Osnova práce

Úvod

I. Magie jako součást života
II. Postavení šamanů v prvopočátcích státnosti korejské společnosti
III. Legendy jako obraz kouzelnické historie
IV. Významné osobnosti šíření magické osvěty
V. Anexe, druhá světová válka a zase válka
VI. Moderní Korea

Závěr

Úvod

Musím Vám na začátku práce poděkovat za příjemné a zajímavé téma, které jste mi dovolila zpracovat. Nebudu se tajit, že téma je poměrně obšírné a problematicky uchopitelné v intencích jedné práce, poněvadž by si rozhodně tematika kouzelnického života v Koreji a potažmo v Asii zasloužila hned celou řadu publikací, aby byla magie v těchto končinách dostatečně pochopena. Cílem mé práce je podat základní vhled do problematiky a rozdílnosti chápání magie na opačném konci světa a zdůraznění odlišností mezi naším pojetím magie a pojetím magie v Koreji.

Práce je rozdělena do několika hlavních bodů, jež se mi jeví jako nejdůležitější pilíře pro pochopení propojenosti každodenního života Asiatů s magií a přírodou, tradice magických rituálů a jakási volnost a veřejné přijetí magických sil v moderní korejské společnosti, která je i v technologickém věku stále nakloněna těmto tajemným silám.

I. Magie jako součást života

V první části práce se podíváme na základní charakteristiku dálněvýchodní magie a její roli, kterou sehrála při formování korejské společnosti.

V dávných dobách byla magie přirozenou součástí každodenního života všech obyvatel Korejského poloostrova a přilehlých oblastí na nynějším čínském území - Mandžuska, kam zasahoval vliv Korejců. Původní přírodní náboženství byla pevně spjatá s myšlenkou soužití s přírodou v harmonii a čerpání sil a ochranných kouzel z přírodních prostředků, což dalo základ vzniku prvotního náboženství, které se rozšířilo po poloostrově. Řeč je o šamanismu.

Tyto tendence nejsou tak vzdálené evropským praktikám, rozdíl je však v jejich přežití a zachování si svého postavení do moderní doby i přes nepříznivá období, kterými si magie v Koreji prošla.

Šamanismus stojí na základní myšlence propojenosti lidského bytí s přírodou. Příroda je studnice veškeré síly a člověk by se měl podřídit jejím požadavkům a patřičně se duševně zkulturnit v souladu s pravidly přírody. Zatímco v Evropě se lidé snažili podmanit si přírodní síly, v Asii šlo o praxi napojení se na přírodní zdroje skrze šamanistické obřadní rituály.

Lidé věřili, že každá živá či neživá věc v přírodě má svou vlastní duši, jež je schopna konat dobro i zlo. Zdali tito přírodní duchové budou konat dobro či zlo, vždy záleželo na úctě a prokázání oddanosti ze strany lidí. Nejdůležitějšími přírodními duchy byli duchové hor, poněvadž se věřilo, že v horách sídlí největší a nejčistší přírodní síla, protože horské oblasti byly neprobádány a kvůli členitosti nebylo možné prozkoumat celá území dostatečně. Hory byly vždy záhadou, chránily obyvatele před záplavami a dotýkaly se Nebes - figurovaly jako prostředník mezi pozemským životem a životem magických sil, které pobývaly na Nebesích.

Duchové hor se stali ústředním motivem šamanismu a svoje postavení si zachovali do moderní doby - tomuto tématu se ještě budeme věnovat v části korejských legend, které již ale nesouvisí s čistým přírodním šamanismem.

Dále byly pro šamanismus důležité řeky, neboť se v nich zrodil život. Lidé často řekám a horám obětovali obětiny. Pod pojmem obětina si rozhodně nemůžeme představit popravy lidí či zvířat. Základní obětinou byly potraviny. Rituály, které měly za úkol přiklonit na svou stranu přízeň duchů hor a řek, byly nedílnou součástí prvopočátečních společností, které se formovaly na Korejském poloostrově. Řekám se vždy obětovalo vhozením obětiny do vody, horám pak zakopáním obětiny u jejich paty.

K obřadním rituálům rovněž patřily takzvané zápalné obětiny, jež byly primárně určeny k uspokojení magických sil na Nebesích, poněvadž skrze dým stoupající k nebesům se mohli šamani napojit na tyto vzdálené síly. Z této skutečnosti rovněž vyplývá důležité postavení vonných tyčinek v moderní době.

II. Postavení šamanů v prvopočátcích státnosti korejské společnosti

Tradice šamanismu se zaryla do společenských konvencí Korejců a svůj vývoj stavěla na těchto pramenech poznání a myšlenkách, ačkoliv se již nejednalo o šamanismus ve své původní formě, nýbrž se začal formovat v nová náboženství pod vlivem myšlenkových proudů z Indie a Číny - předně se jednalo o vliv buddhismu a čínských filosofických proudů jako konfucianismus.

I přes smíšení s dalšími myšlenkovými proudy si šamani a především šamanky zvané mudang zachovaly své postavení ve společnosti. Jednalo se o učené kouzelníky a čarodějky, kteří se snažili zprostředkovat mudlům styk s magickými schopnostmi a ukázat jim jejich sílu, pomáhat a vzdělávat vrstvu obyvatelstva, jež nebyla schopná s magií pracovat. Zvláštností je rozdílnost mezi korejskou a japonskou tradicí šamanů, kteří si na královském, respektive císařském dvoře zachovávali svá postavení odlišně. Ačkoliv v Japonsku zastávali šamané důležitou roli zprostředkovatelů a vždy se těšili veliké oblibě, na císařském dvoře byli považování za spodinu národa, poněvadž v tradiční japonské společnosti bylo nepřípustné, aby vysoce postavený člověk bavil svým chováním ostatní třídy, proto byli šamané v Japonsku postaveni do stejné společenské třídy jako potulní hudebníci, tanečnice, loutkaři, šarlatáni či známé gejši. Naopak na korejském královském dvoře byli vždy váženými členy společnosti, a to kupříkladu i korejská obdoba gejši - kiseng.

III. Legendy jako obraz kouzelnické historie

Všechny původní legendy vypovídají o kouzelnické historii, jelikož si mudlové nedokázali vysvětlit magické schopnosti, kterým nerozuměli, zbožštili si historické postavy, které oplývaly vládou nad těmito silami. Dnes se právě my můžeme učit o tamějších kouzelnících z dávných dob právě skrze vyprávění legend. Rozhodl jsem se dvě z nejvýznamnějších legend zpracovat a blíže je rozebrat.

Legenda o vzniku nejstaršího korejského státu Starý Čoson

Kdysi dávno nejvyšší božstvo Hwanin sídlící na Nebesou vyslal svého nejmladšího syna Hwanunga do světa smrtelníků, poněvadž Hwanung byl zvídavým mládencem a chtěl se seznámit s lidskými tradicemi. Sestoupil tedy z Nebes na zemi a započal svou cestu po lidském světě. O příchodu Hwanunga se dozvěděli rovněž tygr s medvědicí, a protože věděli, že Hwanung oplývá mocnými silami, rozhodli se jej vyhledat, aby z nich učinil lidi. Hwanung byl moudrý a dobrý, a proto prvně tygrovi s medvědicí uložil úkol, po jehož splnění jim přislíbil proměnu v lidi. Úkol však nebyl jednoduchý, byl založen na vytrvalosti a odhodlání vlastnímu snu. Tygrovi s medvědicí uložil úkol stravovat se po dobu sto dní pouze česnekem a pelyňkem, kdy nemohli opustit temnotu jeskyně a nebylo jim dovoleno spatřit sluneční svit. Oba úkol přijali s odhodláním a pustili se do jeho plnění, avšak po nějaké době byla tygrova vůle prolomena a i přes přemluvy medvědice jeskyni opustil, aby ulovil zajíce skotačícího nedaleko jeskyně. Medvědice setrvala ve svém snažení a stý den byla Hwanungem vyvedena z temnoty jeskyně a proměněna v ženu. Nicméně zastesklo se jí žít o samotě, a proto poprosila Hwanunga o dítě, o nějž by mohla pečovat. Ženě se narodil zdravý syn - Tangun, jenž disponoval ohromnou silou, při níž hýbal horami, a nebývalou moudrostí. Když Tangun dospěl, podařilo se mu svým charisma sjednotit kočovné kmeny a založil první státní útvar na korejském území - Starý Čoson, kde vládl dalších tisíc let až do smrti. Po své smrti se jeho duše rozptýlila do hor a stala se duchem hor, ochráncem korejské národnosti.

V době, o níž legenda vypovídá, neměli lidé dobré znalosti o fungování magie. Mudlové si tak vytvořili tuto legendu ze skutečné události, aby událost mytizovali a přiblížili si ji svému chápání. Ve skutečnosti byl Hwanung kouzelník žijící se svou rodinou vysoko v horách v ústraní od mudlů. Jednoho dne se však vydal ze svého domu na cestu mezi mudly a setkal se se dvěma nezkušenými zvěromágy. Tygr byl však příliš hrdý na to, aby se učil ovládat své umění od vysokého kouzelníka z hor, kdežto medvědice se do Hwanunga zamilovala a pokračovala v tréninku pod jeho vedením, až se jí podařilo získat plnou kontrolu nad zvěromagií.

Narodil se jim syn Tangun, jenž byl mocným kouzelníkem a chtěl pokračovat v otcových myšlenkách. Přišel tedy mezi mudly a stal se jejich vzorem, otcem i učitelem a dal tak základ prvnímu státnímu útvaru, kdy se mu podařilo sjednotit tamní kmeny. Když zemřel, vytvořili si z něj ikonu ochránce a považovali jej za ducha hor. Zde se opět potvrzuje šamanistická tradice a důležitost přírodních útvarů. Tangun tak byl v historii prvním kouzelníkem, jenž se snažil s mudly navázat hlubší spojenectví.

Legenda o Dračím králi

Nedaleko podhorské vesnice se rozprostíralo obrovské jezero s hladinou klidnou jako povrch zrcadla. Stejně jako zrcadlo jezero odráželo na svém povrchu obraz Nebes a lidé jej považovali za posvátné. Avšak báli se k jezeru chodit, neboť se tradovalo, že jej obývá ukrutný Dračí král, jenž má v zálibě topit smrtelníky. Legenda Dračího krále popisovala jako hadovitou nestvůru s dlouhými fousy a šupinami, jenž dokázala pod vodou chrlit oheň a jednou do roka při prvním úplňku pátého měsíce lunárního kalendáře se vznesla k obloze, aby unesla další dívku a uvěznila ji v jezeře. Nikdo nevěděl, co se s dívkami stalo, ale lidé věřili, že je Dračí král pojídá, a proto každý rok přichází pro další oběť. Ve vesnici rovněž žila mladá dívka, která se učila umění kiseng. Sujong byla na svůj věk neobvykle moudrá a důvtipná, ovládala dračí tanec s meči a pohybovala se ladností lotosového květu. Její sláva vesnici naplnila rychle, ba dokonce dosáhla hladiny jezera a Dračímu králi se zachtělo dívky. Jako každý rok opustil klidné vody jezera a vznesl se k nebesům. Obkroužil kulatý měsíc a střemhlav se pustil na vesnici, kde zavládla panika. Dračí král měl však svou oběť již vyhlédnutou a mířil přímo na mladou Sujong. Dívka však byla klidná, uchopila ostré meče a započala svůj dračí tanec jako odpověď na útok Dračího krále. Svou šikovností se jí podařilo Dračímu králi sesadit jeho korunu, která spadla k dívčiným nohám. Jakmile ji uchopila, Dračí král se uklidnit, postavil se na zem a Sujong se uklonil. Od té doby se již obyvatelé vesnice nemuseli Dračího krále obávat, jeho koruna se v rodině Sujong dědila po generace. Každý kdo vlastnit korunu Dračího krále, měl nad ním dokonalou kontrolu.

Legenda nastoluje dva zásadní kouzelnické problémy - kdo byl Dračí král a co bylo na Sujong tak zvláštního, že se jí podařilo porazit Dračího krále. Ve skutečnosti byla Sujong první čarodějkou pocházející z mudlovské rodiny. Dračí král pak znázorňuje asijského draka - ti se od našich draků zásadně liší stavbou těla, která připomíná létajícího hada. Asijský drak postrádá křídla a žije výhradně v jezerech či horských řekách. Vesnici nějakou dobu právě sužoval vodní drak, čemuž se pokusila udělat přítrž Sujong, jež si byla vědoma svých schopností. Jako první čarodějce v Asii se jí podařilo ochočit si asijského vodního draka. Symbol vodního draka se považuje za šťastný, přináší se sebou něco nového, naději. Spatřit vodního draka je pokládáno za projev štěstěny, je však velice vzácný, poněvadž kvůli znečišťování vod a industrializaci mnoho draků zahynulo. V současnosti jsou poslední vodní draci chování v rezervaci Nami. Na počest asijských vodních draků se dodnes koná v dubnu zvláštní kouzelnický festival, jehož součástí je i přehlídka cvičených draků a jejich dračí tanec.

Níže přikládám své vlastní fotografie.

Jezero obývané Dračím králem

Symbol asijských vodních draků jako pilíře světa na festivalu

Přehlídka trénovaných draků z festivalu v Soulu

IV. Významné osobnosti šíření magické osvěty

Zajisté si vzpomínáte na velké čínské filozofy jako Konfucius či Mencius. Rovněž Korea má své kouzelníky, kteří se svým filozofickým přístupem snažili o osvětu mezi mudly. Přinášeli jim poznatky ze světa kouzel a učili je ovládat základní přírodní síly. Většina těchto kouzelníků byla buddhistickými mnichy, kteří působili při klášterech či na královském dvoře. Dovolil bych si představit dva z hlavních kouzelníků, jež se pokoušeli pomáhat mudlům a učit je.

Prvním je buddhistický mnich Činul, jenž působil v 17. století v korejském království Čoson, jež zakládalo svou tradici na Starém Čosonu. Jako první založil v klášteře na hoře Bukhansan školu magie pro mudly, kde se snažil mudlům přiblížit taje přípravy léčivých lektvarů, učil je bylinkářství a obraně proti nebezpečným tvorům. Symbolem této školy byl lampion, jenž sehrál důležitou roli v moderní době při založení festivalu, jenž má připomínat soužití kouzelnické a mudlovské společnosti.

Budova školy v lesích na hoře Bukhansan

Druhým významným kouzelníkem byl Wanmjo, který působil na královském dvoře v 14. století. Věnoval se především jasnovidectví, za což byl na dvoře zprvu váženým a král si jej oblíbil, poněvadž první polovina 14. století byla pro království Korjo příznivým obdobím. Nicméně Wanmjo začal predikovat pád království, čemuž nakonec došlo a dvůr dával úpadek království za vinu právě tomuto kouzelníkovi. Wanmjo byl následně zatčen a měl být veřejně popraven, avšak těsně před vykonáním popravy se proměnil v oblak dýmu, v němž zmizel.

V. Anexe, druhá světová válka a zase válka

Přelom 19. a 20. století byl velice hektickým obdobím, kdy se společnost stále častěji uchylovala k přírodním silám v naději záchrany a naleznutí vnitřního klidu. Ovšem rovněž započalo období úpadku praktické magie, a to hlavně v důsledku japonské anexe Koreje v roce 1910, kdy Japonci přebrali nadvládu nad poloostrovem a začali používat náboženství jako politický nástroj moci. Zlikvidovali a zakázali praktikování rituálů a znemožnili mudlům se nadále vzdělávat v oblasti magie. Právě jako obranu proti japonské agresi se začali kouzelníci separovat, poněvadž japonská okupantská správa začala perzekuovat občany zapojené v okultismu.

Po skončení druhé světové války se situace nestabilizovala, ba naopak vyhrotila se vytvořením tří států na Korejském poloostrově s odlišnými cíly. Dva z nich byla mudlovská společenství, jeden kouzelnický. Vše skončilo vypuknutím korejské války v letech 1950-53, což roztočilo kolotoč nedůvěry kouzelníků v ctnost mudlů. Nepřispělo tomu ani definitivní rozdělení poloostrova na dvě poloviny, nastolení komunistické diktatury v severní části a autoritářské vlády na jihu. Až do 80. let 20. století neměli kouzelníci důvěru v mudly, a proto vytvořili své vlastní společenství ve skrytu před světem mudlů.

VI. Moderní Korea

Přelomovými byla 90. léta minulého století, kdy se po demokratizaci Korejské republiky začala mudlovská společnost modernizovat a představitelé kouzelnického společenství navázali pod utajením spolupráci s hlavními orgány korejské vlády. V roce 1998 započala oficiální spolupráce těchto orgánů na vyšší úrovni. Nicméně nikdy nebyla obnovena propojenost obou společenství na úroveň před 20. stoletím. Mezi mudlovskou veřejností je povědomí o kouzelnickém světě, ovšem pouze v intencích náboženství, kultu předků a různých mezikulturních festivalů. Kouzelnická společnost je částečně utajována a nadále postupuje záměr sblížení a soužití obou společností. Pokrokem je založení festivalu na počest staré Činulovy školy, tzv. Festival lampionů, který má připomínat dávné mírové soužití a učení se jeden od druhého.

Záběry z květnového festivalu lampionů v Soulu

Závěr

Ačkoliv byla magie vždy pevnou součástí korejské společnosti, událostmi v průběhu 20. století byla magie upozaděna a dokonce bylo její praktikování perzekuováno, což nakonec definitivně vedlo k rozdělení obou světů jak kouzelnického, tak mudlovského. Mudlovské obyvatelstvo již přestalo věřit v existenci pravé magie, její znalost se omezila pouze na praktikování menších rituálů při uctívání předků a dalších obřadů vycházejících z pradávných tradic, soulad s přírodou a důvěru v přírodní síly, což neumožňuje kouzelnické společnosti plně se projevit a sžít se s mudly. Ovšem existuje určitá tendence od počátku 21. století v postupném otevírání se obou společenství, avšak spíše na politické úrovni ve formě spolupráce a duševní návaznosti na náboženství.

Nemyslím si, že jsem svou prací dostatečně naplnil zadané téma, nicméně doufám, že jsem podal dostačující vhled do problematiky vývoje kouzelnického společenství v Koreji.

Děkuji za Váš čas a pozornost.

S pozdravem,

Kouhei Hasangeki