Kouzelnické duševní poruchy a jejich léčba

Obsah

1. Úvod
2. Úzkostné poruchy a fobie

           2.1 Úzkost z mudlovského světa

           2.2 Fobie z používání kouzelnických dopravních prostředků

           2.3 Úzkost ze ztráty magických schopností

3. Terapie kouzelnických duševních onemocnění

           3.1 Lektvary

           3.2 Rituály

           3.3 Psychoterapie

4. Závěr
5. Zdroje
6. poděkování

1. Úvod

Duševní poruchy patří mezi jedny z nejčastějších onemocnění na celém světě. Je tedy přirozené, že stejně jako u mudlovské populace, můžeme tyto poruchy zaznamenat i v populaci kouzelnické. Ačkoli historie zaznamenává popisy onemocnění, která bychom dnes diagnostikovali jako duševní poruchy, již v magických písemnostech starověkého Egypta či Mezopotámie, k nárůstu počtu kouzelníků trpících duševním onemocněním došlo především v posledních padesáti letech. Tento jev je však pravděpodobně způsoben nejenom traumatickými okolnostmi, kterým byla kouzelnická populace vystavena během posledních dvou kouzelnických válek, ale také lepší diagnostikou a povědomím o duševních onemocněních kouzelníků celkově.

Protože však spektrum duševních onemocnění postihujících kouzelnickou populaci svou šíří přesahuje rozsah této práce, rozhodla jsem se zaměřit pouze na některá z nich. Po zralé úvaze jsem zvolila taková onemocnění, či spíše jejich podtypy, která postihují převážně kouzelnickou populaci a stojí tedy tudíž zcela mimo zájem mudlovských lékařů a jejich literatury. Protože mezi nejčastější onemocnění patří úzkostné poruchy, rozhodla jsem se ve své práci věnovat převážně jim.

Samozřejmě existuje nemálo kouzelníků trpících totožným duševním onemocněním jako mudlové, např. depresí nebo bipolární afektivní poruchou, proto je třeba myslet při diagnostickém procesu i na tuto možnost a neopomenout ji!

2. Úzkostné poruchy a fobie

Za úzkostnou poruchu je považováno „onemocnění, které se projevuje kombinací tělesných a psychických projevů úzkosti, které nejsou vyvolány reálným nebezpečím.“

Jak nám již prozradila výše uvedená definice, ačkoli strach je naprosto běžnou a „zdravou“ součástí našeho života, pokud někoho postihne často, nepřiměřeně intenzivně nebo se dostavuje i v okamžiku, kdy pro něj nejsou důvody, může působit dotyčnému člověku, kterého postihuje výrazné problémy. Ovšem je třeba uvést, že ačkoli definice působí jasně, je v praxi velmi těžké určit, kdy vlastně dojde k onomu momentu, že můžeme již mluvit o úzkostné poruše. Nástup tohoto onemocnění je plíživý a to velmi komplikuje pacientům i lékouzelníkům možnost terapie.

S úzkostnými poruchami se velmi těsně pojí fobie. Fobie je nepřiměřená emoční reakce na podnět či situaci, které se lidé běžně nebojí. A jsou to právě fobie, které jsou v kouzelnické populaci velmi časté. Proto bych se jim ráda věnovala i já ve své práci.  

Při studiu knižních pramenů narazila na rozpor, protože na rozdíl od mudlovských pramenů, které vyčleňují fobie jako podtyp úzkostných poruch, v kouzelnické učebnici: Nemoci duše, těla a aury kouzelníka,  lékouzelníka D. Westona je označení fobie a úzkost postaveno v podstatě na roveň a libovolně zaměňováno. Proto toto rozdělení respektuji ve své práci i já.

      2.1 Úzkost z mudlovského světa

Strach, nebo úzkost z mudlovského světa je jednou z nejčastějších úzkostných nemocí v kouzelnické populaci. Důvod proč tomu tak je, má kořeny v hluboké minulosti, kdy byly kontakty mezi komunitami kouzelníků a mudlů mnohdy zdrojem nebezpečí, případně až ohrožení života. A rozhodně se toto nebezpečí netýkalo jen středověku či raného novověku, i když čarodějnické procesy probíhající v této době jsou pravděpodobně nejvíce mediálně známé příčiny vzniku strachu z mudlovské společnosti. Možná jsou to právě tyto historické skutečnosti, které ač dnes žijícím kouzelníkům velmi vzdálené, mohou podvědomě pořád vést k vyvolání strachu z mudlů, ačkoli dnes již není nutné se bát fyzického ohrožení z jejich strany. Přesto však výskyt tohoto onemocnění v populaci přetrvává, i když se jeho intenzita ve 21. století o něco snížila.

Důvod, proč je toto onemocnění stále přítomno zkoumalo mnoho lékouzelníků a dle studie Amerického institutu pro zkoumání duševních chorob, vydané v roce 2005 může být jedním z důvodů snaha ministerstev kouzel přísně postihovat prohřešky kouzelníků proti utajení. Toto opatření tak u některých jedinců může vést k tomu, že ze strachu, aby se nedopustili prozrazení, raději mudlovský svět vůbec nenavštíví a v případě že jsou okolnostmi k jeho návštěvě donuceni, mohou pociťovat velmi silné stavy úzkosti. Není proto divu, že se pak snaží za každou cenu návštěvě medlovského světa vyhnout. K samotnému strachu se pak již dopředu může pojit úzkost z toho, že se jim nejspíš zase udělá špatně a mohou se tak cítit ještě hůře, protože již dopředu očekávají nejhorší možný výsledek. Ocitají se tak vlastně v začarovaném kruhu, ze kterého je těžké najít cestu ven. Právě přetnutí tohoto bludného kruhu je hlavním cílem terapie, o které se zmíním v další části práce.

S tímto onemocněním se také pojí jedna zajímavost. Ačkoli by se dalo očekávat, že budu postihovat pouze kouzelníky z čistokrevných rodin, kteří nemají v důsledku své výchovy tolik prostoru k seznámení s medlovským světem, není tomu tak. Toto onemocnění může postihnout i kouzelníky ze smíšených či dokonce přímo mudlovských rodin. Velmi časté je pak u mladistvých, kteří teprve studují kouzelnické školy a učí se svou magii ovládat. Ti často popisují strach z možné ztráty ovládání a provedení kouzel na veřejnosti. Na rozdíl od jejich vrstevníků z čistokrevných rodin však u mladistvých z mudlovských či smíšených rodin dochází postupem času k zmírnění až vymizení onemocnění. V dospělosti se tak u nich s tímto onemocnění nesetkáváme. 

   2.2 Fobie z používání kouzelnických dopravních prostředků

Fobie z kouzelnických dopravních prostředků se týká nejčastěji letaxu a přemisťování. Statisticky častěji se vyskytuje fobie z cestování letaxem, naproti tomu méně častá fobie z přemisťování je však mnohem závažnější především díky důležitosti, které se přemisťování u kouzelníků těší a obtížím s hledáním alternativy pro tento druh cestování.

S tímto onemocněním jsem měla možnost se setkat během své stáže v Kouzelnickém institutu chorob duševních, což je největší kouzelnická nemocnice zabývající se studiem kouzelnických duševních chorob v České republice. Toto onemocnění je totiž v naší zemi řazeno mezi vzácné a setkat se s ním je tedy spíše dílem náhody. Ovšem v zahraničí je situace úplně jiná.

Například v Itálii nebo Spojených státech dokonce patří mezi nejčastější kouzelnické fobie vůbec. Za touto nerovnoměrností výskytu stojí jedno prosté vysvětlení, a tím je vzdálenost. Malé země totiž nabízí mnoho jiných možností jak se rychle přemístit z jednoho konce státu na druhý. Kouzelník tak může využít např. let na koštěti nebo dokonce mudlovskou dopravu (vlaky, autobusy,…). Nemožnost využití letaxu či přemístění ho tak nelimituje tolik, jako je tomu u velkých zemí kde je mnohem těžší mudlovskými prostředky dosáhnout stejného cíle v podobně dlouhé době. Samozřejmě, je na místě namítnout, že nic nedokáže nahradit rychlost v přemístění, ovšem zde je třeba brát v úvahu to, že přemístění na opravdu velké vzdálenosti (typicky přes několik států) je extrémně magicky náročné a není tudíž výjimkou, že se kouzelníci přemisťují na několikrát, než se dostanou do cílové destinace.  Výsledný čas pro přesun se tak může protáhnout až třeba na hodinu či více. Pořád je to však nejrychlejší dopravní prostředek vůbec. Úlevu pro kouzelníky, kteří trpí fobií z kouzelnických dopravních prostředků, nepřineslo ani rozšíření letecké dopravy, protože pacienti často špatně snáší i cestování letadlem. Časté jsou stížnosti na změny tlaku, bolesti uší a také veliká úzkost, způsobena vědomím nemožnosti z letecké kabiny uniknout.

Jedním z důležitých poznatků u tohoto duševního onemocnění je fakt, že již dnes známe jeho pravděpodobný spouštěč. Jak u strachu z letaxu, tak u přemisťování je vysledován vliv předchozí negativní zkušenosti. Až 85% nemocných bylo před propuknutím nemoci buď přímým účastníkem, nebo svědkem špatně provedeného přemístění či použití letaxu.

Například muž, se kterým jsem měla možnost hovořit během své praxe, si velmi živě vybavoval vzpomínku na nepovedené přemístění svého otce, které skončilo rozštěpem pravé dolní končetiny. Ačkoli byl otec ihned ošetřen a tato nehoda se obešla bez následků, byl tento zážitek pro pacienta natolik traumatický, že on sám vždy, když byl nucen se přemístit, pociťoval velmi silné stavy úzkosti a vertiga.

U fobie z letaxové dopravy pak literatura zmiňuje příběh lidí, kteří se jako děti ztratily během cesty letaxem díky vyřknutí špatné adresy, nebo dokonce během cesty proběhl pokus o jejich únos.

Pokusy o únosy dětí během jejich letaxové přepravy jsou popisovány hlavně v období 1. Kouzelnické války, ovšem mimo Evropu jsou občas zaznamenány i dnes.

Tím že toto onemocnění vzniká na podkladě traumatické zkušenosti, bývá někdy řazeno do posttraumatických stresových poruch. To je důležité pro terapii, protože u tohoto onemocnění se kromě klasické léčby úzkostí pomocí kognitivně – behaviorální terapie velkou měrou využívá i jiných psychoterapeutických technik, např. podpůrné a rodinné terapie. 

       2.3 Úzkost ze ztráty magických schopností

Poslední ze skupiny úzkostí, kterou jsem zvolila pro svou práci, je úzkost ze ztráty magických schopností. Toto duševní onemocnění je dnes vzácné, ovšem ještě v 19. Století patřilo mezi jedny z nejčastějších.

Toto onemocnění se projevuje velmi silnou úzkostí a obavami, nezřídka nemocní trpí i nočními běsy. Strach, který pociťují, stupňuje svou intenzitu natolik, že nakonec dotyčný není schopen myslet na nic jiného než na to, co by se stalo, kdyby o své magické schopnosti přišel. Je však důležité říci, že nemocný si je vědom toho, že ztráta magických schopností je velmi vzácná a že tudíž je velmi malá šance, že by ho tento stav postihl, ovšem nemůže si pomoci, pořád se mu v mysli odehrává, jaké by to asi bylo a co by ho čekalo. Právě onen fakt, že si je nemocný vědom, že své kouzelnické schopnosti stále má, odlišuje toto onemocnění od jiných vyznačujících se bludy. Na to je důležité myslet, protože záměna této choroby za blud (= nepravdivé a nevývratné přesvědčení, založené na nesprávném vyhodnocení reality), by mohlo vést k nevhodné léčbě a pacienta tak poškodit.

3. Terapie kouzelnických duševních onemocnění

Snahy o léčbu duševních onemocnění jsou staré jako lidstvo samo. Stejně jako v mudlovské medicíně, i v kouzelnickém léčitelství doznala terapie raketový pokrok především v posledních padesáti letech. Během této doby vzrostl nejen zájem o kouzelnická duševní onemocnění jako takový, ale objevily se i první snahy o zavedení určitých mudlovských technik a postupů i v rámci léčby kouzelníků. Přesto si však v léčbě zachovaly dodnes kouzelnické postupy své neoddiskutovatelné místo.

3. 1 Lektvary

Lektvary patří mezi nejstarší dodnes používané terapeutické prostředky. Hlavně pro pomoc při zvládání akutních psychiatrických onemocnění je jejich funkce nenahraditelná. Nejčastěji se používá zklidňující lektvar či lektvar pro bezesný spánek. Oba lektvary jsou často využívány i pro potlačení atak úzkostlivých onemocnění, což je důvodem proč jsem se je rozhodla zmínit i ve své práci.

Přesto je nutno říci, že v dlouhodobé terapii duševních onemocnění nastal v posledních letech odklon od použití lektvarů ve prospěch psychoterapeutických technik.

      3.2 Rituály

Rituály byly běžně používané pro léčbu duševních onemocnění ve středověku a raném novověku. Dnes je již jejich použití považováno za obsoletní, ovšem pouze v evropských zemích. V Africe, Asii nebo Latinské Americe jsou dodnes magické rituály využívány. Je však nutné zdůraznit, že jejich úspěšnost nebývá příliš vysoká.

K hlavním nevýhodám rituálů patří totiž nejen jejich délka, ale také nutnost velké opatrnosti. Kouzelník, který rituál provádí, musí být velmi zkušený a nesmí za žádnou cenu udělat chybu, protože jakékoli pochybení by mohlo vést k poškození mysli nemocného. Další nevýhodou je to, že ne na každého nemocného daný rituál působí. Nejen že po provedení rituálu nemusí být dané onemocnění vyléčeno, ale jsou popsány i případy, kdy se duševní stav nemocného dokonce zhoršil. I to je důvodem, proč v mnoha zemích nastal výrazný odstup od tohoto způsobu léčby.

       3.3 Psychoterapie

Psychoterapie se dnes řadí mezi nejčastější a nejúspěšnější metody léčby kouzelnických duševních onemocnění vůbec. Její popularita vzrůstala postupně v průběhu 20. století, ovšem je nutno přiznat, že k jejímu výraznému prosazení v kouzelnických kruzích došlo až na začátku 70. let 20. století. Je zde tedy patrné určité zpoždění oproti medlovským oborům způsobené počáteční nedůvěrou lékouzelníků v mudlovské metody, ovšem v posledních letech se psychoterapie používá pro léčbu kouzelnických duševních onemocnění naprosto standardně.

V terapii kouzelnických duševních poruch zaznamenala největší oblibu tzv. kognitivně – behaviorální terapie. Tato metoda, je postavena na hypotéze, že chování jedince v určitých situacích je v podstatě chováním naučeným a je tedy možné jej pozvolna „přeučit“. Je to právě tato psychoterapeutická technika, která je nejčastěji volena pro léčbu úzkostných poruch. Velmi úspěšně je používána jak u úzkostí z mudlovského světa tak u fobií z použití kouzelnických dopravních prostředků.

V čem je tato metoda tak úspěšná? Její síla tkví v kombinaci dvou kroků. Prvním je kognitivní část, která je reprezentována snahou o pochopení pacientova pohledu na určitý problém nebo situaci a snahou postupně jej přivést na možnost přijetí jiného pohledu na danou věc. Hodně často se tato technika využívá u kouzelníků obávajících se budoucnosti nebo i u strachu ze ztráty magických schopností. Díky plnění drobných úkolů tak pacient nejen získává postupnou sebedůvěru, ale vlastně tak i mimoděk mění některé své zažité myšlenkové vzorce. To ve výsledku vede ke zmírnění jeho obav.

Druhým krokem je behaviorální část. Ta pracuje s principem pozitivního posilování. Pacient je postupně konfrontován s tím, čeho se obává, ovšem po velmi malých krocích. Pokaždé, když daný krok neboli situaci zvládne, dojde k posílení jeho sebedůvěry. Pozvolna se tak učí zvládat svůj strach. Pokud bych měla uvést konkrétní příklad, skvěle tato metoda funguje u strachu z cestování letaxem. Nejprve je pacient jen na návštěvě v místnosti s krbem. V druhém kroku si třeba sáhne na letaxový prášek, atd. Takto zvolna postupuje až je nakonec schopen vykonat cestu letaxem, nejprve s doprovodem a nakonec zcela sám.

Dle dotazníkového šetření Amerického institutu pro zkoumání kouzelnických duševních chorob uveřejněného v roce 2015 to byla právě tato metoda, kterou sami nemocní považovali za klíčovou pro své vyléčení, ať již úplné nebo částečné. Stejně jako u ostatních metod je však i zde důležité, podstupovat jednotlivé kroky terapie pod zkušeným a odborným dohledem a přizpůsobit léčbu pacientovi na míru.

4. Závěr

Ačkoli pokrok v rozpoznávání, klasifikaci a léčbě kouzelnických duševních poruch doznal velkého pokroku, stále je před námi skryto ještě mnoho neznámého. Stejně jako v ostatních oblastech lékouzelnictví, i u duševních poruch je možné si představit onemocnění jako mozaiku, kdy teprve zjištění co největšího množství poznatků a informací nám pomůže v nalezení cesty, jak co nejlépe pacientům pomoci. Je však velmi potěšující, že duševní poruchy přestávají být tabuizovaným tématem a informace o nich pronikají do podvědomí i té nejširší kouzelnické veřejnosti. Spolu s věděním totiž přichází porozumění, které je velmi důležité nejen pro samotné nemocné, ale i pro jejich nejbližší.

5. Zdroje

Nemoci duše, těla a aury kouzelníka, Daniel Weston, Londýnská hůlka 2003

Proč se stále bojíme mudlů? Kolektiv Amerického institutu pro zkoumání duševních chorob, Atlantské vlny 2015

Psychiatrie, Jiří Raboch a kol., Karolinum 2020

6. Poděkování

Na tomto místě bych velmi ráda poděkovala madam Anseiole Jasmis Rawenclaw za její úžasné hodiny, podporu při psaní této práce, pečlivé komentáře a především za obrovskou trpělivost, jež se mnou měla po několik let, kdy jsem měla čest být její studentkou.