Student: Jane Mooren
Kolej:Nebelvír
Školní rok: léto 2012

Prefektování a primusováníZadané téma: Vysloužilá péčka - a co dál?
Konzultant: Betelgeuse Orionis
Posudek: Slečna Jane Mooren měla za úkol zamyslet se nad dalším možným osudem vysloužilých „péček“. Mimo jiné jsem po ní chtěla zjistit odpověď na otázku, zda je možné a hlavně vůbec vhodné zapojit takovéto osoby nějakým způsobem do chodu koleje - protože se jedná o osoby s bohatými zkušenostmi, což je vlastně mnohdy to nejcennější, co koleje mají. Takovéhle zkušenosti obvykle určují další budoucnost koleje; jde spíš o štěstí, když nezkušené vedení dokáže posunout svou kolej k nějakému rozkvětu – naopak s přibývajícími zkušenostmi se pravděpodobnost tohoto posunu radikálně zvyšuje.

Musím přiznat, že slečna svou práci pojala zcela jinak, než jsem původně očekávala. Ačkoliv jsem v textu nalezla všechny odpovědi, které jsem chtěla slyšet, byly poskládané tak nějak úplně jinak a nahlížené ze zcela jiných úhlů, než jsem předpokládala při zadávání tématu. Slečna zkrátka opět prokázala svůj jedinečný přístup k vedení koleje, svou osobitou a zcela nezaměnitelnou povahu, se kterou vnímá vše, co dělá – i do takovéto práce dokázala vložit tolik srdce, kolik by ho tam kdokoliv jiný nacpal jen stěží. Upřímně, nad posledními odstavci jsem se musela opravdu smát, protože ano, jsem si jistá, že se najde spousta čtenářů, kteří tuto práci nepřijmou nejlépe, kteří si opravdu položí onu otázku: „A tohle chce vydávat za vypracování zkoušek OVCE?“. Stejně tak ale nepochybuji, že se najde další spousta těch, které dojme, ve kterých zanechají slečniny myšlenky a úvahy nesmazatelnou stopu a kteří si z ní odnesou něco důležitého, co je bude provázet po naší škole už napořád. A to je podle mě největším kladem celé práce – neponechá vás lhostejným, osloví každého, kdo si dá tu práci a přečte si ji.

Za veliké plus práce považuji množství úhlů pohledu, ze kterých se slečna snaží na své téma nahlížet. Tak trochu to připomíná OVCE z Drobnohledu, nejen z Prefektování a primusování. Stejně tak si cením snahy přijít s možností netradičního řešení v podobě „péčka – diktátora“, pro které slečna vymezila jasná pravidla fungování. Jsem též ráda za zveřejnění jmen respondentů úvodní ankety – což byla původně má největší výtka. Dočíst až do posledních řádek se tedy všem čtenářům jistě vyplatí. Líbí se mi též i uvolněný styl, kterým je vše sepsáno a který čtenáře nejednou pobaví.

Naopak za největší mínus práce považuji její délku – celkový obsah myšlenek podle mě byl sdělitelný i na podstatně menším palcovém rozsahu, který by byl pro čtenáře jistě lépe stravitelný.

K další diskuzi bych potom navrhla otázku, zda je vhodné obsadit vysloužilým péčkem některou z kolejních funkcí, které může obsadit i student RS – tedy funkci pokladníka, kapitána famfrpálu, správce kolejní obrazárny či šéfredaktora kolejního časopisu. Zda zde nehrozí riziko, že se bude již opravdu jednat o funkci doživotní (nějaká pochybení se asi sotva mohou u takto zodpovědného člověka předpokládat) nebo minimálně do-té-dobní, než bude chtít bývalé péčko samo ustoupit do kolejního pozadí, a zda by toto „věčné“ obsazení postu koleji v konečném výsledku neškodilo.

Celkově musím uznat, že práci slečny Mooren hodnotím velice kladně. Přinesla nové nápady, množství zajímavých úhlů pohledu, je na ní vidět pořádný kus odvedené práce, která byla dělána s láskou a zápalem. Rozhodně ji doporučuji k přečtení všem zájemcům o nejvyšší kolejní funkce, stejně tak jako prostým badatelům a přemýšlivcům. Práci hodnotím známkou V (Vynikající).

Betelgeuse Orionis
Hodnocení: Vynikající
Hodnocení propugnatio: Vynikající
Hodnocení cogito: Vynikající


Vypracování

 

Vysloužilá péčka - a co dál?


Mé tušení, že na mě podobné téma čeká, mě nezklamalo. Nevím jen, jestli mám být ráda a nebo spíše nerada. Volím si však radši tu první možnost. Úkoly v Prefektování mi dříve vždy tak nějak podávaly pomocnou ruku a pomáhaly mi v tom, abych si utřídila vlastní myšlenky, které jsou, co se některých věcí týče, rozházené do všech možných směrů bez ladu a skladu.
Mám pocit, že nyní to bude podobné.

Než se dostanu k tomu, o čem má být skutečně řeč, chtěla bych vás seznámit s péčkovským životem, jak ho vidím já. Možná pak díky tomu pochopíte, proč jsem předpokládala, že jsou některé věci právě tak, jak jsou.


Život prefekta či primuse

Život péčka je vlastně vcelku jednoduchý. Jednoho dne za vámi přijde kolejní ředitel (popřípadě primus) s prosbou, jestli byste se nechtěli stát prefektem (předpokládejme, že k primusovi se případně prokoušete až později). Nevím, jak to kde probíhá, ale předpokládám, že přibližně nějak takhle. Většinu dotazovaných něco takového potěší, protože pokud už je člověk natolik snaživý, aktivní a vhodný na to, aby se mohl stát péčkem, pravděpodobně je to i člověk takový, který na něco takového kývne. Prostě proto, že mu ta možnost dá spoustu dalších výhledů, obohatí jeho hogwartský život a dá mu větší i příležitost obohatit život lidem kolem sebe.
Jelikož jste právě takový člověk, kterého to potěší, samozřejmě kývnete. Proč ne? Můžete to brát jako poctu i odměnu, a vlastně je úplně jedno, jako co to berete. Hlavní je, že si jednoho krásného dne připnete blyštivý odznak, který už před vámi nosilo na hrudi mnoho různých péček, a můžete následovat odkaz zakladatele koleje (Godrika Nebelvíra škrtám, dobře) ještě hrději než předtím.
Tak jste tedy péčkem a svět najednou vypadá hrozně krásně. Máte spousty nových pravomocí a hlavně můžete kopat do jezera, což se v prvních několika dnech jeví jako sedmý div světa. Můžete si procvičit nohy a takové cvičení je samozřejmě dobré pro postavu. To je však jen jedna z těch úžasných výhod...
Můžete také psát na vývěsku. Ach, krása! První příspěvek je jako sen, ty další už pak občas bývají mučením, když vás honí termíny, ale o to lepší je pak výsledek a ten pěkný pocit z hotové práce, když kliknete na Vložit nové upozornění a pod kolejkou se objeví obrázek, který hlásí právě vaši vývěsku.
Jsou lidé, kteří funkci brzy začnou flákat a najednou místo tří péček třeba pracuje pouze jedno. Znamená to mimo jiné, že ta zbylá dvě mohou být vyměněna. Proč ne? Je spousta dalších lidí, kteří si zaslouží šanci. Ale budu předpokládat, že právě vy jste tím třetím péčkem, které maká a snaží se, dělá pro kolej místy první poslední a nefláká se, případně se fláká a pak po nocích dohání své resty, aby vše bylo s kolejí v pořádku. Pokud jste tedy takovým péčkem, pravděpodobně na postu nějakou dobu vydržíte. Proč by vás kolejní ředitel měnil, když s vámi není problém?
Roky plynou a vám se zdá všechno v pořádku. Na funkci už jste zvyklí, nebylo to těžké. Někdy vás to možná štve a někdy zase nesmírně těší, vše má přece své klady a zápory. Díky tomu, že se dobře vyvažují, je to ale v pořádku. Díky tomu ji máte vlastně rádi, i když jsou dny, ve kterých byste ji nejradši vyměnili, dali pryč, zametli pod koberec a nebo zakopali hodně hluboko pod zem uprostřed Zapovězeného lesa. A nemůžete, můžete jen doufat, že ráno, až se vyspíte a sluníčko (popřípadě bleška) vás pohladí po tváři, bude všechno zase v pořádku. Od toho tu jste, ať se všichni třeba mrazí nebo mažou, ať se flákají a odpočívají si. Vy byste ale alespoň většinou neměli, to by vás mělo od spousty lidí odlišovat.
Svoji funkci tedy vlastně tak nějak máte rádi. Možná si už po několika letech téměř nedokážete vzpomenout, jaké to bylo, když jste žili před ní. Kolik je to let? Jistě spousty a vzpomínání je těžké, tak těžké! Je náročné dokonce přijít na to, co to znamená být normálním studentem, protože je pro vás už odznak normální. Je to váš hogwartský život i se všemi klady a zápory, které obnáší. Bez něj by dny nebyly úplné, bez toho psaní vývěsek, odpovídání na spousty sov, řešení problémů a podobných věcí.
A čas plyne, nepříjemně rychle. Tuhle jste stáli na počátku a divili se tomu, co prefekt nebo primus všechno může. Vzhlíželi jste k lidem nad sebou a nyní jste vy téměř těmi nejvyššími. A hlavně, tehdy jste před sebou měli tolik let, že se zdála funkce téměř nekonečná (a v těch krušných dnech, kdy vás zrovna štval celý svět, byla ještě nekonečnější). Vždyť bylo nějaké její opuštění tak daleko, a OVCE byly skutečně v nedohlednu! A teď je to najednou za dveřmi.


Pocitový péčkovský průzkum (neboli také PPP)

Takový odchod z funkce u péček jistě vyvolává různé pocity. Sama je znám, nejsem si však příliš jistá jejich objektivností, každý to přeci cítí jinak. Proto jsem tedy uspořádala takové malé sondování (stěží se to dá nazvat anketou) mezi několika bývalými (případně už téměř bývalými) péčky. Dotazovanými byli lidé, kteří se ve své funkci nacházeli alespoň po dobu dvou funkčních období. Hlavně se však jedná o taková péčka, na která si vzpomenu v souvislosti s vedením jejich koleje a vnímám je tedy jako velice významná.

Má otázka byla následující: Jaké byly tvé pocity na konci tvého posledního funkčního péčkovského období? (Případně jaké jsou tvé pocity týkající se blížícího se konce tvého posledního funkčního péčkovského období?)

Mé sovy zamířily k osmi lidem s mnoha péčkovskými zkušenostmi. Původně jsem byla na vážkách, co se týče počtu. Stačí osm, a nebo je to málo? Možná si sami řeknete, že osm není nic moc. Ale nechtěla jsem žádnou velkou anketu, stačily mi pocity několika lidí.
Odpovědi, které ke mně dorazily, byly však naprosto... úžasné, jak to říci jinak? Každá byla něčím jedinečná, některé mě dokonce při čtení málem rozbrečely. Kromě toho jsem však díky této anketě získala něco, co považuji za největší úspěch svých ovcí. Další možné úhly pohledu, které obohatily mé současné názory. Najednou mám pocit, že dokáži pochopit mnohem víc věcí a možná i jinak vnímat to, co by mě jinak trápilo.
Ráda bych své zjištění alespoň nějak shrnula, i když je náročné shrnout v několika odstavcích tolik pocitů, které se u některých tolik lišily a u některých zase v jádru shodovaly, i když byly tolik odlišné. Zmínila bych tedy několik hlavních pocitů.

Ze všech mě nejvíce zaujala Radost. Nebyla to však taková ta radost, při které si poskočíte, že tedy hurá, skončilo to a hotovo! Ne, byla to radost z toho, že mohl člověk koleji takovou dobu pomáhat a že třeba za sebou nechal něco pěkného, díky čemuž je kolej v něčem lepší. Vděčnost, že dostal takovou šanci a potěšení z toho, že všechno tak nějak dobře skončilo. A že jsou v koleji lidé, kteří dokáží v jeho odkazu pokračovat nadále. Mohla to být tedy i radost, že odznak převezme někdo další schopný, kdo bude mít kolej rád.
K radosti bych ještě přidala
Hrdost, který se mi také líbí a tak nějak se hodí k radosti i štěstí. Hrdost na to, co člověk dokázal, hrdost na kolej (třeba na to, že to přežila :D).

Byl tam také
Smutek z rozloučení, který tak nějak čeká každého. Některých lidí se dotkl víc a některých méně. Nejvíce se pravděpodobně dotkl těch, kteří se zároveň loučili i se svou kolejí a po svém odovčení přešli do profesorských řad. Byla to taková dvojí ztráta, ale i ta odznaková tak nějak bolí, i když si člověk možná až poté uvědomí, co všechno mohl dělat a najednou už nemůže. Když byla kolej nejistá a měla problémy, vždy mohl nějak zasáhnout... a najednou to nebude na něm.
Ke smutku patřil i 
Stesk, který doprovází každou ztrátu. Stesk po něčem, co bylo a už nikdy nebude. Tak snadno se dá zvyknout na to, že nějakou věc děláte, a pak se těžko odvyká, těžko se chápe, že už nemůžete, protože je to najednou starost někoho jiného.

Vyskytovala se tam i 
Úleva, milý pocit. Ne, že by se vyloženě chtělo pryč. Byla to úleva z toho, že vše dobře dopadlo, dařilo se, nedošlo k žádným velkým problémům... A přišel ten očekávaný klid bez hektických dnů, které by člověk radši neviděl. Úleva díky tomu, že je člověk najednou volný a není žádné musíš, nesmíš a tohle nejde, jsi přece péčko a takovéhle výstřelky se k tobě nehodí. Úleva, že zase přijde ta normálnost obyčejného života a to hlavní převezme někdo jiný. Úleva, že ten někdo bude pravděpodobně spolehlivý, člověk, na kterého budete moci být hrdí a mít ho jako svého dalšího primuse (případně prefekta, ať nezapomínám) rádi. Úleva, že nejste nepostradatelní a že na vás není kolej tak závislá, jak se vám třeba dříve zdálo. Že se bez vás svět nezboří.
A také ale třeba úleva, že už je to skutečně konečně pryč, pokud dané péčko vedlo kolej, ve které to bylo spíše utrpením než radostí, se kterou bylo těžké vyjít a někomu se zavděčit. Úleva, že už se s tím bude zase párat někdo jiný.

Štěstí, které souvisí s radostí, bych také měla zmínit. Ne štěstí ze samotného odchodu, ale štěstí pramenící z pocitu, že to byly dobře prožité roky, na které pak můžete s radostí vzpomínat. A také štěstí s vděčností vycházející z vědomí, že jste skutečně mohli vést tak úžasnou kolej, jako byla právě ta vaše, a mohli jste to dělat tak dlouho, což je čest, která příliš mnoho lidí nepotká. Štěstí protože to je to nejkrásnější, co si z péčkování můžete odnést. Myslím, že úleva je sice super, ale štěstí je něco, co si budete pamatovat navždy a budete na to s láskou vzpomínat.

A na závěr také
Beznaděj, která se ráda objevuje ve slabších chvilkách. Beznaděj, protože představa, že je vážně najednou konec, je strašná. Proč, proboha? V těch temnějších chvílích se vám může zazdát, že vám s péčkem zmizí i pevná půda pod nohama. Najednou přichází nejistota, co bude dál, jak budete pomáhat koleji, kterou máte tak rádi. A jestli bude vůbec jak.

Tohle je jen základní výběr z toho, co jsem se dozvěděla. Promotala jsem to dohromady tolik, že v tom možná nikdo z dotazovaných své názory nepozná. A přesto myslím, že tam jsou, jen jsem do nich přidala ty kousky, které se nyní promíchávají i ve mně samotné.
Které z těch pocitů mám? Všechny a zároveň momentálně žádný, protože si ten konec stále neumím představit.


Máme tedy konec i s pocity. A co dál? Najednou je u vás skutečně den, kdy se s odznakem rozloučíte a jste po dlouhé době opět studentem, obyčejným studentem. Vaši hruď už žádný odznak nezdobí, na vývěsku můžete leda tak smutně pohlédnout, rada studentů už vás k sobě nepustí, kolejní konto vám dalo sbohem. Je z vás najednou... Co? Pravděpodobně velký ovčák a vysloužilý student, alespoň na nějakou chvíli, a před vámi se vlastně rozevírá velká nabídka možností, kterou možná vidíte a možná ne.
Zpočátku se zdá myšlenka na důchod příjemná. Proč také ne? Chvíli tam posedět a odpočívat bez nějakých starostí a bez zodpovědnosti... To může být příjemnou změnou. A přesto něco takového většinu dříve velice aktivních primusů a prefektů asi neláká. Myslím, že vás, aktivního člověka a mé smyšlené péčko, to asi také zrovna nepřitahuje. Chvíle odpočinku může být dobrá, to ano. Ale co pak? Člověk, který byl zvyklý na to, že měl stále jistou zodpovědnost a měl také spousty různých povinností, by přece neměl spadnout do nějaké neaktivity. Už jen proto, že je to prostě divné. Nedovedu si ani představit, že primus, který byl důležitý a v čele koleje, by najednou dokázal přejít na její chvost. Něco takového přece hrdost nedovolí.
Student, který byl takovou dobu ve funkci, už asi nedokáže být znovu úplně normálním a obyčejným, jako byl před ní. Péčko v něčem změní. Když víte, jak kolej funguje a co potřebuje, dokážete třeba jen nečinně sedět s rukama v klíně a kašlat na soutěže a předměty, když slyšíte, že primus prosí o bodovou pomoc koleji? Někdo by to dokázal, ale co bývalý primus, který takovéhle prosby kdysi sám zoufale psal a který se snažil vysvětlit lidem, že aktivita je důležitá a koleji pomáhá?
Jistě ale existují i péčka, která po odchodu z funkce uzavřou tuhle éru a přehodí se do klidového důchodového režimu. Konec jedné kapitoly, začíná druhá, je přeci odslouženo a odpočinek je skutečně zasloužený. A vlastně ano, je. Málokdo si ho zaslouží více. Všechno ostatní, co se s bývalým péčkem děje dál, už je jen na jeho vědomí a svědomí.

Předpokládám, že vy ale takoví nebudete a budete se chtít něčemu věnovat dál. Možná budete toužit pouze pomáhat dál koleji a být aktivní, ale třeba budete také chtít jít někam dál a dokázat i jinde, že jste stále skvělí, užiteční a perspektivní. Byly by tu pro vás například takovéhle možnosti:

a) Profesorování – Perspektivní a celkem časté řešení, které občas přichází hlavně od těch, kteří byli skutečně perlami své koleje. Setkala jsem se s názory, že daní prefekti a primusové odešli třeba proto, že už jim rozšiřující studium nemělo co dát a bylo pro ně vlastně zbytečné. Chtěli jít dál a nezastavovat se na mrtvém bodě, kterým se rs může snadno stát.
Nemohu soudit, zda je to správný názor nebo ne. Rozhodně je to však plnohodnotná možnost, která je hradu velice prospěšná. Díky přechodu dobrých primusů a prefektů do řad fialových získává výuka velice kvalitní a oblíbené profesory. Úroveň jejich předmětů bývá velice vysoká a jelikož si sami (na rozdíl od některých profesorů) velice dobře pamatují, jaké je to být studentem, jsou lidští a výuka v jejich podání je zábavná a přínosná.
Toto řešení péčkovského života po zkouškách OVCE má jistě mnoho kladů, ale také jeden zásadní zápor. Péčko většinou ztrácí ten hlavní kontakt z kolejí. Najednou už to vlastně není úplně jeho kolej, ono je někde jinde a kolej také. Už není tolik společných věcí, což může aktivnímu péčku, které bylo zvyklé na svůj studentský život a dohled nad celou kolejí, být nepříjemné.
Sama si neumím představit, jaké by to bylo. Je to krok, který je možná pro péčka ještě těžší než pro „řadové studenty“, když je nazvu zrovna takto (rovnou se vám omlouvám, pokud jste student a tohle si náhodou čtete). Asi je pouze pro odvážné a pro ty, kteří chtějí vyzkoušet něco nového.

b) Zfialovění – Neumím si představit, že by se péčko, které na svém postu setrvalo delší dobu, stalo obyčejným fialovým zaměstnancem. Profesorem, to ano. Ten post má svoji důležitost. Na zaměstnance to ale zrovna nevidím. Přijde mi, že je to pro aktivní péčko najednou moc málo, tedy alespoň v případě, že by se jednalo o zaměstnance, který nemusí dělat téměř nic. To by klidně mohlo zůstat v koleji (pokud jí nemělo už plné zuby).
Pokud by se takové péčko stalo třeba správcem Godrikova dolu (uvádím jen pro příklad), samozřejmě by bylo pochopitelné, že chce dělat něco, co ho baví a kde třeba může využít svoji kreativitu.

c) Smazání se (nebo zmražení) – Radikální krok, který se mi zdá příšerný, ale teoreticky možný. Pokud se jedná o péčko, které na své funkci postavilo celý svůj hogwartský život, je vlastně možné, že pro něj ztrátou funkce přijde všechno ostatní o svůj smysl a ono už nebude mít důvod, proč by na hradě setrvávalo. Sama ale doufám, že by správné prefekt nebo primus nic takového neudělal. Je to něco takového, jako kdyby řekl: ,,Dosloužil jsem a hotovo.“ A je celkem hloupé to brát takhle.

d) Pokračování do rozšiřujícího studia– Možné a časté řešení, vlastně takto jedná většina péček, která se nerozhodne pokračovat do profesorských řad. Pro kolej je takové řešení celkem výhodné už z toho důvodu, že má péčko stále při ruce. Vždy se hodí někdo, kdo má zkušenosti a je ochotný pomoci, když je třeba. I pro péčko je to výhodné, jelikož mu zůstávají vztahy s kolejí a může se dál zasazovat v jejím vývoji, i když již bez odznaku a méně organizačně.
Nabízí se zde však otázka, ke které jsem se měla dostat hned zpočátku své práce a přesto je až zde. A co dál? Co může dělat v koleji péčko, které chce stále být aktivní i bez odznaku a stojí o to, aby se mohlo nějak angažovat do děje koleje?


Rozšiřující studium a popéčkovská aktivita

Po zvážení jste se vy, mé ideálné pé, rozhodli, že v koleji ještě na nějakou dobu zůstanete. Přeci jen, pokud budete chtít jít v budoucnu dál, jistě tu stále bude ta možnost. Cest vpřed vede mnoho a jsou stálé, zpět však již nevede žádná, a proto takový krok možná budete ještě pečlivě zvažovat.
Nyní jste tedy hrdým ovčákem a studentem prvního ročníku rozšiřujícího studia.
Je možné, že vás kolej bude potřebovat, alespoň zpočátku. Pokud ano, asi byste jí neměli odmítnout pomoci. Primus či prefekt, který nastoupí do funkce po vás, je sice s největší pravděpodobností osvědčený a schopný, ale přece jen danou funkci dříve nevykonával a má spíše pouze teoretické znalosti. Vaše pomoc by se mu mohla alespoň zpočátku hodit. Ono je sice pěkné, že jste mu spoustu věcí vysvětlili, něco objevil v zasedačce a něco odkoukal. S něčím poradí kolejní ředitel, ale nemusí to být se vším. Jsou drobnosti, které mohou i zkušenému pohledu uniknout, a občas to mohou být pouze nějaké zvyklosti, na které by se však nemělo zapomínat.
Zase to ale neznamená, že byste měli svému nástupci do toho, co dělá, nějak příliš mluvit. Rada ano, ale je třeba si uvědomit, že není vaší loutkou. Že ve vedení je on a ne vy, tudíž by měl mít potřebnou volnost, kterou vám asi také nikdo nebral. Rady a ovládání, to jsou celkem odlišné věci. A je jedno, že váš nástupce třeba dělá něco, co se vám nelíbí a co byste udělali úplně jinak. Ať si zkouší, co a jak, jaké způsoby mu budou sedět a které zase naopak ne.
Přebytečné jsou i zbytečné rady. Vtrhnout novému péčku na krb a začít na něj chrlit spousty věcí, které by jistě mělo dělat a na které se nesmí zapomínat, to je také pravděpodobně trochu rušivé a nepříjemné. Nic by se nemělo přehánět a ačkoliv chápu, že chcete coby bývalé péčko být užiteční, když najednou jinak nemůžete (a síla zvyku vám velí, že byste měli své koleji pomáhat co nejlépe dál), není třeba to hrotit. Nový primus či prefekt je jistě také inteligentní osoba, která zvládne spousty věcí zvážit sama. Sice vás ten někdo bude poslouchat a nepošle vás s hromadami rad doháje, ale nebude mu moc příjemné, že s ním jednáte, jako by byl malé děcko a nezvládl něco ani sám udělat.
Takže prostě, s mírou.

Ráda bych se pozastavila nad pozicí nového primuse nebo prefekta, spíše však asi primuse. Beru to tak, že prefekt má na své zaučení ve funkci většinou více času. Koneckonců, jsou na to dva. Primus by to však měl zvládnout rychle, aby mohl fungovat už od začátku školního roku.
Nový primus to má těžké v případě, že nastoupí po někom dobrém, kdo kolej dlouho vedl. Prefekti to tak zlé nemají, protože právě primus je tak nějak nejvíc v čele (když opominu kolejního ředitele) a jsou tedy nejvíce vidět rozdíly, které jsou mezi primusem novým a starým, k prefektům se až tolik nedohlédne.
Je možné, že se kolej nevyhne srovnávání, i když třeba nechtěnému. A nový primus má před sebou najednou nastavenou vysokou laťku, se kterou musí něco dělat. Záleží na tom, jestli s tím něco chce dělat a nebo ne. Může si najít svůj primusovský vzor a snažit se být také takový, stejně prospěšný koleji. Nakonec třeba přijde na to, že když bude dělat věci po svém a jinak, může to být stejně dobré.
Hlavně se ale takový primus musí obrnit spoustou odvahy s tím, že v prvním měsíci to možná bude mít trochu těžší. Už jen proto, že se od něj bude očekávat to, co od předešlého primuse, který už měl nějaké zvyky a dělal věci svým způsobem. Nemyslím, že je dobré, aby se ho nový primus snažil úplně napodobit, protože má každý právo na svůj vlastní projev. Je třeba se toho nebát a zase kolej převyknout na něco trochu jiného, je-li to třeba.
Mě samotnou tohle nikdy nepotkalo, protože jsem na pé nastoupila v době, kdy se začali primusové více střídat a od slavných „Orionisovských dob“ už přibližně rok uplynul. Neumím si tedy úplně představit, jaké to je. Předpokládám však, že těžké.
Nový primus by měl být v kontaktu s tím bývalým, nebo je to alespoň lepší. Může se ptát, protože je vlastně dobře, když ho má k dispozici. I když je to možná dilema, jestli se na některé věci ptát a nebo radši neptat, když ví, že teď by to mělo záležet na něm. Ale vždy je lepší se zeptat...

A pak je tu ještě pozice koleje, které se může bývalé péčko hodit. Ať už prefekt nebo primus, jistě má nějaké zkušenosti s organizací a vedením. Může se podílet na přípravě kolejních večírků, může pomáhat se soutěžemi a třeba také vést týmy v motivačkách, kde se hodí každá schopná ruka, protože kapitánů, kteří by vydrželi a zvládli své týmy udržet pohromadě, bývá jen velice málo.
Pé může také pomáhat s nováčky, v té době se velice hodí spolehlivý člověk, který může pod svá křídla vzít více nováčků a vše jim řádně vysvětlit. Navíc je to i člověk, který pravděpodobně nebude až neuvěřitelně zklamaný z toho, že jsou jeho nováčkové neaktivní a že s ním nekomunikují. Nevzdá svoji snahu, nepřestane jim psát sovy, protože prostě ví, jak na něco takového a chápe, že je to důležité.
Názory vysloužilého člověka bývají cenné už jen díky jeho zkušenostem. Proto může být také velice užitečný v zasedačce a dělit se o své názory. I když mám takový pocit, že zasedačka někdy na něco takového prostě nestačí. Samozřejmě, když se vyjádří tam, přečte si to spousta lidí. A přesto je většinou lepší nápad, který se probere po krbech s lidmi, kterých se to opravdu týká a mají k tomu co říci, což nemusí být vždy kompletně celá zasedačka.

Najednou tu píši o tom, co by bývalý pé měl, co by mohl dělat pro kolej a jak může být užitečný. To zní, jako by byl krávou, kterou si prohlížejí nějací statkáři a radí se o tom, co s ní. Která část by se dala jak využít? Kvalitní kůže tam, maso sem...
To se mi k tomu moc nehodí, protože přece jen, vysloužilé pé je člověk jako každý jiný, má něco, co ho baví a něco, co ho zase tolik nepřitahuje. A možná už nemá zájem (pokud vám přijde divné, že už nemluvím ke svému ideálnímu péčku, tak to nevnímejte, prostě se to sem už nějak nehodí) se dál pouze dřít pro kolej a poskytovat všechny ty své zkušenosti, kterých už má třeba po letech plné zuby. Třeba si přeje dělat něco úplně jiného, když konečně předal svoji funkci někam dál.
Napadá mě, že pé může být nadále třeba výborným bodohrotičem. Proč ne? Najednou je více času a pokud by člověk chtěl, neměl by mít problém se do toho pustit. Spousty předmětů a soutěže dokáží zaměstnat tak, aby neměl čas na žádné vzpomínání a aby se ani náhodou nenudil. Může tím být prospěšný koleji a zároveň tím potěšit i sám sebe, pokud ho body baví. Navíc, kvalitních hrotičů v čele bodování nikdy není dost. Poslední dobou spíše nedostatek.
Je také najednou možné dělat všechny věci, na které nebylo dříve tolik času. Na oddychové aktivity v Prasinkách, které šly spíše stranou před prací, jež byla prostě důležitější a tedy na prvním místě. Na soubojový klub, kde se dají trávit dlouhé hodiny, pokud na to máte náladu. A co třeba i psaní do kolejního časopisu? Redaktorů není nikdy dost a pokud něco takového nedělalo pé už před svým koncem, může klidně začít. I tak se dá kolej obohatit a navíc si vyzkouší něco, co mu může sednout a začít ho bavit. 
Takových těch zábavných aktivit na zabití případné nudy je na hradě spousta. Ale co dělat v případě, kdy zrovna není nálada na nějaké obyčejné věci? Tak například může bývalé pé vést nějakou kroniku koleje a zaznamenávat tedy věci, které se dějí během roku. A může si i dohledávat informace o tom, co bylo dříve. Vždyť jsou koleje tak zajímavé a jejich historie je plná úžasných okamžiků... a přesto v knihovně schází ročenky, protože asi není nikdo, kdo by je sepsal a vydal, aby se o koleji samotné mohl něco dozvědět i celý hrad. Sice se nemusí vědět vše, každá kolej by měla mít svá tajemství... Ale je smutné, když jednoho dne zjistíte, že zatímco svoji kolej znáte jako své boty, o těch ostatních nevíte téměř nic. Záznamy vedení, nějaké zprávy na hlavní stránce, možná nějaké útržky z časopisů. Ale jinak?
Kromě toho může b. p. (zkratka bývalého péčka, opakování mě začíná lehce unavovat a vás už možná taky) pomáhat s různými kolejními statistikami. Je tolik věcí, které se dají sledovat. Body a jejich přírůstky, předměty, semináře, procenta a terčíky ve famfrpálu... A ne vše zvládne třeba aktuální vedení koleje samo, takže se mu pomoc rozhodně může hodit. Navíc je to pro b. p. takové milé procvičení a i kdyby to koleji k ničemu nebylo, může mít b. p. díky tomu alespoň dobrý pocit, že má situaci v koleji trochu pod dohledem, a že je na tom kolej dobře a že se jí daří, nebo může naopak upozornit, když zjistí, že je něco špatně a vedení to třeba přehlídne. Zasedačkou nebo po krbech (nějakému vytrubování v kolejce bych dvakrát nefandila).

Jak jsem tedy výše zmínila, je možné, aby b. p. nejen pomáhalo, ale bylo i samo aktivní. Ne pomocníček, ale jako člověk sám za sebe.
Myslím ale, že ať už bude b. p. dělat po svých ovcích či prostě konci funkce cokoliv, je hlavní, aby ho to bavilo, aby si našlo něco, co ho bude tady na hradě dál naplňovat a s čím bude moci ještě nějakou dobu pokračovat. I kdyby to třeba byly nějaké hloupoučké cíle v Prasinkách nebo třeba předsevzetí, že vystuduje první ročníky všech předmětů na škole (a nebo zkusí dostudovat rovnou všechny), že zkusí mít nejvíc bodů v nějakém „oddělení“ (za semináře, soutěže nebo výuku)... Prostě, může to být cokoliv, nemusí to být jen nějaké pevně dané věci. Hlavní je, aby si stále zachovalo nějaký cíl, který bude následovat, a neupadlo k neaktivitě a flákání se. Něco takového by totiž byla pro hrad i pro kolej velká škoda. Přijít o dobrého a schopného člověka, protože takoví se hledají stále hůře a hůře.


Efektivní zapojení a funkce pro bývalá péčka

Z vaší strany (madam Bete) padla otázka, jak b. p. efektivně zapojit a zda-li by mohla mít třeba i nějakou vlastní neoficiální a nebo dokonce i oficiální kolejní funkci v případě, že by stále měla zájem koleji pomáhat a zapojovat se.
Efektivní zapojení by jistě možné bylo, o tom už jsem mluvila někdy výše. Je možné péčko zapojit do různých organizací. Myslím však, že dlouhodobé a stálé zapojení asi není možné. Ne, že by nebyl ze strany b. p. zájem, naopak mám pocit, že by někteří lidé jistě zájem měli. Je to spíše o tom, že by něco takového mohlo působit demotivačně na aktuální vedení. Jako by jim někdo chtěl tvrdit, že sami vést kolej nezvládnou a proto potřebují pomoc od b. p., což by asi žádného primuse a žádné prefekty zrovna nenadchlo.
Osobně si neumím představit, že by se mi do práce montoval nějaký bývalý primus nebo prefekt. Pomoc, informace, rady, to všechno se hodí. Ale na nějakou stálou „práci“ ve vedení má kolej čtyři lidi (prefekti, primus, kolejní ředitel), což mi přijde ve většině případů naprosto postačující, pokud si dokáží práci rozdělit. Občas se mi dokonce zdá, že i ti dva prefekti jsou příliš mnoho, že by klidně stačil jen jeden.
Stálé zapojení do vedení by bylo tedy spíše nepřínosné, mohlo by vyvolávat hádky a nebo stavět aktuální vedení na nižší pozici. Mohlo by se stát, že by současný primus ustupoval minulému, který by si přál dělat víc věcí (a to třeba jen kvůli zvyku z let předchozích), a tak by současný primus nedostal šanci se rozvinout.
Pokud však opominu vedení koleje, myslím, že je samozřejmě dobré, když se nějaké b. p. zapojí, bude mít tendenci podporovat aktivitu, dělit se o své názory atd.

Napadla mě však jedna taková funkce, kterou by mohlo bývalé péčko mít. Jednalo by se o funkci, kterou nazvu pracovně jako Primus / prefekt – diktátor.
Nejedná se o diktátora, který vás možná napadne. K tomuto nápadu mě dovedlo nedávné listování sešitem z mudlovského dějepisu. Ve starověkém Římě měli v době republiky jakousi funkci diktátora. Byla to politická funkce, do které byl člověk volen v době ohrožení říše. Takový diktátor měl mimořádné pravomoce a mohl být volen pouze na půl roku, aby nepřevzal moc na dlouhou dobu a nebyla jím pak ohrožena republika jako taková.
Ale to je vlastně celkem jedno. Představte si strašlivě špatnou situaci, ke které by v koleji mohlo dojít. Současný primus by měl nějaké velké problémy a nemohl by dál setrvat ve své funkci, prefekti by si sebou ještě nebyli příliš jistí (byli by noví, neměli by tolik zkušeností a nebo by prostě nebyli příliš dobří a vyhovující). Kolej by najednou neměl kdo vést, protože většina starších schopných lidí by již byla v důchodu a ti noví by ještě nebyli zacvičení. Jak je totiž dáno školním řádem (nebo je to prostě někde psáno), být péčkem v rs je prostě nemožné, což tak nějak schvaluji. Je to potřebné, protože představa, že by nějaký schopný primus vydržel na postu třeba deset let, je prostě příšerná. Změny jsou potřeba a dobrých lidí, kteří by se mohli vedení koleje ujmout, v koleji většinou alespoň několik zároveň bývá. Jenže nastanou chvíle, kdy takoví lidé nejsou úplně k mání, a lidé z rs už bohužel také ne.
Takže tedy, problém. V takové chvíli by se mohla využít taková funkce, tedy P – diktátor. Jednalo by se o člověka z rozšiřujícího studia, který byl kdysi schopným péčkem. Dejme tomu, že by musel mít „odsloužené“ třeba dva hogwartské roky (během svého dřívějšího péčkování), aby byl vyhovující. Takový člověk by mohl v případě velkého problému v koleji pomoci a stát se na půl roku opět primusem, hlavně kvůli tomu, aby mohl co nejefektivněji pomáhat s „výcvikem“ nových péček a zároveň se starat o klid v koleji.
Jednalo by se tedy prostě o záchrannou funkci, pro kterou by dané b. p. mohlo být třeba použito pouze jednou za celý svůj pobyt v rs (případně třeba dvakrát s odstupem několika let, bylo–li by třeba). To proto, aby nedošlo k problému s tím, že bude jeden dobrý primus třeba „vládnout“ koleji věčně.


Co je se skutečnými bývalými péčky?

Ráda bych se ještě před přiblížením k závěru dostala k věci, která by zde měla zaznít. Zatím tu byly spíše jen zamýšlecí části o tom, jak by něco mohlo být, jak by se mi to líbilo a jak by to mohlo kde komu prospět. Vysloužilá péčka však nejsou jen o tom. Po hradě se potulují lidé, kteří byli nějakou dobu obsazeni ve významných kolejních funkcích a jejich rozhodnutí, co budou dělat po zkouškách OVCE a po dopéčkování, již dávno padlo.
Měla bych několik slov věnovat i jim, protože jsou důležitou součástí toho, o čem má moje práce pojednávat. Oni přenášejí mé teorie a obyčejná slova do praxe, do skutečného hogwartského života.
V potaz beru pouze péčka, která ve funkcích setrvala alespoň dva hogwartské roky a jsou na hradě stále přítomná.

Fialovění:
V každé koleji se našlo alespoň jedno bývalé péčko, které se vydalo cestou zaměstnaneckou a nebo profesorskou. Nejvíce takových lidí pochází z Havraspáru, za kterým se nachází Nebelvír následovaný Zmijozelem. Nejméně takových fialových b. p. pochází z Mrzimoru.
Zde však hraje roli fakt, že zatímco z Nebelvíru a Havraspáru se dala tři bývalé péčka na dráhu profesorskou (ono jich bylo i víc, ale někteří již nejsou mezi námi na Hogu), v případě Mrzimoru a Zmijozelu se jedná pouze o jednoho člověka z každé koleje. Ostatní jsou v současné době zaměstnanci a nebo dokonce hnědými.
Z Havraspáru a Nebelvíru jsou b. p. - profesoři většinou tací, kteří zfialověli po svém odovcování a nevyčkávali v rs s tím, že by se ještě rozmýšleli a užívali si nějakého klidu v důchodu. Nutno podotknout, že z těchto vysloužilých péček stali ti nejlepší profesoři s nejkvalitnějším předměty. Možné proto, že má většina z nich zkušenosti s tím, jak se svými spolužáky jednat, vědí, co z výuky bavilo zrovna je, a navíc dokáží ohodnotit a pochválit práci ostatních, což každé péčko prostě občas udělat musí. Nevím, jestli je to tím, ale myslím, že by ta kvalita výuky alespoň trochu z jejich péčkování vycházet mohla. I když nepochybuji, že by jejich předměty byly absolutně vynikající i v případě, že by nikdy žádnou funkci neměli a po sedmi letech aktivního života v koleji prostě zfialověli.
Navíc se jednalo o velice významná b. p., která stála v čele svých kolejí relativně dlouhou dobu (já vážně nechci jmenovat, ale určitě víte, o kterých lidech je řeč, žejo :D).
Profesoři – b. p. z Mrzimoru a Zmijozelu -  jsou naopak ti, kteří několik let počkali. Nemuseli jen do odovcování, jejich působení na Pé nekončilo složením zkoušek. K jejich zfialovění došlo až po delší době. Jejich předměty jsou také kvalitní, ale vidím v nich jistý rozdíl, který je odlišuje od výše zmíněných nebelvírských a zmijozelských. Nemůže za něj ale asi odstup.
Kromě toho se zde však jednalo spíše o taková méně hraduznámá péčka.

Kdyby vám připadalo, že je tohle vypisování zbytečné, tak vězte, že není. Chci tím poukázat hlavně na to, že tato možnost existuje a je celkem oblíbená.


Zůstávání v koleji:
Zde je to naprosto obráceně. I v tomto případě se v každé koleji nachází většinou alespoň jedno b. p., ať už v rs nebo v některých předešlých ročnících.
Nejvíce takových lidí mají ve svých řadách v Mrzimoru, za kterým následuje Zmijozel. O něco méně je jich v Nebelvíru a úplně nejméně se jich nachází v Havraspáru (dobře, mám takový pocit, že v současné době nikdo, ale nechci to tvrdit s jistotou, abych náhodou při případném omylu někoho neurazila jeho opomenutím).

Co se týče lidí, kteří zůstali po svém odpéčkování nadále v koleji (ať už měli možnost zfialovět a nebo ještě ne, protože nemají po ovcích), nedá se tento případ nějak zvláště posuzovat. Něco takového je možné leda tak u těch, kteří se již nachází v rs. Nebudu však nikoho soudit, protože něco takového mi nepřísluší. Vidím jen na okraj toho, co se děje uvnitř kolejí.
Přijde mi jen (a je to můj vlastní subjektivní názor, vážně tím nechci někoho urazit), že u lidí, kteří zůstávají po odpéčkování v koleji, se projevuje nějaká lenivost a takový ten odpočinkový přístup mnohem více než u těch, kteří zfialověli. A je to možná logické, před těmi fialovými se otevřely nové cesty, zatímco ti, kteří zůstali, mají před sebou pořád to samé.
Stejně mi to ale přijde trochu smutné, když se podívám do rs jednotlivých kolejí a vidím tam některé lidi, kteří tolik znamenali a najednou jejich jméno téměř nepotkáte. Neubráním se přemýšlení o tom, proč tomu tak vlastně je. Někteří se snaží a jiní pomalu mizí. Přestal být pro ně Hog dostatečně lákavý, protože už mají nějakou tu jednotvárnost příliš dlouho? Nepředkládá jim dostatek nových možností? Odpoutali se od něj? A jestli ano, tak proč?

Možná to bylo proto, že si už nenašli nic, za čím by dál mohli jít. A možná ani nehledali.


Závěr


Nedokončila jsem toho v téhle práci tolik, a přesto... Je tu závěr, ano. Vracím se znovu na začátek, někam tam, kde se psal nadpis mé ovčí práce. Bývalá péčka, a co dál? Říkám si, jestli jsem vůbec na něco přišla. Kde se ukrývají nějak důležitá slova, která by na tuhle otázku odpovídala?
Myslím, že taková slova vlastně ani nejsou. Každé péčko je jiný člověk, který má jiné záliby a jiné potřeby. Každé má jiný vztah k Hogu a koleji, každé to chce jinam dotáhnout. A není možné přijít s řešením, kam by se mohly ubírat cesty nějakého péčka, když je vlastně jasné, že bude každé chtít něco jiného.
Co by tedy mělo dělat vysloužilé péčko? Cokoliv. Hlavní je, aby si našlo něco, co ho bude bavit a naplní ho, co mu bude rozveselovat jeho dny trávené na hradě a těšit ho. Aby se, až pak jednou zjistí, že už ho Hog nebaví tak, jak by měl, mohlo otočit a najít za sebou spousty věcí, na které si s radostí vzpomene. Aby vědělo, že ten čas, který hradu věnovalo, byl dobrý a pěkný, a že nešlo pouze o funkci. 
Myslím, že když tohle člověk za sebou najde, možná už pak může přejít do klidového režimu flákání, pokud zjistí, že už pro něj hrad pozbyl část své důležitosti.


Poděkování

Na tohle poděkování jsem se těšila už od počátku práce a nyní jsem se k němu konečně dostala. Chtěla bych tolik děkovat, a přitom nemůžu, protože by bylo asi trochu trapné, kdybych to pak měla delší než práci samotnou.

První poděkování patří dotazovaným, jejichž názory mi vlastně daly přinejmenším tolik jako práce samotná. Díky Barbaře, Cerri, Espe, Sophii, madam Mintace, madam Bete, madam Larrii a profesoru Filovi. Moc si vážím vašich odpovědí a omlouvám se za to, že jsem z nich udělala to, co jsem udělala. 

Druhé poděkování patří těm, kteří si třeba tohle celé přečtou (pokud se najde někdo odvážný, ale doufám, že ne). Díky těm, kteří dočtou a nebudou se smát. Vážně v tom je někde ukrytá myšlenka, i když ji momentálně nevidím. A díky i těm, kteří se budou smát a případně budou pohoršení, že tohle chci skutečně vydávat za vypracování zkoušek OVCE. Ano, máte pravdu, taky jsem sama sebou pohoršená. Ale co už teď s tím? :D

A třetí poděkování... Madam Bete, profesore File, to je pro vás. Ani ne tak za tyhle OVCE (i když za ně také, za miloděsivé téma a za odvahu, pokud tohle vážně přečtete), ale hlavně za váš celý předmět. Nedokázala bych vyjmenovat, co všechno mi dal, čím obohatil mé názory a někdy také zachránil alespoň část Nebelvíru.
Nedávno jsem si uvědomila, o čem vlastně Prefektování je. Že je to předmět, který nás nemá učit, jakými máme být a co máme dělat. Má nás jen donutit přemýšlet o věcech, které bychom jinak přešli a nevěnovali jim dle svého názoru zbytečnou pozornost. A že nás neučíte jen, jak vést a chápat lidi kolem sebe, ale jak vést a chápat především sebe sama. Až díky vašim úkolům jsem většinou dokázala najít svůj vlastní názor, poznat veškerá pro a proti a dobrat se k tomu, co je vlastně správné. A asi je to tak i dnes.
A možná se pletu, ale ráda si myslím, že tomu tak je.

Stvořili jste úžasné dílo. Děkuji! A děkuji i za možnost skládat právě z vašeho předmětu OVCE.

S pozdravem,
Jane Mooren