Student: Keša z Borové
Kolej:Zmijozel
Školní rok: léto 2015

Literární seminářZadané téma: Napište povídku, ke které by se hodil název: Za oponou.
Konzultant: Anseiola Jasmis Rawenclav
Posudek: Milá slečno,

název se k povídce hodí dokonale. Chvíli jsem přemýšlela o tom, že je příběh nedopsaný, ale pak mi došlo, jak přesně jste se držela zadaného tématu. :) Stylistika pěkná, gramatických nebo pravopisných chyb téměř nula, text byl přehledný, dobře se četl. I postavu Míši jste v příběhu popsala velmi dobře, jeho popis se hezky vinul celým příběhem.
Závěrem: Uděluji známku vynikající a těším na vás u ústní části zkoušky.
Hodnocení: Vynikající
Hodnocení propugnatio: Vynikající
Hodnocení cogito: Vynikající


Vypracování

Dobrý den,

posílám povídku.

 

Starý Arbat

 

Vysoké lampy se třemi cylindry stojící uprostřed ulice chladným plynovým světlem osvětlovaly mokrou dlažbu. Byla noc, i když do svítání nechybělo mnoho. Vůně deště se mísila s pachy unikajícími pootevřenými dveřmi z barů, ticho noci narušoval neurčitý šum hlasů, hudby, hádky a pláče. Nedaleko tůroval motor stařičké Pobědy, kropící vůz zbytečně rozléval vodu a otáčivými kartáči drhl cihlovou dlažbu. S hlasitým žuchnutím dopadl na zem balík novin, pokřivená roleta se za skřípavého pláče neochotně pohnula vzhůru, aby odhalila dosud slepá okna blízké kavárny. Jediné, která myslí na časné hosty spěchající do práce, podávající jim pomocnou ruku v podobě šálku dobré, horké kávy.

 

Do těchto zvuků ho každé ráno probouzela její jemná, něžná ruka. Cítil to pohlazení o maličkou chvilku dřív, než přišlo. Vyprávěla mu, že vždy těsně před tím, než se ho dotkne, natočí tvář jejím směrem. Ať už spí v jakékoli poloze, i kdyby měl třeba hlavu schovanou pod polštářem, když přijde chvíle, kdy ho musí probudit, natočí se tak, aby si mohl ten láskyplný dotek vychutnat. Její tvář, ještě trochu rozespalá, bylo to první, co každý den uviděl. Věděl, že to znamená, že den bude dobrý. Třeba těžký, třeba nespravedlivý, třeba snad i bolestivý, ale dobrý. Byl vděčný osudu, že mu dopřál poznat takovou ženu, i když chybělo málo, a vše mohlo být úplně jinak. Snad právě proto si vážil každého dne, který mohl prožít po jejím boku. Chápal, že to mnohým připadá zvláštní, nezvyklé, možná až směšné v dnešní hektické době, kdy se úspěch měří počtem žen ohnutých přes stůl, počtem vypitých láhví drahého alkoholu, luxusní značkou automobilu a  oblekem od Amosua.

 

Nespěchal. V koupelně ze sebe spláchl spánek dnešní noci, pečlivě se oholil, vyčistil zuby a učesal. Když se vrátil zpět do ložnice, už měl připravené oblečení pro dnešní den. Rána byla nejkrásnější dobou jeho dnů. Jestliže miloval svou ženu, miloval ji o to víc, že mu darovala úžasnou dcerku. A ta pak nádherné stvoření, které opanovalo jeho srdce jistěji, než vojsko dobyté území. Ráno bylo dobou, kdy se všichni sešli u snídaně. Mluvili spolu, smáli se spolu, vyprávěli si. Několik desítek minut věnovali sami sobě, teprve potom se rozběhli do světa mítingů, brífingů, brejnstormingů. Právě on doprovázel nejprve dceru, posléze i vnučku do školky i do školy. Zejména v posledních letech, kdy bylo nebezpečné nechat mladé děvče bez dozoru na ulici.

 

Doba se mění. Prožil na téhle ulici, v tomhle domě i v tomhle bytě dobrých pětačtyřicet let. Historie procházela kolem, ale vždy měl pocit, že tady ji sledují tak nějak zpovzdálí. Mocní muži přicházeli a odcházeli, zdejší tajuplná zákoutí se svými památníčky, pamětními deskami, dekadentními básníky i revoltující mládeží, zůstávala. Teprve v posledních letech se to změnilo, změny divoce vtrhly do všech životů na všech ulicích. Divokost změn pocítili i tady. Tam, kde jste ještě nedávno běžně potkávali Puškina, dnes stojí soukromá banka, tam, kde Okudžava drnkal na kytaře svou zpověď, dnes sídlí exekutor. Lidé se už nebojí „tamtěch“, bojí se svých sousedů, svého prodavače, svého kolegy. Ve dveřích se objevují mříže, na oknech okenice. Zločin, co se dřív ukrýval z dosahu plynových lamp, dnes hrdě kráčí středem a vybírá si svou daň.

 

Jen divadlo je pořád stejné. Stále ten stejný shon, hodiny a dny trávené prací nad novým představením. Vnitřní nespokojenost, ba i trýzeň, zoufalství nad vlastní nedokonalostí. Nad neschopností přivést svou vnitřní představu k životu. Nervozita, tréma. Ta nikdy nezmizí. A člověk se o to ani nesnaží. Je to dobrá přítelkyně, jen se nesmí příliš roztahovat.

I ten vrátný je pořád stejný. Byl tu už tehdy, když dorazil jako mladý, nezkušený klučina s představou, že teď tedy bude tím Hercem. Jako vždy se na sebe usmáli, popovídali si, někdy si dali společně horký gruzínský čaj, přečetli společně noviny. Posledních patnáct let neměl tolik volného času, jak by si přál, aby ho mohl věnovat každému dobrému člověku, kterého na své cestě životem potkal. Tak se alespoň snažil dát najevo, že nezapomněl.

 

Bůh ochraňuj Ozurgeti!*

Na malé lednici ozdobené nálepkami zakrývajícími stopy času stála varná konvice. Nepamatoval, že by ji někdy použil. Vlastně vůbec netušil, jak se tu ocitla. Zkrátka, jednoho krásného dne tu prostě byla. On sám ji nepoužíval, a když se sešla umělecká rada, zase jich bylo tolik, že by nedělal nic jiného, než vařil vodu. Každé ráno, když došel do práce, odložil aktovku na stůl, kabát pověsil na věšák, aby ho za pár minut mohla sekretářka s významným pohledem pověsit na ramínko do skříně, a vytáhl malou nádobu petroleje po zbytek dne pečlivě ukrytou pod stolem. Z komody postavené vedle kožené sedačky přinesl samovar, postavil ho na malovaný tác umístěný na levé straně pracovního stolu. Doplnil petrolej do hořáku samovaru, nalil vodu do krásně zdobené nádrže a zapálil knot.

Krabičku, ve které uchovával čaj, si kdysi přivezl z Kolchidy. V divadle nedaleko Bílého mostu tehdy se souborem předváděli hru Richard III. Vždy měl rád gruzínský čaj, pil ho často a hodně. Ale teprve tehdy, když v Gruzii strávil několik týdnů, poznal cestu, jakou musí každý čajový lístek ujít ze svého mateřského keříku až do jeho rustikální krabičky.

Odsypal přiměřené množství čaje do konvičky a po chvíli do ní natočil ze samovaru vařící vodu. Konvičku umístil na samovar. Sklenička byla nová, ale podstakančik pamatoval zašlou slávu. Ještě cukr, zákusek a pracovní den mohl začít.

 

Přesně v tuto chvíli, ne dřív, ne později, vstoupila sekretářka. Dříve ji podezříval z toho, že sleduje jeho činnost klíčovou dírkou, později se spokojil s tím, že zkrátka ho zná jak své vlastní boty. Proto ho nikdy nerušila dřív, než upil první doušek. Zavalila ho informacemi o tom, co kdo od něj potřebuje, co od koho potřebuje on, že Ivan Ivanovič zůstane doma, protože je nějak chabrus na plíce, že Ivan Petrovič naopak doma nezůstane, jakkoli by měl. Marii Sergejevně se narodilo dítě a je to nerozum přivést do dnešního dne dítě bez manžela. Anně Fjodorovně někdo ukradl auto, takže jde do práce pěšky. Přijde později. Volal Anton Antonovič ohledně žádosti o státní dotace, z ministerstva přišla odborná komise posoudit nutnost rekonstrukce budovy. Volali z televize, jestli by ho mohl pozvat Gordon do svého pořadu, knihkupectví Algoritm žádá o potvrzení přítomnosti na autogramiádě. A ten nový režisér se prý zcela pomátl a nechce role starých lidí přenechat starým hercům s odůvodněním, že mladí herci také chtějí hrát, a hrát starého, když jím člověk není, je velká výzva. Mladí herci se bouří proti starým hercům, staří herci si stěžují na mladé herce, ovšem tyto dvě skupiny mají společného nepřítele – herce středního věku. Svůj výklad pak sekretářka ukončila tím, že mu všechno předložila v písemné podobě.

 

Nestěžoval si. Byl rád, když mohl někde pomoci, poradit, nebo jen tak pomlčet.

Program na dnešní den dalece přesahoval možnosti jednoho člověka na jeden den. To ho však neodrazovalo. Kdo by to měl udělat, když ne on? Jestliže je jediným, kdo může pomoci, tak to musí udělat. Také tu je ten nový režisér, co připravuje Revizora. Zajímavý pohled přinesl tenhle mladík. Nový, neotřelý, ten to jistě dotáhne daleko... Ovšem... to s těmi starými herci... Ne, nechtěl mu zasahovat do nastudování představení, vnucovat mu své představy o obsazení a tak... konec konců, proto ho přeci pozval, aby přinesl do divadla něco nového. Kdyby mu do toho teď chtěl mluvit, mohl představení nastudovat sám. Když se před lety stal uměleckým šéfem divadla, slíbil sám sobě, že nebude režírovat vlastní představení. Jen jednou svůj slib porušil a dopadlo to bídně. Když ho dnes někdo požádal o radu, rád ji poskytl. Ale nevnucovat svůj názor. Nicméně pravdou je, že staří kolegové si zaslouží alespoň trochu úcty a respektu, takže když pro ně role není, tak není, ale je třeba jim to sdělit slušně. V tomto směru by s mladým mohl promluvit. Požádal proto sekretářku, aby mladého režiséra objednala na zítřejší dopoledne. Pečlivě si přečetl poznámky, které mu předložila k žádosti o státní dotace. Připsal pokyn, podle kterého měla dopis vytvořit, a, s omluvným výrazem, požádal o pomoc. Stejně s tím počítala. Když odcházel z kanceláře, ještě se ve dveřích zastavil a požádal sekretářku, aby nenápadně zjistila, co by mohla Marie Sergejevna potřebovat. Nechtěl se vnucovat, ale pravdou bylo, že v současné době být na dítě sama, to člověku moc nepřidá. Ohledně ostatních, na poslední chvíli ohlášených záležitostí, požádal sekretářku, aby je odvolala.

 

Dnešní den měl totiž jiný program.

Přátelství je jako dvorek u domku. Máme ho, ale pořád je něco důležitějšího, než jeho úklid. Tak dlouho se odhodláváme vyčistit zanešené rohy našeho dvorku, až zjistíme, že se nám propadla dlažba. Obrazně řečeno. Andrej Alexejevič bydlel v domě napříč přes ulici. Bydlel tam už téměř třicet let. Kdysi bývali dobrými přáteli, pak se přestali scházet. Nebyl čas. Když se potkali, slíbili si, že se sejdou, ale pak do toho zase něco vlezlo. Naposledy si to slíbili před třemi lety. Dnes se tedy s Andrejem Alexejevičem sejde. Na Novoděvičím hřbitově. Pohřeb začíná v jednu hodinu po poledni.

Rozpršelo se. Klišé, skoro jako z brakové literatury. Když pohřeb, tak v dešti. Ale tady, na Novoděvičím hřbitově, to nikdy nevadilo. Dokreslovalo to zádumčivou atmosféru, která se odrážela v tváři živých i mrtvých. Panteon, který zde za staletí vyrostl, nemá ve světě obdoby. Tak si tu můžete vyprávět s Bondarčukem, potkáte Polevého, vedle vás přistane Pokryškin. Desítky, stovky jmen těch, kteří si svým životem zasloužili spočinout právě tady. Náhrobky vykreslující životní osudy pohřbených, v šedivém mokrém odpoledni připomínaly spíš velkou promenádu nového obchodního domu, než hřbitov.

 

Připomínka vlastní smrtelnosti člověka nikdy nenaladí právě positivně. Na své neveselé myšlenky však neměl čas. Měl jen pár minut na to, aby se dostal včas ke škole, odkud dnes vyzvedával vnučku. Ta jediným úsměvem zaplašila všechny chmury, takže brzy místo úvah o vlastní smrtelnosti se plně soustředil na problém výběru té nejlepší zmrzliny pro dnešní den. Poslouchal její štěbetání, smál se jejímu vyprávění o zážitcích ze školy, vysvětloval špatně pochopenou otázku z dějepisu. Dobře věděl, že už je velká, že jen předstírá, že potřebuje, aby ji vyzvedl. Byl jí vděčný za tu milosrdnou lež. Pár chvil prostého štěstí ve dni plném starostí.

 

Den už se přehoupl za svou polovinu, a nadčasově se usmíval jeho bláhovému zoufalství nad tím, že ze seznamu úkolů na dnešní den vyškrtl teprve pár bodů. Cesta na setkání se sponzory soukromé nemocnice pro staré chudé herce, se, s ohledem na tradičně špatnou situaci na silnicích, poněkud protáhla. Už se naučil pracovat i v autě. Na sedadle spolujezdce rozložil diář, telefon ovládal za použití bezpečného hands free. Pomalu vyškrtával ze seznamu úkolů další položky. Ale bylo jich žalostně málo.

Doba se mění. Pamatoval si, jako by to bylo dnes, s jakým nadšením přijímali přicházející změny. V divadle dlouho do noci diskutovali o nových tématech, o nových problémech, všichni byli plni odhodlání, plni víry v lepší příští, že teď to konečně bude skvělé. Přemýšlel, kam se to všechno podělo. Když ještě vysedával v nejrůznějších komisích na ministerstvu, považoval za samozřejmé, že peníze, které dostal pro divadla, rozděloval podle jeho velikosti, podle jeho významu, kvality a příjmů. Zřejmě byl posledním, kdo si to takhle představoval. V poslední době se příspěvky od státu divadlům rozdělují jemu ne zcela pochopitelným způsobem. Divadlo nemůže být výdělečné, pokud chce být zároveň kvalitní a plnit svou úlohu ve vzdělávání národa a uchovávání jeho pamětí. Onehdá si to spočítal. Průměrná cena vstupenky na levnější představení by musela dosahovat dvou třetin průměrného platu. Takže o jaké výdělečnosti se tady dá mluvit?

Za svůj dlouhý život toho zažil opravdu hodně. Byly to dobré časy, byly to zlé časy, a i když se ženou mnohdy počítali každou kopjejku, nikdy se nestalo, že by byli bez peněz úplně. V devadesátých letech ke svému údivu a zděšení zjistil, že staří herci byli z většiny divadel propuštěni. Ne, že by odešli do důchodu. Byli vyhozeni na dlažbu. Bez zajištění, bez sebemenší podpory. Snažil se ze všech sil, aby pro ně mohl alespoň něco udělat. Mimo jiné se mu podařilo zřídit soukromou polikliniku s lůžkovým oddělením.** Její provoz částečně hradilo ministerstvo, částečně svaz divadel a částečně sponzoři. Jemu připadla ta čest jednat se sponzory. Z jednání se stala prosba, z prosby ponížené žebrání.

 

Po jednání se sponzory se cítil ještě hůř, než po pohřbu Andreje Alexejeviče. Nepodařilo se mu získat dostatek peněz pro příští rok, takže do seznamu úkolů přibyl jeden nový. A vlastně neustále dokola omílaný. Sehnat peníze. Na tohle už je asi starý. Mladíci v oblecích za cenu představující roční rozpočet jeho divadla mu se starostlivým výrazem ve tváři vyprávěli o světové hospodářské krizi, o poklesu výkupní ceny ropy, o problémech na zahraničních trzích. Vysvětloval, prosil. Nenechali ho úplně bez peněz, ale částka, kterou získal, je nedostačující. V záchvatu bezmoci zatroubil na řidiče před ním, který za jeho problémy s nemocnicí vůbec nemohl. Ale co, v zácpě teď troubil každý. Nakonec sjel z hlavního okruhu a začal se, jen o něco málo rychleji, proplétat uličkami starého města. V jednom okamžiku mu téměř před auto vletělo mladé děvče. Zabrzdil na poslední chvíli. Ještě toho trochu. Slečna se otočila jeho směrem a pootevřeným okénkem k němu dolehly její sprosté nadávky. Za ním se tvořila fronta, vzteklí řidiči troubili, jako by měli pocit, že si nevšiml, že vytváří dopravní zácpu. Nu což, on vytváří zácpu, jiní vytváří průjem. Chtěl se rozjet, ale zahlédl, jak k němu míří dopravní policista. Hlavou mu proletěla úvaha o tom, že když se daří, tak se daří. Stáhl okénko a natáhl ruku do přihrádky pro doklady. Mladý policista, když uviděl jeho tvář, postavil se do ukázkového pozoru a zasalutoval.*** Když to uviděl, málem mu vyhrkly slzy. Tak ještě někdo ho poznává… ještě někdo si ho váží… To bylo víc, než se mu v poslední době dostávalo. Vysvětlil policistovi, proč zastavil, a že spěchá do divadla. Mladík stroze přikývl a vybídl ho, aby jel za ním. Nastartoval policejní motorku, zapnul maják, houkačku a vyrazil napříč starým městem. Bez ohledu na pravidla silničního provozu, bez ohledu na vztekající se řidiče v kolonách, na čekající trolejbusy a tramvaje.

 

Lidé se pomalu začali scházet. Plynové lampy se pomalu rozsvěcovaly, vrhaly své bledé světlo příchozím pod nohy. V podloubí divadla skupinky diváků probíraly poslední události kulturní scény, kdosi vytáhl recenzi v Divadelním týdeníku.

Proběhl bočním vchodem. V kanceláři odložil kabát, tašku, starosti všedního dne, vzpomínky na neúspěch, ponížení a veškeré trápení. Soustředil se na následující hodiny. Pomalu sešel do prostorů pro herce, za okamžik se pohodlně usadil do křesla před zrcadlem. Maskérka, která ho provázela od prvních dnů v divadle, se na něj mile usmála a vytáhla hromadu líčidel. V zrcadle sledoval, jak jeho civilní tvář mizí. Tak, jako mizí jeho život za oponou.

 

„Míšo, na scénu!“

 

 

* * *

 

 

 

* město a oblast v Gruzii s tradicí pěstování kvalitního gruzínského čaje

** z této polikliniky s lůžkovým oddělením dnes svému účelu slouží pouze stanoviště první pomoci

*** jako filmový představitel maršála Žukova se těšil přízni všech ozbrojených složek v zemi