Nejznámější pokus o vzkříšení slavného Jinotaje z hlediska šéfredaktorské teorie a praxe

Za účelem splnění mé zkoušky jsem byla nucena nahlédnout do cizího kousku života. Abychom společně mohli probrat a zhodnotit nejznámější pokus o vzkříšení Jinotaje, nahlédneme do minulosti, která nám vše uvede na pravou míru. Ukáže nám chyby, chování šéfredaktora a jeho redaktorů, ať už nezdar, či nadějný nový začátek…

***

Do místnosti pronikal matný sluneční svit, vzduch byl těžký a horký. Ve světelných paprscích se vznášely malé částečky prachu, které se usazovaly na dřevěné stoly a židle. Všechno bylo rozházené, neutišené, pusté.

„Co budeme dělat,“ tiché zašeptání prořízlo ticho, až sebou všichni trhli. Ve stínu velké skříně stálo několik osob. Tři dívky a pět mužů. Každý měl na tváři zkroušený a ztracený výraz. Před očima měli jejich milovanou redakci, která teď ležela pod vrstvou prachu, staré výtisky se válely po zemi a brka společně s nimi.

„Chci zpátky svou práci! Musím pracovat! Už to prostě nevydržím!“ vypískla poměrně baculatá dívka a následně si divoce odfrkla, aby dala silně najevo své rozhořčení. „Aspoň tady ukliďme, když už nic jiného…“

„POZOR! POZOR! Z CESTY!“ Křik se rozléhal všude okolo, nutil všechny přítomné zacpat si uši a zmateně se rozhlížet, kdo to tak ječí. Pak zaslechli kroky, nebo spíše dupot, který se rychle přibližoval. Šedovlasý muž hrubě vrazil do nejblíže postavených redaktorů u dveří a téměř je srazil k zemi. Vlál za ním jeho proděravělý hábit, vlasy všude rozházené, na tváři šílený výraz a jeho rychlé nádechy se smísily s překvapeným a radostným voláním jeho jména.

„Pane!“

„Jste zpět!“

„Mysleli jsme, že se už nevrátíte!“

Xenofilus Láskorád jejich řeči zastavil několika gestikulacemi rukou. „Ale promerlina, proč bych se nevracel, máme spoustu práce! Proč tu tak stojíte, jdeme! Tempo, tempo! Mám tolik nápadu, že mi asi pukne hlava, u šílených škrken!“

A pak nastal ten správný chaos. Redaktoři se rozeběhli, máchali hůlkami, uklízeli, sháněli potřebné pomůcky. Otevřeli okna dokořán, všechny udeřil příjemný jarní vzduch a naplnil je energií a elánem do práce.

„Pospěšte! Pospěšte, lidé nás potřebují, chtějí si nás číst!“ Pan Láskorád stál v samém středu dění a rozdával rozkazy, sám sem tam smetl palcem smítko ze stolu a sledoval, jak jeho redakce nabývá na pořádku a čistotě.

Za několik dalších minut byly všechny police plné pergamenů, různých štosů papíru, brk, inkoustů. Po zdech byly pověšené velké, malé nástěnky, které byly připraveny na zaplnění nápady a úkoly.Už konečně mohli začít pracovat.

Láskorád si poupravil plášť a spráskl ruce. „Výborně, nechť započne náš nový začátek. Překvapme naše přátele dalším vydáním Jinotaje, rozveselme je našimi články, obdařme je znalostmi!“ významně se odmlčel. „A teď práce,“ pravil a sledoval tak rozzářené výrazy svých redaktorů, kteří nadšeně přešlapovali z nohy na nohu.

„Gwen,“ pokývnul na baculatou dívku, která si stěžovala na nedostatek práce, „řekni, co máš za nápad.“

Gwen si otřela ruce do kalhot a nakrabatila čelo v hlubokém přemýšlení. „Vedlejší účinky a následky při čtení četby nebezpečného charakteru?“

„Co si pod tím máme představit?“ zeptal se zmateně vysoký muž s uhlově černými vlasy spláclými na čele. Zmateně se díval na Gwen přes tlusté obroučky brýlí a rukama si držel vytahané kalhoty, aby mu nespadly ke kotníkům.

„Ty si zatím nemusíš představovat nic, Georgi!“ vyjela na něj dívka a tváře ji samou zlostí zrudly. George se hluboce zamračil a spustila se hádka, do které se zapojili všichni. Až na Xenofiluse.

„Tak dost! DOST!“ Místnost se zase uklidnila. „Nechme to být, nikdo mi nic neříkejte, prostě pracujte, chci mít do dvou dnů výtisk!“ A tím ukončil veškerou debatu na toto téma. Otočil se na patě a hrdě odkráčel z místnosti.

„Já nevím, jak vy, ale já nemám absolutně tušení, co budu psát,“ prohlásil vysoký a vyzáblý mladík s téměř červenými vlasy. „Však termín je až zítra, času dost…“

„To teda ne, Felixi, okamžitě začni pracovat aspoň na obálce,“ přikázala mu Julia. Byla nejstarší ze skupiny redaktorů, u očí se jí objevovaly vějířky vrásek a v hnědých vlasech pramínky šedi.

„Nechce se mi, je teprve odpoledne…“povzdechl si Felix a opřel se zády o stěnu.

„A za chvíli bude večer, pak ráno a pak čas vydání!“ odporovala mu stále Julia a už si aktivně sedla ke svému místu, vytáhla pergamen a začala hořečnatě něco sepisovat.

„Aktivistko,“ protočil oči George a kouknul na hodiny. „Zvládnu tak tři články do pár hodin,“ slíbil a veledůležitě se posadil na své místo, vytáhl brk a protáčel ho mezi prsty. Loupnul očima po Julii, která si vytahovala další pergamen a odkládala první celý popsaný.

„Myslíte, že nám dá už nějakou výplatu, když se tak z ničeho nic objevil?“ přerušila ticho společně se škrábáním brku o papír Gwen a na chvíli se odklonila od své práce.

„Jestli nezaplatí, budu velice mrzutý,“ ozval se konečně poslední z redakce, James.

„Nezaplatí, pokud budeš jen tiše stát ve stínu a koukat na nás, jak tvrdě makáme,“ ucedila skrze zaťaté zuby Julia. Jako jediná se pořádně snažila, ale momentálně ji velice rušili, trhali myšlenkové pochody a vyváděli z koncentrace… a to nesnášela.

„Felixi? Koukneš mi na to? Je to dobré, co myslíš? Líbí se mi můj úvod, tak řekni…“ Felix si jen povzdechl a vzal si od Gwen její pergamen. Chvíli si četl, nedal najevo absolutně nic. „Tak co, líbí?“

„Jo, dobré,“ odpověděl suše.

„Jen dobré?“ vyjekla. „Musí to být lepší, co ti přijde nejvíc dobré?“

„Nevím,“ vyhýbal se odpovědi, „sám mám dost své práce.“

„Nic neděláš,“ poznamenala tvrdě a stále mu strkala svou práci pod nos.

„Já přemýšlím!“ odsekl a uraženě se vrátil ke svému stolu. Kouknul po Jamesovi, který stále nic nenapsal, i když sliboval plno nápadů, Julia už psala třetí pergamen, Gwen si cosi pro sebe mumlala a George si tam kutil něco ve svém koutku, neviděn, neslyšen.

Uplynulo několik hodin. Slunce vystřídal měsíc, redaktoři museli zapálit svíce a pozavírat okna, aby je nerušil od psaní studený noční vánek. Čas se krátil.

Všichni po pár hodinách změnili polohu, aby se jim lépe pracovalo, nebo v některých případech i spalo, jinak panovalo ticho, nikdo neměl na nikoho náladu, i když se těšili zase na společnou práci…

„Vstávat! Vstávejte!“ Gwen lítala od jednoho stolu k druhému a budila své kolegy. James byl rozplácnutý na prázdných pergamenech, zatímco Julia měla na obličeji obtisknutý inkoust. Zbytek zmateně mžoural do ranního slunce, co pronikalo skrze okna. „Brzy přijde, máte všechno?!“

„Ehm, ehm,“ ode dveří se ozvalo odkašlání a všichni strnuli v šoku. Přišel moc brzy…

„Tak se mi ukažte!“ zvolal Xenofilus Láskorád již více upraven a méně roztěkán. Pomalu obcházel redaktory a vybíral si od nich články.

„Výborně,“ pochválil Julii, když si od ní bral kvalitní tři články. „Felixi? Nechtěl jsem jen úvod, ale i hlavní pointu…“ zamračil se, když spatřil poloprázdný papír textu. I tak si jej vzal.

„Nejsem si jistá, zda je dobré, pane, přečtete si ho už teď?“

„Až budu mít čas, Gwen, později,“ odbyl ji a přidal její dílo na skromnou hromádku. George mu beze slov předal svůj jediný článek a dál se věnoval špíně za nehty.

„Jamesi? Tvá práce?“ oslovil ho šéfredaktor. Xenofilus začínal ztrácet naději i trpělivost. Chtěl už potěšit čtenáře, teď budou muset čekat… Proč nic neudělali, nic není podle jeho představ!

„Nestihl jsem to, měl jsem v plánu tři články, ale…“

„Sliby chyby! Co to s vámi je? Chci pořádné výsledky a vy mi dáte tak málo?“

„Dáte nám výplatu, pane?“ ozval se hlas kdesi z rohu.

„Jaká drzost, nic nedostanete, číslo není kompletní, nic, nic,“ zavrtěl rázně hlavou a ignoroval pohoršené výrazy pilných pisálků.

„V tom případě chci svou práci zpět,“ ozvala se Julia.

„Já taky…“

„Dejte mi můj úvod!“

Láskorád zrudl v obličeji a položil jejich práce na stůl. To byla poslední kapka. „Jak jsem řekl. Nic nebude, a když tím myslím nic, tak opravdu nic,“ řekl a opustil svou redakci, do které se už pak nevrátil.

***

Myslím, že je zcela očividné, že obnovení Jinotaje bylo neúspěšné s naprostým fiaskem ke konci. Ale kde nastaly chyby… Rozebereme si část minulosti pěkně popořádku. S dovolením bych začala s tím nejdůležitějším, ačkoliv vystupoval v dění velice málo. A to byla možná první chyba.

Šéfredaktor by se měl své redakci věnovat. Není nutné pořád, to rozhodně ne, správní pracovníci se musí naučit zodpovědnosti nad svou prací nebo samostatnosti. Ale i tak opustit je, nechat je se topit ve vlastní zmatenosti, nejistotě. Správný šéfredaktor musí umět popohnat k práci! To pan Láskorád neudělal. Místo toho, aby vyburcoval k práci, nabídl něco, co motivuje redaktory k masivnímu výkonu, odešel si odpočinout někam do neznáma.

Zmínila jsem motivaci… Ta patří mezi ty nejdůležitější složky k tomu, aby to všechno klapalo tak, jak má.

Bez motivace lidi pracovat nebudou. Pan Láskorád jim sice dodal dobrého pocitu jeho skromným proslovem při zahájení redakce, že budou rozdávat radost a poznání, ale že by slíbil něco, co je čeká za odměnu, to asi ne. A přitom to bylo nutné. První číslo a ono nic. Navíc se redakce musí spravedlivě podělit o výplatu.

A výplata je nejlepší motivace k práci. Kdyby Xenofilus na začátku slíbil peněžitou odměnu, jsem si stoprocentně jistá, že by James své tři články opravdu napsal, protože by měl důvod.

Důležitá je také komunikace a dobrá atmosféra, kterou musí šéfredaktor vytvořit. Opět v tomto směru zklamal. Když se lidi při práci smějí, vtipkují, hned se jim pracuje od ruky, lépe dýchá, spí. Utužování přátelských vztahů je také důležité, v tomto taktéž Láskorád selhal. Redaktoři se mu tam hádali, pořád se otravovali navzájem. Jak takto někdo může pracovat? Nemůžete ze sebe vydat dobrý výkon, když na sobě cítíte něčí pohled, co vás má spálit na popel, protože váš článek má tři strany a ne jednu, jako má ten vašeho kolegy.

Správný šéfredaktor by taky neměl být žádný slabý muž či žena. Musí si umět udělat ve své redakci řád. Něco zadal, a to taky bude mít na stole třeba do dalšího rána. Žádné omluvy, výmluvy, sliby. Nejsem si tedy jistá, zda redakce Jinotaje se tak dá vůbec nazývat, jelikož neměli absolutně žádný řád. Každý si jel podle svého, své nápady neměli jasné, promyšlené. Další chyba! Komunikace není důležitá jen jako tlachání v přestávkách, ale také ve smyslu konzultace o tématu článku, nebo spíše tématu čísla. A s tímto je opět Láskorád odbyl. U prvního čísla při obnovení by byla také vhodná porada, aby se řeklo co a jak, na tu pan šéfredaktor pozapomněl.

Pan Láskorád měl tedy poměrně velký podíl na neúspěchu redakce, a jelikož se to na vedení staví, měl by se toho ještě hodně naučit.

Přejdeme k samotnému složení redakce. Dámy mají přednost, takže se podíváme na Gwen.

Gwen bych zařadila chováním zřejmě do šuplíku k hujerům. Její prvotní nadšení k práci bylo opravdu potěšující, protože nadšený redaktor je dobrý redaktor. Svou práci také splnila, napsala článek, sice jsme se nedočetli, jaký byl, nicméně to nemění nic na tom, že do termínu měla vše, co si šéf žádal. Každopádně průběh jejího tvoření byl zcela zajímavý a odpovídá znakům hujera. Žádala se pochval, pozornosti… Začala svým kolegům lézt na nervy a to byli společně po dlouhé době teprve pár hodin. Je potřeba takové redaktory jaksi naučit správnému chování, aby věděli, že ptát se pětkrát za sebou na názor je už přespříliš.

Na rozdíl od Gwen, Julia se vyhnula nucené pozornosti a psala si jen to svoje, názor ostatních jí byl jedno, ale zase byla velice výbušná. Poučovala ostatní, něco se jí pořád nelíbilo. Nicméně práci odvedla dobrou. U Julie si nejsem jistá, zda ji zařadit spíše pod buřiče nebo tryskomyš. Zvládla tři články za jednu noc, ale její chování odpovídá buřiči. Dejme tomu, že je něco mezi tím. Jako tryskomyš je velice užitečný článek redakce. Zvládne toho jak bez tlaku, tak i pod tlakem mnoho. Buřiče také nesplňuje stoprocentně. Pouze z části. A to přesně u její tvrdohlavosti, píli. Takový krásný střed.

Felix byl ukázkovým příkladem lemry. Jeho tempo bylo vražedné, pohyby pomalé, měl stále čas. Tolik času, proč by se měl stresovat! Přitom to byl určitě nadějný redaktor, ale když po několika hodinách ze sebe dostal pouze úvod – to je velice mrzuté. Takové redaktory je také potřeba „vycvičit“, aby si nejeli své tempo, ale trošku přišlápli plyn.

V redakci Láskoráda jsem našla i slibotechnu. Bylo to dost očividné, že je to zrovna James. Slíbil a nedodržel. Nejhorší případ redaktora. Jak jsme si mohli všimnout, James zřejmě pod vyhlídkou odměny ze začátku slíbil tři články(možná to bylo také tím, jak Julia tvrdě pracovala.), ale skutek utek. Během noci nedokázal napsat ani čárku. Příběh nám sice neukazuje vše do detailů, ale jsem si jistá, že několikrát byl pobízen, aby článek začal. Jako správná slibotechna zřejmě řekl, že už začal, pak to ztratil a následně si pochroumal ruku, aby se neřeklo. S těmito redaktory musí být také hodně práce. Dá se ale snadno říct, že v redakci dlouho nevydrží, pokud se budou k práci chovat s takovým přístupem. Nikdo přece nechce mít pod sebou někoho, kdo nepracuje a jen se fláká.

A poslední z redakce nám zbývá George. Redaktor bez přívlastku. Splnil svou povinnost, sice jsme o něm v příběhu moc neslyšeli, ale pracoval pilně a svědomitě. Jeho článek nemusí být kvalitní, ale je odevzdán do termínu bez jakýkoliv výčitek svědomí. Takoví redaktoři jsou podle mě velice prospěšní a dobří, nicméně je lepší mít raději modrého mauriciuse, než redaktora bez přívlastku, ale rozhodně lepší, než dvě lemry.

Redakce měla opravdu velmi různorodé složení, nebyl tam však někdo opravdu dobrý, spolehlivý, kdo by nečeřil vodu. Šéfredaktor by si měl i správně vybírat. Nemůže brát jen toho, kdo mu první padne pod ruku s příslibem dobré práce. Musí být vždy o krok napřed a z pohovoru poznat, jaký zřejmě ten člověk je. Šestý smysl nutný k fungování a dobrému složení redakce.

V Jinotaji bych toho změnila hodně, chování, prostředí... Dalo by to spoustu práce a rozhodně nějaký spontánní příchod a začátek není dobrá volba. Vše by se mělo promyslet, rozvrhnout, a až pak začít uvažovat o založení, nebo znovu obnovení.

Být totiž šéfredaktorem není jenom o tom dávat úkoly a kontrolovat výsledky a sem tam zakřičet, je to hlavně o velké zodpovědnosti, empatii, trpělivosti, dobrých slovech a spravedlnosti.

***

Na konec své práce bych chtěla velice poděkovat mé profesorce Niane z Libelusie, která ve mně probudila vášeň pro psaní článků. Naučila mě opravdu mnoho věcí, byla po celou dobu, co jsem procházela Šéfredaktorským minimem, hodná, vstřícná, každé slovo, co napsala k hodnocení, mě posílilo a nabudilo k lepšímu výkonu. Každá návštěva hodiny či Komnaty nejvyšší potřeby byla pro mě radost. Děkuji jen Vám, že jsem mohla mít tu možnost u Vás studovat, byl to opravdu úžasný zážitek.

Emily Smith