Ozvalo se zazvonění mobilu. Pak druhé, třetí. Teprve při čtvrtém se muž odtrhl od svých výpočtů a sáhl pro mobil.

„Prosím?“

„Nazdar Pavle, to jsem rád, že máš pořád tohle číslo.“

„Petře? Jsi to ty?“

„Ano jsem to já, jsem na skok ve městě, nechceš se sejít zítra na oběd?“

„Jasně, proč ne. Zítra by to šlo.“

„Naše oblíbená restaurace ještě existuje, Pavle?“

„Jasně, tak tam, řekněme v poledne.”

„Dohodnuto.” Řekl Petr a zavěsil.

Pavel zarezervoval na druhý den stůl a vrátil se k výpočtům.

Když se přiblížil čas oběda, sebral Pavel z věšáku mikinu, přehodil ji přes triko, kdyby byla venku zima a vyrazil na autobus. Do restaurace dorazil pět minut před dvanáctou. Pozdravil se s majitelem, objednal si džus a posadil se k určenému stolu. Popíjel džus a dával si dohromady, co za těch deset let, co se neviděli, o Petrovi slyšel. Oba měli na škole nadprůměrné výsledky, ale on se rozhodl zůstat na škole jako odborný asistent, zatímco Petr chtěl vstoupit do politiky. Vždycky chtěl mít možnost rozhodovat. A proto, hned jak tu možnost dostal, protlačil se do Akademického senátu, ač měl jeho hlas jen velmi malou váhu. Ale jemu to nevadilo. Dosáhl toho, co chtěl a našel si nový cíl. Chtěl vstoupit do politiky a i to se mu po značném úsilí podařilo. A pak už o něm neslyšel. Dopil džus a pohlédl na nástěnné hodiny. Pět minut po dvanácté. Petr nikdy nebyl dochvilný pokud šlo o schůzky nedůležité pro jeho kariéru. Pavel objednal druhý džus, vytáhl blok a tužku a začal ověřovat jeden ze svých včerejších výpočtů.

„Stále ještě máš ve zvyku si nosit svoje poznámky stále s sebou?” Ozval se nad ním hlas.

„Stejně jako máš ty ve zvyku stále chodit pozdě.“ Odpověděl s úsměvem Pavel a podíval se na příchozího. Hladce oholená tvář, dobře padnoucí oblek, spona na kravatu s nějakým rudým kamenem, nejspíš pravým, soudě podle rolexek a masivního zlatého prstenu.

Oba si objednali a pustili se do vyprávění. A i přesto, že Petrův příběh byl jistě zajímavější, slova se ujal Pavel.

„Po škole jsem tam zůstal. Zaměstnali mě jako odborného asistenta a občas i učím. Jsem sice ve škole tu a tam přesčas, když je potřeba, ale máme už pár patentů a spoustu kontaktů po celém světě. Díky tomu jsem byl na rok v Německu, na rok v Anglii a na rok v Japonsku na pracovní stáži. Tam jsem potkal svojí současnou přítelkyni. Už jsme spolu tři roky. Je to milá holka, určitě by se ti líbila. Za vydělané peníze jsem koupil menší byt na periferii Prahy a nastěhovali jsme se tam. A co zbylo jsem uložil na horší časy.”

„Jak tě znám, tak ti to leží někde v bance a rok za rokem to ztrácí na hodnotě kvůli inflaci.”

Pavel jen pokrčil rameny a přikývl.

„Tak to já jsem v politice nevydržel ani rok. Pokud nemáš kapitál nebo dobré konexe nemá tvoje slovo žádnou váhu a protože jsem neměl ani jedno ani druhé, rozhodl jsem se, že začnu radši podnikat. Začátek byl těžký. Bez kapitálu se těžko začíná, ale stálo při mě štěstí a já se na jedné z posledních stranických schůzí, jež jsem absolvoval, seznámil s jedním nadějným programátorem. Založili jsme firmu a začali vyvíjet software, tedy on vyvíjel a já jsem sháněl kontrakty. Ani si neumíš představit, jaké to je, protože jsme byli neznámí a neprověření. Pracoval jsem čtrnáct hodin denně, absolvoval jsem desítky schůzek týdně, jen abych se stále setkával se zamítnutím, nebo s oním známým my se vám ozveme. Ale nakonec se to povedlo a my prorazili. Ale naše příjmy nebyly takové, jak bych si představoval, protože konkurence byla velká. Tak jsem najal pár lidí a bokem jsem si založil agenturu s realitami. A jak se ukázalo byl to moudrý tah, protože jsme se s  programátorem pár měsíců na to nějak nepohodli a on se trhnul. Tak mi zůstala aspoň realitka a já nemusel začínat znova od nuly. Celý další rok jsem se snažil firmu pořádně rozjet. Pracoval jsem o víkendech, o svátcích, ale povedlo se mi to a peníze se začaly hrnout. Najal jsem dalších pár lidí a začal si trochu užívat života. Chvíli jsem cestoval, navšítívil jsem místa, která jsem chtěl vidět a zatím jsem si nechal postavit vilu v centru Prahy, takovou, jakou jsem vždycky chtěl, kde bych pak mohl pořádat večírky pro přátele a obchodní partnery. Chvíli jsem uvažoval, že se vrátím do politiky, ale pak mi došlo, že ten mizerný poslanecký plat mi jen těžko bude stačit na splnění dalších mých snů. A stejně, co si sám neuděláš, to nemáš, takže za dobu mojí nepřítomnosti firma začala upadat. A tak jsem absolvoval několik sezení s odborníky, zastavil propad realitky a vrthl na burzu. To se ví, že první rok jsem tam spíš prodělával, ale teď už vím, na co si dávat pozor a peníze se jen hrnou. A pak mě jednou můj obchodní partner pozval na víkend na svojí horskou chatu v Aspenu a od té doby jsem si jednu takovou taky přál. Musel jsem si na ni půjčit, ale koupil jsem si ji. Sice jsem tento rok ještě neměl žádnou dovolenou, ani volný víkend, ale protože byl letošek mimořádný, splatil jsem dluhy a teď přemýšlím o jedné jachtě. Jeden známý se jí chce zbavit za zajímavou cenu. Neměl dobrý rok a nemůže si ji dovolit z finančních důvodů.

„No a co nějaká přítelkyně? Co si vzpomínám, tak už na výšce jsi tu a tam uháněl nějakou sukni.”

„Ale to nestojí ani za řeč. Ta, co jsem měl se se mnou rozešla kvůli mojí práci půl roku po tom, co jsem odešel z politiky, nedokázala nějak pochopit, že když nejsem po večerech doma a trávím je vyděláváním peněz, znamená to lepší budoucnost i pro ni. A tu další, přestože jsem ji zahrnoval drahými dárky, jsem jednoho dne prostě nenašel. Vypařila se z mého života a nic mi po ní nezůstalo. A tak jsem si doprovod začal najímat. Nevěřil bys, jak divně se někteří lidé z vyšších kruhů na tebe dívají, když na večírek nebo zahradní slavnost nepřijedeš aspoň v autě, jehož cena neobsahuje šest nul a přijedeš v něm sám. Naštěstí si spousta krásných a vzdělaných slečen chce něco přivydělat a existují agentury, které ti seženou odpovídající doprovod, který ti je k dispozici dvacet čtyři hodin denně. Je to jen otázka peněz. Peníz mají obrovskou moc.“

„A máš vůbec čas je utrácet? Kdy jsi měl naposledy nějakou pořádnou dovolenou?”

“Dovolenou? Tu si nemůžu dovolit. Teď když je finanční situace ve světě tak nestabilní, mohl bych přes noc přijít o spoustu peněz a dostal bych se do vážných problémů a nebo naopak bych mohl přes noc spoustu peněz vydělat a to si nemůžu nechat ujít.”

Oběd proběhl v přátelském duchu, ale čas byl neúprosný a oběd se přiblížil ke svému konci. Zaplatili a vyšli z restaurace.

„Tak kde máš to svoje fáro?” Zeptal se Pavel.

„Přímo támhle.” Ukázal rukou Petr.

Pod značkou zákaz zastavení stál černý kabriolet značky Ford Mustang.

„Tak to je můj miláček. Snad mu brzy pořídím i bratříčka.”

„Hezké, opravdu nádhera.” Pavlova poznámka patřila nejen autu, ale i místu, kde bylo zaparkováno, tento dvojsmysl však Petrovi unikl a on potěšen přímo zářil.

„Tak zase tady, za deset let.” Pronesl na půl žertem Petr.

„Proč ne.” Usmál se Pavel. „Zase se ukaž.”

O deset let později Pavel Petrovi představil svoji maželku a děti a ukázal mu pár fotek z dovolených po Evropě a Petr mu naopak přivezl ukázat zbrusu nového Rollse a prozradil přání stát se vesmírným turistou. Ovšem výlet do kosmu byl ještě velkou řádku let, při plném pracovním nasazení bez volných víkendů a dovolených, jen nesplněným snem mimo jeho finanční možnosti.