů. Může se zabývat, tak jako mnoho jiných institucí, jakousi drobnější, dílčí prací, ovšem stále v duchu svého přesvědčení. To většinou začíná prapodivnými letáčky a reklamami v kouzelnickém tisku a končí vlivným místem mezi poradci ministerstva a spoluprácí na nových kouzelnických zákonech nebo školních osnovách, což jsou činnosti rovněž velice nebezpečné. Stále je tak třeba mít se před institutem na pozoru.

Plány na jeho založení vznikly poté, co se letitá snaha prosadit onu zrůdnou myšlenku nedařila jednotlivcům a soukromým osobám. Instituce má přeci jen poněkud větší slovo, možnosti, zázemí i vážnost. Navíc, podle jedné z ministerských vyhlášek, může k dění v kouzelnickém světě promlouvat oficiálněji. Příslušné úřady se například musí žádostmi, návrhy či stížnostmi některých uznaných institucí vážně zabývat, což v případě obyčejných jednotlivců dělat nemusí a taky to v duchu své úřednické cti nedělají. V současnosti krouží záměr založit Institut okolo skupinky motáků, dříve organizovaných pod Mezinárodním sdružení motáků, které se ovšem od nich samotných, a od jejich myšlenky zvlášt, velice ostře a důrazně distancovalo. Padlo i několik žalob za poškození jména společnosti a dotyční byli sdružením vyloučeni. Ve věci muselo zakročit i ministerstvo, když sáhlo k drobné cenzuře kouzelnického tisku aby bylo zabráněno pokusům vyloučených motáků vrhnout na sdružení špatné světlo.

Stejně jako tito jednotlivci, i jejich Institut by měl na realizaci smělé myšlenky velice úzce spolupracovat s mudlovským světem. Zde už by ovšem instituce narazila na kouzelnické zákony, které, zejména kvůli utajení, spolupráci s mudlovským světem silně a výrazně regulují. Pozvat kupříkladu zástupce mudlovské reprezentace na obsáhlou prohlídku kouzelnického světa by podle současných zákonů organizátorům vyneslo v součtu zhruba sedm set let Azkabanské věznice a mezi záměry iniciátorů Institutu podobné plány skutečně existují. Poslední dobou tak záznamy o těchto lidech pozvolna a postupně přecházejí z kartoték lékouzelníků do kartoték bystrozorských. Budou-li ve svém jednání pokračovat stejným tempem, zanedlouho jistě přijdou na řadu záznamy vězeňské.

I když současné názory a myšlenky hrají v této věci do karet spíše kouzelníkům, než skupince pomatených motáků, stále existují nezanedbatelná rizika. Kdyby snad jakýkoli, byť drobný, jejich vliv sílil, nemuselo by to sice znamenat pro kouzelnickou společnost přímé ohrožení, dala by se ovšem ze strany veřejnosti očekávat vcelku logická odezva spočívající například v toleranci či přímo podpoře skupin nebo institucí starého, již prakticky vymíceného smýšlení opačného, tedy těch, které až protizákonně háji krev ryze kouzelnickou. To už by jistý zmatek, neřkuli přímo nebezpečí, znamenat mohlo. Bude tedy nadále lepší o poslední instituci z tohoto výčtu nemluvit.

 

 

Kratší slovo závěrem

 

Svět kouzelnických institucí je nevídaně pestrý, rozlehlý a pro nekonečné zkoumání neuvěřitelně vděčný. Detailně popsat a rozebrat každou jednu instituci z těchto několika uvedených, by vydalo na pojednání o mnoha svazcích. Ke každé události před, během a po letech existence každé instituce existuje neuvěřitelná řada informací, drobností, souvislostí… všechny osoby jakýmkoli, byť sebemenším, způsobem spojené s institucí mají zajímavé životní dráhy a osudy, mnohé z nich vydaly obsáhlé paměti či spisy nebo deníky, o řadě z nich lze sepsat poučnou monografii. Existenci každé instituce provází řada soudních zápisů, výčty úspěchů i neúspěchů, dochované stížnosti na jednání instituce, interní dokumenty jako různé stanovy, řády, pravidla, oběžníky a podobně. Tím by pochopitelně výčet nekončil. Množství textů je opravdu nedozírné.

Existují proto skutečně jen dvě varianty, jak zadání zkoušky zpracovat. První možnost, tedy podrobně rozebrat instituci jedinou, prozkoumat ji důkladně se všemi možnými souvislostmi, zajímavostmi i zbytečnostmi, by byla naprosto ostudným plýtváním příležitostí, kterou tak široké a lákavé zadání zkoušky nabízí. Možnost druhá, mnou zvolená, tedy vybrat institucí více a nepřipravit se o bádání nad mnoha rozmanitými a neméně zajímavými institucemi, je rovněž donebevolajícím plýtváním, neboť prostor, který je zadáním nabízen, mohl mapovat do detailu a dokonale instituci jedinou. Zavrhnout jednu z možností bylo značně bolestné a jen dílem náhody zvítězila rozmanitost.

Vzhledem k formě vypracování tak bylo uvedeno jen skutečné minimum informací o každé vybrané instituci. Informace byly vybrány tak, aby na příliš omezeném prostoru utvořily alespoň obecný obrázek o dané instituci, aby ukázaly a vysvětlily její existenci, případně vznik či zánik a aby podnítily další studenty tohoto velkolepého předmětu k dalšímu zkoumání. Instituce, ať už byl jejich osud jakkoli pohnutý si důkladnější a detailnější zkoumání zaslouží. Všechny nám mohou být neocenitelnou studnicí informací o historii i současnosti našeho kouzelnického světa. Nebál bych se říct, že jsou dokonce pro náš svět klíčové a že jsou to právě instituce, které svět kouzelníků tvoří a utvářejí. Ostatně, i naše škola je institucí se vším všudy a i ona samotná, i když není ani přes mnohé značně nezvedené studenty dostatečně kontroverzní a v tomto výčtu tedy chybí, je stále plná tajemství, která může zvídavý student objevovat. Pevně doufám, že v sobě ctěné čtenářstvo nalezne dostatek pochopení pro tuto formu, snad zdánlivě mírně chaotickou, a pozná v ní snahu pečlivě setřídit nejdůležitější poznatky do celku co možná nejsmysluplnějšího.

Samotným závěrem považuji za nutné dodat, že jsou všechny informace, vyjma těch neověřených, důkladně a pečlivě ověřeny. Není tedy pochyb o téměř naprosté přesnosti tohoto textu, a to jak přesnosti faktické, tak historické. Z pochopitelných důvodů nelze uvést přesné zdroje, začasté jde o dokumenty tajné, často i oficiálně neexistující. Nejedna informace pochází od osob tajících svou totožnost a podobně, jak se dalo v případě kontroverzních institucí očekávat. Z těch, které zmínit bez obav lze, jde například o archivy Ministerstva kouzel, soukromé archivy některých kouzelníků a kouzelnických žurnalistů, staré až historické výtisky novin, encyklopedie, kroniky, bylo přikročeno i k pověsti, ovšem ověřené. Jistou raritou je informace získaná z krátkého textu vyřezaného do kůry stromu, oblíbeného to místa dostaveníček. Takto rozmanitými a všemožnými cestami se pochopitelně povedlo nashromáždit velké množství mnohem podrobnějších informací. Stručné pojetí každé instituce je pak už jakousi hotovou skládačkou z mnoha drobných střípků a útržků, díky čemuž je zpracováno formou mnohem čtivější a záživnější.

 

Úplným závěrem, ještě než přikročím k doplňujícím dokumentům a životopisům, musím alespoň několika řádky poděkovat za zadání navýsost dokonalé a inspirativní. Zadání dalo studiu předmětu přímo úchvatnou tečku, v níž se jedinečným způsobem snoubí veškeré přednosti tohoto předmětu a všechny možnosti, které Kouzelnické instituce nabízejí. Já tedy děkuji a doufám, že další zkoušky či ročníky promění tečku v pouhou čárku a bádání nad taji institucí není zdaleka u konce.

 

 

Životopisy

 

…. …….

Viz: Sdružení podivínů

Tečky, které vidíme na pergamenu, nejsou tiskovou chybou, ale jménem. Dle všeho neexistuje žádná spřízněnost mezi tímto výstředním pánem a tečkou, studentem naší školy. Na dopis s žádostí o podrobnosti týkající se jména, bylo odpovězeno lakonickou, plně tečkovanou zprávou.

Majitel výstředního jména v současnosti zastává pozici “jediného, jedinečného a nenahraditelného“ ředitele Sdružení podivínů. Je jediným členem tzv. druhé správní rady, která podléhá správní radě první. Pořádá pravidelná valná shromáždění této rady, kde se v jednací místnosti za otevřenými dveřmi rada o jednom členu svalí a usnese. Usnesení, kterého všichni členové rady dosáhnul, pak vychází v některém z týdeníků. Většinou je velice vtipné, což naznačuje, že se na shromáždění lehce upíjí.

Coby sirotek, strávil …. dětství v sirotčinci a na Příčné ulici. Místní kolorit mu učaroval a od mládí jej formoval. Školu sice, byť s jistými obtížemi, dokončil, nikdy se však nevěnoval seriózní kariéře. Dlouhou dobu byl živ brigádami v obchodě s hračkami, později se na čas uchytil jako podomní a stánkový prodejce kouzelnických sladkostí. Vymyslel vlastní recepturu na výrobu lízátek, kterou ovšem zabavil Odbor kouzelnických nehod a katastrof.

Plný rok života strávil v nemocnici poté, co se pokusil zkulturnit jistý hostinec na Obrtlé ulici. Dostal se do konfliktu s kouzelnickými zákony, když zahájil v mudlovském světě kariéru pouťového kouzelníka a eskamotéra. Nechal se dobrovolně uvrhnout na tři dny do Azkabanu když u mudlů způsobil menší pozdvižení při útěku před neoblomnou obdivovatelkou. Traduje se, že ve věznici přivedl jednoho z mozkomorů k šílenství historkou o kašpárcích. Je autorem tří masek pro známé kouzelnické divadlo, živil se plněním zábavných rubrik několika časopisů, krátce také několik menších redakcí založil a sám časopisy vydával. Ve svých čtyřiceti létech založil Sdružení, v jehož čele působí dodnes.

 

Móntkómery Ch

Viz: Ústav pro zachování dědictví písemného

Pozornost budící jméno má dle tvrzení jeho nositele původ v jakémsi africkém nářečí. Příjmení se nečte jako písmeno ch, ale jako písmena samostatná.

Africký rodák a později značně kontroverzní čaroděj strávil dobu svých první kouzelnických studií v rodné Africe, kam se jeho rodiče přistěhovali za prací výzkumníků v oblasti přírodní a přirozené magie. Již jako malý chlapec, obklopený všemožnými šamany a z dnešního pohledu pochybnými kouzelníky, pojal k magii zvláštní vztah. Projevoval velký talent pro studium dějin a historie, několik let byl velice schopným kouzelnickým archeologem. Po návratu z Afriky se zapojil do známé a věhlasné instituce, kde zaujal poměrně rychlým kariérním růstem. Jednu dobu působil také jako zvláštní zmocněnec instituce pro poradní činnost na ministerstvu, byl tedy osobou se značným vlivem a v této vysoce ceněné funkci setrval plných pět let.

Jako první přišel v Ústavu pro zachování dědictví písemného s myšlenkou na rozvoj činnosti této instituce, kdy apeloval na rozšíření záběru o texty neméně důležité a podnětné, ovšem jinými kouzelnickými kulturami tvořené. Dle jeho myšlenek měla instituce zkoumat a archivovat také zápisy hieroglyfické, kamenné desky a další, převážně archeologické, artefakty, na nichž se dochovaly možná ještě vzácnější kouzelnická sdělení, než na stránkách knih a listech svitků. Těmito plány doslova nadchnul jak vedení instituce, které si již samo uvědomovalo určitou stagnaci, tak ministerstvo, které cítilo šanci posílit vědění současné kouzelnické společnosti.

Poté, co se svým konceptem rozvoje Ústavu úspěšně kandidoval na jeho ředitele, obětoval prakticky okamžitě veškerou svou oblibu v očích veřejnosti, ministerstva i spolupracovníků a proměnil instituci ve společnost krajně nevítanou. Po dvou letech v Azkabanu a několika následujících, o poznání méně úspěšných letech ve vedení Ústavu se stáhl do ústraní. Zemřel v poměrně nevysokém věku rukou jednoho ze svých bývalých podřízených, patrně následkem hádky či roztržky.

 

Zefir Zlatonka

Viz: Famrpálové sdružení

Zefir Zlatonka je osobou sportovnímu publiku velice dobře známou, proslavil se mnohými, ponejvíce trapnými excesy. Znám je též oddělení duševních chorob v nemocnici Sv. Munga, kterého je častým hostem. Pro svou velice svéráznou povahu a neméně svérázné nápady a myšlenky je osobností povětšinou vysmívanou, existují však pochopitelně lidé s názorem naprosto odlišným. Jeho pravidelný sloupek ve Sportovním týdeníku byl před lety přesunut z rubriky “Názory“ do rubriky “Končíme humorem“ a jakožto aktivní sportovec panuje nejvyšším pozicím v žebříčcích sportovních anticen.

Jeho životní dráha je skutečně nevšední. Coby syn slavného výrobce levných košťat, jak napovídá jméno, byl pro svět famfrpálu předurčen. Ač by měl po otci vlastnit spíše příjmení, nechal si ve velmi útlém věku jméno pozoruhodně změnit, kdy vlastní příjmení přejal coby jméno křestní a nahradil jej svým oblíbeným famfrpálovým termínem. Čímž je prozrazeno, jaký post coby hráč famfrpálu zastává. Jeho hráčská kariéra měla podivuhodný, oproti běžnému stavu opačný průběh. Jakožto syn osoby těšící se ve světě kouzelnického sportu značné oblibě a vážnosti, započal kariéru na pozici chytače jednoho z předních týmů hlavní famfrpálové ligy. Tým si dle životopisců nepřeje být jmenován. Neschopnost a citelný nedostatek talentu se stal mladému Zefirovi osudným a donutil jej k sestupu do týmu hrajícímu ligu druhou. Během pouhých několika let prošel pozpátku všechny existující úrovně famrpálových lig a stačil si znepřátelit majitele i hráče v téměř polovině existujících famrpálových týmů. S velkou nevolí byla přijata i jeho přihláška do národního týmu, s kterou pochopitelně neuspěl. Stejně strmý pád potkal i jeho kariéru trenérskou, o kterou se neúspěšně pokoušel plných sedm let. Po četných neúspěších založil vlastní famfrpálový tým jménem ZZ, v němž sám zastává pozici chytače. Tým se již léta potácí na hraně postupu do druhé nejnižší famrpálové ligy.

V současnosti se kromě bláhových myšlenek a neúspěšné hry zabývá osvětovou činností, kdy se pokouší prosadit své postřehy a přesvědčit fafmrpálový svět o jejich platnosti. Píše odborné knihy a čachruje s akciemi jisté menší firmy na výrobu létajících koberců. Žije a své aktivity financuje z peněz, které mu zajišťuje čtyřicetiprocentní podíl ve firmě již zesnulého otce, kterou naštěstí z moudrého otcova rozhodnutí neovládá.

 

Ardénius Sklenička

Viz: Institut světové očisty

Svůj život pokládá za největší důkaz kouzelnické zvůle a prokletí, které, jak jinak, připisuje též kouzelníkům. Pochází z početné, čistě kouzelnické rodiny. Sedm z jeho devíti sourozenců je nadáno kouzelnou mocí, je tedy jedním ze tří motáků. Sám ovšem tuto skutečnost zamlčuje a tvrdí, že je v rodině jediný, komu schopnost čarovat nebyla dána.

Nikdy nechodil do kouzelnické školy, spolu se zmíněnými sourozenci byli coby motáci vzděláváni doma a mladý Ardénius měl po ukončení výuky nastoupit na poměrně solidní místo úředníka, na kterém ovšem setrval pouhý rok. Za tuto krátkou dobu stačil zničit důležité dokumenty týkající se záležitostí okolo utajení kouzelníků před mudlovským světem a značně tím zkomplikoval zahlazení několika případů, kdy bylo utajení porušeno. Následkem této sabotáže byl propuštěn. Poté se ze všech sil vrhnul na kariéru hospodského povaleče věnoval se plné tři roky osvětovým přednáškám, kdy v podroušeném stavu vnucoval podroušeným posluchačům lokálů svůj názor na kouzelnický svět, za což byl často odměněn násilím. Nutno přiznat, že násilím ohleduplným, neboť se vždy na přání řečníkovo obešlo bez magie. Za pouhá tři léta si vyrobil neumořitelné dluhy prakticky ve všech kouzelnických hostincích. Kupodivu se pokaždé dokázal vyhnout uvěznění, byť má na svém kontě drobných prohřešků více než vrchovatě. Několik dalších let jeho života není příliš známo, proslýchá se, že zmizel kdesi ve víru mudlovského světa a padlo i podezření, že v něm zmizel coby prostředník mezi podsvětím mudlovkým a kouzelnickým. Dokázáno mu však nebylo nic.

Když jej opět kouzelnický svět zaznamenal, uvedl se v něm jako výstřední a mírně agresivní bojovník proti všemu čarovnému, magickému a kouzelnickému. Po sérii drobných výtržností, kdy se pokoušel čas od času poškodit kouzelnickou budovou nebo odcizit hůlku, mísu letaxu či jiné kouzelnické předměty, přesedlal na výtržnosti podstatně většího a nebezpečnějšího rázu. Naplánoval a téměř provedl útěk draků z jedné dračí kolonie. Pokusil se dovést obra do centra mudlovského města. V obojím mu bylo zavčasu zabráněno. Jeho prvními úspěšnějšími činny bylo pálení kouzelnických knih, které se mu povedlo zrealizovat hned dvakrát, a sabotování kongresu alchymistů, kdy přidal do jídla neznámý prášek a kongres musel být odsunut o dobu průměrné délky střevní chřipky.

Je znám svou výbušnou povahou, těkavýma očima a nenávistí vůči kouzelnickému světu. Napsal několik statí a esejů, rozebírajících a dokazujících nemorálnost kouzelníků i magie samotné. Vypracoval pojednání, dosti krkolomné, o nepřirozenosti kouzel. Pokusil se vydat několik článků ostře hanících kouzelnické tradice. V současnosti sestavuje obsáhlou encyklopedii o pálení čarodějnic, pokouší se založit veřejnou sbírku na nákup většího množství klestí a pořádá velmi neúspěšné demonstrace. Pokouší se, prozatím legální cestou, založit zmíněný Institut. Na rozdíl od několika stejně smýšlejících kolegů nebyl nikdy vyloučen z Mezinárodního sdružení motáků, jelikož do něj nebyl ani přijat. Štěstím je, že na rozdíl od předchozího podivína, nedisponuje penězi na financování svých aktivit.

 

Další materiály

 

Na prvním, téměř dobovém pergamenu, se mám zachoval přesný nákres hlídkových věží, používaných před dvanácti sty lety institucí Pro správu výskytu dračí populace. Pergamen je zvlášť cenný (zde přiložena pochopitelně jen kopie) a to zejména proto, že je na něm věrně zachycena podoba hlídkových věží jak před zánikem instituce po napadení draky, tak po tomto neslavném konci. Nabízí se nám tedy srovnání obou poněkud odlišných stavů.

obr.1

 

Druhý materiál je výjimečným, dnes sběratelským kouskem. Jde o skutečný a pravý znak Stínového Ministerstva kouzel. Pro účely tohoto vypracování byl zakoupen od sběratele za cenu naprosto nechutnou, vzhledem k nevelkému počtu dochovaných znaků však naneštěstí naprosto adekvátní. Vidíme, že je znak řešen velmi tradičně. Snadno lze taky odhadnout, že vznikal spolu s ministerstvem, tedy v dobách, kdy byla instituce ještě schopna veřejně přiznat, že je až druhou institucí v pořadí a tuto skutečnosti zanesla i do svého znaku, když přidala v duchu znaku původního jednoduchou římskou číslici.

obr.2

 

Třetí písemností a konečně písemností originální je zmíněná výjimka, která byla udělena kvůli zkoumání a hlavně kvůli zveřejnění informací o tak citlivé instituci, jakou Stínové Ministerstvo pro skutečné ministerstvo zcela jistě je. Tímto děkuji profesorce předmětu a zástupkyni ředitele, že se svými podpisy za svého studenta zaručily a pevně doufám, že žádnou větou v tomto textu nedošlo k porušení udělené výjimky, protože by nám obě na hradě jistě celá čtyři léta nesmírně chyběly.

obr.3

 

Čtvrtým přiloženým dokumentem je taky originál. Tímto originálem není nic jiného, než odpověď ministerstva na žádost o bližší informace k tajemné Mozkomoří akademii. Oproti všem očekáváním odpověď skutečně dorazila, byť poměrně stručná. Před opuštěním ministerstva ovšem podlehla kontrole a byl v ní začerněn všechen text podléhající utajení. Můžeme se tak jen dohadovat, zda byla odpověď obecná, konkrétní, zamítavá nebo vstřícná.

obr.4

 

Dalším originálem do sbírky je odpověď pana …. ……., který byl požádán o kratší vysvětlení svého jména. Nakolik z pergamenu vyčteme, zda odpověděl kladně a vše vysvětlil, nebo naopak odpovídat nechce, je opět otázkou.

obr.5

 

Na posledním pergamenu vidíme kopii lístku ze známého kouzelnického hostince U Draka, jednoho z kdysi oblíbených bydlišť motáka Ardéniuse Skleničky. Sehnat tuto kopii bylo velice snadné, neboť ji tamní hostinský rozdává zdarma s prosbou o šíření. Obsahuje součet útraty za jediný večer blíže nespecifikovaného dne, účet je pochopitelně dodnes nezaplacen. Myslím, že jde o poměrně věcný doplněk k životopisu podivuhodného bojovníka proti světu kouzel.

obr.6