Osnova:

1. Úvod

2. Metodika

3. Vymezení pojmů

4. Havraspárští studenti a jejich fobie

4.1 Čeho se bojí?

4.2 Jak se to projevuje?

4.3 Jak tomu čelí?

5. Jak jim pomoci?

6. Závěr

1. Úvod

Už od počátku věků se lidstvo potýká s celou řadou emocí. Jednou z těch nejméně příjemných je strach. Pravěcí lovci a sběrači se svým strachem řídili a naslouchali mu. Lidskou přirozeností je utéct, a právě jejich spoléhání na svůj vnitřní radar poháněný strachem většinou nelhal a mnohdy jim i zachránil život. Společnost se ale během staletí a tisíciletí vyvinula a lidé si začali uvědomovat, že se mnohdy bojí specifických objektů, osob či situací. Postupem času také zjistili, že se nepříjemným situacím vyhýbají, a že na ně mnohdy reagují i fyzicky. Nezáleželo při tom na tom, zda šlo o mudly či kouzelníky. Strachu se nevyhnuli ani jedni. Postupným studiem strachu tak přišly fobie – specificky vymezené úzkostlivé poruchy, které se postupem času začaly i dělit dle vlastní specifikace. Každá společnost se s nimi vyrovnala po svém – mudlové zabředli do hlubin psychologie, kouzelníci začali cvičit Krotitele fobií.

Z toho tedy vyplývá, že fobie jsou nedílnou součástí lidského života a je nasnadě se zajímat o to, co s námi náš vlastní strach dokáže. Fobie si nevybírá, kdy se u člověka začne projevovat. Nezáleží na věku, pohlaví, rase či kouzelnických schopnostem. U každého se projevují různě, mají různou závažnost. Na následujícím průzkumu si demonstrujeme, že se fobie nevyhýbají opravdu nikomu. Na vybraném vzorku kouzelníků ze školy v Bradavicích si ukážeme, čeho se mladá generace čarodějů a čarodějek bojí, jak se u nich strach projevu a jak s ním bojují.

Zároveň je nasnadě si na práci ukázat, že je důležité se strachem zabývat, jelikož sám od sebe nezmizí a je třeba se mu aktivně postavit. Jinak se totiž dostaví komplikace, o kterých bude taktéž řeč.

2. Metodika

Závěrečná práce s názvem Fobie havraspárských studentů a studentek z předmětu Nauka o fobiích se zabývá studiem strachu a fobií u vybraných studentů havraspárské koleje. Cílem práce je vymezit a popsat, jakými konkrétním fobiemi studenti a studentky Havraspáru trpí, jak se u nich strach fyzicky projevuje a jakým způsobem se strachem bojují.

Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. V teoretické části lze nalézt vymezení základních pojmů týkajících se tématu, které pomohou lépe porozumět praktické části. Vychází především z mudlovských zdrojů, z vlastních vědomostí a v neposlední řadě z výkladu sl. Smithové v Nauce o fobiích (2.ročník). Praktická část je založena především na průzkumu mezi studenty havraspárské koleje, a to ze všech ročníků (rozšiřující studium nevyjímaje). Je rozdělena do třech částí. V té první se zaměříme na to, jakými fobiemi studenti konkrétně trpí, ve druhé se podíváme na to, jak se u nich strach fyzicky projevuje, a v té třetí nás bude zajímat, jak svému strachu studenti čelí.

Průzkum byl veden formou anonymního a dobrovolného dotazníku mezi studenty. Osloveno bylo 52 studentů, k současnému datu na něj odpovědělo celkem 22 studentů (3 čarodějové, 19 čarodějek), zhruba tedy polovina. V případě nejasností či potřeby dalších informací byl pak domluven osobní rozhovor. Součástí výpovědí je i osobní zkušenost autorky. Výpovědi všech zúčastněných zůstávají z důvodu zachování soukromí anonymní.

Po průzkumu přichází část nazvaná Jak jim pomoci?, ve které se pokusíme navrhnout, jakým způsobem by se dalo se strachy studentů bojovat, a z dlouhodobého hlediska tak zlepšit jejich každodenní život. Závěr obsahuje shrnutí celé práce.

3. Vymezení pojmů

Před samotným průzkumem je nejprve třeba vysvětlit si základní pojmy, s kterými budeme pracovat. I když může být na první pohled jejich význam zřejmý, v některých případech může dojít k záměně. Pojmy, které se nevyskytují v textu až tak často, jsou vysvětleny přímo v dotyčném odstavci, ve kterém se objevují. To samé platí o druzích fobií, jejichž vysvětlení se objeví až v samotném průzkumu.

• Fobie = porucha spojená s chorobným strachem z objektů, osob či situací; může výrazně narušovat běžné fungování, doprovázena často fyzickými příznaky
• Fyzické příznaky fobie = rozličné fyzické projevy strachu zahrnující například naprosté ochromení a neschopnost hnout se, přehnané pocení, zrychlený tep, těžkost dýchat, silné otřesy těla a mnohé další; liší se jedinec od jedince; někteří jimi trpět nemusí
• Krotitelé fobií = kouzelničtí psychologové, kteří se zabývají léčením fobií u kouzelníků; každý Krotitel se soustředí na svůj vlastní okruh fobií; mohou pracovat na vlastní pěst či jako zaměstnanci určitého Ústavu (např. Nemocnice sv. Munga)
• Nauka o fobiích = volitelný předmět vyučovaný prof. Selenou Enail Smithovou již několik let v kouzelnické škole v Bradavicích; má za cíl seznámit studenty s rozličnými fobiemi a s prací Krotitelů fobií.
• Panický atak = opakované záchvaty intenzivního strachu, které vznikají náhle a trvají zpravidla několik minut; mohou nastat při setkání s objektem své fobie

4. Havraspárští studenti a jejich fobie

I když mohou havraspárští na první pohled vypadat intelektuálně a kultivovaně, ve svém nitru jsou to stále lidé, kteří se něčeho bojí. Z průzkumu vyplynulo, že se mezi studenty různých věkových kategorií vyskytují jak běžné fobie, tak i ty neobvyklejší. Pojďme se podívat na to, čím vším havrani trpí, jak se u nich strach projevuje a zda mu nějak aktivně čelí.

4.1 Čeho se bojí?

Havraspárští se bojí celé řady věcí. Nejprve se zaměříme na fobie, které se v odpovědích objevovaly nejčastěji. Stejně jako mudlové trpí i většina havraspárských nějakým typem zoofobie, což je panický strach ze zvířat. Existuje nepřeberné množství typů této fobie.

Tou asi nejběžnější je arachnofobie, což je panický strach z pavouků. Její kouzelnickou obdobou je acromantulariofobie, strach z akromantulí (tuto fobii řadíme mezi Fobie z kouzelnických zvířat a bytostí). Právě jí trpí více než polovina dotazovaných, mě nevyjímaje. Každý z dotazovaných na pavouky reaguje jinak, viz podkapitola níže. Pokud bych měla dodat vlastní zkušenost, osobně mi obyčejní pavouci až tak nevadí (kromě tarantulí), akromantule jsou ale něco jiného – nejdůležitější je pro mě tedy velikost pavouka – z těch velkých mám panický strach.

Další častou fobií je akararofobie, což je chorobný strach z hmyzu. Nevyhnuli se jí ani někteří havraspárští. Opět má mnoho podob – ne každý se totiž bojí stejného druhu hmyzu. Stonožky, včely, vosy, škvoři, dokonce i na první pohled neškodné berušky. Jedna ze studentek uvedla, že se úplně nejvíc bojí stonožek a zespodu podobně vypadajícího hmyzu, hlavně toho obřího, který v našich končinách nežije. Nevydrží pohled ani na jejich obrázek. Další studenti se shodli na tom, že mají hrůzu z agresivního hmyzu jako jsou včely či vosy. Hlavním důvodem je především strach z kousnutí či bodnutí. Někteří studenti se kromě toho děsí i jedovatých živočichů, což je opět spojeno se strachem z toho, že budou napadeni a nějakým způsobem tím utrpí jejich zdraví.

Ofidiofobie je chorobný strach z hadů a patří mezi další z běžných fobiích. Trpí jí hned několik studentů a studentek. Hadi jsou všeobecně považováni za nebezpečné tvory, není to tedy nijak překvapivé. Někteří studenti uvedli, že je děsí i struktura jejich kůže, typická pro všechny plazy.

Hypsofobie, chorobný strach z výšek, vychází z akrofobie (strach z výšek či hloubek) a patří taktéž mezi  nejběžnější fobie. Trpí jí většina dotazovaných studentů, ať už v mírnější formě či v té těžší. U každého se projevuje jinak. Jedna ze studentek uvedla, že v souvislosti s ní má problém i s točitým schodištěm, které je dost často typické pro rozhledny. Není schopná vystoupat nahoru, ale sestup dolů už jí nedělá problémy. Stejně je to i s výstupem na skalní vyhlídku či s letem letadlem. Právě ten bývá ve většině případů v pořádku, problémy nastanou jen při silných turbulencích, kdy je velmi malá šance, že by letadlo mohlo z velké výšky spadnout. Osobně mám s touto fobií nejvíce zkušeností a ač nerada musím přiznat, že se to s věkem neustále zhoršuje. Jako malá jsem jakž takž byla schopná vylézt na vyhlídku, v současnosti mi vadí cokoliv, co je více než jeden metr nad zemí.

Se strachem ze selhání a neúspěchu se potýká celá řada dotazovaných studentů. Je to jedna z fobií, která patří k lidskému životu. Každý totiž toužíme po uznání společnosti a po osobním úspěchu. Tato fobie se nejčastěji projevuje bud ve škole nebo v pracovním životě. Lidé mají navíc tendenci se navzájem porovnávat, což tuto fobii jen umocňuje.

Následovat budou fobie, které se objevily většinově pouze u jednoho či dvou studentů, a jsou tak spíše čistě individuální, i když se s nimi u lidí můžeme také setkat celkem běžně. Prvním z nich je strach z medúz. Jako další je poměrně častá kynofobie, strach ze psů. Každý ji prožívá jinak – někteří jedinci se totiž bojí pouze malých plemen, někteří těch velkých. Fobie může být zaviněna nepříjemným zážitkem z dětství. I když patří mezi mudly k nejběžnějším, u havraspárských studentů klaustrofobie, strach z uzavřených prostor, až tak častá nebyla. Druhou fobií vycházející z akrofobie je kremnofobie, strach z hloubek. U jedné studentky se tato fobie spojila ještě s Thalassofobií, strachem z hluboké vody (především moře), což není nic příjemného. Její boj s hloubkami je detailněji popsán v následujících podkapitolách.

Jako další trpí studenti různými formami sociální fobie (či sociálního strachu). Někteří mají problém stýkat se s lidmi na veřejnosti (vadí jim jakýkoliv sociální kontakt), dělá jim problémy telefonovat či veřejný projev (touto fobií trpím já osobně). Sociální fobie je jednou z nejméně příjemných, jelikož člověk je tvor společenský a ať už při studiu či při práci se ve většině případů kontaktu s lidmi nevyhneme. Tanatofobie alias strach ze smrti se objevila pouze u dvou studentek. Děsí je především ta nevyhnutelnost a konečnost, to, že to jednou potká každého z nás. Nejvíce se pak bojí posledního momentu, kdy si uvědomí, že je doopravdy konec. Strach ze smrti je více než pochopitelný, neboť skoro nikdo z nás neví, co a zda vůbec nás po ní čeká. Jedinou útěchou je snad jen to, že s věkem se tento strach u většiny lidí mírní a není až tak hrozný. Časem dojde i ke smíření.

Dále tu máme dva ne až tak časté a velmi zajímavé případy. Jako první tu máme o něco častější strach z bouřky, který se projevil hned u dvou studentů. Následuje ho strach z elektřiny, který je o něco neobvyklejší a zajímavější. Jedna ze studentek se bojí blikajících žárovek, ta druhá pak zásuvek. S oběma slečnami soucítím, jelikož to mám úplně stejně, jen s ohněm. Po nepříjemném zážitku s kamny, kdy se mi povedlo se nechat ožehnout přímým plamenem, se bojím ohně jako čert kříže a nedokážu ani zapálit svíčku obyčejnými zápalkami.

Jako poslední se budeme zabývat fobiemi, které se nějakým způsobem týkají bolesti či lékařů. Jedna ze studentek uvedla, že trpí dentální fobií čili strachem ze zubařů. Další se pak označuje za jakéhosi „hypochondra“, jelikož se všeobecně bojí nemocí. Osobně ještě trpím slabší formou strachu z toho, že se mi do oka dostane nějaký ostrý či špičatý předmět. Vyšetření u očního lékaře jsou pro mě tak hotovým peklem (hlavně měření tlaku).

4.2 Jak se to projevuje?

Fyzické projevy fobie mohou být u každého člověka jiné. Někteří návaly úzkosti vůbec nepociťují, někteří nejsou schopni dále fungovat. Z průzkumu u dotazovaných studentů vyplynulo, že každý z nich na svou fobii reaguje po svém.

Někteří z nich žádné fyzické projevy vůbec nemají a svými slovy „žádnou fobii nemají, pouze se něčeho štítí“. Jako příklad uvedu výrok studentky, která nemá ráda pavouky a pouze se jich štítí: „Přijdou mi oškliví, asi proto, jak hýbou nohama, ale nebojím se jich a když se mi nějaký dostane do pokoje, nepanikařím. Mám pocit, že dělám něco odporného, když ho vyhazuji ven, a nechtěla bych na něj sahat rukou, ale nic víc.“ Pak tu byli i tací, kteří se ničeho ani neštítí, šťastní to jedinci. Jejich život je tak daleko snadnější.

U arachnofobie ještě chvíli zůstaneme, objevily se totiž i studenti, kteří na ně reagují velmi špatně. Někteří s nimi nemohou zůstat v jedné místnosti, někteří ztuhnou a nemohou se nadechnout nebo jim začne rychleji tlouct srdce. Někteří je dokážou snést, pokud vědí, že jsou před nimi v bezpečí (pavouk nebo had je např. v teráriu, ze kterého nemůže utéct). V nejextrémnějších případech nejsou daní studenti schopní o nich ani mluvit, vidět je na obrázku či o nich slyšet. Samotné slovo pavouk v nich okamžitě vyvolává panickou reakci. Z toho vyplývá, že u fobií nemusí jít pouze o fyzickou přítomnost dané věci či tvora – stačí jen pouhá zmínka o něm, obrázek či samotné slovo.

Pokud si tedy vše shrneme, nejčastějšími příznaky jsou bušící srdce, zvýšený tep a nemožnost dýchat. Někteří studenti uvedli, že se jim začne motat hlava a začnou se třást, některým zase takzvaně „zamrzne“ mozek a nejsou schopní jasně uvažovat. Mnozí pociťují návaly úzkosti, neschopnost pohnout se z místa, třese se jim hlas a mají pocit, že dokonce omdlí. U některých to dochází do takových extrémů, že vůbec nemohou mluvit či mají žaludeční nevolnost.

Z toho vyplývá, že se fobie projevují doopravdy různě a v různé intenzitě. V krajních případech mohou člověka fyzicky úplně odrovnat. Je tedy nutné je nepodceňovat. Jako příklad uvedu vlastní zážitek, který se mi kdysi stal. Trpím poměrně dost velkým strachem z výšek a v rámci mudlovského adaptačního kurzu s ostatními studenty jsme byli nuceni vylézt na pětimetrový strom a přejít provazový žebřík uvázaný k druhému, stejně vysokému stromu. I když jsme byli dobře zajištěni a nic nám nehrozilo, přesto jsem moc dobře věděla, že nahoru rozhodně nechci. Snažila jsem se to profesorce vysvětlit, bohužel jsem byla donucena to alespoň zkusit. Podařilo se mi jakžtakž vylézt po ne moc dobře zajištěném žebříku až nahoru. Jakmile jsem ale pohlédla dolů, dostavil se obávaný panický atak. Srdce mi začalo tlouct rychleji, nemohla jsem se pořádně nadechnout a lapala jsem po dechu, začala jsem se potit, nebyla schopná jsem se fyzicky pohnout z místa, v hlavě jsem měla úplné prázdno, jediné, co jsem slyšela, bylo hlasité „uteč“ (mozek bil na poplach), nemohla jsem mluvit a své okolí jsem začala vnímat až po několika minutách, kdy atak odezněl. Dostavily se i slzy. Profesorce se sice povedlo mě spustit dolů, ale tento intenzivní zážitek mě jen utvrdil v tom, že se moje fobie o dost zhoršila a je třeba si na ni dávat pozor. Ten zážitek bezmoci a pocit, že brzy omdlím, bych nikomu rozhodně nepřála.

4.3 Jak tomu čelí?

Každý se se svými fobiemi vyrovnává jinak. Někdo to neřeší vůbec, někdo má přesný postup, jak se uklidnit. Tázaní studenti vesměs nemají žádný přesný recept na to, jak se se svým strachem poprat a některé to ani nezajímá.

Nejčastějším a nejjednodušším postupem, který však praktikují, je vyhnout se stresové situaci, která by mohla strach vyvolat. Ne vždy je to sice možné, přesto existují situace, u kterých to jde. U přehnaného strachu z výšek není nic jednoduššího než se vyhýbat rozhlednám, výškovým budovám či letadlům. Studentka bojící se hadů uvedla zase následující návod, který jí vždy pomůže: „Když jdu do zoo, do pavilonu plazů, tak se vždy nejdřív podívám na název, a teprve pak na to, co za tím sklem je, takže díky tomu vidím na ještěrky, ale hadům se můžu vyhnout.“ Nemusí se tak úplně omezovat, a ještě se dokáže chytře vyhnout své fobii. Opatrnosti totiž není nikdy dost.

Další často využívanou metodou jsou dechová cvičení, která nás mají zklidnit v situaci, kdy nejsme schopni jasně uvažovat a čelíme panickému ataku. Je to velmi jednoduché a naučit se je může úplně každý. Stačí pomalu a hluboko dýchat a čekat, než se vám trochu zklidní tep a vy budete moci konečně trochu uvažovat. Právě tato metoda byla doporučena i mně v situaci, kdy jsem nebyla schopná se vůbec hnout a myslela jsem, že na místě z panického ataku zkolabuji. Díky cvičení jsem úspěšně přežila a byla schopná dále fungovat. Pokud si v dané situaci na dechová cvičení nevzpomenete, stačí se na chvíli zastavit, nadechnout se a na nic nemyslet. Hlavním cílem je donutit mozek, aby přestal panikařit a soustředil se na něco jiného. I to může v některých situacích pomoci, hlavně pokud atak není až tak silný.

Posledním, a asi i nejpřímějším způsobem, jak se vyrovnat s fobií, je postavit se jí čelem a snažit se ji překonat. Tímto způsobem je nutné jednat především v situacích, kdy to jinak nejde. Příkladem je studentka, která se bojí otevřeného moře a hloubek a na dovolené v Thajsku čelila potápění, které pro ni bylo velkou výzvou. Dokázala se ale i přes velké přemáhání postavit svému strachu a překonat se. Ne vždy sice tento postup funguje, na druhou stranu je dobré zkoušet své vlastní limity, protože můžete překvapit i sami sebe.

5. Jak jim pomoci?

Drtivá většina tázaných studentů trpí fobiemi, které mají čarodějové společné s mudly. Každý z nich se s ní vyrovnává po svém, a to především podle toho, jak moc daná fobie ovlivňuje jejich životy. Někteří se do boje se svou fobií již pustili sami, přesto bych ráda navrhla, jakým způsobem by se jim dalo pomoci. Z průzkumu vyplývá, že některými fobiemi jako jsou arachnofobie, akrofobie a dalšími trpí větší množství havraspárských studentů. Z toho lze tedy vyvodit, že by pro ně mohla být ideální skupinová terapie, sestavená na míru všem členům. Ne každý se totiž dané věci bojí stejně, i to by se ale v terapii zohlednilo.

V prvních několika sezeních by se účastníci nejprve seznámili a promluvili si o tom, kdy u nich fobie začala, jak se projevuje a případně se podělili i o nějaké historky spojené se svým strachem. Hlavním cílem sezení by bylo v účastnících vyvolat pocit, že v tom nejsou sami. Další sezení by byla již upravena dle požadavků samotných účastníků. Byl by kladen důraz na to, aby účastníci s lehčím průběhem aktivně pomáhali těm méně šťastným. Vzájemná pomoc by tak mohla zároveň i utužit kolejní vztahy. S dobrovolnou výpomocí je rozhodně možné počítat, jelikož je Havraspár proslulý svou spoluprací, přátelstvím a dobrou atmosférou. Jedinci, kteří již praktikují nějaká zklidňovací cvičení, by byli pozváni coby instruktoři, kteří by mohli pravidelně vést během sezení semináře, ve kterých by účastníky naučili základní cviky na to, jak zklidnit vlastní dech a jak se vyrovnat s panikou během nečekaného panického ataku.

Studenti, kteří trpí nějakou ojedinělou fobií, která není až tak běžná, by mohli navštěvovat výše zmíněné semináře pro zklidnění dechu, které by byly otevřené pro všechny účastníky. Jelikož jsou ale se svou fobií v menšině, v případě, že by měli zájem o léčbu, bych doporučila individuální plán léčby s některým z Krotitelů, který se danou fobií přímo zabývá.

V neposlední řadě bych pak ráda navrhla konkrétní plán léčby pro mou vlastní osobu. Jelikož jsou u mě v některých situacích fyzické příznaky strachu velmi intenzivní a ve velké míře ovlivňují můj každodenní život, rozhodně bych přistoupila k dlouhodobější a komplexnější léčbě. Kromě skupinové terapie bych ve svém vlastním zájmu měla naučit, jak se zklidnit a přežít panický atak. Dále bych měla najít odvahu se postavit svým fobiím čelem, a ne o tom jen mluvit. Jelikož je kariéra Krotitele fobií jednou z možností, které jsem zvažovala, měla bych jít ostatním příkladem a nebát se. Dalším důležitým faktorem je i zůstat pozitivní a věřit, že dojde ke zlepšení.

6. Závěr

Strach je všudypřítomný a nevyhýbá se nikomu. To vyplynulo i z výsledků této práce. V ní jsme se nejprve zaměřili na vysvětlení základních pojmů týkajících se fobií a na význam fobií pro dnešní společnost. Následně jsme společně prozkoumali nejčastější fobie vybraných havraspárských studentů a dozvěděli se, že mezi ně patří například arachnofobie, akrofobie či akararofobie. Většina studentů trpí běžnými fobiemi, kterými trpí i mudlové. Pouze jedna osoba trpí kouzelnickou fobií, a to panickým strachem z akromantulí.

Nejčastější fyzickými příznaky, kterými dotazovaní trpí, jsou zrychlený tep a bušení srdce, zvýšené pocení, celkové ochromení těla a neschopnost jasně přemýšlet či nějak reagovat či déle trvající panický atak. Možným východiskem by mohla být společná kolejní skupinová terapie pro studenty, kteří trpí stejnou fobií. Další možností jsou semináře, kde by se studenti naučili dechová cvičení pro zklidnění těla a mysli. Z uvedených příkladů vyplývá, že je třeba fobie nepodceňovat a aktivně se věnovat boji s nimi. To vede k tomu, že je práce Krotitelů fobií velmi důležitá a je důležité na ni nezapomínat. Pro kouzelnickou společnost je totiž nezbytná.