Ovce

Elizabeth K. Arlenová

Noční můra

Procházím se městem. Můj zrak směřuje směrem dolů, k nohám které ve stálém rytmu dopadají na chodník. Cítím na sobě pohledy kolemjdoucích. Nevnímám je. Nic nevnímám. Hlavu skloněnou k zemi a sleduji své nohy jak dopadají na zem. Levá. Pravá. Hezky za sebou ve stálým rytmu. V jedné ruce držím průhlednou láhev s čirou tekutinou a tu druhou mám strčenou v kapse mé šedé mikiny. 

Zahlédnu svým periferním viděním jeden zamilovaný pár. Žena si mě všimla a něco šeptá svému partnerovy, ten se otáčí. Šeptají si. Jak já tohle nenávidím. Nasazuji si kapuci s myšlenkou, že si mě přestanou všímat. Jak já jsem naivní. Zavrtím hlavou a dál se věnuji svým krokům.

Pokračuji dál svou cestou, bez jasného cílu. Mraky nade mnou začínají tmavnout. Asi se počasí přizpůsobuje mé náladě, nebo možná jen chce připomenout, že je stále mrazivý únor. Ani to mě nijak nebrzdí. Prostě pokračuji dál. 

Zastavím se na místě kam často chodím přemýšlet. Je tu nádherný výhled na přírodu, která se rozléhá na protější straně. Tentokrát si to tu užiji v klidu, bez otravných turistů a jiných lidech dychtících po pohledu na jedno z nejhezčích míst ve městě. Teď se tu leda tak objeví pár pejskařů z nejbližšího okolí. Díky počasí. 

Sleduji svět přede mnou. A všechny mé myšlenky volají o pozornost. Kde bych teď mohla být kdyby se v mém mizerném životě změnila jen jedna jediná věc? Sedám si na lavičku. Napiju se čiré tekutiny. Okamžitě mnou projíždí teplo i přes ten ledový vítr. Napiju se podruhé se stejným efektem. 

Přestávám vnímat čas. Tekutina v láhvi pomalu ubývá. Má mysl přestává být tak jasná. Na láhev dopadá kapka. Vzhlédnu k nebi s očekáváním další kapky. První ledová kapka dopadá na mou tvář. Člověk je v přírodě tak zbytečný tvor. Já jsem zbytečný tvor. Myšlenky mi dál plují hlavou. Zavírám oči a zhluboka se nadechnu. Po tváři mi stéká další kapka, která se spojí s mojí zbloudilou slzou. Život je malichernost. 

Rozbíjím láhev se zbytkem tekutiny, zavírám oči, snad marná snaha uniknout před zvukem rozbíjejícího se skla. Sleduji, co  jsem způsobila a nohou se snažím rovnoměrně rozprostřít jednotlivé střepy, tak abych na ně pořádně viděla. Na všech se objevují kapky deště, díky nímž vypadají jakoby se třpytily. Po jednom z nich se natahuji a beru si  do ruky. Je ideální, ani moc velký, ani moc malý. Je dokonalý. Usmívám se i přesto, že mi po tváři stékají slzy.  Sbohem živote. Přikládám střep k zápěstí a lehce přitlačím. Hned se objeví krůpěje krve. Nepřestávám se usmívat, zopakuji to o něco víc silněji. Krev se mísí s dešťovou vodou a já se cítím svobodná. Těžknou mi víčka,  už nic nevnímám. Dobrou noc. 

***

Probouzím se. Bolí mě hlava. Snažím se opatrně a pomalu otevírat oči, tak abych si zvykla na sluneční paprsky. K mému překvapení žádné nejsou. Je noc. Zírám do tmavého stropu. Kde to jsem? Přemýšlím, jak jsem se sem dostala. Hlavou mi projede tupá bolest. Chci se posadit a chytit se za ní. Můj pokus se záhy stal nevydařeným.

 Něco mě drží připoutaný k posteli. Snažím se mžourat do tmy. Jsem připoutaná k posteli? Kde to jsem a jak jsem se tu ocitla? Hlavou mi běží otázky, na které se mi nedaří odpovědět. Zase ta bolest v hlavě. Instinktivně k ní zvedám ruce, opět marně. Kožené pásky mi dovolí ruce nadzvednout pouze pár centimetrů nad postel. 

Rozhlížím se po pokoji. Nachází se zde pouze další dvě postele, u každé z nich stojí  menší noční stolek a u okna ještě jeden stolek s dvěma židlemi. Kde to jsem? Jsem v nemocnici? Mám zkusit na někoho zkusit zavolat? V hlavě mi opět přibývají otázky. Nadechuji se a chci prolomit noční ticho. Když tu náhle něco zaslechnu. Zvuk se podobá vrzání dveří. Podívám se na ty své. Je na nich malé okénko, nejspíše na chodbu, které patrně slouží ke kontrole nás, co jsme uvnitř. V mém případě jen mě. Dívám se skrze ten čtvereček a čekám zda se někdo objeví. 

Od toho zvuku uběhl nějaký čas a nikdo nikde. Možná se mi to jen zdálo a tak to nechávám být. Jdu se pokusit o druhý pokus někoho si přivolat. Nadechuji se a… Znovu mě přeruší zvuk vrzání, teď to je mnohem jasnější a hlasitější, možná bližší dveře. Poslouchám dál, zda něco uslyším. Opět nic. Nebo možná? Zaposlouchám se víc. Mám pocit, že slyším někoho chodit po chodbě. Zvuk utichá, ať poslouchám jak poslouchám ten zvuk se znovu neobjeví. Možná se mi to zdálo. Cítím se více unavená než předtím, jakoby mi něco vysálo energii. Má víčka se zdají mnohem těžší. Chtě nechtě je musím zavřít, protože je již nedokážu udržet otevřená.

Znovu otevírám oči. Tentokrát je musím znovu zavřít a chránit je před slunečním světlem. Otevřít se mi je povede až na potřetí, zároveň do místnosti vejde žena oděná v bílém. Jsem vážně v nemocnici? Okamžitě nasadí široký úsměv na tváři a odloží džbán s tmavou tekutinou na stolek u okna, kterého jsem si předtím ani nevšimla. 

„Omluvte nám, že jsme Vás připoutali na celou noc. To víte, když Vás sem přivezli tak jste nám dala celkem zabrat. A to jsme na Vás byli tři.“ 

Nijak na její slova nereaguju, sice mi může odpovědět na pár otázek ale její pozitivní energie mi dává zabrat. 

„Asi víte kde jste, vzhledem k tomu, co jste si chtěla udělat.“

Podívám se na svou ruku, na které je obvaz. No jasně. Ušklíbnu se nad tím. Zvorám i vlastní smrt.

„Nemračte se, uvidíte, že jednou budete vděčná, že Vám někdo zachránil život. Berte to jako druhou šanci. Po snídani za vámi přijde doktor. “

Jen za ní zakroutím hlavou a konečně vstanu. Protáhnu se a vyjdu na chodbu, kam vyšla i sestřička. Na chodbě je celkem rušno, pobíhající sestry plnící přání dalších pacientů a pacienti, kteří by nejraději zůstali ještě v posteli. 

Dojdu do jídelny a čekám až nám dorazí snídaně. Nevím jak  dlouho čekám, ale už nám dávají boxy s naší snídaní. Teprve až teď si uvědomuji jaký mám hlad. Hledím si svého jídla. Nikdy mě nezajímalo, co dělají ostatní, ale tentokrát mě zaujme jeden rozhovor u vedlejšího stolu.

„Zase tu byl…Na trojce…Zase se budou tvářit, že se nic neděje…“

Víc neslyším očividně nechtějí, aby je kdokoliv slyšel. Přitom se jedná o nevinný rozhovor mezi blázny, o kterém zatím ani já nevím, jak moc nad ním budu přemýšlet celý zbytek dne.

***

Konečně se začíná stmívat. Snad po celém dni otravováním se s doktory budu mít konečně klid. Ležím v posteli a sleduji nudně bílí strop. Čím déle tu budu tím větší pravděpodobnost, že tady budu právem. Zhluboka se nadechnu a zavírám oči. Okamžitě mi na mysli vyvstane odposlechnutý rozhovor. Proč nad tím furt přemýšlím?  Třeba to ani nemá nic s těmi kroky společné. Vždyť jsi tam kde jsi. Dávám moc velkou váhu, něčemu, co se stalo ve chvíli, kdy jsem nebyla úplně střízlivá. 

Snažím se zastavit přítok myšlenek v mé hlavě, ale nijak se to nedaří podle mých představ. Otevírám oči a vstávám z postele. V místnosti není úplná tma a tak si dojdu ke stolu a začnu si nalévat  čaj, který tu leží již od rána. Usrknu si z něj.  Překvapeně odložím hrnek s čajem, který chutná hůř než jsem čekala a vracím se zpátky do postele

Probírám se na studené vlhké podlaze. Snažím se zjistit, kde to jsem, ale není tu nic, co by mi pomohlo určit místo. Zjišťuji jen, že se jedná o dlouhou chodbu, lemovanou dveřmi. Snažím se postavit, jenže znovu padám a nohou mi projede ostrá bolest. Podívám se na ní pod šerým světlem, jež vychází z špinavých svítilen na stropě. V noze mám nespočet ran různých velikostí a hloubek, z kterých vytékají potůčky krve. V té největší z nich je zabodnutý ostrý velký střep. Pomalu ho vytáhnu za doprovodu slz z bolesti. Okamžitě z ran začne vytékat krev. 

Zářivka nade mnou začne poblikávat a zdálky se ozvou kroky. Blíží se ke mě tmavá postava. Srdce mi začne zrychleně bít. Snažím se znovu postavit, ale pořád neúspěšně. Čím víc se postava přibližuje tím víc začínám panikařit. Snažím se plazit po zemi, ale jsem příliš pomalá. Postava je téměř u mě. Natahuje po mě ruku a… 

Prudce se posadím a zhluboka dýchám. Po čele mi teče ledový pot.  Byl to jen sen. Jen sen. Uchechtnu se a zavrtím nad sebou hlavou. Znovu si lehám a sleduji strop nade mnou, který se jel mou zábavou na prvním místě. Venku panuje temná noc a já si užívám ticha, který v budově panuje, Je to jediná chvíle, kdy by šel slyšet spadnout i špendlík. Užívám si ho tak dlouho dokud se z chodby neozve dlouhé vrzání. Stejné jako včera v noci. Snažím se to ignorovat. Někdo šel jen na záchod. Čekám na druhé vrznutí, který ohlásí návrat nočního narušitele mého klidu zpět do pokoje. Nemusím čekat dlouho a druhé vrznutí se ozve. V klidu se tak mohu plně věnovat stropu zahaleného do černé tmy. 

Prudce se posadím, když zaslechnu kroky. Můj zrak spočívá na dveřích. Normálně bych to neřešila, ale tohle je jiná situace. Nejedná se totiž o zvuky kroků dospělého člověka, které zde očekávám, je to spíše dětské cupitání. Jakoby po chodbě běhalo malé bosé dítě. Ale to není možné. Nebo je? Samozřejmě, že není. Něco se mi zdálo. Jsem jen unavená. Chystám se znovu lehnout, jenže znovu zaslechnu ty kroky. Jsem si naprosto jistá, že jsem je zaslechla. 

Chvíli sleduji dveře, ale nikde nic. Rozhodnu se tedy jít k nim blíž. Srdce mi zrychleně bije. Snažím se být klidná, ale něco uvnitř mě panikaří s každým mým krokem. Přicházím ke dveřím a nahlédnu skrze okénko na chodbu. Panuje tam ticho a tma. Žádné známky někoho živého, natož dítěte. Sleduji neustále tu chodbu, skoro ani nevnímám, že mi chladnou nohy. Přijde mi to normální, jelikož stojím na studené podlaze. Jenže teplota u nohou se čím dál tím víc snižuje. Už to není jen u chodidel, ale line se to podél lýtek nahoru, skoro jakoby ten ledový vzduch po mě šplhal. Podívám se dolů na nohy, ale ty mám pohlcené temnou mlhou, která mě ovíjí. Chci vykřiknout, ale nevyjde ze mě ani hláska. Pomalu couvám ode dveří, jenže ta mlha mě pronásleduje. Zůstávám stát uprostřed pokoje, skoro strachy nedýchám. Pokojem se rozezní dětský smích, který se v hrůzný uši drásající jekot. Tmavá mlha naráží do dveří a rozplývá se.

***

Pomalými kroky se šourám ke stolu, kde je již připravena večeře. V žaludku mi kručí a víčka mi padají únavou. Od té noci uběhl už týden. Týden stejného utrpení a strachu. Týden probdělých nocí sledování čím dál tím víc temnější postavy, která se promenáduje po chodbě. 

Když jsem se na to ptala ostatních pacientů, tak na mě koukali  jako na  blázna, který to přehnal s léky. Až na jednu skupinu. Údajně existuje jedna stará legenda o tomto oddělení.

V té legendě se vypráví, že tady kdysi dávno pracoval jeden vynikající lékař. Měl skvělé výsledky a pacienti ho milovali, někteří ho dokonce přezdívali džinem z láhve, jelikož plnil pacientům jejich přání. Ale jak je známo, tak nic a nikdo není tak dokonalý jak se na první pohled zdá. Tento lékař byl na vrcholu své kariéry zemřel. Někdo tvrdí, že byl popraven, jiní zase, že se zabil ještě před odsouzením. Obě skupiny se ale shodli na dvou věcech, na tom že měl být odsouzený, a že umřel. Odsouzený měl být za vraždy několika pacientů a jeho obhajobou bylo, že si pacienti přáli smrt a tak jim ji dal, aby byli šťastní. Nikdo neví kolik pacientů má na svědomí, ani zda je zabíjel vlastní rukou, či jim pomáhal jinak. Ale jeho duch dál bloudí po oddělení a dál plní lidem jejich přání.

Zakousnu se do suchého rohlíku. Unaveně sleduji všechny okolo a snažím se neusnout. Dojídám poslední sousto a ploužím se zpátky do pokoje, lehám si na postel. Zadívám se do věrného bílého stropu. Vždy jsem se zajímala o paranormální jevy, nikdy jsem však nechtěla žádný zažít na vlastní kůži. Jsou to vážně paranormální jevy, nebo už mi to tu leze na mozek? Zhluboka se nadechnu a zavřu unavené oči. 

Jako každou noc mě vzbudí vrzání dveří, ale tentokrát je něco jinak. Něco mi tu nesedí. Ten zvuk  se line z tohoto pokoje. Otevírám oči a snažím se zvyknout na tmu, která zde panuje, posadím se a podívám se na dveře. Jsou pootevřené. Jsem si naprosto jistá, že jsem je zavírala. Možná je nechali otevřené sestry, které nás v noci kontrolovali. A tak tedy vstanu z postele a vydávám se je zavřít. Chytám za ledovou kliku a na chvíli se zarazím. Nakonec se rozhodnu, že když už stojím, tak bych mohla si mohla jít opláchnout obličej na toaletu.

Jdu chodbou a nevidím nic  zvláštního. Po těch všech nocí strávené zde je tady až podezřelí klid. Teď nevím, co mě má více děsit. Dojdu na toaletu a postavím se k umyvadlu. Pouštím vodu a podívám se do zrcadla. Musím se pousmát. Vypadám jako chodící mrtvola. Dávám ruce pod tekoucí vodu a oplachuji si obličej. Zářivka nad mou hlavou zabliká. Beru to jako znamení, že se mám již vrátit do postele. 

Vycházím na chodbu a mnu si oči s myšlenkou, že si tak lépe přivyknu na tmu, i když cestu do pokoje znám i poslepu. Jdu chodbou, ale něco se mi nezdá. Jakoby se tady něco změnilo. Zavrtím hlavou a pokračuji dál, jsem jen prostě unavená. Dojdu na místo, kde bývají dveře do mého pokoje. Bývají ale teď tady nejsou, otočím se zpátky do chodby. Ale zjišťuji, že jsem uvězněna v nějakém skleněném boxu. Je to jen sen. Je to jen sen. Není to reálný, stačí se jen probudit.  Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit. Moc to nezabírá.

Mé srdce bije tak třikrát rychleji. Začnu pěstmi mlátit do toho skla, ale nic to s tím nedělá. Mám strach. Cítím se stísněně, jakoby se celý svět zmenšoval a já jediná zůstala stejně velká. Naposledy praštím do nádoby, která mě vězní a zády sjedu po její stěně dokud nesedím na zemi natáhnu nohy a zakloním hlavu. Slzy mi tečou po tváři. Na okamžik zavřu oči znovu je otevírám. Úplně nahoře zahlédnu jak se něco třpytí a celá skleněná krychle se rozbíjí a na mě padají skleněné střepy. Nestíhám utéct a tak si jen chráním obličej. Cítím jak se několik střepů prořezávají mou kůží. Chci křičet, ale nejde to, jsem příliš unavená, vyčerpaná, po všech těch probdělých nocích, Začnu si vytahovat střepy z rukou i nohou. Už zbývá jen poslední. Natahuji po ní  prsty. Upadám do tmy.

Probírám se na studené vlhké podlaze. Snažím se zjistit, kde to jsem, ale není tu nic, co by mi pomohlo určit místo. Zjišťuji jen, že se jedná o dlouhou chodbu, lemovanou dveřmi. Snažím se postavit, jenže znovu padám a nohou mi projede ostrá bolest. Podívám se na ní pod šerým světlem, jež vychází z špinavých svítilen na stropě. V noze mám nespočet ran různých velikostí a hloubek, z kterých vytékají potůčky krve. V té největší z nich je zabodnutý ostrý velký střep. Pomalu ho vytáhnu za doprovodu slz z bolesti. Okamžitě z ran začne vytékat krev. 

Zářivka nade mnou začne poblikávat a zdálky se ozvou kroky. Blíží se ke mě tmavá postava. Srdce mi začne zrychleně bít. Snažím se znovu postavit, ale pořád neúspěšně. Čím víc se postava přibližuje tím víc začínám panikařit. Snažím se plazit po zemi, ale jsem příliš pomalá. Postava je téměř u mě. Natahuje po mě ruku a já zavírám oči. Chytá mě a staví mě na nohy. Pořád mám zavřené oči a přesto vím, že teď stojíme v tváří v tvář. Třesu se strachy. Cítím její přítomnost, cítím jak dýchá.

Jsem v pasti a nemůžu nic dělat a tak se rozhodnu otevřít oči. Okamžitě lapám po dechu. Před mými zraky stojím já. Mé děsivější já. Přestože ta postava má po rukách i nohách sešité nespočet ran, zašitou ústa a vypadá spíše jako kostra obalená v modrošedé kůži s zacuchanou parukou, tak v ní poznávám samu sebe. 

Mrtvolně mi hledí do očí a v ruce drží střep, který jsem si před chvílí vytáhla. Stěží se držím na nohou jsem vyčerpaná. Nestačím ani mrknout a střep, který drží, mi končí zabodnut v břiše. Vhrknou mi další slzy a bolestí se kácím na kolena. Postava mizí a já před sebou vidím pouhou tmu. Cítím jak ve mě svíčka života uhasíná. Chci aby hořela dál. Nechci umřít, chci dál žít, ale je pozdě. Padám do nekonečné tmy.