Experimentální způsoby výcviku bystrozorů

Obsah

Úvod

1. Stručný vhled do historie bystrozorství

2. Experimentální způsoby výcviku

   2.1. Vymezení pojmu
   2.2. Postoje Ministerstva k experimentům ve výcviku
   2.3. Experimenty ve výcviku
      2.3.1. Zvláštní, až fantaskní
      2.3.2. Použitelné, ale nepoužívané
      2.3.3. Schválené a standardizované

3. Význační experimentátoři na poli způsobů výcviku

   3.1. Helopothés z Larnie (330 př.n.l. - 242 př.n.l.)
   3.2. John James Weather (1887-1961)
   3.3. Elgrius Westrian (1807-1859)

Závěr

Úvod

Výcvik a výchova mladé generace jest disciplínou, kterou se zabývají od počátku věků kouzelníci i mudlové. Je to vlastně instinktivní potřeba předat dál své schopnosti a zkušenosti. S tím se ovšem také váží pokusy předat tyto znalosti co nejefektivněji a celý proces pokud možno optimalizovat. Proto se v této oblasti vyhrazuje velký prostor pro experimenty a zkoušky, přičemž některé z nich se opravdu ujmou a tvoří pak základy vzdělávacího systému.
Celkově můžeme říct, že proces učení a učení se učit jsou to, co jsme odkoukali od evolučního předávání genetických předpokladů s tím, že přímým učením tento proces dokážeme značně urychlit. Je to také krom reprodukce nejspíš nejčastější způsob vlastní seberealizace, ať už své zkušenosti předávají studentům, potomkům, nebo náhodným nedobrovolným posluchačům v krčmě.

V oblasti bystrozorství pak samozřejmě sledujeme stejný trend, pouze s tím rozdílem, že zde jsou způsoby výcviku a jejich zefektivňování sponzorovány úřady, takže se zde setkáváme s mnohými zajímavými a revolučními pokusy, které by v běžném odvětví pravděpodobně nedostaly prostor. Ve své práci jsem se rozhodl zabývat mnohými metodami, které zajímavým způsobem vybočují ze změtí všech pokusů, těmi, které by se mohli ve výcviku užívat, ale z nějakého důvodu se jim nedostává prostoru, pokusy o přeskočení některé části výcviku a nakonec zmíním i ty metody, které z experimentu přešli do běžné praxe.

1. Stručný vhled do historie bystrozorství

Nejprve si řekneme něco o bystrozorství samotném. Ač byly oficiální základy bystrozorství položeny někdy v polovině 19.století Irem Elgriusem Westrianem, s předchůdci bystrozorů se setkáváme už od chvíle, kdy se zrodili první černokněžníci. První bystrozory tedy můžeme s přimhouřenýma očima vidět v hrdinech z legend a příběhů.
První systematičtější strážci zákona se pak objevují v prvních městských státech. Říká se, že ve starověké Spartě vznikl jeden z prvních celokouzelnických vojenských oddílů, který velkou měrou dopomohl vítězství Řecka nad Persií a jejími černokněžníky.
První bystrozorům podobné skupiny, respektive skupiny na způsob první kouzelnické policie (dnes bychom je zařadili někam mezi bystrozory a kouzelníky z odboru uplatňování kouzelnických zákonů), se objevily ve starověkém Římě a zde se už setkáváme s prvním systematickým výcvikem (pomineme-li čistě bojový výcvik ve Spartě či v temných dobách dřívějších) těchto jednotek.
Z kouzelnického hlediska zažil později výcvik takových jednotek útlum - čarodějové se začali více stranit společnosti a s mudly spolupracovali spíše jednotlivě, než v celých skupinách. 
Výjimku tvoří řády, ať už mnišské, či rytířské, které byly často zástěrkou pro kouzelnické komunity a aktivně se podíleli na potírání černokněžnictví ve společnosti.
Velký rozmach zažíváme až ke konci revolučního 18. století, v té době začínají fungovat první špionážní státní buňky a vyšetřovatelské sbory, které spadají pod mudlovského vladaře či bohatého kouzelníka.
Tyto skupiny jsou jedním z předobrazů Westrianových svěřenců, kteří se v polovině 19. století stávají prvními oficiálními členy bystrozorského sboru.
Po Westrianově smrti roku 1859 (snědl otrávený medový koláč) se pokračovalo ve vývoji výcviku, který Westrian se svými přáteli a kolegy nastínil. Za více než sto padesát let se bytrozorství posunulo o notný kus dál, ovšem i dnes najdeme v klasickém výcviku bystrozorů mnoho úspěšných Westrianových experimentů.

2. Experimentální způsoby výcviku

2.1. Vymezení pojmu

"Experimentální způsoby výcviku bystrozorů" je pojem poměrně nepřesný a jak níže ukážu i trvale neudržitelný.
Po bližším zkoumání totiž dospějeme k závěru, že přetrvávají pouze "Experimenty ve způsobu výcviku bystrozorů", ty pak dělíme na dvě kategorie - první kategorií jsou způsoby výcviku, které z různých důvodů zanikly a tou druhou jsou způsoby výcviku, které byly standardizovány.
Ty první lze těžko nazývat způsoby výcviku, protože byly jednorázovým pokusem, který se neujal. Ty druhé naopak můžeme nazývat metodami výcviku, neboť se opravdu používají, ale ztratily již své "experimentálno" a jde už o ověřené a schválené metody.
O experimentálních způsobech výcviku tedy můžeme hovořit pouze ve chvíli, kdy daný experiment probíhá, protože v tu chvíli je to skutečně užívaný způsob výcviku a zároveň experimentální - pokusný způsob. Tento pojem však s posouzením a rozřazením do první či druhé kategorie umírá.

Ve svojí práci se tedy budu zabývat způsoby výcviku, které ve své době byly experimentálními způsoby výcviku bystrozorů a o tento titul neodvratně a nenávratně přišly. Krom toho také uvedu pár experimentů, které se samotný výcvik pokusily vytěsnit, takže sice nejde čistě o experimentální způsoby výcviku, ale úzce s nimi souvisí.

2.2. Postoje Ministerstva k experimentům ve výcviku

Ministerstvo se v historii stavělo k experimentům různě. Když bylo celé Ústředí bystrozorů ve svém zrodu byly experimenty ve způsobech výcviku na denním pořádku, protože v té době bylo Ústředí jako takové experimentem, který mohl, ale nemusel mít dlouhého trvání.
Pak se dostavil lehký útlum - schválené metody byly cizelovány a pro experimenty nebylo tolik prostoru. Později můžeme pozorovat trend "zoufalá doba si žádá zoufalé činy" - tedy k vzestupu pokusů, jež mají vést ke zlepšení výcviku, dochází v dobách, kdy Ministerstvo bojuje s nějakou velkou krizí. Ať je to v letech 1914-1918, v dobách řádění překupnických gangů z Německa, na počátku čtyřicátých let, když na východě hrozil Grindelwald, či v dobách vzestupu a pádu lorda Voldemorta.
Poslední velký rozmach můžeme vidět v devadesátých letech při řádění gangu Krys.
Tyto vzestupy střídají útlumy v dobách mírových, kdy se setkáváme i s jedním nepříjemným faktem a nejspíš tím největším nepřítelem inovátorů vůbec - rostoucí byrokracií. 
Zatímco Westrianovi stačilo přijít a říct, "Kluci, něco mě napadlo, pojďme to vyzkoušet!", dnes musí každý návrh projít alespoň třemi nezávislými komisemi, přičemž ve dvou z nich nesedí žádný bystrozor. Tímto se způsoby výcviku bystrozorů vehementně brání sebemenší revoluci, nemluvě o nechutně složitém papírování. Bez nadsázky si dovolím tvrdit, že v dnešní době by Elgrius Westrian nebyl schopen ani objednat čisté pergameny, natož založit novou správní jednotku.
Na druhou stranu musíme konstatovat, že úmrtnost při výcviku bystrozorů klesla za poslední roky prakticky na nulu, takže své ovoce tento krajně opatrný způsob zřejmě nese. Jestli je však tak velká opatrnost skutečně na místě, ukáže až čas.

2.3. Experimenty ve výcviku

2.3.1. Zvláštní, až fantaskní

V této části se seznámíme s metodami, které z dnešního pohledu působí občas až groteskně a já osobně pochybuji o tom, že by jich chtěl někdo při výcviku bystrozorů využívat, patří však k vývoji a historii tohoto odvětví, proto by bylo hříchem je vynechat.

2.3.1.1. Naloženi v ropuších žaludcích

S touto metodou se setkáváme kolem roku 35 př.n.l. ve starověkém Římě. Jistý učenec Marcus Salutaris totiž věřil, že ropuší žaludky odpuzují černou magii. Proto své žáky, první soukromou pořádkovou gardu císaře Augusta, nechal jeden den v týdnu stát v sudech až po krk zasypané ropušími žaludky. Teorii o odpuzování černé magie se nikdy nepodařilo potvrdit, existuje však zmínka o tom, že tato skupina spolehlivě odpuzovala jakoukoli společnost. Dovolím si citovat úryvek z Kapitolské desky, která byla kouzelnickými archeology objevena roku 1932. 
"...mezi skupinami úředními vystupovala  pak nade vše skupina Salutaris, ne však bojovností a ctí svou, kdežto puchem odporným vydávaliž členi vlajky její. Ten cítit na loktí sedm byl a panny nevinné omdlévaly když, Salutaris přiblížil se k."

Není zcela jasné, jestli všichni členové této skupiny byly kouzelníci, ale můžeme s jistotou tvrdit, že Marcus Salutaris buď kouzelníkem byl, nebo se s kouzelníky stýkal.

Tato metoda byla po smrti jejího propagátora zatracena a nebyl dosud nikdo, kdo by ji zkoušel oficiálně oživit.

2.3.1.2. Metoda menší hlavy

Tento experiment prováděl Mikuláš z Quimperu někdy v první polovině 13. století. Ten vycházel ze znalosti skutečnosti, že kletba mířená na hlavu má většinou až dvojnásobnou účinnost. Když tedy snížím velikost hlavy na polovic, bude mít soupeř jen poloviční šanci mě kriticky zasáhnout. 
Bohužel pro pána z Quimperu s sebou tento zákrok nesl velké motorické a psychické problémy. Proto musela být celá skupina rytířů Templu (tenkrát se skupina čarodějů ukrývala pod Templářskou vlajkou), která skončila motající se a zvláštně mumlající, poslána předčasně do důchodu a Mikuláš z Quimperu byl trvale vyloučen z řádu.

Inu, pro dobrotu na žebrotu.

2.3.1.3. Učíme kentaury, obry, trolly a dlaždičouny

Začlenit do bystrozorského sboru i jiné a pokud možno autoritativnější, nebo v nějakém ohledu výkonnější bytosti, než jsou prostí čarodějové. S takovou myšlenkou přišel roku 1922 bystrozor John J. Weather. Vybral kentaury, obry, trolly a dlaždičouny, protože jsou schopni mluvit lidskou řečí.
Snažil se jim předat základní znalosti, které by měl správný bystrozor mít. Dlaždičouni měli tvořit jednotku špionážní, obři a trollové jednotky úderné a pro kentaury bylo vyhrazeno místo plánovačů a vyhodnocovačů situací. Těžko říct, zda pan Weather celý problém trošku uspěchal, nebo daní tvorové nemají pro bystrozorské povolání talent, je však jisté, že tento pokus zkusit, jak taková jednotka bude fungovat v reálu, skončil totálním fiaskem. Myslím, že nejlépe celou situaci ilustruje reportáž v "Na Křídlech gryfa" - novinách, které v první polovině 20. století soutěžily s Denním věštcem o nejčtenější kouzelnické periodikum.
"Všechna ta chlouba Ministerstva stála na rohu Příčné a Obrtlé a pustošila veškeré jsoucno okolo sebe. Dva obři se rozhodli krátit si chvíli tím, že zvedli jednoho z přítomných trollů do vzduchu, ten se začal vzpouzet a zcela zdemoloval stánek ctihodného pana Melvina Cuthberta, místního obchodníka s kotlíky. Dlaždičouni kličkovali mezi nic netušícími zákazníky na Příčné ulici, kousali je do lýtek a pokřikovali všemožné nadávky. Do toho všeho kentauři zatarasili ulici a začali se dohadovat o tom, že Venuše byla dnes ráno velmi jasná.

Zcela neschopný úředník ministerstva J. J. Weather pokoušel se celý incident všemožně ututlat a návštěvníkům Příčné, kteří prakticky o vlas unikli smrti rozšlapáním, tvrdil, že vlastně o nic nejde. Pan Weather, který proslul svými..."

J. J. Weather byl po tomto incidentu na měsíc suspendován, ale nakonec mu bylo dovoleno, aby se do sboru vrátil. Až do vysokého věku se pak prý ve volných chvílích pokoušel naučit trolly dobrému vychování.

2.3.1.4. Učíme se od draků, mantichor a hastrmanců

S tímto nápadem přišel roku 1547 Finreus Potrhlý. Pokus spočíval v tom, že on a jeho žáci trávili část svého výcviku pozorováním silně magických predátorů, od nichž měli nabýt zkušeností, jež si daní tvorové předávají už tisíce generací.

Tyto pokusy ovšem skončili naprosto fatálně, když celou skupinu až na jednoho studenta zmasakrovaly dvě samice hebridského černého draka. Přeživší student pak vypověděl, že Finreus trval na tom, aby skupina došla k samicím a pokusila se jim ukrást vejce, poněvadž není lepšího studijního zážitku, než vidět zblízka dračici bránící své hnízdo.

2.3.2. Použitelné, ale nepoužívané

Zde si uvedeme několik případů, které by i v dnešní době mohli teoreticky najít uplatnění, ale je od nich z některého důvodu upuštěno.

2.3.2.1. Šetříme jako hrdinové

 Erik Koumiš přišel na konci 19. století s nápadem, jak ušetřit za výběr a trenink bystrozorů. A sice, budeme do bystrozorského sboru najímat lidové hrdiny, tedy amatéry, kteří se v krizové situaci ukázali jako stvoření pro bystrozorskou práci.
Tento pokus získal u veřejnosti velkou oblibu, bohužel od něj muselo být upuštěno. Lidovým hrdinům totiž povětšinou chyběla disciplína, byli příliš známými, takže veškeré krytí postrádalo smysl, nebo se ukázalo, že vlastně žádnými hrdiny nejsou a legendy o jejich činech byli smyšlené.
Tato metoda však nadobro nezanikla i dnes občas ústředí osloví někoho, kdo se v krizové situaci tzv. ukázal. Ale tito kandidáti musí předtím absolvovat řádný výcvik.

2.3.2.2. Šetříme jako padouši

Tato metoda byla už v době svého vzniku velice kontroverzní a dnes by jsme ji možná zařadili mezi fantaskní. Bystrozor ve výslužbě John Garrison přemýšlel o tom, která skupina lidí by byla prakticky vycvičená, znala by dobře všechny způsoby přestrojení, špionáže, vynikala by v soubojích a měla by znalosti černé magie na expertní úrovni.
Došel k tomu, že lidé, kteří toto všechno splňují jsou krom bystrozorů jedině černokněžníci. 
Možná vám to připadá postavené na hlavu, aby se černokněžník stal bystrozorem, ale panu Garrisonovi se skutečně podařilo několik takových kouzelníků přesvědčit, aby přešli na stranu Ministerstva. Problém byl však v tom, že požadovali vysoké platy, Ministerstvo k nim cítilo velkou nedůvěru (ač kupodivu žádný z šesti "napravených" nikdy oficiálně Ministerstvo nezradil) a byl tu obrovský problém s najímáním takovýchto živlů, neboť málokdo chodí po ulici a rozhlašuje, že je černokněžník k pronajmutí.
Ministerstvo tedy panu Garrisonovi důrazně sdělilo, že o takové bystrozory nemá zájem. John Garrison však na tohle neslyšel. Snad za to mohla jeho pověstná zarytost, snad začínající senilita. Podstatné je, že na začátku podzimu roku 1938 vyrazil do Leedsu na jednu z "obraceček", jak pokusům obrátit černokněžníky na stranu Ministerstva říkal a od té doby o něm nikdo neslyšel.

2.3.2.3. Šetříme čas

Pro bystrozora je velice důležité, aby netrpěl nějakou chorobou, která by vážně ohrožovala výkon jeho povolání. Ať už je to hemofilie, epilepsie, či nějaká forma psychického bloku (například chorobná hrůza z pavouků, či výšek). Testy na všechny výše zmíněné komplikace v profesi bystrozorské trvají běžně asi tři týdny. 
Lékouzelník Augustus Třesk přišel s revoluční metodou, která měla dobu testování zkrátit na pouhých několik hodin. Vytvořil speciální komoru, která ve velice svižném tempu simulovala všemožné situace, které na běžné lidi působí stresově. To vše budoucí bystrozoři absolvovali za podávání látek, které měli indikovat nějakou tělesnou chorobu.

Od této metody bylo upuštěno potom, co celý první ročník skončil s těžkou arachnofobií, závratěmi a velkými záchvaty epilepsie i když všichni svorně tvrdili, že ničím takovým nikdy netrpěli. Pan Třesk tento neúspěch popřel a pokusil se demonstrovat nezávadnost místnosti na sobě samém tím, že se do ní na celý den zavřel. Tohoto kouzelníka jste ještě před několika lety mohli jako stařičkého pána potkat u Sv. Munga. Leží na oddělení mezi lidmi, kterým kouzla poškodila mozek. 

2.3.2.4. Šetříme slovy

S velice originálním nápadem přišel instruktor Harvey Busher roku 1893. Aby se jeho studenti naučili perfektně ovládat neverbální zaklínadla vyvinul speciální lektvar, který jim měl na týden umrtvit jazyk, takže nebyli schopni mluvit. Tato metoda ač byla ze začátku poměrně úspěšná byla nakonec zatracena, když pan Busher roku 1896 u jedné skupiny popletl dávkování a všichni její členové museli dva měsíce dostávat tekutou stravu, protože jim ochrnula celá dolní čelist.
V dnešní době se počítá s tím, že se kouzelníci učí neverbálně kouzlit už na škole (toto nebylo vždy samozřejmostí!), avšak i dnes se ve třetím ročníku na akademii koná závod na tiché dráze, tedy dráze plné roztodivných překážek, která je ale trvale začarovaná silenciem a kadeti jí tedy musí projít pouze za pomoci neverbálních zaklínadel.
Ač tedy tato metoda schválena nebyla, její duch přetrvává.

2.3.2.5. Tým levorukých bystrozorů

Pokud je nějaký experiment, který má mé plné sympatie, je to právě tento. Tom Righty přišel s revolučním myšlenkou, jak využít slabiny většinově pravorukého světa. Za pomoci speciálních medailonů, které znehybní všechny pravé ruky v dosahu několika metrů by byl jeho tým levorukých bystrozorů těžko k poražení.

Začal s obrovskými přípravami, naučil celou skupinu bystrozorů používat hůlku levou rukou. Bohužel však vývojáři Ministerstva nebyli schopni vyvinout výše zmíněné speciální medailony. Tato myšlenka má však mnoho příznivců a já osobně věřím, že jednou tento svět očistí od všech těch pravorukých monster (myšleno černokněžníků).
Ani tato metoda nebyla zcela pohřbena - dodnes se bystrozorové učí ovládat hůlku levou rukou a to pro případy, že by jejich pravá ruka by zraněna, nebo odstraněna. 

2.3.2.6. Motivace jídlem

Ne právě neefektivní způsob výcviku zvolil J. J. Weather roku 1929. Kadeti byli za úspěchy odměňováni výtečnými kulinářskými skvosty z pekárny Solil&Sladil, konkrétně skvělými čokoládovými koblihami. Produktivita kadetů raketově vzrostla, protože v té době bylo o kvalitní jídlo nouze.

Stejně jak rychlý byl vzestup této metody, tak rychlý byl její pád. Kadeti totiž posléze začali nekontrolovatelně tloustnout. Navíc byli agresivní, pokud nedostali svůj pravidelný přísun koblih. Celá skupina musela být poslána na odvykací a hubnoucí kúru ke Sv. Mungovi a pan Weather byl za pozdní vyhodnocení situace postaven na týden mimo službu.

2.3.2.7. Mistrovský experiment

"Mistrovský experiment", tak nazýval instruktor John James Weather svůj úplně poslední výcvikový pokus. Cílem bylo vychovat dokonalého bystrozora - odborníka na všechny představitelné oblasti, které výkonu bystrozorství týkají. Pan Weather sestavil roku 1946 seznam všeho, co by měl takový bystrozor absolvovat a také výcvikové metody, které za svou instruktorskou kariéru shledal optimálními. 

Weather na pokusného kadeta jménem Albert Travies až do své smrti roku 1961 dohlížel. Poté pan Travies pokračoval ve výcviku pod několika různými instruktory. Nutno říct, že kdyby pana Traviese netrápila artritida, skleróza a špatné srdce, byl by jistě skvělou posilou bystrozorského sboru. Svůj výcvik totiž pro velkou obsáhlost dokončil až v 72 letech, jako postarší pán. Inu, na to, abyste se stali mistrem ve všem, potřebujete nějaký ten pátek.

2.3.2.8. Specialista na speciály

Stejný problém, ovšem zcela jiný způsob řešení. Jeho autorem byl Michael C. Montgomery úředník Ministerstva, který úzce spolupracoval s Ústředím bystrozorů, ač sám mezi bystrozory nepatřil. Ten se problém specializací rozhodl vyřešit sestavením týmu specialistů. Sestavil tým lidí, kteří vynikali v některých, pro bystrozory klíčových, oborech, a nabídl je Ústředí, jako novou jednotku. Jako velký nedostatek této bystrozorské jednotky se ukázalo to, že daní specialisté dokážou dělat všechno krom bystrozorství. 

Většina z nich nedokázala správně pracovat v krizových situacích a někteří dokonce ani "nekamarádili" s hůlkou, což, přiznejme si, je pro bystrozora nepřekonatelná překážka.

Obě výše zmíněné metody, přičemž první se snaží bystozora naučit všemu a ta druhá se snaží tento výukový proces zcela vytěsnit, byly nakonec modifikovány a většina bystrozorů si v dnešní době během výcviku na akademii vybírá alespoň jednu oblast, na kterou se specializuje. Takoví bystrozorové jsou pak přednostně voleni do akcí, kde je jejich specializace zapotřebí. 

2.3.3. Schválené a standardizované

Všechny současné metody výcviku byly kdysi experimentem a já je tu všechny uvádět nebudu, nicméně je tu několik vybočujících případů, které našli uplatnění, ač by to od nich na počátku čekal jen málokdo. 

2.3.3.1. Gladiátorské hry

Tato metoda výcviku byla původně chybou, kterou udělal John James Weather, když roku 1934 hledal nějaký mudlovský sport, při kterém by mohli bystrozorové zlepšovat své motorické schopnosti.

Pan Weather, ač patřil mezi výborné bystrozory, nebyl v mudlovských výrazech a historii příliš zběhlý a proto zaměnil pojem gladiátorské hry, za nějakou hru, či soutěž. Z několika vyobrazení usoudil, že jde o nějaký druh zápasu. Proto si nechal vyrobit potřebné zbraně, sehnal několik divých zvířat a nechal mladé bystrozory bojovat v malé aréně.
První ročník dopadnul katastrofálně. Deset z dvanácti bystrozorů utržilo těžká zranění a jen zázrakem nikdo nepřišel o život. Pan Weather byl postaven před disciplinární komisi, ale svou metodu dokázal obhájit. Vybavil bystrozory ochrannými obleky, čímž eliminoval možnost zranění. Od té doby absolvují bystrozorové v aréně povinně tři týdny tvrdého výcviku, kde se vzdělávají v boji na blízko beze zbraně a v boji s mudlovskými zbraněmi úderného a bodného charakteru.

2.3.3.2. Běh Martina Myšelina

Martin Myšelin byl student bystrozorství, který měl obrovský problém s dochvilností. Prakticky každý den v akademii chodil na výuku pozdě. Ti z vás, kteří bystorozorskou akademii navštívili vědí, že se v ní nachází skoro 200 yardů dlouhá hala, která má po obou stranách chodby vedoucí k učebnám, přičemž na konci každé chodby jsou viditelné dveře.
Na konci haly sedí na vyvýšeném místě vrátný, který v dobách Martina Myšelina důsledně dbal na to, aby se po hale neběhalo. Problémem bylo, že mladý pan Myšelin pokaždé velice spěchal, proto musel při běhu halou pořád sledovat vrátného a zpomalit ve chvíli, kdy zvedal zrak. Další problém byl, že tento nedochvilník navíc netušil, ve které učebně se jeho skupina nachází, proto se domluvil s přáteli, aby mu na dveře připevnili nenápadný bílý papírek, podle kterého neomylně pozná správnou učebnu. Takto se Martin Myšelin proutíkal prvními dvěma ročníky na akademii.
Když potom došlo na výcvik ukázalo se, že si Martin vypěstoval zcela unikátní periferní vidění, čímž ohromil všechny vyučující. Ti se samozřejmě pídili po tom, kde takové schopnosti periferního vidění získal. Od těch dob se na akademii každý týden koná běh Martina Myšelina, kdy kadeti mají v co nejrychlejším čase najít správnou učebnu a zároveň se nenechat chytit vrátným, v rámci zlepšování periferního vidění. Někteří prý tento běh absolvují denně.

2.3.3.3. Mudlovští chameleoni

Tato metoda byla ve svých počátcích skoro zatracena. Šlo o pokus Mariny Suzoniové, který měl pomoci bystorozorům pomoci začlenit se v případě potřeby bez sebemenších problému do mudlovské společnosti. Mladé adepty na bystrozory poslala na tři roky žít do mudlovské rodiny, aniž  by při tom používali kouzel.
Daní bystorozoři po absolvovaném pobytu sice vykazovali nadstandardní znalosti světa mudlů, ale žádný z nich nebyl schopen kouzlit ani z poloviny tak dobře, jako v době, kdy vystudoval školu. Jako bystrozoři byli tedy úplně nepoužitelní, což Ministerstvo vyhodnotilo jako ztrátu času, peněz a talentů.
Paní Suzoniová se však nevzdala, přehodnotila situaci a zredukovala dobu strávenou u rodiny na pouhý měsíc, který už byl pro obě strany únosný. V dnešní době pak mladí bystrozoři mezi mudly tráví pouhé tři týdny.

3. Význační experimentátoři na poli způsobů výcviku

3.1. Helopothés z Larnie (330 př.n.l. - 242 př.n.l.)

Helopothés z Larnie byl otcem experimentátorství na poli výcviku kouzelníku obecně. Jeho spisy, které nám zanechal obsahují výsledky několika stovek experimentů, které stihnul za svůj život provést. Tento kouzelník není sice autorem jediného výše uvedeného experimentu, přesto je ale jednou z nejpodstatnějších postav tohoto odvětví. Testoval efektivitu výcviku ve všech možných podmínkách. Jeho svěřenci museli cvičit ve vysokých nadmořských výškách, v temných jeskyních, po pás v tekutých píscích, mezi kupami sněhu nebo třeba pod vodní hladinou (jeho známý podvodnický trenink). 
Testoval také účinky stravy na schopnosti svých svěřenců a sestavil ideální jídelníček výkonného čaroděje, kterého se i v dnešní době mnozí bystrozoři drží.
Vynašel mimo jiné i tréninkové metody, které mají zlepšit přesnost zásahu. Jeho žáci trénovali se závažími na rukách, hlavou dolů, nebo za běhu, či skoku.
Jeho práce jsou na tolik obsáhlé, že se někteří historici domnívají, že spíše udělal sbírku metod od několika různých mistrů, přínos jeho práce je však bezesporný. Jedinou vadou je, že v jeho době nebyla úplně obvyklá klasická hůlková magie a jeho žáci trénovali spíše s magickými holemi, takže některé metody jsou v dnešní době nerealizovatelné.

3.2. John James Weather (1887-1961)

Několikrát zmiňovaný průkopník na poli experimentálních způsobů výcviku. Narodil se roku 1887 ve Skotské vesničce jménem Horovský Hradec. Vystudoval školu čar a kouzel v Bradavicích a poté se přihlásil na bystrozorskou dráhu. Už několik po svém přijetí k bystrozorům začal vymýšlet různé fígle, zlepšováky a experimenty, které měli zdokonalit výcvik a zlepšit připravenost mladých bystrozorů.
Některé jeho pokusy skončily fiaskem, jiné se setkali s velkým úspěchem. Ať už je to přijetí upírů k bystrozorskému sboru, dnes už tradiční gladiátorské hry, tajné signály tzv. Weathersky, které vydržely v módě celých třicet let, pro svou jednoduchost a nenápadnost (poté už s nimi samozřejmě někteří černokněžníci byli srozuměni), nebo specializace bystrozorů, která se sice nedochovala v pojetí, jaké plánoval, přesto však její stopu můžeme vysledovat.
Je třeba také vyzdvihnout některé jeho neúspěchy, neboť je důležité občas dokázat, že tudy cesta nevede.
Pan Weather zemřel roku 1961 na zápal plic, když se ještě ve stařičkém věku pokoušel za deště učit skupinu trollů chování, které etiketa vyžaduje při zahradních slavnostech. Jeho přínos bystrozorství je nesporný a velice těžko docenitelný. Jeho busta je na bystrozorské akademii v křídle určeném praktické výuce.

3.3. Elgrius Westrian (1807-1859)

Sám otec bystrozorství. Pochází z irského Belfastu roku 1807. Dětství strávil u několika pěstounských rodin a už v raném mládí se rád potloukal nočními ulicemi měst. Později studoval v Bradavicích, neměl ovšem pro studium trpělivost a zarputilost, proto ze školy odešel a žil nějakou dobu na ulici. Žil život na hraně až do chvíle, kdy byl jeho nejlepší přítel zavražděn v pouličním souboji.

Tato zkušenost jím natolik otřásla, že se vrátil zpět do Bradavic, dokončil studium s výbornými známkami a počal formovat malé šiky kouzelníků, které by udržely ulice v bezpečí. 
To mu ale nestačilo, vyjednal si na Ministerstvu podporu svého "programu" a položil tak základy dnešnímu bystrozorství. Většina metod, které Westrian přinesl do výcviku bystrozorů tam vydržela dodnes, ať ve více či méně proměněné podobě. Byl vlastně prvním experimentátorem a žil v té překrásné době, kdy veškeré výukové metody spadaly do té krásně nestálé skupiny - experimentálních způsobů ve výcviku bystrozorů.
Elgrius Westrian zemřel roku 1859, když snědl otrávený medový koláč, který mimochodem ani nebyl určen jemu. Jeho sochu v životní velikosti můžete vidět ve vstupní hale Bystrozorské akademie a jeho busta je vystavena na Ústředí bystrozoru na ministerstvu Kouzel.

Závěr

Experimentální metody výcviku jsou nedílnou součástí bystrozorské historie, potažmo historie světa kouzel jako celku. Bez těchto metod a jejich objevitelů bychom si dnešní výcvik bystrozorů jen těžko dokázali představit, neboť právě na těchto osobnostech, jejich píli, kreativním myšlení, neústupnosti a občas i šťastné ruce dnes stojí celek, který pomáhá dělat náš svět lepším a bezpečnějším místem.
Veškeré pokusy, které byly za historii cvičení nových nadějí použity musíme brát jako přínosné, ať už je jejich výsledek jakýkoli. Protože tyto pokusy vystavěli pevnou cestu, po níž dnes stovky kouzelníku a čarodějek kráčí.
Na úplný závěr mi dovolte, abych poděkoval profesorce Belatris Nithelas Malrinové za její podporu během studia jejího kurzu a za skvělé osvětlení tohoto spletitého a krásného světa bystrozorů.

Použité zdroje:

Výklady z prvních čtyř ročníků předmětu Bystrozorství - přípravný kurz, pod vedením prof. B. N. Malrinové
Veřejně přístupné složky z archivu Ústředí bystrozorů, konkrétně složky:
C-77-34521
C-77-34522
H-34-20001
BK-21-56900
ZZ-33-30909
AAK-72-90667
TARASKEN, Herpo, Tajemství Kapitolské desky
AVIGNON, Bartoloměj, Z paměti řádu Templářů
WEATHER, Fred Martin, Paměti J.J. Weathera
HELOPOTHES Z LARNIE, Spisy o výcviku čarodějném, přeložil Martin C. Carrow