Student: Marina Liquett Charrette
Kolej:Nebelvír
Školní rok: zima 2018

Šéfredaktorské minimumZadané téma: Redakce Lví tlapou
Konzultant: Niane z Libelusie
Posudek: Vážená slečno Marino,

pečlivě jsem pročetla Vaši písemnou práci k Ohavně vyčerpávajícím celočarodějným examenům z předmětu Šéfredaktorské minimum, a protože jste splnila mé zadání v rámci všech možných hledisek, považujte tuto část své zkoušky za úspěšnou.

Vaše zadání znělo: Redakce Lví tlapou. Více jsem toto zadání nespecifikovala, chtěla jsem Vám dát prostor proto, abyste si sama pečlivě rozmyslela, z jakého úhlu toto téma pojmete.
Stěžejním bodem Vaší práce byla typologie redaktorů. Já tento výběr rozhodně chválím, protože šéfredaktorská práce je v globálu náročná hned na několika rovinách, jejichž úspěch je velice ovlivňován tím, jaká atmosféra v redakci vládne, jak moc je šéfredaktor empatický, zná své podřízené, umí je vést a rozvíjet, motivovat i konstruktivně kritizovat. V mých očích jste si tedy nemohla vybrat lépe. Zvolila jste příběhovou formu, na níž jste krásně ukázala všechny své redaktory z hlediska typologie. Bylo to přínosné pro mě a věřím, že i pro Vás.

Pár věcí jste však v práci nezmínila, a protože mě zajímají, zadávám Vám je k ústní obhajobě. Ráda bych věděla, jaká jsou pozitiva a negativa přesně toho konkrétního složení redakce, které jste popsala. Na co taková to redakce stačí, na co nestačí a kde má třeba slabiny. V druhé části pak pohovořte o tom, jaké typy redaktorů byste ještě přibrala do své redakce, aby byla ideální ve Vašich očích a proč.

Vaše práce byla velmi dobrá, uděluji Vám tedy známku Vynikající a těším se u ústní zkoušky!
Děkuji za pečlivou přípravu.
Niane z Libelusie
Hodnocení: Vynikající
Hodnocení propugnatio: Vynikající
Hodnocení cogito: Vynikající


Vypracování

Upozornění: V tomto zpracování zkoušky OVCE není cílem poškodit žádného člena redakce ani pošpinit jeho dobré jméno. Proto budou všechny zmíněné postavy (kromě mé osoby) uvedeny pouze jako „slečna/pan XY“, přičemž XY mohou a nemusí představovat iniciály jejich křestních jmen. Doufám také, že bude práce čtena i hodnocena s dostatečnou rezervou, neboť je psána s notnou dávkou nadsázky a humoru.

Při vypracování zkoušky jsem čerpala z osobní zkušenosti s vedením kolejního časopisu Lví Tlapou, dále pak ze záznamů z porad Lví Tlapou a poznámek, které mi předala má předchůdkyně ve funkci šéfredaktora.
__________________________________________________________

Struktura zkoušky:
I. Redakce časopisu Lví Tlapou
II. Z notesu šéftlapky
__________________________________________________________

I. Redakce časopisu Lví Tlapou

 

Marina se vyčerpaně doplouží ke svému starému ošoupanému psacímu stolu, jenž pokrývá tlustá vrstva prachu, kupí se na něm hromada pergamenů a na zem odkapává inkoust. Její pracovna vypadá, jako by v ní každou vteřinou měla propuknout apokalypsa prvního řádu. Stěny místnosti, které se při svém nástupu do funkce ještě jakž takž snažila zvelebit, dnes zejí prázdnotou. Světlo místnosti dodává jen malá petrolejka, jež sedí na vrcholku vystavěném ze svitků pergamenu a vysmívá se unavené tváři Mariny.

 

Za chvíli začíná porada Lví Tlapou.

 

Mari otevře letitý notes, z jehož desek už se dávno loupou pozitivní motivační samolepky, které si na ně lepila, když do funkce nastupovala. Bere do ruky svou oblíbenou mudlovskou propisovačku, se kterou už se v notesu tolik naškrtala, a zamýšlí se. Snaží se mermomocí přijít na něco originálního, na něco vtipného a zároveň něco trochu k zamyšlení, aby ti čtenáři příliš nezakrněli. Snaží se vymyslet pravý opak toho, co by od kolejního časopisu Lví Tlapou kdokoliv čekal, a následně to ihned zavrhuje, protože jí to přijde „už tak trochu moc“. Zapisuje jednotlivé nápady, škrtá a přepisuje, protože nikdy není tak úplně spokojená. V jednu chvíli pohlédne na hodiny, které poklidně tikají na protější zdi. Je za pět osm, Marina si vaří velkou konev plnou kafe a se svým oblíbeným litrovým hrnečkem v ruce odchází do Komnaty Nejvyšší Potřeby, aby změřila síly s redaktorským týmem plným Buřičů, Hujerů, Slibotechen, Leklých ryb, Modrých Mauriciů, Tryskomyší a hlavně Lemer.

 

„Dobrý večer vespolek,“ říká Marina, když vchází do dveří, a i se svým vševědoucím notesem se usazuje do nejpohodlnějšího křesla v celé Komnatě, ušáku po babičce. Svůj hrnek životabudiče opatrně pokládá na jedno z opěradel křesla (v tom už má praxi) a rozevírá notes na příslušné straně. Teď už zbývá jen počkat, než se dotrousí zbytek osazenstva, a porada může začít.

 

Jako první přicupitá slečna R, usadí se na tvrdou taburetku, která jí ani nedovolí, aby seděla pohodlně, ale slečna R nevypadá, že by jí to vadilo. S širokým úsměvem na tváři se rozhlíží po prázdné Komnatě Nejvyšší Potřeby a čeká, co se bude dít. Chvilkami pohlédne na Mari, jako by snad chtěla něco říct, nakonec k ní přiběhne, klekne si a začne chrlit jeden nápad za druhým. Mari ji však rychle utne, protože přesně ví, jak by se taková situace vyvíjela dál. Slečna R by všechny své nápady (ať už jsou hloupé jakkoliv… přece jenom už je konec roku a nápadů všem žalostně ubývá) vychrlila ještě před začátkem porady a požadovala by jejich okamžité přijetí či nepřijetí vyčerpanou šéfredaktorkou. A ta ne vždy má to srdce slečně R říct, že její nápad za nic nestojí, že není dotažený do konce nebo že by prostě v praxi nikdy nefungoval. Mnohem lepší přece je, když jí to řekne zbytek redakce poté, co své návrhy přednese v rámci porady.

Šéftlapka tedy slečně trpělivě vysvětlí, že by možná bylo lepší, aby své nápady prezentovala tak nějak pro všechny… jsou přece tolik přínosné! Slečna R přikývne, usměje se a vděčně odběhne zpátky na své nepohodlné místo. Tam bude netrpělivě vyčkávat každé další příležitosti, která by se jí náhodou mohla naskytnout, jen aby mohla předstoupit před celou redakci a předvést všechny své návrhy, ať už jsou sebeujetější.

 

Chvíli po tomto incidentu, ale stále ještě s tříminutovým předstihem před začátkem porady, do Komnaty sebevědomě nakráčí pan N s jakýmsi podivným předmětem v ruce. Jakmile ho šéftlapka zmerčí, sahá po připravené míse řízků a posílá je po slečně R směrem k němu. Pan N vypadá, že dlouho přemýšlí, které místo v Komnatě vybrat, nakonec však sahá po starém dobrém prosezeném semišovém křesle s vysokým opěradlem.

 

„Dobrý večer, slečny,“ zahlásí a usazuje se. Na rozdíl od slečny R sedí naprosto klidně a vyrovnaně, zabraný do svých vlastních myšlenek se v pravidelných intervalech zakusuje do řízku a zapíjí ho bezovou limonádou s citronem, kterou si do Komnaty přinesl s sebou.

 

Jen chvilku nato, přesně minutu před osmou, dorazí také slečna A. Vypadá vyčerpaně, ale pořád neztrácí své osobní kouzlo, které okamžitě rozsvítí každou místnost, do které slečna A přijde. Se slečnou R se objímá jako se starou přítelkyní, pana N pozdraví lehkým kývnutím a přátelským úsměvem. Slečna A zvolí menší měkoučké tyrkysové křesílko, usadí se a přehodí nožku přes nožku, nechá k sobě dojít mísu s řízky, jeden si vezme a na rozdíl od zbylých dvou redaktorů se zakousne opravdu vkusně, jako pravá mladá dáma. Mezi jednotlivým kusanci masa se šéftlapky stihne vyptat na velkou spoustu potřebných a konstruktivních věcí, které je potřeba vyřešit, navrhne hned několik možností řešení a nabídne se, že je i sama zrealizuje. Každý její nápad, byť možná vymyšlený narychlo, nepostrádá pointu a je i vcelku praktický. Po této plejádě dobrých nápadů se slečna A skromně usměje a dál už se věnuje jen řízku a úsměvům, které věnuje všemu, co kolem sebe vidí.

 

Dalším příchozím je pan T (jeho role v tomto výčtu je stejná, jako kdybych zde psala o panu A). Pan T vejde do místnosti rázným energickým krokem, ale už na první pohled z něj sálá něco trochu zkaženého. Atmosféra, která se v Komnatě Nejvyšší Potřeby vytvořila po příchodu slečny A, je tatam, přátelský hovor utichá a každý se raději soustředí na své vlastní myšlenky, než aby dal panu T příležitost vylít si na společenství pisálků nahromaděný vztek. Pan T se místo pozdravu posadí do jednoho z těch křesel, která si nikdo jen tak nevybere, prostě protože jsou tvrdá a nepohodlná. Už teď nasupeným pohledem přelétne celé osazenstvo porady, položí si ruce do klína a obrátí zrak na šéftlapku. Už jen čeká, co by jí – ostatně jako každou poradu, na kterou se pan T zrovna uráží přijít – mohl jen vytknout.

 

Po takovém vystoupení potřebuje celá Komnata trochu oddechu (a to ta porada ještě ni nezačala!). Naštěstí se pár minut po osmé do dveří navalí větší klubko redaktorů, spíše tedy redaktorek. Jejich smích redakci provokuje už z chodby a když vstoupí do dveří, začnou hlasitě zdravit každého jednotlivě. To už tak prostě je.
Mezi příchozími najdeme slečnu T, slečnu S, slečnu C a slečnu L. Abychom v tom neměli zmatek, pokusím se vám jednotlivé odlišnosti mezi redaktorkami trochu lépe vysvětlit.

 

Slečna T se obejme se slečnou A – velmi si totiž rozumí, jsou pomalu jako jeden člověk, jen slečna T možná o malinko méně dbá na poslední módní trendy. Slečna T následně obdaří celou společnost širokým úsměvem a posadí se do křesílka vedle slečny A. Celý zbytek porady si budou nenápadně šeptat, v každém případě však tak, aby nikoho nerušily.

Slečna S se s klidem a úsměvem na tváři posadí nedaleko slečen A a T, aby s nimi mohla probrat nejnovější hradní drby. Mnoho lidí v redakci ještě osobně nezná, proto se drží starých známých přítelkyň. Slečna S ze školní brašny tahá bloček, aby vypadala důležitě, ale s jeho praktickým užíváním má menší problém. Následně se potom přidává ke špitání již zmíněných slečen a čeká na začátek porady.

Slečna C je v redakci nová. Neví ještě úplně, do které vrstvy redakce se zařadit, a tak chvíli jen tak ťapká u dveří a nervózně se rozhlíží. Až když ji šéftlapka milým úsměvem povzbudí, sedá si na židli kousek od dveří a čeká, co se bude dít dál. Nemůže si pomoct a kouše si nervozitou nehty, ale přesto je vidět, že už se pomalinku chytá a redakci dohání. Během porady zůstane v obraze a ani jednou jí na mysl nepřijde myšlenka odejít z porady. Je připravená splnit jakékoliv zadání, jaké jí někdo předem předžvýká, a to s plným nasazením.

Slečnu L už na poradách Mari moc nevídá, je proto překvapená, když se tato stará dobrá tvář objeví. Vybírá si pohovku, na níž spolu se slečnou V (tu už v redakci ani na hradě bohužel nenajdeme) vždycky sedávaly. Neskrývá zájem ani lehkou nervozitu a vypadá, že je připravená a natěšená zjistit, co bude následovat.

 

Šéftlapka už dopíjí první hrneček kafe a začíná mít dojem, že už se Komnata pěkně zaplnila, i když jí tam stále několik tváří chybí. Je pět minut po osmé, a tak už nechce začátek porady o nic víc protahovat.

 

Porada redakce Lví Tlapou začíná.

 

Pár úvodních slov, zhodnocení výkonu, který podali jednotlivci při vydávání minulého čísla, několik pochval a naopak nepochval na úvod rozdmýchá divokou debatu ohledně výše redaktorské výplaty. Tohle musí šéftlapka utnout včas, nejlépe dřív, než se do diskuze zapojí pan T – takové debaty jsou potom vždycky tenkým ledem.

 

„No, ale s tím já teda fakt nesouhlasím,“ ozývá se s reakcí na do té doby jakž takž mírnou debatu pan T. A je pozdě.
„Já bych chtěl, aby ty, co fakt něco dělaj, co jako makaj, dostali prostě víc,“ dokončuje svou inteligentní úvahu pan T.

 

Šéftlapka Mari se zhluboka nadechne, dolije si z velké konve do litrového hrnečku další kafe a trpělivě se pustí do vysvětlování a (a to je to hlavní) přesvědčování. Po několika drsnějších výměnách názoru s panem T (abyste to správně chápali – šéftlapka není hrubá, naopak se snaží z nepříjemné situace vykouzlit něco úplně jiného, hrubý je ale pan T) to šéftlapka vzdává a odkazuje všechny nespokojené do svého sovince, kde jí může každý svobodně vyjádřit, co si myslí, aniž by přitom zdržoval poradu.

 

Teď už od začátku porady uplynula notná chvíle, je čtvrt na devět a dveře Komnaty se opět otvírají. Dovnitř vstupují dvě staré známé redakční povalečky, kterým však teď už všichni musíme vykat, místo abychom z nich měli legraci. Jsou jimi slečna O a slečna K. Obě dvě se chvatně omlouvají, že to jako nestihly, protože toho měly jako moc, že je to jako mrzí a jestli ještě zbyly řízky. Slečna O se při cestě kolem svého bývalého ušáku neváhá zeptat Mariny, jestli jí na to své kafe taky vzala hrnek, a když šéftlapka kroutí hlavou, vytahuje odkudsi oprýskaný barevný hrneček a lahodný nápoj si do něj nalévá. Po několika doušcích kouzelného nápoje už pak vypadá mnohem zdravěji, usazuje se poblíž Mariny a čeká, co bude dál. Dobře si také prohlíží, kdo se to tentokrát na poradě ukázal. Při pohledu na některé se spokojeně usmívá, ale když její pohled doputuje až k panu T, rychle ho zabodne do země, poťouchle se usměje a dál už si všímá jen magického hrnečku.

 

Slečna K vypadá, jako by se v redakci octla náhodou a taky, jako by se právě probudila. Ještě stojí u dveří a vytírá si z očí ospalky po odpolední pětihodinové siestě. Zívá a ospale se usazuje nejblíž řízkové míse, která společenstvím stále putuje. Hlavu si opírá o pohodlné opěradlo křesla a další její pozornost se věnuje už jen kuřecímu řízku, který křečovitě svírá v ruce.

 

Slečna Marina pohoršeně pohlédne na opozdilce, ale vlastně je ráda, že je tu po dlouhé době vidí zase všechny pohromadě. S notesem v jedné ruce a kafem v té druhé se zvedá z pohodlného ušáku, což má být signálem k tomu, aby se osazenstvo Komnaty pomalu utišilo. A opravdu – i ty největší drbny se slečnou A ve středu umlkají, pan T upírá uražený pohled do hnědého měkkého koberce, který pokrývá podlahu Komnaty, pan N zvedá hlavu a začíná naslouchat. Šéftlapka Marina odkryje myšlenkovou mapu na zdi, kterou pro účel dnešní porady redakce připravila. Jsou na ní heslovitě vypsané všechny možné nápady, na které přišla, a všechny se přirozeně týkají prosince, některé dokonce Vánoc. Slečna Marina poodstoupí kousek na stranu, aby nikomu nebránila ve výhledu, nakonec usoudí, že vlastně stojí zbytečně, a tak si znovu hrcne do ušáku a tenhle na ni až přehnaně rychlý pohyb zažene douškem kafe.

 

Hloučkem pisálků to zamručí a ozývají se první komentáře. Jako první vystartuje slečna R, hbitě se vymrští z nepohodlné taburetky a předstoupí před spolužáky. Následuje několik minut nadšeného proslovu, po kterém má nejspíš přijít potlesk. Toho se však slečně R zoufale nedostává – právě naopak, zdá se, že (přesně jak Mari předpověděla) její nápad většinu redaktorské obce nenadchnul, a slečna R si tak znovu sedá a neméně nadšeně komentuje myšlenkovou mapu.

 

Mari bere celou situaci do svých rukou a ptá se redakce na názor. Přitom se jaksi obratně vyhýbá názoru pana T, který vypadá, že každou chvíli vybouchne. Namísto něj se však slova ujímá slečna S, která několikrát chválí všechny nápady šéftlapky, aniž by k nim přihodila cokoliv vlastního. Podobnou cestou se vydává taky slečna C. Do řeči jim oběma skáče opět slečna R, když nabízí, že napíše tenhle měsíc místo obvyklého jednoho článku klidně článků pět, protože Vánoce má přece opravdu ráda. Zoufalá šéftlapka s díky odmítá a s nadějí se obrací na slečnu A a pana N, aby řekli, jaké téma by se na prosincovém vydání líbilo jim.

 

Slečna A ihned přichází s pohotovým a moc šikovným řešením, kdy kombinuje několik ne tolik šťastných nápadů dohromady, a tím vytváří opravdu originální a na první pohled zábavnou směsici dílčích témat. Pan N se chvíli rozmýšlí a potom přesně formuluje svůj názor. Logicky vyvrací nesmyslné návrhy slečny R, a naopak se připojuje na stranu slečny A. Postupně se místností ozývají už jen samá souhlasná přitakání. Dokonce i slečna R se přidává k oblíbenějšímu návrhu, ani to tak dlouho netrvá.

 

V tu chvíli zvedá hlavu pan T, pronáší několik ne příliš vlídných slov na adresu přítomných, a ptá se výjimečně k věci: „Tak co mám teda teďka jako napsat, když máte jako ty Vánoce?“

 

Začíná rozdělování článků, a to je vždycky ta nejúmornější práce, zvlášť jde-li o Leklé ryby, Lemry a Hujery. Jako první se samozřejmě hlásí slečna R a už má rovnou tři návrhy na články v rukávě. Dva jsou hned na první pohled úplné hlouposti, třetí by snad šel s trochou fantazie a talentu sepsat, všichni kromě slečny R však ví, že právě ona tyhle dvě základní vlastnosti postrádá. Marině se jakž takž podaří nepovedený návrh zahrát do autu a oslovuje své dvě studny nápadů, slečnu A a pana N.

 

Pan N téměř okamžitě, skoro jako by to měl celou dobu připravené v hlavě, reaguje a navrhuje, že by mohl napsat zajímavou úvahu, která by propojovala mudlovský svět s kouzelnickým a zároveň se týkala tématu. Úvahy pana N Mari nikdy neodmítne, proto jsou zpravidla tím prvním, co si zapisuje k sobě do notesu do kolonky „seznam článků“. A dnes tomu není jinak.

 

Hned jako druhá přichází s nápadem slečna A. Je to hned na první dobrou a její nápad tak zaujímá místo těsně pod článkem pana N. K dobrému nápadu, který slibuje pořádnou porci zábavy (a na který se hlavně šéftlapka může spolehnout, že bude kvalitně zpracován), přidává slečna A ještě tři další výborné návrhy na články. Těch se ihned chytají slečny S a C, škemrají, dokud je nedostanou, a když si je Mari poznamená do notesu, tetelí se blahem. Po slečně A se poprvé ozývá slečna T. I její nápad je dost dobrý, proto se automaticky dostává do výběru článků. Také pro slečnu T platí, že se Mari může vždycky spolehnout na kvalitní (i když často o něco zpožděné) zpracování a dodání.

 

Marina s mírným znepokojením sleduje pana T, který od svého posledního výstupu dosud neřekl ani slovo. Teď se opět kaboní na měkký hnědý koberec, který mu přitom nic neudělal, a nejspíš přemýšlí, jak formulovat myšlenky, jež jsou složitější než jeho nervový systém. Po chvíli ze sebe přece jen vypraví pár slov – nic ho nenapadá, nic ho nebaví a vlastně by tohle číslo ani nemusel psát, stejně výplaty nestojí za nic.

 

Slečně Mari už kledá hladina kofeinu v krvi a dochází kafe v konvi, snaží se proto poradu urychlit, jak jen to jde. Přejíždí pohledem po přítomných redaktorech, až dojde až k trojici nejlínějších osob v místnosti – slečnám L, K a O.

 

Slečna L ani nemusí nic říkat a je jasné, jak to je: Klidně něco napíše, ale nic ji nenapadá, ostatně jako vždycky. Mari jí proto obratně přihraje jeden z nápadů, které ještě zůstaly na myšlenkové tabuli. Slečna L se ho ujímá, Mari zapisuje do notesu a vedle něj píše navíc ještě velký vykřičník – to aby nezapomněla slečnu L alespoň třikrát předem upozornit na deadline a následně ji potom donutit, aby článek opravdu sepsala a odevzdala.

 

Slečnu K si nechá Mari záměrně nakonec. Slečna O je totiž přece jen o něco málo rozhodnější a občas z ní člověk i něco vypáčí – i když jsou to většinou spíš morbidní básničky než kloudný článek. Slečna O se stále ještě láduje řízky, které zapíjí kafem. Po probrání několika možností, z nichž se jí žádná tak úplně nelíbí, přichází slečna A s článkem přímo na míru pro slečnu O. Ta na slečnu A vděčně mrkne a Marina si článek s velkým oddychem zapisuje k sobě do notesu.

 

Zbývá už jen slečna K (u pana T už ztratila Mari pro vánoční číslo veškeré naděje). S tou je to boj snad největší. Nikdo (dokonce ani hyperaktivní slečna R) nemůže přijít na nic, co by se jí opravdu ale opravdu líbilo. Nakonec nadhazuje něco vlastního, pro změnu něco, co se týká lemření. Jak jinak.

 

Ještě mnohem vyčerpanější Marina zaklapne blok, když vtom se ozývá slečna R, jestli tedy může napsat ty tři články, které navrhovala původně. Mari rezignovaně mávne rukou a ten nejméně potřeštěný nápad si zapisuje k sobě. Je jí jasně, že jí týden před deadlinem na stole budou ležet všechna tři zadání, z nichž minimálně dvě skončí v krbu, a ani to už ji nijak netrápí.

 

Porada Lví Tlapou končí.

 

Redaktoři se jeden po druhém sbírají a pomalu opouští Komnatu Nejvyšší Potřeby. Když odejde i ten úplně poslední človíček, rozvalí se šéftlapka v pohodlném ušáku, hodí nohy na menší konferenční stůl, který slouží právě k tomuto účelu, a přemýšlí. Přemýšlí o své redakce, o tom, jak je to vlastně zvláštní, že má každá redakce hned několik Hujerů, několik Lemer a Slibotechen, a také o tom, jaké štěstí ji vlastně potkalo. Dnes už naposledy otevírá svůj šéftlapčí notýsek a za poradou dělá tlustou čáru.

 

II. Z notesu šéftlapky

K vypracování zkoušky ještě přikládám tabulku, kterou si vedu v notesu jen tak, pro svou potřebu, přehled… to abych vždycky věděla, co očekávat, a nebývala nepříjemně překvapená. Snad pomůže i Vám.

 

__________________________________________________________

 

Poděkování:
 Závěrem bych ještě chtěla – ač to nebývá zvykem – připojit krátké poděkování. Předně mockrát děkuji Vám za možnost skládat zkoušku OVCE právě u Vás a z Šéfredaktorského minima. Když jsem na hrad nastupovala a Šemík si zapisovala, nikdy by mě nenapadlo, že dnes budu tam, kde jsem, a že budu mít možnost psát práci o své vlastní redakci. Už od začátku jste byla Vy (a vedle Vás také slečna Olivie Windy) mou největší inspirací, co se hradního psaní a šéfredaktorství týče. A myslím, že to tak ještě hodnou chvíli zůstane.

 

Úplně naposled bych také chtěla poděkovat své úžasné redakci, kterou jsem ve vypracování zkoušky celou tak trochu pomluvila. Při psaní jsem si uvědomila, že vás znám jako své boty, a že vás přesto mám hrozitánsky ráda. Děkuji vám všem a za všechno.