Student: Alisma Bailly Fisto
Kolej:Havraspár
Školní rok: léto 2009

Literární seminář - poezieZadané téma: Vážená slečno,

jak jistě víte, poezie vládne světem co člověk pamatuje. Je tedy zřejmé, že poezie existovala i v pravěku, jen se o tom nepodařilo dochovat příliš záznamů, jelikož v té době lidé ještě neuměli psát.
Vaším úkolem bude vyhledat důkazy o existenci pravěké poezie. Zabývejte se tématy pravěkých básníků, pokuste se zrekonstruovat jejich práce a tak dále.

Rozsah práce je 26 palců, mnoho štěstí.


Konzultant: Anseiola Jasmis Rawenclav
Posudek: Esej jste vypracovala excelentně, k vašim poznatkům téměř není co dodat. Kvalitou i kvantitou jste dalece předčila má očekávání. Hodnotím tedy zaslouženou vynikající.
Hodnocení: Vynikající
Hodnocení propugnatio: Vynikající
Hodnocení cogito: Vynikající


Vypracování

ÚVOD

Hned na začátku musím říct, že jsem o existenci pravěké poezie vůbec nepochybovala, i když výsledky, se kterými jsem se setkala byly opravdu nevídané. Možnosti a rozlehlost pravěké poezie podceňuje v dnešní době takřka každý, stejně jako její význam pro dnešní dobu. Hledání cesty ke znovuobjevení celého světa zapadlých výtvorů bylo velmi dobrodružné a nebýt moji tetičky, která je historičkou a zároveň nadšenou spisovatelkou poezie, asi by mé úspěchy nebyly ani zdaleka tak dokonalé. Díky ní jsem se totiž mohla s archeologickou výpravou zúčastnit několika výkopů a dokonce jedné cesty do pravěku!
I přes tyto nečekané možnosti nebyly mé poznatky zcela úplné, takže jsem některé musela rekonstruovat a všechny jsem samozřejmě převedla do češtiny, i s pokusem o zachování rýmu.
O přesných způsobech získávání různých druhů pravěké poezie se vždy zmíním společně s jejich obecnou charakteristikou, takže teď již nastal čas přikročit k řádné vědecké práci...

 

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA
Již při vzniku se poezie začala dělit do dvou základních směrů, jimiž jsou poezie denní a poezie příležitostná. Obě dvě skupiny se pak rozvětvují do mnoha dalších, z nichž některé zmizely již po pár letech, ale jiné se uchovaly celou dobu a vychází z nich i veškerá naše dnešní poezie, písně, zaříkání a kouzla.
První básně vznikaly hned s první řečí. Nadneseně by se dokonce dalo říct, že právě s prvním slovem vznikl i první rým a verš. Nejdříve byly tyto prabásničky zapomínány a lidé je brali jako věc samozřejmou. S ubíhající dobou si však někteří začali uvědomovat cenu povedených výtvorů a tak je předávali dále. Některé tyto básně byly určené všem, některé si mezi sebou předávali pouze šamani a jiné zase byly tajemstvím matek.
Vzhledem k tomu, že v pravěku bylo písmo neznámé, měli tehdejší obyvatelé jedinou možnost, jak své výtvory zachovat generacím – museli verše přetavit do obrázků, ozdob na hrncích či do šperků. A v nich jsou uchovány dodnes, stačí pouze chtít a mít tu trpělivost rozplétat jednotlivé nitky, až se před badatelem objeví celá báseň...

POEZIE DENNÍ
Jedná se o běžnější formu pravěké poezie, jak již napovídá název. Výtvory řadící se pod toto označení nebyly nijak utajovány a ani jejich význam nebyl valný. Každý si je měnil dle svého a verze, které existovaly, jasně určovaly kmeny, kam které patřily.
Denní poezie se dělila na mnoho dalších částí, z nichž nejdůležitější jsou:

1)     Bojové pokřiky

2)     Uspávanky

3)     Milostná vyznání

Každý z těchto oborů v sobě skrývá velkou část života pravěkého lidu a když se spojí, lze v nich nalézt skoro život celý. Tehdejší obyvatelstvo muselo bojovat o přežití, o potravu a o rozmnožování rodu. Nikdo neměl čas obdivovat okolní kopečky. Proč taky, když je vídali každý den, a spíše než jejich krásu oceňovali možnost ukrytí se před šelmami, či špatným počasím...
Tento druh poezie jsem získala z části z mého osobního překladu jeskynních maleb a střípků keramiky, ale největším přínosem byla ona návštěva pravěku, při které jsem mohla dobře zaznamenat všechny tyto druhy skladeb.

 

Bojové pokřiky
Každý tvor musí jíst a bránit se před predátory. Lidé jako všežravci museli krom sběru bobulí také lovit. Díky tomu u nich docházelo ke střetům, ať už se zvířaty, či dalšími jedinci stejného druhu. To znamenalo, že básně musely být krátké, jasné a srozumitelné. V boji, či před ním, měly navnadit, poradit a ne znudit posluchače svou sáhodlouhostí. Pro představu uvádím několik typických příkladů bojové poezie:

 

Grrr, škráb, skříp, bum,

wrau, ham, prásk, bum!

 

***

Pazourek, uta uta,

šup tam s ním na mamuta!

 

***

Hele támhle vlček je,

kdo ho trefí vyhraje!

 

***

Tref ho holí, tref ho diskem,

vyhrát se dá pouze riskem!

 

***

Tihle chlapi jsou zlí rváči,

nechoď k ním, když se mračí,

když s nimi chceš bojovat,

musíš použít velký mlat.

 

***

Ten s tou holí zelenou,

čmajzl dceru Zelenou,

kdo ho chytne, kdo ho zbuší,

kdo mu řádně hýbne s duší,

tomu já dám za ženu,

moji dceru Jelenu.

 

Jak jde vidět, v díle jde spíše než o estetický zážitek o praktická sdělení. Jimi se mohlo pomoci boji neznalým mladíkům a také předat životní moudra. V bojové poezii existovalo několik jakýchsi „předloh“ do kterých se už pak jen přidaly podstatné fakty, jako že se jedná o mamuta, nebo že ukradnutá dcera má jméno Zelená.
Básně jsou poskládány podle svého stáří, takže můžeme pozorovat určitý vývoj, který se udál během krátké doby. V prvním díle se ani moc nejedná o děj, jde spíše o vyjádření nepřátelské nálady, která naznačovala, že básník není moc dobře naladěn. Druhý jednoduchý pokyn nabádá, že pazourek se má mrštit na mamuta a konec.
Naopak v nejmladším výtvoru je krom popisu událostí i zakomponována odměna, která čeká zachránce. S ubíhajícími léty se ke slibované odměně ještě přidávaly další dodatky, takže mohly vzniknout básně s prvky hrdinského eposu, které popisovaly nejen výzvu, ale i celý průběh a i konečný výsledek. Výtvory tohoto typu už nebyly určeny přímo k boji, ale pouze k navnadění bojové nálady u mládeže, byly většinou dosti složité, což krom lehkého zmatku přidávalo celému vyprávění na zajímavosti:

 

Ten hnusný, malý podrazák,

ukradl mi masa flák,

kdo ho chytne, tomu dám,

masa tolik, jak je sám.
Přihlásil se Borovička,

co má ruky jak jehlička,

chlapa chytil hnedle,

odnesla to jedle.

A tak jsem mu tedy dal,

masa tolik, kolik bral,

a teď jsem já hladový,

to se chlapci nedoví.

 

Tato báseň má pro dnešní čtenáře poněkud nepochopitelný obsah, proto snad bude stačit ve zkratce rozbor, o který jsem se zasadila osobně.
Je jasné, že děj má mladé chlapce povzbudit k hrdinských činům, protože pak nebudou nikdy hladovět. Buď proto, že si maso nenechají ukrást nebo proto, že ho dostanou za odvahu. Zatímco když budou leniví a nechají práci na druhých, budou hladoví oni a ti druzí si budou pochutnávat...  Zajímavým prvkem je i začlenění do společenství kmenu – dá se předpokládat, že základní kostra byla známa mezi všemi kmeny, ale fakt, že tím dobrodruhem byl Borovička, jehož jméno je ještě upřesňováno popisem jeho těla, dává celé básni osobnější nádech. Dá se předpokládat, že Borovička byl náčelník, nebo jiný vážený muž, který měl být menším dětem vzorem. Zda li však opravdu zachránil flák masa, to se už bohužel nedozvíme.

 

Uspávanky

Zatímco v dnešních časech ukolébavky slouží pouze k utišení neposedných dětí, v pravěku měly význam přežití. Když se kolem tlupy pohybovalo nebezpečí, jakýkoli hluk mohl zapříčinit její zkázu. A tak měla matka často děsivý výběr, buď své dítě okamžitě utiší a nebo ho utiší někdo jiný, ale natrvalo, proto byly uspávanky ryze praktického rázu

 

Pššt, pšššt, pšššt,

drž hubičku,

pššt, pššt, pššt,

můj mazlíčku.

 

Pokud však takové uspávanky byly šeptány trošku starším dětem, moc je nezajímaly, což vedlo ke špatným koncům. To byl také důvod, proč se matky snažily neustále své uspávanky zlepšovat. Za prvé tím, že dělaly texty delší, aby se pořád neopakovaly, a také se snažily o určitou živost příběhu, aby tím děti zabavily. Už odmalička také odlišovaly ukolébavky pro dívky a pro chlapce, z následujících ukázek nebude jistě těžké poznat, které byly určeny pro koho...

 

Spi už, ty můj bojovníčku,

sladké sny budeš mít po mlíčku,

mamuti se hlučně pasou,

okouzlen jsi jejich krásou,

pak je budeš lovit hravě,

jak to dělá táta právě,

teď už však drž hubičku,

nebo ti rozbijí kebuličku.

 

***

Už se zhasil oheň v síni,

milenci šli do jeskyní,

maso zítra budem vařit,

když tu teď nebudeš plašit,

snad budeš plodná maličká,

jako ta naše kravička,

na to máš ještě pár roků čas,

tak nenič si svůj krásný hlas.

 

Jak vidno, děti byly již odmalička vychovávány se syrovou upřímností a rozhodně neznaly nějaká sexuální tabu, tím už se ale dostáváme ke třetí části.

 

Milostná vyznání

Nejdůležitější a snad i nejlákavější část celého mého výzkumu.
Podle knížek jsem byla připravena na velkou nevázanost v tlupě, ale stejně jsem se neubránila rudnutí, když jsme se s neviditelným pláštěm plížili okolo ohne, kolem kterého si užívalo několik dvojic naráz. Nakonec se však tato otevřenost ukázala býti velkou výhodou, protože představa, že bych se měla za lásky chtivými páry někam plížit, se mi opravdu nezamlouvala. Navíc jsem měla štěstí, že jsme nezavítaly do kmene, kde by bylo zvykem ženu uhodit kamenem a pak odtáhnout do jeskyně.
Takže jsem si nakonec sedla na kámen, zavřela pevně oči a snažila se pochytit syrově něžné verše, co si milenci šeptali do oušek...
Milostná vyznání se v pravěku vyznávala přímočarostí. Nikdy nebylo jisté, jestli za deset minut nepřiběhne mamut, takže na nějakou romantiku nezbývalo moc času. V některých případech se jednalo čistě o obchodní politiku, jiní nadanější jedinci tuto politiku alespoň trošku skrývali.
Básně čistě obchodního charakteru vypadaly asi takto:

Tady kousek masa mám,

jestli ho chceš pojď sem k nám,

chvilka nebude to dlouhá,

stačí se utišit má touha,

tak nebuď přeci hloupá

a na mě tak skoupá!

 

***

Týden jsem lovil v lese koně

a nebyla tam žádná pro mě,

teď jsem naplněn velkou chutí,

až cítím z toho v břiše pnutí,

nenech se přeci přemlouvat,

jinak ti musím nabouchat!

 

Poezie už na poněkud vyšší úrovni pak měla tuto strukturu:

 

Vidíš jak se zubři pasou?

Okouzlen jsem jejich krásou,

jsou tak hrdí jako ty,

nač však dělat trampoty,

ty jsi ale tak vlídnou ženou,

mám pro tebe kůži osrstěnou,

budeš ji mít jako první,

taky si šaty svoje strhni.

 

***

Nechci tě moc ponoukat,

co si takhle zamňoukat?

Dítě již od prsu jsi dala,

tak není důvod proč bys spala.

 

V závěru je třeba říct, že ani jeden druh milostné poezie nebyl příliš romantický, ale až si bude chtít někdo stěžovat, ať si rychle vzpomene na možnost s kamenem a hned se mu budou básně mnohem více líbit...

 

POEZIE PŘÍLEŽITOSTNÁ
Tento druh poezie je už na poněkud vyšší úrovni. Zatímco poezie denní byla určena na vzácné chvilky volného času, poezie příležitostná byla většinou plánována dopředu. I když se samozřejmě vyskytovaly výjimky, kdy se tento zvyk porušil. Hlavní ale je, že tyto básně už hledají něco víc, než jen všeobecný popis situace. Je v nich snaha o komunikaci s něčím vyšším, na co je třeba zapůsobit.
Základní dělení je takovéto:

1)     Náboženské zpěvy

2)     Kouzelná zaříkávání

3)     Pomůcky pro zapamatování

Velmi zajímavé je, že takřka z každé skupiny se zachovaly nějaké prvky až do dnešních časů. O tom jaké prvky to byly, se však dozvíte až v každé kapitolce zvlášť.
Pro tuto chvíli je ještě důležité si říct, proč vůbec poezie příležitostná vznikla. Jednalo se hlavně o snahu osvětlit si tajemný svět, který pravěký lid zahaloval. Tlupy si neuměly vysvětlit blesky, déšť a ani proč slunce každý den vychází, a proto se tvořily básně. Většinou se toho ujal nějaký nadaný člověk, který měl mezi ostatními velkou vážnost, z těchto lidí se pak stávali šamané, bylinkáři a nebo kouzelníci, i když ve většině případů všechny tyto funkce splývaly do jediné.

Pro výzkum příležitostné poezie jsem použila fotografie mnoha pravěkých střepů a navštívila jsem několik jeskyní – zde se dá najít vše, včetně prvního obrázku kouzelníka známého pod názvem „Čarodějník z jeskyně Tří bratří.“ Tady si nemohu odpustit poukázat na spojitost s legendou o třech bratrech a mnohými dalšími pověstmi – návaznost na pravěk je v nich nepopiratelná.

 

Náboženské zpěvy

I když se to tak nemusí zdát, pravěcí lidé byli jedni z nejvíce věřících. Viděli totiž důkaz existence bohů na každém svém kroku. Vždyť to, že vyšlo slunce, nebo že mamuti přiběhli o celý měsíc dřív, když tlupa hladověla – to vše byl pro ně jasný důkaz jejich existence. Díky tomu, že se nemuseli učit, že slunce rotuje kolem země a déšť je jen hromada vody, která se vypařila z jejich řek, mohli věřit naprosto čistě a jednoduše.
Ale i je napadala otázka, jak si naklonit vůli bohů, tak aby pršelo, kdy se jim to hodí, aby slunce opravdu každodenně vycházelo a aby blesk uhodil právě ve chvíli, když bylo třeba ohně. Proto tedy vznikaly náboženské zpěvy. I v nich se již objevují některé prvky, které se zachovaly pro mudlovská náboženství až do této doby...

Matko má, jenž jsi na nebesích,
obdivu hodno jméno tvé,
tvůj svit a tvůj rudý žár,
jenž zpoza mraků dává ráj,
ty která celý život hájíš
a jako oheň hřeješ, pálíš,
buď příznivá tlupě mé,
ať zítra ten lov zvládneme.

Obzvláště na začátku jsou již vidět typické prvky náboženské modlitby, i když narozdíl od pozdější doby, je zde jasně zastoupen matriarchální kult. Ten se držel po celou dlouhou dobu, což zajišťovalo ženám vysoké postavení. Bylo to hlavně díky tomu, že ony byly nositelky nového života, protože pravěcí lidé si ještě akt lásky nespojovaly s oplozením. V různých oblastech věřili, že za těhotenstvím ženy stojí slunce, měsíc, gazely, či vlci, ale ať už se jednalo o jakékoli zvíře, či věc, vždy byla ženského pohlaví. Proto také známe různé pravěké sošky žen, jako symbolů plodnosti, ale mužská spodobnění se už takto nenacházejí.
Ale vraťme se přímo k náboženské poezii a to několika povedenými ukázkami.

 

Přijdi dešti jasný,

dej nám zchladit horká čela,

celý kraj pak krásný,

občerstvi jak včera,

polib půdu, spoj se s ní,

jak děvčátko s mužem,

tvoje plody lid náš sní,

pokud teda můžem.

 

***

V kouři jemný, voňavý,

pach vůně pečeně se line,

sprav můj palec bolavý,

než celičký zhyne,

tobě dávám za oběť,

srnečka střeleného,

snad nechytne mě zlá ta sněť

a i ty dosáhneš svého.

 

Tyto dvě modlitby pocházejí z dřívějšího období a mají stále jasný charakter. Pravěcí lidé neměli natolik ještě rozvinutou představu o bozích a tak je brali sice jako nadpřirozené, ale přitom se stejnými potřebami, jako měli oni.
Pozdější zpracování jsou již o dost jiné:

 

Ó slunce krásné, ó slunce,

ó slunce živé, ó slunce,

ó slunce jedinečné, ó slunce.

Ty, jež dáváš sílu, ó slunce,

ty jež znáš i lásku, ó slunce,

ty ochránce lidu, ó slunce,

ty spravedlivý treste, ó slunce.

Dnes spoj se s Měsícem a vytvoř život,

dnes nezatrať náš rodný kraj,

dnes zatrať zimu, stvoř zas ráj,

ó slunce krásné, ó slunce,

ó slunce živé, ó slunce,

ó slunce jedinečné, ó slunce.

Ty, jež dáváš sílu, ó slunce,

ty jež znáš i lásku, ó slunce,

ty ochránce lidu, ó slunce,

ty spravedlivý treste, ó slunce!

 

Je důležité si uvědomit, že důležité jsou jen tři řádky uprostřed modlitby. Ale lidé znající domýšlivost si mezitím snaží slunce naklonit. Podle znění básně lze usuzovat, že byla používána u příležitosti oslavy letního slunovratu, se kterým se (stejně jako s ostatními slavnostmi) také pojilo hojné požívání halucinogenních látek. S nimi se pak modlitby a jejich znění změnily už k nepoznání. A vypadaly například takto:

 

Geruhaííí, ohejááá,

mutatatéééí,

ho ho hoejááá,

enana, muterata,

o teneto hajulata,

pééééri!

 

Kupodivu právě tento druh modliteb byl považován za nejúčinnější a možná proto se jím inspirovala i následující skupina občasné poezie...

 

Kouzelná zaříkávání

Právě se dostáváme k nejzachovalejší části pravěké poezie.
Všechna dnešní kouzla totiž našla základy a kořeny již v pravěku, spolu s prvními kouzelníky. Ti museli narozdíl od dnešních žáčků, kteří se jednoduše nabiflují znění, objevit kombinace hlásek, které dokázaly usměrnit magii do správné podoby. A že to nebyla jednoduchá cesta, první pokusy o stvoření kouzla vznikaly po boku modliteb a skoro s nimi splývaly:

 

Slunce naše jediné,

dej ať nemoc pomine,

dám ti za to velkou oběť,

ať máš taky dobrý oběd.

 

Tito šamanové, jak se kouzelníci nazývali, byli pramálo úspěšní, a i když se jim něco povedlo, nejčastěji to nebylo zásluhou kouzel. Nemoci léčili díky znalosti bylinek, u něčeho hrálo svůj podíl i štěstí. Za pravá kouzla pak šamani vděčili zase halucinogenním látkám. Při nejrůznějším kvílení totiž občas narazili na správnou kombinaci, která provedla určený efekt.
Ale ještě nám chybí hůlka, že? Naštěstí ale šamani v touze učinit se významnějšími, si pořizovali nejrůznější hole, které zdobili krásnými věcmi, které našli. A když se dalo štěstí a náhoda dohromady, objevila se hůl, ozdobená dejme tomu pírkem fénixe, a k tomu ten správný halucinogenní stav... A kouzlo bylo na světě.
Je velice těžké dopátrat se přesného vývoje, ale přesto jsem se pokusila zachytit vývoj takového kouzla.
Na začátku mohlo být například:

 

Hemu jááá hi ex

peee lii arr

muusum heeeváááá

exx peee juláho

hiramu!

 

A najednou, aniž by do kdokoli čekal, tak přihlížející ve směru šamanovy hole odletěl o několik metrů dozadu. Čím to bylo, ptali se všichni... A šaman stoupl na váženosti. A když si dokonce zapamatoval text, tak už měl opravdu vystaráno.
Během času si on a nebo jeho nástupci, kterým zaříkávání spolu s holí předal (Nebylo těžké zjistit, že bez hole nic nejde.) uvědomil, že k vyplnění kouzla stačí jen skupina hlásek „hi ex pee lii arr muusum,“ ale aby se tyto znalosti nešířili dál, stejně je schovávali do dalších slabik. Díky tomu měly kouzla:

 

Apu papu heee jááá

ehi ex pee lii arr

muusumenem

horibe pani na

epepepe

 

***

Ha lili

paex pee

lii arr muusuman

herip onaa neee

 

a také mnoho dalších kombinací naprosto stejný výsledek.Až později se z těchto nesmyslných básniček vyextrahovalo samotné kouzlo v podobě Expeliarmus, jak je známe teď...

 

Pomůcky pro zapamatování

Poslední, ale neméně důležitou kapitolkou, jsou nejrůznější básničky, sloužící pro zapamatování. I v dnešní době zná každý malý kouzelníček básničky jako:

 

Nejdřív schovej za pas hůlku,

i když čouhat nech ji půlku,

potom k mudlům vydej se,

pranic jich se neboj se,

avšak kouzla nesmíš znát,

jinak k soudu půjdeš stát,

před mudly jsme jako myšky,

to víš jistě z každé knížky.

 

Díky této jednoduché ukázce je již jasné, čím se tato kategorie zabývá. V pravěku neexistovalo psané písmo a nastávala tedy otázka, jak mají moudří předat žákům své vědomosti tak, aby si je zapamatovali. Nudné a dlouhé proslovy se pamatují těžko a navíc nemají moc souvislost. Zato krátké, výstižné a i vtipné básničky jsou pro mladé žáčky mnohem lákavější. A i starší a zkušenější bylinkáři, léčitelé a další lidé ocenili, když si na správný postup vzpomněli právě díky rýmům.
Úplně na začátku se učily pravěké děti rýmovanky, jako ty naše dnešní. Ty by se sice daly zařadit do poezie každodenní, ale kvůli celistvosti jsem je zařadila sem.

 

Když jde kolem tebe býk,

nesmíš dělat velký ryk,

pěkně tiše proti větru,

nesmíš říci ani větu,

nebo se na strom skryj

a mezi listím se kryj.

 

***

Když se bouřka v nebi honí,

lehkým cílem jsi ty pro ní,

proto nechoď do lesa,

to si blesk hned zaplesá,

spíše na zem plácni sebou

a poslouchej, jak se čerti berou.

 

Ve verších se dívky naučily recepty na jídlo, způsoby opracování kůže a další užitečnosti. Chlapci zase byli vzděláváni v oblasti lovecké.
Poněkud výše pak byla nauka o bylinkaření. Bylo nesmírně důležité, aby si správně zapamatoval žák, jaká bylinka je na co. Která je jedovatá, ale po uvaření usušení pomáhá, kterou je třeba sbírat za úplňku a další...
Tyto básničky se aktivně používaly až do středověku, i když se samozřejmě s průběhem let měnily. Přesto to nic neubírá na významu pravěkých léčitelů a básníků.

 

Když má někdo stále strach,

hysterií víří prach,

ani spát mu není vhod,

je tu jeden chytrý hod,

meduňku mu natrhej,

v létě, když mraky mají rej,

přitom všude sucho je.
Suš ji pak jen ve stínku,

pěkně rychle na kmínku,

vonět hezky bude pak,

nečekej však na zázrak!

 

***

Na krvácení je tu vrba,

rostlina to velmi hrdá,

kůru třeba z větví snít,

raněnému přeje klid,

je však třeba sbírat ji,

sotva ledy roztají,

dokud mladé větve jsou,

a ještě příliš neztuhnou.
Pak ji na prášek nadrť,

neudělej z ní padrť,

Když ji potom použít chceš,

do varu ji přivedeš,

potom rychle vypiješ,

účinku se dožiješ.

 

Je třeba přiznat, že návody jsou opravdu krásné a užitečné. Osobně jsou mi sympatičtější než dnešní nesrozumitelné návody, používající cizí slova a zmiňující tisíce nežádoucích účinků...

 

ZÁVĚR

Zkoumání pravěké poezie mě ponořilo do nádherného světa plného nových objevů. Pravěcí lidé sice neměli nijak složité, či důmyslné básně, zato syrovost a upřímnost, kterou v nich používali, tyto nedostatky zcela vynahradí.
Jejich poezie se promítá až do dnešní doby, ve střípcích, nebo celých kusech. Je tajemná, protože se jí většina nezachovala, a přitom ta nejjasnější, neboť nemá potřebu věci skrývat. Říká je čistě a jednoduše, tato poezie se nesnažila proslavit, uchytit a získat peníze. Jen chtěla pomoci pravěkým lidem v jejich těžkém životě a to je na ní to kouzelné.
Zpívala jsem si ukolébavky, naučila se mnoho o bylinkách a snad i trošku nahlédla do mentality mých prapředků. Vše bylo nové a neokoukané, jedním slovem nádhera.
A je třeba říct, že jsem za tento výlet velice vděčná. :)