Revoluční formy šéfredaktorství napříč prostorem a časem

Obsah:

1. Na počátku bylo slovo

2. Záznamy o mamutech

3. Došla nám skála, co s tím?

4. Otročení Jeanů

4.1. Jsme líní, vynalezněme knihtisk

5. Chudáci šéfredaktoři 21. století

6. Suma sumarum, od kolébky do hrobu

1. Slovo úvodem, aneb na počátku bylo slovo

Výrok, který zná snad každý kouzelník, ba dokonce i mudla. Jenomže jak to ve skutečnosti bylo? Co když žijeme ve vesmíru, který nestvořil Bůh, ale jsme pouhými slovy v příbězích šikovných šéfredaktorů? Přiznejme si to – bez nich a bez psané tvorby by se z nás nevyvinuly ani opice, tak důležitá funkce to je! Jak ovlivnila svět a čem vlastně tkví šéfredaktorské kouzlo? Jak moc svět ovlivnil ji?
Pro pátrání po těchto a mnoha dalších otázkách jsem jako pramen zvolila Ministerstvo kouzel. Co není na Ministerstvu, jako by neexistovalo. Mé kroky si to namířily přímo do Archivu s otázkou, zda bych mohla nahlédnout do historických složek obsahujících počátky vývoje šéfredaktorství jako řemesla či počátky prvních novin, ať už mudlovských, či kouzelnických. Slečna za pultem v Archivu byla mou zálibou v historii tak nadšená, že po ne příliš dlouhém domlouvání se se mnou vydala na Odbor záhad.

Být šéfredaktorem není vůbec nic lehkého. I když jsme každý jiný, všichni šéfredaktoři se nakonec sejdou na stejném konci – vyčerpání z práce, kruhy pod očima, nervy v kýbli ze svých podřízených a v každé situaci minimálně jeden výtisk svého časopisu po ruce. Šéfredaktor musí zvládat milion věcí jako hlídat nespolehlivé a nervydrásající spolupracovníky, ovládat se před častými výkyvy nálad, v krajních mezích i před hysterickými záchvaty, každý měsíc počítat galeony a třídit výplatu podle zásluh... kdybych měla vyjmenovat všechny důležité úlohy spadající na šéfredaktorovu hlavu, má práce by nebrala konce. To je důvod, proč jsou šéfredaktory jen ti nejlepší z nejlepších (který šílenec se do toho také nechá uvrtat, že), a také příčina, proč tento vzácný druh lidí pomalu, ale jistě vymírá.

Na Ministerstvu jsem z počátku měla trochu obavy, protože co se dostane dovnitř, už ven nevyjde, ale ministerští pracovníci mi ukázali podivný stroj, do kterého mě usadili a vysvětlili mi, že je to takový zvláštní stroj času, něco jako vylepšená verze myslánky – na základě zarchivovaných dokumentů a památek přístroj dokáže vytvořit obraz minulosti, aniž by byla potřeba vzpomínka osoby, která na místě činu byla. A tak dobrodružství započalo. Já doufám, že mé vyprávění bude alespoň něčím přínosné a že si z něj případní čtenáři odnesou něco nového, co budou moci v šéfredaktořině uplatnit.

2. Záznamy o mamutech

Když pomineme ztřeštěné pobíhání chlupatých neandrtálců a křesání kameny, můžeme vidět, jak už tehdy v pravěku byli lidé inteligentní, když se rozhodli začít tvořit jeskynní malby, protože zde začínají počátky primitivní šéfredaktořiny! Jak dávat celé tlupě vědět nejčerstvější informace o nových úlovcích nebo přehledu, kdy se koná jaký rituál? Pralidé byli chytří – možná jim trvalo, než vymysleli třebas takový parní stroj, jsou tu vidět jasné preference (kdo by potřeboval parní stroj). Prostě věděli, co je dobré!
Má cesta časostrojem započala právě v době kamenné, kdy jediným pořádným nástrojem na psaní byl pazourek s trochou přírodních barev a papírem obyčejná skála. Tvoření vlastní umělecké tvorby neandrtálce vážně bavilo, jelikož to byla jediná odpočinková činnost, která se v pravěku dala provozovat bez toho, aniž by hrozil úraz, nebo občas i smrt, proto se rozrostlo v tak oblíbenou, a později i rozšířenou činnost. Ve spojení s pravěkem se sice nedá hovořit o smysluplném hierarchickém řádu, kde je v redakci šéfredaktor, který velí ostatním pod sebou. Těžko se dá hovořit i o nějaké redakci, ale jestli vás zajímají historické počátky, tak právě v době kamenné to všechno začalo.
V pravěku jsem viděla nespočet jeskynních maleb, které jsem si následně přeložila do svého jazyka jako nějaké „reportáže“ z lovu mamutů, rituálů a různých akcí, na zdech jsem našla i předzvěsti a informace o nadcházejících událostech, například malbu deště při měsící v úplňku, pod kterou byly kamenem vyryty čárky (pravděpodobně odpočítávadlo). Využila jsem svou představivost a pokud to uděláte také, můžete si představit jeskyně jako prvotní formu dnešních novin a časopisů. Pořádně těžkých, velkých a drahých novin a časopisů, kde najdete všechno od obyčejných zpráv a záznamů až po věštění budoucnosti, ba i předpovědi počasí!
S pralidmi to v pravěku bylo vážně úžasné – takové lehké, poněvadž jedinou pořádnou starostí byl lov mamutů na večeři a po zbytek dne se mohl každý věnovat jenom své redaktorské práci a dělat to, co ho bavilo. Jenže tady skončil příběh a stroj mne přesunul v čase o kus blíž.

3. Došla nám skála, co s tím?

Zhruba 150 let před naším letopočtem, kam jsem se zastavila na další zastávku, si lidé konečně uvědomili, že nemají kam psát, protože všechny dostupné skály již měli popsané a hliněné destičky byly nesmírně náročné na výrobu, a stejně se většinou rozmočily. Jenže co teď? Spolu s egyptskými redaktory jsem byla svědkem výroby prvního pergamenu, který učení kouzelníci vytvořili z králičí kůže. Výroba nového podkladu na umisťování vlastní tvorby byla zlomovým bodem v rozmachu šéfredaktořiny do ještě větší míry.
S novým pergamenem se o psaní začalo zajímat více egypťanů, kteří pozvedli úroveň šéfredaktorského řemesla o stupeň výš. Viděla jsem, jak se začínají vydávat první noviny (čítající sice pouhý jeden pergamen s nepřeberným množstvím informací), avšak i to vedlo k nesmírnému pokroku. Mimo jiné se v tomto období noviny velice rozšířily i tematicky, a to například o věštění podle hvězd, symboliku zvířat (kočky vedly na plné čáře) nebo čtení ze snů, většinou šlo o magické věci, protože právě tehdy se mezi lidmi začali vyskytovat různí kouzelníci a „senzibilové“ (avšak my víme, že šlo pouze o podvodnické mudly). S egyptskými učenci jsem však nezůstala příliš dlouho, protože kromě vynalezení pergamenu a rozšíření několika rubrik v novinách toto období z hlediska šéfredaktorského není příliš zajímavé, ačkoliv bych se sem někdy znovu ráda přijela podívat, třeba na dovolenou.

4. Otročení Jeanů

Pravěkem a starověkým Egyptem šéfredaktorské putování zdaleka nekončí. Neandrtálcům vděčíme za objevení a zavedení aktivního publikování, takové nepřímé redaktořiny, výrobou pergamenu zase Egypťanům, avšak byli to lordi, díky kterým vznikli skuteční šéfredaktoři, kteří jsou nad námi a říkají, co máme dělat, jak to máme dělat a pořádně nás zpacifikovat, když je třeba. Kořeny šéfredaktorů sahají do neurčita, odborníci se dohadují někdy kolem osmého devátého století, ale nejsme odborníci, my se nebudeme hádat.
Lordi se stali námětem pro nespočet vtipů, kde se průměrný mudla s IQ tykve akorát tak zasměje a ani mu nedojde, jak osudové takové maličkosti byly, že změnily celou historii. Abych si to uvědomila, moje třetí zastávka byla právě sem, do šlechtického prostředí. Přesnou dobou si nejsem jistá, odhadem podle dobové módy a bytového vybavení soudím něco kolem období středověku. Jako svědek jsem byla nucena nečinně přihlížet nespravedlnosti v podobě „co pán řekne, to je zákon“, ale pro šéfredaktořinu je to jeden z nejzásadnějších zlomů celé historie.
Lord, jehož domov jsem navštívila, měl více než patnáct sluhů, a jelikož si liboval ve čtení, nutil je, aby mu psali příběhy, které si pak mohl přečíst. Takže sluhové následně celé dny nedělali nic jiného, než že psali a psali, div pergameny neprotrhli. Tato situace se roznesla k ostatním šlechticům, se kterými byl lord v kontaktu, někteří z nich pak jeho styl aplikovali i na svých sluzích, a takto začala první primitivní redakce.

4.2. Jsme líní, vynalezneme knihtisk

A protože se šéfredaktořina rozšířila jak mezi mudly, tak i mezi kouzelníky, oba dva druhy si hledaly způsob, jak si svou práci v redakci usnadnit. Časostroj mne přenesl o pár desítek let dopředu, přesně na zlom, kdy se kouzelníci osvobodili od psaní několikero vydání novin vlastní rukou a vynalezli knihtisk, který mezi sebou hojně používali a mudly nechali, ať se dále dřou a vymyslí si vlastní způsob tisknutí článků.
Jenže známe mudly, nedá se na ně spolehnout, nemůžeme jim věřit. Nějaký podivný mudla Johann Gutenberg ukradl nápad knihtisku a začal ho prezentovat jako svůj vynález mezi svými lidmi. Knihtisk se tak rozšířil po celém světě, a tím pádem dost ochabnul zájem o šéfredaktořinu, poněvadž si každý mohl dovolit něco napsat, nenamáhat se přitom tolik a novináři ztratili svoji prestiž, od té doby se berou redaktoři jako zcela obyčejní lidé, z čímž bychom my jako správní redaktoři tělem i duší nikdy nesouhlasili! Kouzelníci měli dobrý důvod, proč knihtisk mudlům zamlčovali.
V souvislosti s ukradením knihtisku pak Johann Gutenberg započal čarodějnické procesy proti všem kouzelníkům, kteří věděli o jeho zlodějském činu, aby se to svět nikdy nedozvěděl. I když o život přišlo mnoho kouzelníků, pravda se naštěstí zachovala, nicméně procesy jsou úplně jiné téma, kterého je hodna jiná závěrečná práce.

5. Chudáci šéfredaktoři 21. století

Je docela ponuré, že se šéfredaktořina musela dostat cestou vedoucí zrovna přes otroctví (či posluhovačství, záleží na úhlu pohledu), avšak každá cesta skýtá trnitá křoví a četné překážky, bez chudáků Jeanů bychom nebyli tam, kde jsme dnes. V dnešním moderním světě to s šéfredaktořinou není zas tak převratné. Šéfredaktoři jsou (většinou) na své podřízené dost mírní, často si na sebe berou víc práce, než by měli, protože takoví prostě jsou. Obětaví, ochotní a úžasní. Jenomže většina nevděčných redaktorů si toho ani neváží a na chudáka šéfredaktora neberou příliš velké ohledy. Došlo už i k několika situacím, kdy šéfredaktora přestali ostatní brát jako autoritu a začali si v redakci diktovat vlastní podmínky a pravidla. Možná přeci jen je 21. století v něčem zlomové – čas, kdy šéfredaktořina zaniká, novináře a kreativní duše dnes už nikdo nebere vůbec seriózně a z řádně uspořádané redakce se stává prostoduchý chaos.

6. Suma sumarum, od kolébky do hrobu

Moje dobrodružství napříč časem skončilo s vynálezem knihtisku, ale i tak jsem si čtyři krátké výlety do minulosti užila, rozhodně mnohem lepší způsob, než se prohrabávat starými papíry v Archívu a nedokázat si představit podmínky, za jakých byli nuceni redaktoři ve svě době psát. Z mé práce je jasně poznat, že šéfredaktořina je jeden z nejstarších oborů, který má vskutku zajímavou historii, možná jednu z nejzajímavějších vůbec, stojí za to se do ní ponořit o něco hlouběji, než každý zná.
Jaké z výzkumu mohu vyvodit závěry? Ačkoliv je šéfredaktorství velice interesantní prací, s postupem času její prestiž klesla od desíti k pěti, protože čím více prostředků a lidí se zájmem bylo, tím více dostupné se noviny a časopisy staly a čtenáři začali brát své oblíbené literární plátky jako samozřejmost až tak moc, že redaktoři zůstávají v dnešní době dost nedocenění, kdo ví - možná se na ně za pár let i zapomene.
To nesmíme dopustit, je třeba zahájit nějaké opatření, díky kterému novinařina bude ještě hodně dlouho kvést. Bylo by smutné, kdyby se od kolébky z pravěku nestačila ani pořádně ve svém zlatém věku vyvinout. Doufejme, že naše doba bude tou, která nenechá šéfredaktořinu vymřít za žádnou cenu...