Úvod

Zadané téma, fobie domorodců Austrálie a Nového Zélandu a jejich léčení, mě mile překvapilo, jelikož mi to dává možnost prozkoumat historii obou ostrovů a zjistit, jak původní obyvatelstvo žilo a postupem času se vyvíjelo. Musím říci, že mi nějakou chvíli trvalo než jsem dala dohromady celkovou podobu mého vypracování a dostala se tak k sobě uspokojujícímu výsledku.

V mém vypracování Vám chci nejdříve přiblížit historii života domorodců na ostrovech, přes objevení ostrova až po situaci v dnešní době. Můžete si povšimnout, že vývoj obou ostrovů byl odlišný. Zatímco většina Austrálců zaostává ještě do dnes, Maoři se dokázali přizpůsobit evropskému životu vcelku rychle.

Jednotlivé fobie se poté shlukují do nějakého okruhu. Austrálci mají hrůzu z lidí a jejich vynálezů, naopak Maoři nemají konkrétní strach z lidí a věcí, ale z většího počtu lidí nebo věcí na jednom místě, které vydávají hluk a tím to vzbuzuje u Maorů paniku. Dá se to i vysvětlit tím, že Maoři žijí ve městech s lidmi, kdežto Austrálci žiji v rezervacích nebo malých ,,vesničkách", kde obvykle žádný hluk není. U každé fobie je popsaná stručná charakteristika. Poté je popsán její vývoj, protože každá fobie propukla v trochu jiné době a dnešní situace je poněkud rozdílná. Krátce jsem se také snažila popsat příznaky fobie. Tedy jak člověk reaguje, když je mu něco takového nablízku. A nakonec jsem stručně popsala léčbu. U Austrálců většinou sám, nespecializovaný člověk, musí přesvědčit domorodce, že mu nechce ublížit. Zásah terapeutů je tedy minimální. Ale u Maorů terapie převažuje. Za pomoci specializovaných terapeutů se léčí jakákoliv fobie.

Na úvod bylo řečeno vše. Přesvědčte se sami, jak rozdílné tyto dva ostrovy jsou.

Domorodci Austrálie

Austrálci byli na tomto území již před 60 000 lety, kde se živili lovem zvěře a sběrem plodů. Po příchodů Britů se dostali do konfliktu s tímto národem, který hodlal udělat nové pokroky. Evropské kolonizace způsobily značný pokles Austrálců, protože je osadníci nepovažovali za lidé a tak je zabíjeli pod záminkou, že je ohrožují. Obrat nastal až po druhé světové válce, který alespoň trochu zlepšil chování k Austrálcům. Avšak do dnes trpí diskriminací a chudobou.

Fobie

Celá minulost plná konfliktů a vytváření nových, modernějších věcí, se na domorodcích podepsala. Lidské věci jsou jim cizí a nepříjemné. Někdy si nemohou vysvětlit, jak tyhle věci fungují. Berou to jako nadpřirozenou věc, která jim chce ublížit a vyhladit je. A nejenom lidské vynálezy jsou jejich fobií, ale i lidé samotní.

Strach z přistěhovalců, z cizích lidí (xenofobie): Je to strach z lidí, kteří přijdou do jejich teritoria, a to i když jim chtějí pomoc. Většinou je to z bílé rasy, protože ji mají zafixovanou jako tu, která zabíjela jejich předky a má na svědomí jejich dnešní život.

Vývoj: Tato fobie se projevila během konfliktů s osadníky. Avšak v té době tomu nikdo nevěnoval pozornost. Až po druhé světové válce se začaly uskutečňovat organizované akce na záchranu domorodého obyvatelstva. Později se mnoho Austrálců přestěhovalo do měst kvůli hospodářské a sociální krizi, kde se museli přizpůsobit tamějším podmínkám.

Příznaky: Domorodec většinou rychle a zrychleně dýchá, ohlíží se kolem, potí se, je velice zbrklý, plachý, snaží se co nejrychleji schovat do svého domu a nebo utéct.

Léčba: Jde většinou o komunikaci s domorodcem. Člověk se snaží vysvětlit co mu chce udělat,  k čemu to slouží. Vysvětluje postup, účinky, jak to domorodci pomůže apod. Zdravotníci většinou používají klíčová slova jako např. pomoc, zdraví, život. Domorodec potom pochopí, že mu osoba chce pomoc a ne mu ublížit. Lidé, kteří jim chtějí nabídnout bydlení jim většinou ukážou obrázky a vysvětlí jim, že bude jejich život pohodlnější, nebudou je trápit deště, zima apod. Každý člověk se snaží nějaký způsobem zaujmout a ukázat, že tu není proto, aby mu ublížil, ale aby mu pomohl.

Strach ze ztráty území: Fobie z toho, že domorodci přijdou o další část území a nebudou moci kde žit. A ačkoliv jim bylo dáno právo na půdu, stále zde přetrvává strach, že je jednou budou chtít vyhladit a půdu jim vzít.

Vývoj: Fobie začala vznikat v době, kdy Austrálci začali být vytlačování osadníky do nehostinných pustin. Postupně odeznívala fobie až při zrovnoprávnění a podle zákona získali právo na půdu. Ale vzhledem k tomu, že vývoj celého kontinentu je nezastavitelný, strach o ztrátu území pořád přežívá.

Příznaky: Domorodec většinou jeví známky zlosti, jeho obličej je napnutý, má rozpažené ruce, značící, že dál už ani krok. Většinou má při sobě zbraň.

Léčba: Na tuto fobii léčba, dalo by se říci, není. Je těžké domorodci vysvětlit, že o území nepřijde, i když možná v budoucnu přijde.  Většina tvoří rozhodnutí sama a snaží se srovnat s tím, že jednou o půdu přijdou. Ale je zde i alternativa, kdy se domorodci stěhují do rezervací nebo je vytváří. Jenom tak si jsou jisti, že o půdu nepřijdou.

Strach z fotografování, fotoaparátu (ikonomechanofobie): Domorodcům je většinou nepříjemné, když je někdo fotí. Obecně mají strach i z fotoaparátu, protože je to pro ně zvláštní věc, která vydává podivný zvuk a září světlem, jako by někoho chtěl fotograf ozářit. Berou blesk jako známku nějakého zázraku, ale i tak se ho bojí.

Vývoj: Fobie se objevila až v pozdní době, kdy turisté začali navštěvovat rezervace nebo území, kde domorodci žijí. Také různé organizace si fotily domorodce do muzeí, knih, aby mohli zdokumentovat jejich život. Dnes už je většina na focení zvyklá.

Příznaky: Domorodec se kryje proti blesku rukama, naklání se dozadu a vykřikuje podivná slova. Při cvaknutí většinou hlasitě vykřikne.

Léčba: Domorodci se vzdělávají ohledně používání fotoaparátů ve studiích. Následně probíhají kurzy focení, kdy se domorodci stanou "modely" a profesionální fotografové je fotí. Jejich fotografie jsou poté použity do různých muzeí, knih apod.. Samozřejmě jsou obeznámeni o publikování jejich fotek. Je jim vysvětlováno pro jaké účely budou použity. Domorodci si většinou nepřejí, aby jejich fotografie byly nějakým způsobem zneužívány.

Domorodci Nového Zélandu

Původní obyvatelé Nového Zélandu jsou Maoři. Prvním objevitelem ostrova byl Abel Tasman, ale když Maoři zabili některé z Tasmanových námořníků, ztratil Tasman zájem o kolonizaci objeveného území. Až J.Cook cílevědomě nárokoval ostrov pro Anglii. Postupně přicházeli nový dobrodruzi a prodávali Maorům alkohol a střelné zbraně, které začaly používat. Poté co přistěhovalci začali zabírat půdu ve velkém, vypuklo Maorské povstání. Avšak válka, kvůli evropské převaze, netrvala dlouho. Maoři ztratili mnoho půdy, ale za to se rychle přizpůsobili nové situaci, začlenili se do evropské kultury a dnes zastávají významné funkce ve všech oborech společenského života.

Fobie

Ačkoliv se Maorové, oproti Austrálcům, docela rychle přizpůsobili nové době, prošli si i strachem. Protože Maorové byli zvyklí na klid, přírodu a teď jim tam náhle vtrhla banda Evropanů a začala budovat města. Především je tedy rozhodil obrovský hluk a mnoho lidí na jednom místě.

Strach z cestovního ruchu: Hluk ve velkoměstě, když při dopravní špičce projíždí po silnicích tisíce aut, je hlasitý a nejvíce se zrychluje dýchání při tom, když musíte přejít tuhle silnici. Pro domorodce to bylo opravdu těžké zvyknout si na cestovní ruch. Zrychlovalo se jim dýchání jenom co to viděli. Bylo a stále je pro ně panickou hrůzou, když nějakou rušnou silnici musí přejít.

Vývoj: Fobie se začala vyskytovat při stavbě velkých silnic ve velkoměstech. Domorodci si na to museli zvykat poměrně dlouho, a dokonce i dnes se u některých tato fobie vyskytuje. A nejenom u nich, ale i u přistěhovalců.

Příznaky: Zrychlené dýchání, tělo polité potem. Také vytřeštěné oči jsou příznakem. Často se také může projevit motáním hlavy a následným omdlením.

Léčba: Léčení probíhá jak v terénu, tak v místnosti u terapeuta. Nejdříve se začíná konzultacemi, kdy si např. domorodec představuje jak přechází silnici, jak ho polívá pot. Postupně se snaží těchto příznaků zbavit, aby mohl silnici přejít bez pocitu motání hlavy, horka, zrychleného dýchání. Poté si vše zkouší v terénu a snaží se myslet na něco jiného, prochází v hloučku lidí, aby se cítil volněji apod.

Strach z velkého množství lidí: Pro některé domorodce jsou velké hloučky lidí odstrašující. Plno neznámých tváří, které vrhají pohledy na všechny okolo. Zdržovat se někde na plese, v restauraci, v nákupních centrech, to není nic pro ně. Protože všude tam se všichni mačkají, cpou se, předbíhají, do všech vráží apod. Pro domorodce je tohle příliš.

Vývoj: Projevovat se začala již v době, kdy se sem hnali dobrodruzi. Postupně přibývalo více lidí a to byl naprostý šok pro domorodce. Navíc po prohrané válce měli strach ještě větší. V dnešní době s ní však bojuje o něco méně domorodců.

Příznaky: Ve velké skupině lidí se domorodec cítí úzce, všechny věci má přitisknuté k sobě, ústa jsou mírně pootevřená, je politý potem. Také můžeme slyšet i rychlejší dýchání a v očích vidět rozšířené zorničky.

Léčba: S terapeutem domorodec probírá společnost, lidi, chování, co ho na nich děsí, jak na něj působí, co se mu vybavuje, když je ve velké společnosti. Postupem času se z místnosti, kde je s terapeutem, přesouvá nejdříve do menší společnosti jako jsou malé čajovny a kavárny. Po každém sezení ve společnosti se opět probírá jak na něho společnost působila, co ho zděsilo, jak se cítil, co se mu honilo hlavou. A tak se postupně dostává do větších prostor, kde se nachází více lidí.

Strach ze stavebních strojů: Po tom, co byla domorodcům zabrána veškerá půda, se začala budovat města. To znamenalo, že na ostrov byla přivezena nejmodernější technika, aby se mohl upravovat terén a stavět. To byl pro většinu domorodců obrovský šok. Nějaké podivné, obrovské stroje, které bouraly a ničily okolí. To samozřejmě domorodce zděsilo, protože si nemohli vysvětlit jejich funkci. Naprosto se štítili těchto strojů.

Vývoj: Fobie se objevuje, když jsou stroje přiváženy na Nový Zéland. Což je jenom krátce po roce 1872, což skončila válka mezi Evropany a Maory. A i v dnešní době se tato fobie vyskytuje, protože tohle je něco, co domorodcům zničilo obydlí.

Příznaky: Většinou se domorodec snaží uprchnou před strojem a jelikož vydává hlasitý zvuk, zacpává si uši. V některých případech i piští nebo volá o pomoc.

Léčba: Probíhá formou poznávání strojů, k čemuž slouží modely všech stavebních aut. Terapeut vysvětluje domorodci jak stroje fungují a jak usnadňují lidem práci. Částí terapie je také procházení se po staveništi a pozorování strojů jak vykonávají svou práci. Pro ty, co už svůj strach překonali, je možnost si také stroj vyzkoušet.

Závěr

Nakonec bych chtěla poděkovat p.p. Seleně Enail Smithové, že mi umožnila skládat OVCE z nauky o fobiích. Téma bylo zajímavé a já jsem ráda, že jsem na něj mohla napsat své vypracování. Díky tomuto tématu jsem se ponořila hluboko do historie obou ostrovů a zjistila, že ačkoliv jsou si tyhle dva ostrovy podobné a válce se nevyhnul ani jeden kmen, tak situace v dnešní době je na ostrovech naprosto odlišná. Ale kdyby byla situace na ostrovech stejná, potom by vypracování zkoušky bylo o poznání nudnější.