Student: Helen Miltonová
Kolej:Mrzimor
Školní rok: zima 2023

Literární seminářZadané téma: Pohádky pro malé cvrčky
Konzultant: Anseiola Jasmis Rawenclav
Posudek: Milá slečno Helen,

děkuji, že jste práci napsala a nezalekla se tématu.

Kouzelnické pohádky se jistě nedatují jen k Bajce barda Breedlyho, což je záležitost stará několik stovek let. Však si vzpomeňte na arabské pohádky a v Antice byly také, i když to byly spíše mýty. A to mýty o stvoření světa a jeho zákonitostech. Na pohádce, jak jste napsala, bývá něco pravdy, jinak by se tyto literární útvary, můžeme říct memy, nepředávaly mezi lidmi tak úspěšně. Ale i sama uvádíte, že pohádky jsou staré tisíce let. To si trochu protiřečíte.

U pohádky samotné bych rozhodně uvítala členění textu na odstavce. Také mne poněkud ruší to četné odbíhání do minulosti; raději bych chronologický příběh.

Námět se Vám povedl, je to zajímavá myšlenka, která by určitě šla zpracovat rozličnými způsoby. Ale Vy jste měla zadanou pohádku a tento literární žánr jste dodržela. Je v tom spousta ponaučení – že jsou nejdůležitější lidé, na které se můžeme spolehnout; že se nevyplácí brát si bez dovolení něco, co není moje; že s magickou mocí se nemá zahrávat… a kdo chce moc, nakonec nemá nic. Možná bych jen dopsala, jaká byla jejich obava, co se s květinou stane, ale Vy to vlastně máte na konci.

V ústní části zkoušky Vás poprosím, abyste našla nějaké kouzelnické mýty o stvoření světa a dokázala říct, jak by to asi vypadalo přepsané na pohádku.

Se zavřenýma očima dávám jedničku a práci doporučuji k obhajobě.
Hodnocení: Vynikající
Hodnocení propugnatio: Vynikající
Hodnocení cogito: Vynikající


Vypracování

Pohádky pro malé cvrčky

 

Předmluva

Dovolte mi, abych před samotnou hlavní prací uvedla něco z historie kouzelnických pohádek. První pohádky by se daly datovat do období vzniku bajek Barda Beedleho, kde můžeme, ač jsou to bajky, vidět i některé znaky pohádek. A to je poučení a příběh, který se možná stal, ale zároveň zní tak nepravděpodobně, že si každý myslí opak. Jak jsme mohli později zjisti, bajka o Třech bratří měla pravdivý základ, stejně jako mudlovské pohádky mohly mít svůj pravdivý základ, ač opravdu vždy působí opačným dojmem. Mohlo tam však vždy růst semínko pravdy, a svým ústním přenášením z generaci na generaci se z nich stala díla, jak je mudlovské děti znají dnes.
Jinak tomu není v kouzleném světě a proto jsem zmínila v úvodu bajky. Protože například příběh Tří bratří, který jak víme, měl pravdivý základ. Minimálně v sobě nese pravdivý základ Relikvíí Smrti – Harry Potter získal kámen vzkříšení, bezovou hůlku a neviditelný plášť. Samozřejmě při pohledu na mudlovskou pohádku ne vždy mohla být vše pravda. Například ve vyprávění o Červené Karkulce mohla Karkulka asi těžko potkat vlka, který by s ní mluvil (pozn.: S mudly zvířata nemluví). Ale kde je vlastně pravda? Mohlo se jednat o vlkodlaka, který se nechtěně před Karkulkou prozradil, a aby neodhalil celý kouzelnický svět, musel se ji pokusit lstí zlikvidovat. Ale to je tak trošku jiný příběh…

Kouzelnických pohádek za celá tisíciletí vznikl bezpočet. Ať už tu byli hrdinní kouzelníci zachraňující čarodějky z hranic, na kterých je mudlové upalovali. Nebo pohádky, které měly dětem vysvětlit, že se mají před mudly schovávat anebo i ty, které měly jen pobavit, ale zároveň poučit. V naší knihovně jich najdeme jistě nespočet, protože jsou nedílnou součástí našeho života. A i když si myslíme, že jsme na ně zapomněli, přijdou malý kouzelníčci a my se k nim společně s nimi vracíme. Buď jim čteme ty napsané, či jim vyprávíme ty, které jsme slyšely od našich maminek. Popřípadě ty, které si sami vymyslíme. A jak říkám: Pohádek není nikdo dost. Proto mi dovolte představit jednu z mých pohádek pro malé kouzelníky, která se pyšní názvem :

 

 

O ČARODĚJCE, KTERÁ UKRADLA ŽIVOT

 

Jak už to tak bývá, začneme tradiční větou: Bylo nebylo…
Vlastně ne! Musíme začít správně: Byl jednou jeden krásný kouzelný les. A v tom lese žila bytost. Ano vskutku nebyla to žádná známá kouzelná bytost, kterou bychom pojmenovali podle encyklopedie. Nebyla to ani víla ani bludnička. Vzhledem se však velice lesní víle blížila, až na to, že měla velice vysokou postavu, uměla mluvit, byla velice chytrá a navíc v ní bylo spoustu magie. V lese žila odjakživa společně se svým kamarádem. Pardon, zapomněla jsem Vám říci, že se jmenovala Magdalénka. Ale protože chránila les, jak jen mohla, tamní tvorové ji neřekli jinak než víla Dobřenka. Ano, vím nebyla to víla, ale ona měla ladný krok a navíc tančila každý soumrak vílí tanec na paloučku, aby udržela magickou ochranu lesa. Jistě se ptáte, milí kouzelníčci, proč by byl les potřeba chránit kouzly? Rostly zde totiž ty nejvzácnější a zároveň nejmocnější květiny na celém světe. Měly žluté listy a černý střed, přesně jako mrzimorská šála. Jejich vzrůst byl spíše menší, ale zato jejich listy se táhly široko daleko, takže připomínaly spíše zelenou měkkou peřinu, plazící se mezi vysokými stromy. A když padla tma, jejich listy zářily daleko do noci a osvěcovaly tak jehličí. Žádné jiné květiny na světě nevypadaly tak jako tyto rostliny. Nerostly v jiném lese, u jiného potoka ba ani na jiné skále. Pouze v tomto magickém lese. Nebyl to však jen vzhled, který by je dělal výjimečnými. Když by někdo květiny natrhal a správně připravil, mohl by se stát pánem všeho. Odvar z Jelounky zářivé, tak se květina jmenovala, dokázal uzdravit nemocné, omladit staré a z ne příliš nadaných kouzelníků udělat ty nejmocnější. Pokud by pak člověk sbíral listy, udělal z nich mast a potíral se každý den, mohl být také odolný vůči všem kouzlům. Jistě už, milé děti, chápete, proč se taková květina musela střežit? Že nevíte? Že byste si ji také chtěly natrhat? Nu… posuďte sami a poslouchejte, jak to bylo dál.

Právě díky velké moci těchto květin tančila víla Dobřenka každý den taneček, aby nikdo z kouzelníků nemohl přijít do lesa a Jelounku si natrhat. Jedině zvířata směla do lesa, ne však zvěromágové nebo vlkodlaci. Ti by se do lesa nedostali. Inu, stejně o této vzácné květině věděl opravdu jen málokdo. Co by se za nehet vešlo. Ale našli se přeci jen mágové, kteří z úst svých babiček slýchávali vyprávění, že kdesi na severu leží les a v něm se ukrývá nejmocnější rostlina na světě. A proto Magalenka každý den dělala vše, co bylo v jejích silách, aby nikdo neporušil a nepřekročil hranice lesa. Vždy po svém tanci se ubrala zpět do chaloupky, kde na ni čekal Kryštof. Byl stejnou bytostí, avšak neměl tolik magické moci. Jeho tmavě hnědé divoce poskakující vlasy mu lehce padaly do čela, kde sedělo temně černé obočí a pod ním čokoládové oči. Jeho celkový výraz byl však velice milý, protože v něm bylo samé dobro. Více vládl fyzickou silou, a když bylo potřeba Dobřenku ochránit, neváhal ani minutku. A proto mu obyvatelé lesa neřekli jinak než skřítek Ochranáček. Ale nenechte se zmást, nebyl to ani skřítek ani trpaslík.
Jednoho příjemného dne uprostřed babího léta, se vydala Magdalenka v podvečerních hodinách zatančit svůj každodenní rituální tanec. Došla pomalu na paseku, sundala si střevíce a navlékla ponožky upředené z pavoučích sítí, které byly k tanci potřeba. V duchu slyšela hrát hudbu, kterou si vždy u kouzlení představovala. Uklonila se vpravo, uklonila se vlevo a mírně poskočila. Už už chtěla přejít k piruetce, když v tom ji proběhlo něco pod nohama. Zavrávorala, zatočila se dokolečka a s výkřikem upadla. V noze ucítila mírné škubání a věděla, že nebude moci dokončit tanec. Ještě se o to jednou nebo dvakrát pokusila, ale noha se ani nepohnula. Na křičení slyšel Kryštof, který byl během pár sekund pod pasekou. Magdalenka jen zděšeně zírala na oblohu, jak magická ochrana lesa mizí. Zakryla si zděšeně rukou pusu a začala plakat. Mezitím skřítek Ochranáček pobíhal kolem a zjišťoval, co se stalo. Netrvalo dlouho a za jedním velkým pařezem našel Dvoubřitníka. Tvora, který se určitě v jejich lese nikdy nevyskytoval. Milý kouzelníčci, pokud jste ho nikdy nepotkali, pak vězte, že je to jedině dobře. Tento vzdálený bratr humra se však nesmí jist a hlavně, jeho kousnutí je smolné. A to doslova. Kdyby třeba vaši ruku obdařil otiskem svých zubů, měly byste opravdu dlouho smůlu. Bohužel se to stalo našemu Kryštofovi. Jak ho chtěl polapit, skočil na něj, ale netrefil se. Místo polapení tvora ho čekal kousanec do prstu.
Dobřenka se zanedlouho vzpamatovala a přispěchala svému kamarádovi na pomoc. Lapila dvoubřitníka do pytle a jak jí to jen noha dovolila, spěchala do chaloupky. Tam ho strčila do klece a vylovila svou hůlku. Magdalenka často hůlku nepoužívala, stačila ji na ochranu lesa její vlastní kouzelná moc. Jenže v tomto případě ji čekalo něco složitějšího. Musela zjistit, kdo sem tvora poslal. Moc dobře věděla, že se sem jen tak náhodou nezatoulal. Kryštof ji chtěl pomoci, ale vzhledem ke kousnutí usoudila, že by to nebyl úplně dobrý nápad.

„Ustup,“ poprosila hnědovlasou bytůstku, která si na ránu kapala výluh z třemdavy.

Párkrát zamávala hůlkou nad hlavou a namířila ji na Dvoubřitníka. Chvíli se zdálo, že její snaha neměla účinek. Avšak po pár okamžicích se nad tvorem začaly rojit bubliny. Nebyly však ledajaké. V jejich středu se jakoby přehrávaly výjevy z uplynulých dní.

Magdalenka zahlédla ženu, čarodějku. Dlouhé černé vlasy měla sepnuté do drdolu, z kterého vyčuhovalo pár pramenů. Fialový hábit lemovaný smaragdově zelenými pruhy ji obepínal tělo. V ruce držela hůlku a mířila na Dvoubřitníka. Něco říkala, ale bohužel bubliny nedokázaly úplně vše.
Ženě se v očích leskl podivný záblesk chtíče a zoufalství. Dobřenka na zírala a netušila, co si počít. Přišlo ji, že žena není úplně zlá. Nemohla nad tím však příliš dlouho dumat, protože les nebyl pod svou obvyklou ochranou. Teď na něj mohl narazit kdokoliv a mohl si z něj odnést cokoliv.

„Musíme se podívat, jestli nezmizela nějaká kvítka,“ usoudil Kryštof. Magdalénka kývla. Ihned vyrazila společně se svým kamarádem kolem paseky. Tam totiž Jelounky rostly, nikde jinde. Obešli jednu mýtinku. Tam se zdály být květiny neporušené. Poté druhou i třetí. Když se blížili ke čtvrtému největšímu místu výskytu těchto kouzelných rostlin, bylo vše jasné již z dálky. Dobřence se udělalo mdlo, až ji musel Ochranáček podpírat. Tolik jasně viditelných míst, odkud květinky zmizely víla nečekala. Zloděj si musel odnést několik košů Jelounek.
„Co budeme dělat?“ děsil se Kryštof.

„Musíme najít tu čarodějku a květiny ji sebrat. A zabránit ji, aby je jakýmkoliv způsobem použila.“

Magdalénka a Kryštof si s sebou sbalili jen to nejnutnější a dali spoustu pokynů zvířátkům a bytostem, které v lese žili. Bez nich bylo třeba o tvory a les pečovat.
Než vykročili z lesa, Magdalenka si položila hůlku na dlaň a soustředila se, aby ji ukázala, kterým směrem by se měli vydat. Velmi ubírala své myšlenky na onu tajemnou čarodějku, která jim všechno to trápení způsobila. Neuměli se přenášet, ani létat na koštěti, a tak museli vyrazit po svých. Směr vedl více na sever. Čím více se vzdalovali od kouzleného lesa, tím temnější se jim zdály dny. Kryštofovi dokonce připadalo, že je větší a větší vítr.
Po dvou dnech dorazili k velkému hradu. Chtěli ho minout, ale Magdalenka ucítila velký příval magie. Hůlka se ji na dlani roztočila až ji vylétla z ruky.
„Tady Kryštůfku! Tady sídlí, cítím její temnou duši. Avšak něco mě zároveň hřeje. To je divné,“ vykulila víla oči.

„Musíme se tam jít podívat a zachránit les. Jestli je v té ženě nějaké dobro, na to nemůžeme spoléhat,“ rozhodl Kryštof. Zapomněla jsem vám děti říci, že je cestou potkávali samé trable, neboť jak ho pokousal Dvoubřitník, zkazil na co sáhl. A protože cestovali spolu, vždy se smůla podepsala i na Magdalénce.

„Nevím, zda by nebylo lepší, abys tu počkal,“ vyjádřila obavy vůči svému příteli.

„Já vím, lepí se na mne smůla, ale nemůžeš tam jít sama!“ rozhodl nakonec Kryštof.

Magdalénka přikývla, zamířila pod strom, kde se posadila. Nevěděla, jak mocná čarodějka je. Ale pokud dokázala vymyslet takový plán, musela být přinejmenším nebezpečná.
Vytáhla z tašky píšťalku a zapískala na ni. Kryštof se do zvuku dřevěného nástroje zaposlouchal a čekal. Čekali a čekali. Mezitím vyndala Magalénka klubíčko a začala z něj plést lano. Říkáte si, milé děti, proč si nevzala lano již upletené z lesa? Nu, lano, které pletla pod stromem nebylo totiž jen tak obyčejné lano. Bylo to kouzelné při čekání na pomoc pletené. Po pár hodinách se nad jejich hlavami objevil ptáček, který se snesl víle na rameno. Ta mu něco ptačím pískotem zazpívala do ouška. Na nic nečekal a rozletěl se do hradu. Mezitím si Magalénka zabalila lano do vaku. Než ho stačila zandat, byl ptáček zpět a něco ji cvrlikal přímo do ucha.
„Jmenuje se Agáta a právě se vrátila do hradu. Prý sídlí v nejvyšší věži a začala vařit lektvar z Jelounky,“ přetlumočila nahlas informaci od ptáčka.
„Musíme být rychlí,“ přikývl Kryštof.

Oba se v tu chvíli rozběhli k hradu. Bylo zvláštní, že nikde nepotkali žádné stráže. Taková mocná čarodějka, aby byla v tak velkém hradu sama?
Pokračovali tedy dále dovnitř, skrze velkou bránu. Hrad měl obrovské prostorné chodby, s kamennou dlažbou v hnědém odstínu.

Uvnitř již bohužel navigace pomocí hůlky nefungovala, ale naštěstí s nimi letěl ptáček, který je vedl až dozadu k točitému schodišti.
Čím výše po něm stoupaly nahoru tím více k nim doléhaly zvuky syčení a všelijakého mumlání.

Zapomněla jsem Vám děti říci, že kolem celého hradu rostly nejrůznější druhy květin. U některých se zdálo, že tam ani nepatří.

Cestou se Kryštofovi několikrát smekla noha a skutálel se o několik schodů dolů. Pravděpodobně to bylo vlivem smůly, kterou si měl ještě pár dní nést na svých bedrech. Magdalénka se na něj nemohla zlobit, ale vždy trnula, zda neuslyší dusot nohou. Naštěstí však nedělaly pády takový rámus.

Po chvíli spočinuli na posledním schodu a dál byly už jenom dřevěné robustně vypadající dveře. Magdalenka se nadechla, vytáhla hůlku a vší silou zatlačila, aby poslední překážku dělící je od čarodějky odstranila.

Dveře se rozlétly a před nimi stála žena, kterou viděli v bublinách. Právě nalévala z kouřící se skleněné nádoby tekutinu do mosazného kotlíku. Ihned jak spatřila dva vetřelce, začala metat kouzla a otázky zároveň:
„Co jste zač? Tohle je můj hrad! Přišli jste mi ukrást vzácné lektvary, že?!“
Naštěstí její ohnivá kouzla dokázala Magalénka hůlkou zneškodnit.
„Dost!“ zakřičela víla. „To vy jste ukradla něco, co vám nepatří. Kouzelná květina Jelounka není pro každého! Zneužijete jí a zničíte rovnováhu bílé a černé magie!“ začala víla metat protikouzla.
„NIKDO mi nebude rozkazovat, co si mohu vzít a co ne! Ta kytka nikomu nepatří a to JÁ jsem našla způsob, jak jí získat! Vypiji tento lektvar a budu zase mladá a zdravá! A pak budu mít dost času na to, abych našla takové kouzlo, které by přivedlo zpět na svět mého syna!“ zahřměla.

„Copak nevidíte, že jakákoliv taková magie přinese vždy jen neštěstí a utrpení?“ snažila se ji dál přesvědčit víla. Ale čarodějka se nenechala. Jednou rukou metala kouzla, druhou míchala lektvar. Ve chvíli, kdy udeřila silným kouzlem a Magdalénka upadla, před ni skočil Kryštof, aby ji bránil. Magdalénka jen vztáhla marně ruku do vzduchu. Nechtěla, aby její kamarád riskoval, když mu zrovna štěstí nepřálo.
V tom se ale asi smůla z uplynulého týdne rozplynula a Kryštof odrazil další velké a mocné kouzlo.
Avšak zavrávoral, a tak měla čarodějka čas, vypít lektvar. A v tom se to stalo.

Z čarodějky se stal motýlek. Zatřepotal křídly a odletěl.
Milí kouzelníčci, zapomněla jsem vám totiž říci, že všechny dobré vlastnosti z Jelounky může využít jen ten, kdo ho nechce zneužít nebo využít pro svou osobní potřebu. Všechny lektvary, odvary i masti může použít jen ten kouzelník, který nechce využít onu magickou květinu sobecky pro svou vlastní potřebu. V opačném případě Jelounka sama zvolí, co se stane s osobou, která ji chce zneužít. Magdalénka to vše věděla a snažila se zabránit neštěstí a zachránit jeden kouzelnický život. Bohužel se ji to nepovedlo, ale jak již jedno mudlovské rčení praví: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

A tak se celá výprava z magického lesa mohla v poklidu vydat zpátky. Magdalénka s Kryštofem zasadily zpět vytrhané květiny a víle se povedlo lesu znovu poskytnout magickou ochranu.
Od té doby si tam žijí šťastně a spokojeně. A motýlek? Pokud ho nesezobl nějaký pták, tak si lítá někde na louce.

 

Dovětek

Jsem názoru, že pohádky by měly být spíše kratším literárním útvarem. Neboť, jak je známo, děti svou pozornost nedokáží mít upřenou příliš dlouho. Zároveň by v pohádce mělo být nějaké to poučení, magické bytosti a osobně mám ráda, když hlavním hrdinům pomáhají zvířátka.

 

 

Přeji hezký den
Helen Miltonová