Úvodní poděkování a prohlášení:

Tímto bych chtěl poděkovat profesorce Tydynce Flyové za její pomoc s výběrem tématu a za roky výuky v kočičí otázce.

Zároveň chci touto cestou prohlásit, že práci jsem vypracovával sám, čerpal jsem pouze z akademických a kočičích zdrojů a jedná se o originální práci a nikoliv kopii práce cizí. K tomuto se zavazuji tímto podpisem:

Zendaer Amattis

Úvod

Kočka je podobně jako sova tvor s nezanedbatelným magickým potenciálem a především je už po generace spojena s našimi kouzelnickými životy. Ani mudlové nejsou schopni ignorovat tento základní fakt života, že kočky mají prostě svůj šarm a jakési osobní kouzlo, které nás lidi táhne právě ke kočkám, ať už jsme mágové, nebo mudlové.

Rusko je pak zemí, která je známá pro svá plemena, jejichž popularita a znalost obkroužila celý svět a tato plemena znají i ti, kteří se o kočky nezajímají nikterak hlouběji – Ruská modrá kočka, Sibiřská kočka a něvská maškaráda.

Kočky a jejich stínová vláda se zde realizovaly po celá staletí. Historie Ruska je vlastně historií různých fází kočičí společnosti. Z těchto fází zde nejvíce vynikají fáze tři. První je o sporech, které vznikly rozpínáním plemen. Ve druhé fázi je to sjednocování lokálních plemen do jedné uceléné formy vlády nad lidmi a výpomoc lidem s vládou a udržením samostatnosti. A v poslední fázi je to boj proti rozdělené společnosti ve 20. století a dále, který je silně ovlivněn utajením před mudly.

První státní útvary na území Ruska

Prvním takovýmto útvarem je Kyjevská Rus. Název Kyjevská Rus byl vytvořen moderními historiky, aby vyznačil období dějin Ruska, kdy je centrem Kyjev. Tehdejší obyvatelé používali prosté označení Rus. Kyjevská Rus pokrývá dějinné období od 9. až do 11. století. Samotný vznik tohoto prvotního státu je problematický v otázce původu obyvatel – kdo má ve vznikajícícm státu větší vliv? Varjagové, což je varianta Vikingů a tedy defakto germánové, anebo Slované? Pravda bude nejspíše někde mezi, aspoň na tom se relativně shodují mudlovští historici.

Co my však oproti mudlům víme, je fakt, že rozšiřování Varjagů je motivováno králem severských koček Halvardrem (dnes bychom je popsali jako plemeno „Norská lesní kočka“), který toužil rozšířit území ovládané právě jeho plemenem. Skrz jeho nátlak se část severských obyvatel, převážně z oblasti dnešního Švédska, vydala na východ směrem ke Kyjevu. Obdobně jeho následníci motivovali Erika Rudého a Leifa Erikssona k výpravám na západ, které dovedly Vikingy až na území severní Ameriky. Mimochodem právě z této výpravy se v důsledku délky a náročnosti plavby vytvořilo postupně nové plemeno - Mainská mývalí kočka, které je dodnes největším plemenem.

Nicméně účast Varjagů pod nepřímou vládou Halvardra je ukončena roku 882, kdy jeho vrchní lidští velitelé před Kyjevem umírají v bitvě přímo před městem. Lidský vládce Novgorodu Oleg následně přesouvá vládu do Kyjeva, který měl lepší polohu pro obchod, a zde defakto vzniká Kyjevská Rus. Za Olegem pak stojí modrý kocour Bogdan, který se právě vzhledem k invazi Varjagů snažil sjednotit místní kočičí i lidskou populaci. Ve finále Bogdan a Oleg vládnou smíšené slovansko-varjagské populaci, za kterou se skrývají jen ryze ruské kočky (budoucí základ pro Ruské modré).

V této fázi, tedy na začátku 10. století, si místní kočky začínají budovat mocenskou základnu. Kyjevská Rus rozšiřuje svůj vliv a rozpíná jej na okolní města. Modré kočky a Kyjevská Rus se tak stávají mocností, která reálně vládne oblasti Ruska (tedy v zásadě jeho evropské části). Lidé se potkávají s křesťanskou vírou skrze Byzantskou říši a v následujících staletích ji postupně přijímají a dochází ke kristianizaci v Rusku. Modré kočky se potkávají s kočkami dlouhosrstými. Mezi ruským kočičím knížetem Sergejem a byzantským dlouhosrstým císařem Gregorem dochází k úmluvě, která zajišťuje sféry vlivu obou kočičích plemen na jejich odpovídající státní celky a nezasahování do lidských sporů. Vzniká tak tiché spojenectví těchto kočičích velmocí. Zajímavostí je, že součástí smlouvy byla i výměna značných zásob a sazenic šanty kočičí a kozlíku lékařského mezi oběma velmocemi. Toto obohatilo možnosti podávaného občerstvení na důležitých shromážděních obou stran.

Když koncem 10. století kníže Svjatoslav rozšiřuje území, tak kočičí knížata jednotlivých státečků dohlíží na to, aby neměl příliš zdrcující tyranický charakter. Dochází tak k tomu, že knížecí vláda je silná pouze ve středu vznikající „Kyjevské říše“, nicméně na okrajích panují docela jiné vztahy. Kočky si v této fázi nejsou totiž jisté, zda je opravdu vhodné vytvářet velký jednotný stát Slovanů, když se od sebe některé "kmeny" tak liší. Z tohoto důvodu nelze tento celek považovat za plnohodnotný stát, ač zasahuje až k Balkánu.

Problém tohoto volného svazku se prokáže, když se z východu přiřítí mongolská horda, která na počátku 13. století dorazila na území Ruska a poté se prohnala i zbytkem východní a střední Evropy i Balkánem. V oblasti u dnešního Volgogradu (tedy asi 1000km východně od Kyjeva a zhruba stejně jižne od Moskvy) zakládají mongolové vlastní sídla, ze kterých defakto vládnou Rusku. Jednotlivá místní knížata neobstojí v boji a musí tak svojí vládu potvrzovat u mongolského chána. V průběhu 13. století se vlivem problémů s velikostí říše místní mongolové odtrhnou a zakládají celek zvaný Zlatá horda.

Pro kočičí populaci byl toto také šok, avšak obešel se bez větších ztrát. Naopak skrze tlak hordy se do této oblasti dostávají kočky-uprchlíci z divoké Sibiře, které mongolská horda vytlačila z jejich území, a přinášejí tak ducha vznešených bojovníků přímo do srdce Ruska. Právě tito uprchlíci během dalších dvou staletí zformují velmi sofistikovanou špionážně-politickou síť a napomohou lidským knížatům obcházet a intrikovat proti mongolské hordě. S pomocí kočičích špionů v řadách mongolů se tak postupně chystá přesun moci. Postupně se podaří osamostatnit Moskevské knížectví, které se v půlce 14. století dokáže ochránit před Zlatou hordou do té míry, že nemusí plnit povinnosti vůči jejich vládci. Následkem toho se začínají sjednocovat další knížectví. Roku 1380 dochází k bitvě na Kulikovském poli, kdy proti sobě stanou armády ruských knížectví proti vojskům Zlaté hordy. Za Rusko velí Dmitrij Ivanovič s pomocí hrdého kocouřího rádce a taktika Alexeje ze Sibiře, který vymyslí a odmňouká pro Dmitrije celou strategii bitvy. Za Zlatou hordu pak velí chán Mamaj bez kočičího rádce. Bitva skončí vítězně pro ruská knížectví a zahajuje úpadek Zlaté hordy a politický růst Moskvy jakožto centra Ruska. Je pravdou, že Zlatá horda později dobyla Moskvu a přinutila Dmitrije k poddanství, avšak kočky jsou trpělivé a o takřka 100 let později, když už se kočky opět infiltrují hluboko do Zlaté hordy, v polovině 15. století opět vedou Moskvu k osamostatění a následně poráží Zlatou hordu, což vede k jejímu rozpadu na menší celky a defakto k zániku.

Sjednocování Ruska

V průběhu 16. století začíná sjednocování Ruských knížectví a jejich rozšiřování. Vládci se stávají knížata z rodu Rurikovců sídlící v Moskvě. Vzhledem k pádu Byzantské říše a sňatku Ivana III. s princeznou z Byzantské říše, společně s přesunem pravoslavné víry do Ruska jakožto hlavního centra začínají vládci užívat nově titul car. Toto je odsouhlaseno kočičí vládou na obou stranách – tedy jak na území byvalé Byzantské říše, tak i zástupci Ruska.

V rámci sjednocování jsou v prvé řadě sjednocena knížectví a následně se Rusko rozšiřuje za vlády Rurikovců dále na sever (až k hranicím dnešního Finska a částečně za ně) a východ (až k pohoří Ural). Následně však dochází ke krizi ve vládě, když umírá roku 1598 poslední člen dynastie Rurikovců – Fjodor I.

Tato krize vládců Ruska je v kočičí sféře spjatá s problémy v kouzelnické společnosti. Vztah kouzelníků a mudlů už řadu desetiletí prochází viditelnou krizí a možnosti kouzelníků působit ve společnosti začínají být značně omezovány. Je nutné před mudly udržovat ostražitost, avšak zároveň s některými z nich spolupracovat – především z řad vládců. Nicméně nestabilní nátura některých monarchů a jejich tvrdý přístup k lidu mudlovskému, magickému a i kočičímu není vhodný.

Až s nástupem dynastie Romanovců ve formě cara Michaila Fjodoroviče v roce 1613 končí krize Ruska. Jeho vláda nebyla sice ještě výrazná, ale už se podařilo nastolit pořádek a stabilitu. S obnovou pořádku se i kočky vrací k výnačným šlechticům a úředníkům, aby mohli stabilitu udržovat. Největší rozmach z řad Romanovců pochopitelně přichází koncem 17. století za cara Petra I. Velikého. To má několik faktorů. V prvé řadě šlo přirozeně o zdatného muže a vládce. Dále pak dochází k utajení čarodějů a tím je z jeho rukou odebrána část potíží ve formě čarodějů porušujících zákony, které si ruští čarodějové řeší po vlastní ose a zároveň pořád skupinka důvěryhodných moudrých čarodějů pomáhá (tak jako v jiných zemích) v případě potřeby carovi. Posledním faktorem je předchozí rozšířování Ruska na Sibiř a tím trvalé připojení koček ze Sibiře. Toto spojení bylo dlouhodobě navrhováno, ale vzhledem k vládcovské krizi nebyli lidé dost schopní expandovat na východ. Jak už se historicky prokázalo, tak se jednalo o skvělé kočky a kocoury, kteří dokázali přispět kočičí i lidské vládě cennými radami, pokud zrovna moc nejeli v šantě. Obzvláště i proto Petr Veliký právě na přelomu století vytváří mnohé reformy, které jsou tak typické pro jeho vládu. Jeho spolurádci a spoluvládci modrý Anatol a sibiřský Ilja se tak zapříčinili o modernizaci poměrů v Rusku.

Po vymření rodu Romanovců lze ještě zmínit Kateřinu II. Velikou z následující dynastie Holstein-Gottorp-Romanov. Ta má i do dnešních dní pověst velké reformátorky, ačkoliv ve skutečnosti většina jejích návrhů nebyla provedena a šlo o pouhé koncepty, kdy se život prostého lidu prostě nezlepšil. Proto je známá i pro potěmkinovy vesnice, které odráží povahu její vlády. Přesto Rusko značně rozšířila o další území. U Kateřiny Veliké je znát přechod Ruska z osvícené země do nebezpečí mudlovského extrémismu. Co je zajímavého pro nás kouzelníky a znalce koček je její královská pobočnice modrá kočka Naděžda Viktorovna. Ta se snažila Kateřinu navigovat ke zlepšení podmínek obyvatel mudlovského původu, avšak neúspěšně. Dynastie vymírá za první světové války popravou cara Mikoláše II. a jeho nejbližších.

Totalitní Rusko

Rusko za dob vlády komunistického režimu byla země nepřátelská vůči magii. Kočičí vláda se po popravě cara Mikoláše II., kterého měl chránit kočkami zvolený čaroděj Rasputin, stáhla plně do světa čarodějů a nechávala mudlovskou politiku mudlům. Přesto nelze popřít četnou kočičí populaci i v mudlovském Rusku, což vždy vedlo ke snaze i v krutých režimech udržet zbytky lidství, díky kterým byla postupně narušována totalita až do rozpadu Sovětského svazu. Tato část dějin je velice temná a týká se především mudlovských dějin, které byly zčásti ovlivněné kouzelnickou válkou s Gellertem Grindelwaldem. Do Ruska se tento vliv očividně také dostal, ale z velké části spíše sekundárně formou mudlovské světové války. Pro potřebu kočičí vlády lze snad jen zmínit, že na úrovni čarodějů se tento levicový extrémismus z větší části povedlo tlumit a nedocházelo zde k žadným popravám, perzekucím a jiným negativním jevům.

Ruské kočky jako plemena ve světě

Popularita koček z Ruska není náhodou. Jde o skvělé kočičí rody, které se po celá staletí zdokonalovaly. Jak již bylo zmíněno, nejznámější tři plemena jsou ruská modrá, sibiřská a něvská maškaráda.

Ruské modré kočky jsou prvním známým plemenem z Ruska a historicky šlo o časté společníky carské rodiny. Jak vyplývá z historických shrnutí výše, šlo často o velmi inteligentní vládce z řad kočičí vlády, kteří pomáhali směřovat lidská knížectví a později Ruský stát k lepší budoucnosti. Jsou typické spíše drobnější stavbou těla a dvouvrstvým krátkosrstým kožichem. Jde o spíše plaché plemeno, jak tvrdíme my lidé, ale zkrátka zástupci z řad lepší společnosti se nepotřebují zavděčit všem lidem okolo. Mimo Rusko se na základě meziplemeních kočičích dohod rozšiřují jako plemeno zhruba od poloviny 19. století.

Sibiřské kočky jsou plemeno, které někdy označujeme jako přirozené. Jde o plemeno, které se prakticky samo vyvinulo v přírodě a lidé věří, že jej v posledním století teprve nějak šlechtí. Jak už z historického kontextu víme, tak oproti modrým kočkám jde o nátury spíše dobrodružnější a společenštější. Jsou typické pro svůj dlouhosrstý třivrstvý kožich, mohutnější stavbu těla a velmi přátelskou a učenlivou povahu, což opět musíme překládat jako lidovější náturu ochotnou otravovat se s kdejakým člověkem. Jako plemeno bylo lidmi kategorizováno až v 90. letech 20. století, avšak jejich šíření nikdy z hlediska meziplemeních kočičích vztahů nic moc nebránilo.

Něvská maškaráda je pak plemeno lehce sporné, avšak zástupci tohoto plemene se cítí být samostatným plemenem a ostatní kočičí plemena tuto suverenitu uznávají. Lidské organizace s tím mají problém a část je označuje za barevnou variaci sibiřských koček a část je uznává jako samostatné plemeno, protože jejich zabarvení se přirozenou cestou nevskytuje. Dle kouzelnických informací víme, že za zbarvení mohou částečně maguáři, kteří se přímichali k tomuto plemenu a dodali mu některé magické vlastnosti. Typickou viditelnou odlišností od koček sibiřských jsou modré oči, ideálně v co nejtmavším jednotném odstínu. I mudlové rozeznávají jejich odlišnost a často je využívají pro terapeutické účely.

Kultura koček v Rusku

Kulturní zvyklosti koček v Rusku se dají po většinu dějin rozdělit geograficky na kočky žijící v oblasti kyjevsko-moskevské a kočky z oblasti sibiřské. Zbylé územní oblasti mimo tato dvě centra pak vždy napodobují více či méně jedno z nich, případně tradice spojují dle jejich možností. Kočky z kyjevsko-moskevské oblasti, neboli z centrální oblasti (dle centra vlády, nikoliv geograficky) se vyznačují spíše ležérní kulturou, která je koncentrována okolo společenských událostí, návštěv a odpočinku u hořícího krbu.

Typicky sem patří modré kočky a v pozdějších letech i četní zástupci z řad něvských maškarád. Je zde vysoký důraz na řádnou kočičí etiketu, která je dodržována až do extrémů. Kupříkladu je naprosto nemyslitelné, aby v gentlemanské diskuzi nebyla dodržována správná zdvořilá póza (sezení na všech čtyřech tlapách, tělo vzpřímené, hlava hrdě vzhůru a podpírána předními tlapami, které jsou ovinuty ocáskem, aby nešlo vidět ani náznak kloubů a drápů), která ukazuje nejen způsobilost, ale i dominanci a sílu osobnosti jedince (viz obrázek níže). Tuto pózu se po generace snažili napodobit ruští kouzelníci a později i mudlové, z čehož se vyvinul typický „slovanský podřep“, který je více znám pod anglickým názvem „slav squat“ (viz obrázek níže). Tento špatný lidský pokus někdy parodují i kočky (taktéž obrázek níže). Společenské události bývají často okázalé a drží se dobrých ruských tradic, kdy loučení spojené s odchodem může zabrat až několik dní.

Oblast sibiřská je spíše proslulá pro svou nemilosrdnou přírodu. Proto si zdejší kočky zakládají především na výrazné fyzické zdatnosti. Jako hlavní společenské dění bývají velké lovecké výpravy. Z méně aktivních záležitostí je to pak přednes ság a legend o předcích, kterých se obvykle účastní celá komunita a vypráví se příběhy nejen místní, ale i kterékoliv jiné ze sousedních komunit, aby se vzpomenulo na hrdiny a vůdčí osobnosti předchozích generací. Obvykle se tyto zábavy spojují v jednu, kdy nezáleží na pořadí. Buďto se velký lov organizuje jako pocta předkům, anebo se po vydařeném lovu mohou vyprávět příběhy o předcích. Jelikož je prostředí maximálně nepřátelské, tak zde fungují tradiční systémy obranných hlídek, viz obrázek.

Závěr

Ruské dějiny jsou protkané vlivem koček. Ať už se jedná o soupeření Halvardra a Bogdana, nebo rádce jako byli Ilja, Anatol a Naděžda Viktorovna. Jedná se o téma velmi bohaté, stejně jako je Rusko jako země bohatá na kočky. Mohu jen doufat, že mé shrnutí dějin Ruska a význačných kočičích osobností, které tyto dějiny provázely, nabídnou i jiným učencům, či jen prostým čtenářům dostatečné poučení a probudí zájem o studium kočičí otázky a kultury. Věřím, že některou z kočičích historických osobností si v dalších letech studenti vezmou k důkladnému studiu.