básnická sbírka Paměti bradavického hradu

Věnuji tuto sbírku své havraspárské spolužačce Daffodile Nightingale.

Opatruj se a nezapomeň, že i v ten nejtemnější den vyjde slunce.

Pár slov úvodem

Nejsem si jista, zda právě já jsem ta pravá osoba k sepsání pamětí bradavického hradu, jelikož si z dějin moc nepamatuji. Někdy mám dokonce pocit, že nevím, co bylo včera. A tak jsem básně pojala trochu po svém. Nečekejte ucelené paměti, spíš bych to nazvala jakýmisi útržky z našeho hradu. Události a místa napříč časem. Nechala jsem se unášet poezií a fantazie mě někam dovedla. Kam? To už je jiná otázka.

V sovinci si tiše sedím,

tohle místo ráda mám,

na sovy s úctou hledím,

zob jim do misky dám.

Šum křídel uklidňuje,

klid do duše dodá,

mysl jemně uvolňuje,

nápady vždy podá.

Kamenná stěna se rozzáří,

brána ve tvaru sovích křídel

se přede mnou utváří,

možná se ukáže starý přítel.

„K sovímu orákulu se vydej,

do dávné paměti nahlédni,

odvahu v sobě rychle hledej,

samotnému času podlehni.“

Z dálky mi v uších znělo,

oči jsem zavřela,

opustila jsem ve snu tělo,

realitu popřela.

Co jsem tam viděla?

Byl to přece jen sen.

Kam jsem se poděla?

Rychle skončil den.

Historické útržky

Paměti bradavického hradu,

kdo má právo je sepsat?

Mohou mít velkou vadu,

historie se stěží mohu optat.

Má paměť je děravá,

rychle zapomene i s vizí,

skleróza na mě mává,

minulost v nenávratnu mizí.

Do knihovny se vydat,

kroniky v tichosti projít,

vzpomínky mi předat,

s dějinami nějak vyjít.

Kdo neví, může se zeptat,

kouzelný svět jistě poradí,

do ticha své otázky šeptat,

naslouchat i v podhradí.

Počátek

Kde počátek leží,

kdo hrad postavil?

Vlasy se zježí,

s kouzly se pozdravil.

Utajení je hodně důležité,

mudlové zříceninu vidí,

vzpomínky jsou zažité,

nebezpečí číhá z lidí.

Kdo má právo vejít,

vědomosti v učení najít,

z kouzel zlo může vzejít,

na dlouhé cestě si zajít.

Založení hradu

Kouzelníci na vzdělání právo mají,

aby se hůlkami nepomlátili,

hlavy se dohromady tiše dají,

na počátek se vrátili.

Čtyři zakladatelé jsou,

hrad v divočině postaví,

za svým cílem jdou,

nic je v tom nezastaví.

Všechno promyšleno,

věci oddáni,

dávné kouzlo vzkříšeno,

budou páni.

Kámen na kameni leží,

příběhy v sobě mají,

krysa kolem běží,

podobu všemu dají.

„Vzdělání je potřebné,

kouzelníci z nebe nepadají,

právo je pokrevné,

čistokrevným se hůlky dají.“

To Zmijozel tvrdil,

potají komnatu tvořil,

mudly by rozdrtil,

temnotě se dvořil.

Nebelvír jiný názor měl,

všichni vstoupit mohou,

odvážně to připomněl,

vzkaz vyslal oblohou.

Rowena s Helgou souhlasily,

spravedlnost vždy ctily,

pravidla společně odsouhlasily,

k počátkům se vrátily.

A tak výuka slavně započala,

všestrannost učení je to pravé,

vědomosti všem předávala,

světy venku mohou být dravé.

Hrad

Hrad v Bradavicích stále stojí,

byl svědkem velkých událostí,

minulost s budoucností pojí,

je plný zábavy a vědomostí.

Historie až k jeho založení sahá,

co se ve zdech hradu skrývá,

z které skříně se kostlivec tahá,

jaká tajemství v sobě mívá?

Příběhy v tichu znějí,

chodby jsou plné slov,

duchové hlasitě pějí,

ředitel má zase proslov.

Každý kout má minulost,

okamžiky v čase zamrzlé,

občas hrozí strnulost,

postavy do obrazů zalezlé.

Samotný hrad sám stát nemůže,

okolí a zajímavosti potřebuje,

v zahradách zavoní bílé růže,

přírodu slavík na větvi opěvuje.

Moudrý klobouk

Kdo Moudrý klobouk ušil?

Jak dokáže o osudu rozhodovat?

Jeho úděl se už dávno vžil,

může naději všem darovat.

Kde se jeho moudrost bere?

Jaká kouzelná jehla jej spíchla?

Všechno se v něm možná pere,

dívka na něj nešikovně kýchla.

Je to artefakt prastarý,

občas se už zadrhne,

dokáže být ještě bujarý,

na dítko se vrhne.

Profesoři

Po chodbách profesoři kráčeli,

slavná jména do dějin zapsaná,

někdy možná na studenty křičeli,

jejich historie je pevně daná.

Kdo byl oblíbený?

Po kom se zem slehla?

Jistě i Brumbál byl znavený,

paměť všem zkřehla.

Je to odpovědná práce,

málo placená,

občas chybí dobrý rádce,

duše je spasená.

Splněný sen

Kouzelnické dítě čeká,

až dopis mu dorazí,

sovu si divoce chytá,

obsah listu jej porazí.

Kdo by nechtěl ve škole studovat,

potají o své koleji sní,

chce pro ni silně bodovat,

všechno o ní už ví.

Moudrý klobouk rozhodne,

k přání se přikloní,

touhu duše dítěte uhodne,

možná je cítit jabloní.

Ze židle seskočí,

ke své koleji rychle uhání,

nadšeně si poskočí,

kouzlo v srdci jej pohání.

Sovy

Sovy jsou často opomíjené,

prý „jen poštu nosí“,

kouzelníky přehlížené,

potulují se nocí.

Schopnosti ukrývají dvojí,

moudrost a oddanost v sobě mají,

svět kouzelníku na nich stojí,

kdo naslouchá, radu mu dají.

Psaní i vzkazy vždy doručí,

v dešti i během horka úkoly plní,

za splněný úkol rády ručí,

oddaně v sovinci na bidýlku vrní.

Jezero

Jezero nedaleko leží,

jeho vody hluboké jsou,

vlasy se možná zježí,

po břehu studenti jdou.

Ve vodě s námi žijí

lid jezerní a ryby,

oblečení z kůže si šijí,

nedělejte stejné chyby.

Nerušte klid jezerních lidí,

šeptejte si na břehu,

oni vás určitě slyší a vidí,

dejte se do běhu.

Les

Les je tajemna plný,

vstup jen na nebezpečí vlastní,

občas může být hrůzný,

tvorové uvnitř jsou šťastní.

Jak je les velký?

To nikdo neví,

mech je měkký,

krásný se jeví.

Stromy občas obžijí,

kentauři po mýtině běhají,

vlkodlaci v dálce vyjí,

tam jednorožci cválají.

Byliny tady rostou,

po pěšině se vydej,

svítilnu máš jistou,

pozor, kam šlapeš, dej.

Sklepení

Ve sklepení troll obchází,

na nepozorné studenty číhá,

kyjem kolem sebe hází,

po schodech už rychle sbíhá.

Jinde jsou ještě jiné obludy,

temnota všechno pohlcuje,

možná máme přeludy,

bubák se k nám vnucuje.

Chce to švih, hůlkou zamávat,

kouzlo správně vyslovit,

občas na neúspěch zanadávat,

příšeru v tichu ulovit.

Ze zahrady

Déšť na okna buší,

zalévá skleník i zahradu,

madam Prýtová tuší,

bylin bude mít hromadu.

Okopávat nebo plít záhony,

denní důležité povinnosti,

řídí se přírodními zákony,

do země se zahrabají kosti.

Obrazy

Na zdech obrazy visí,

jsou všude po hradě,

portréty spolu souvisí,

prohlížej je popořadě.

Mnoho se z nich dozvíš,

osobnosti své doby poznáš,

nevědomosti se zbavíš,

na svůj první den vzpomínáš.

Studentský život

Studenti se nikdy nezmění,

každý den pilně studují,

na kontě mají malé mění,

pikle si potají kují.

Na poslední chvíli nechají,

úkoly i eseje nocí píšou,

pak sebe v tichu proklínají,

brk si nervózně koušou.

Stihnou termín, nebo nikoliv?

To je to, oč tu běží.

Nakonec udělají cokoliv,

aby dopsali stěží.

Pak prázdniny nastanou,

volno a zahálka je tady,

učit se úplně přestanou,

odhalí to jejich vady.

Ticho na chodbách

Chodby hradu jsou tiché,

jen průvan se tu prohání,

pochyby jsou dnes liché,

práce nudu vždy zahání.

Čas

Čas se hradem přežene,

ten to jistě ustojí,

naději navždy sežene,

pro zábavu brojí.

Minulost

ve starých knihách najdeme,

budoucnost

pozvolna vstříc vyjdeme.

Přítomností žijeme,

lapač snů motáme,

vzpomínky vyšijeme,

snění se oddáme.

Duchové

Duchové jsou s hradem spjati,

své koleje ochraňují, 

nad nováčky jsou vždy dojati,

ve strašení pokračují.

Někdy mohou být dotěrní, 

každý si jich považuje,

svým zásadám jsou věrní,

melancholie je sužuje.

List ve větru

List ve větru si letí,

chodbami se prohání,

hradem bloudí staletí,

možná má poslání.

Byl svědkem mnoha událostí,

tiše se do vzduchu vznese,

někdo ho zavřel do dveří zlostí,

list se přes to přenese.

Co je na něm zvláštního?

Je snad kouzelný?

Vydá se do dne dalšího,

v prachu je znatelný.

Vzpomínky

Vzpomínky na kamenech ulpí,

každý kdo tudy kráčel,

stopami do historie vstoupí,

slzami podlahu tiše máčel.

Kdo by si nepamatoval,

jak poprvé do hradu vstoupil?

Cesty si časem zmapoval,

v rozlehlosti se občas topil.

Navždy

Navždy kouzelníci vstupují,

do bradavického hradu,

v myslánkách tiše putují,

aby se postavili strachu.

Jak se zdi hradu změnily,

od dob Harryho Pottera?

Kudy s Brumbálem chodili?

Schodiště mění svá patra.

Nostalgie s radostí si zatančí,

studenti s profesory rozmlouvají,

všechny příběhy jednou skončí,

navždy si hrad v srdci uchovají.

Brk s pergamenem do brašny strčí,

do paměti si všechny zážitky píší,

pod tíhou povinnosti se občas krčí,

s hůlkou se vydají do snových říší.