Student: Lucy de Lioncourt
Kolej:Zmijozel
Školní rok: léto 2015

LektvaryZadané téma: Nejslavnější tvůrci lektvarů a jejich práce
Konzultant: Tydynka Flyová
Posudek: Milá slečno Lucy!

Se zkouškou jste se poprala velmi dobře. Myslím, že každý lektvarista by měl mít přehled jak o praktických záležitostech, tak by měl vidět i trochu dál, do teorie, vědět nějaké základy z historie. A vy jste předvedla, že vám to nedělá žádný problém!

Je jasné, že nemůžete obsáhnout vše, ale vy jste si to pěkně rozdělila podle období a zmínila jste vždy někoho, kdo je podle vás v daném období nejzajímavější - proč ne. A myslím, že jste vybrala velmi dobré osobnosti, které si to zaslouží.

Praktická část je také provedena skvěle. Jedná se o pozoruhodné lektvary a určitě byla skvělá zkušenost si je uvařit. Zvlášť ta Zelená smrt musel být zážitek - pracovat s takovým lektvarem je vskutku trochu nebezpečné, ale poradila jste si s tím velmi dobře. Jsem také ráda, že jste vybrala lektvary, které se neprobírají v hodinách a zkusila něco nového!

Přiložila jste i hezkou obrázkovou dokumentaci, která se sice do vypracování nevložila, ale zaslala jste jí externě.

Já jsem s prací spokojená, proto vám udílím známku Vynikající (V), kterou budete obhajovat u ústní zkoušky.

Tydynka Flyová
Hodnocení: Vynikající
Hodnocení propugnatio: Vynikající
Hodnocení cogito: Vynikající


Vypracování

OBSAH

1. Úvod

1.1. Co je alchymie

2. Teoretická část

2.1. Starověk

2.2. Středověk

2.3. Novodobí tvůrci lektvarů

3. Praktická část

3.1. Zelená smrt

3.2. Ohnivý životabudič

4. Závěr

 

1. Úvod

 

Lektvary a umění jejich přípravy, pokud nejsou tou zcela nejnáročnější kouzelnickou disciplínou, patří jednoznačně k těm nejsložitějším. Pro správnou přípravu lektvarů je zapotřebí plné soustředěnosti, dokonalé pozornosti a přesnosti a nulové chybovosti, jelikož i to nejmenší pochybení může mít (a většinou i mívá) katastrofální následky. Samozřejmě se může stát jen to, že se lektvar srazí a bude naprosto nepoužitelný, avšak v historii není výjimkou připravený lektvar, který vypadá téměř totožně jako jeho zamýšlená verze, avšak po pozření či jiném použití vykazuje naprosto opačné účinky. Proto je toto umění dodnes rozvíjeno, jako věda není příprava lektvarů ani zdaleka uzavřena a stále jsou i dávno vymyšlené lektvary zdokonalovány a vylepšovány, zatímco nové jsou denně vyvíjeny.

 

1.1. Co je to alchymie

 

Tvůrci lektvarů, nebo také alchymisté, jak bývají častěji cizím slovem označováni, jsou lidé zběhlí ve starodávném a tradičním umění alchymie. Její zástupci odpradávna tvrdili, že právě alchymie je základním stavebním kamenem lidského poznání a prvotním krokem k získání mocných schopností. Bývá popisována jako chemie toho nejpreciznějšího druhu, který umožňuje člověku pozorovat a poznávat mimořádné chemické reakce. Alchymie si kladla mnoho cílů, ale z historického pohledu typicky zahrnovaly zejména vytvoření legendárního kamene mudrců, schopnost přeměnit obyčejné kovy v ryzí zlato a vytvoření elixíru života, který poskytuje mládí a dlouhověkost.

 

Alchymie hrála (a ve světě kouzelníků dodnes hraje) významnou roli ve vývoji raně moderních vědních disciplín, ovšem výrazně se lišila a liší od moderních věd při zahrnutí hermetických zásad a postupů, jelikož využívá své zvláštní metody – bájesloví, magii, náboženství a spiritualitu. Jedno jí však nelze upřít, a to fakt, že je uznávána jako disciplína, která vedla k rozvoji chemie a medicíny. Zejména pak mudlovský svět vděčí starověkým alchymistům za vytvoření základních laboratorních technik, teorie, terminologie a experimentálních metod, na základě kterých mudlové pracují dodnes (samozřejmě s mnoha vylepšeními a zjednodušeními díky jejich moderním technologiím). Je však nutné podotknout, že i přes tuto nepopiratelnou zásluhu mudlové na alchymii v dnešní době pohlížejí se skepsí, jako na něco zašlého a hodného jen bab kořenářek a alternativních léčitelů, které nikdo nebere vážně. Mudlové si raději než pracovat na základě čtyř elementů, mystiky a symbolismu, vytvořili periodické tabulky, chemické látky a sloučeniny a celá jejich medicína je založena právě na tom.

 

Naštěstí kouzelnický svět stále alchymii obdivuje a uznává jako plnohodnotnou vědu, bez které by se ve svém kouzelnickém umění již neobešli.  Chápeme, že největší síla, ať už léčivá nebo jiná, spočívá v naprostém souznění s přírodou a v přirozeném využívání všech jejích darů, které nám zdarma poskytuje plnou náručí. Chápeme, že cokoliv uměle vytvořeného, co vzniklo přetvořením naturálních látek, ztrácí své schopnosti a naopak získává látky, které naše tělo nechce, nepotřebuje, či je dokonce pomalu zabíjí. Alchymisté od starých věků pracovali právě na tomto principu a neupustili od něj dodnes.

 

2. Teoretická část

 

Tato část je už podle názvu věnována teorii. Vzhledem k tématu práce jsem se rozhodla ji věnovat charakteristice několika nejvýznamnějších alchymistů v průběhu věků, a to podle vlastního výběru a osobních sympatií. Vzhledem k obsáhlosti tématu by totiž bylo nemožné je zde popsat všechny a zdůraznit veškerý jejich přínos pro dnešní přípravu lektvarů a alchymii. Téma jsem rozdělila do tří částí – alchymii a tvůrce lektvarů starověku, středověku a novověku, respektive současnosti.

 

2.1. Starověk

 

Alchymisté dávného starověku měli obecně několik velkých cílů – přeměnit obyčejné kovy v ryzí zlato, vytvořit lék na všechny nemoci a prodloužit život. Mezi prvotní alchymisty je možné zařadit kouzelníka z Číny jménem Dzou Yen, který žil ve čtvrtém století před Kristem za vlády dynastie Zhou. Je považován za zakladatele čínské vědecké myšlenky a připisuje se mu teorie o pěti elementech a energiích Yin a Yang, které ve svých alchymistických pracích využíval. Jeho zápisky jsou však dnes již ztraceny, dochovaly se pouze zkazky jeho učňů.

 

Je třeba jistě zmínit i africké staré mágy, kteří byli obzvláště zběhlí v astronomii a alchymii. Dokázali efektivně léčit pomocí nejrůznějších energií, kterým současní kouzelníci mohou jen těžko porozumět, žili v dokonalém souznění s přírodou a na rozdíl od pozdějších alchymistů a léčitelů se vyhýbali všemu umělému a chemickému – veškeré lektvary, které připravili, byly vytvořeny z kombinací darů Země. Samozřejmě že od těchto kouzelníků se nikdy nedochovaly žádné zápisky, vše, co dnes díky nim známe, se přenáší z generace na generaci ústně.

 

2.2. Středověk

 

Tuto dobu dokonale ovládl alchymista jménem Phillipus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, mnohem více znám pod pseudonymem Paracelsus. Žil v letech 1493 – 1541 a ví se o něm jen velmi málo. Byl to tajnůstkář, který kromě alchymie výrazně přispěl i na poli medicíny – byl pozoruhodně mistrným léčitelem. Alespoň na svou dobu. Jeho odvážné teorie od základů otřásly středověkou dobou a myšlením. Je mu taktéž připisován vznik Hadího jazyka. Jeho základní myšlenkou, na které budoval své teorie a na základě které pracoval, bylo to, že lidské tělo a organismus potřebuje ke správnému fungování kovy a minerály – byl první, kdo tyto látky využíval při léčení. Své vědomosti nabýval při cestování světem, kdy se setkával s nejrůznějšími léčiteli, moudrými ženami a šamany, kteří ho všichni podpořili v odhodlání začít s neortodoxním způsobem léčení lidí. Od roku 1991 je jeho podobizna součástí sběratelské edice čokoládových žabek v Bradavické škole čar a kouzel.

 

Ve středověké době však nesmí být opomenut Nicholas Flamel, který kolem 14. století vyrobil Kámen mudrců a spolu s ním i elixír života. Podařila se mu tedy velká část toho, oč usilovali starověcí alchymisté. Flamel se proslavil právě svou dlouhověkostí, kterou díky užívání elixíru života získal – zemřel až v devadesátých letech minulého století, po zničení Kamene mudrců se svým přítelem alchymistou – Albusem Brumbálem.

 

2.3. Novodobí tvůrci lektvarů

 

Ačkoliv obecně ne příliš znám, vybrala jsem si pro popis novodobé alchymie kouzelníka jménem Jan van Rijckenborgh, který napsal sérii knih a učebnic alchymie, ve kterých popsal alchymické transmutace a transfigurace, pomocí kterých lze změnit lidskou bytost v mystickou nesmrtelnou postavu. Jak je již z napsaného vidět a co mě zaujalo především, je obrovský posun od praktické alchymie k teoretické. Samozřejmě toto tvrzení nelze aplikovat na všechny současné alchymisty a tvůrce lektvarů, pravdou však zůstává, že v dávných dobách kouzelníci a čarodějky prostě lektvary připravovali, kdežto v časech nedávných se o nich začalo více psát než získané poznatky prakticky využívat a rozšiřovat. Tím se nesnažím kritizovat současný trend, jen poukazuji na zajímavost ve vývoji v tomto ohledu. Kouzelníci mají mnohem vyspělejší a dokonalejší prostředky k dalšímu bádaní, ale mnohem častěji a snad i raději zkoumají účinky již vymyšlených lektvarů, analyzují je a zapisují do učených knih, aby se z těchto mohly kouzelnické děti rovnou učit, bez přiložení vlastní kreativity a alchymistické intuice k dílu.

 

3. Praktická část

 

V této části jsou zevrubně popsány dva mnou vybrané lektvary, od jejich vznik, přes účinky, přípravu a způsob využití. Oba lektvary jsem si vyzkoušela připravit, své počínání zdokumentovala a vše řádně popsala.

 

3.1. Zelená smrt

 

Tento nápoj, respektive jeho účinky jsem na sobě pochopitelně nevyzkoušela, jelikož jak už z jeho pojmenování vyplývá, nejedná se o žádný nápoj lásky, nýbrž o směs, která může jedince se slabším imunitním systémem i zabít. Byl poprvé namíchán a použit v 15. století a víme o něm všechno tak dobře proto, že se zachoval v jednom mudlovském klášteře jako připomínka čarodějnictví a nebezpečí našeho světa pro počestné mudly. Nevíme ovšem, komu za tento účinný nápoj pro zneškodnění nepřátel vděčíme – můžeme jen a pouze hádat, proč a kým a vůči komu byl tento zabiják vytvořen. Účinky jsou popsány níže, po postupu přípravy a její dokumentace. Ingredience a postup jsou tedy následující.

  • půl poháru vody, ve které žijí žáby, nabrané o půlnoci
  • kalíšek šťávy z úponice jedovaté
  • 5 kapek šťávy ze suchého citrónu
  • 10 cm dlouhý ostrouhaný a roztavený kus krunýře třaskavého skvorejše
  • lžička drceného rohu lidožravého dvourožce
  • hrst housenek smíchaných a naložených na slunci s krysí slezinou

Lektvar se nejlépe připravuje v noci, ihned poté, co nabereme vodu z tůňky nebo rybníka, kde žijí žáby. Noční světlo také příznivě působí na sílu lektvaru a voda navíc nemá čas se „pokazit“ účinky vzduchu a dalších elementů. Do poháru s vodou vlijeme kalíšek, přibližně 25ml velký (to podle toho, jak silný lektvar chceme mít), se šťávou úponice jedovaté. Po nějaké té chvilce by se nám tekutina v poháru měla zakalit, to je chtěný účinek. Poté se musíme chvilku bavit, protože je potřeba ze suchého citrónu vymačkat pět kapek a nakapat je do poháru. Jakmile se nám to podaří, necháme pohár s tekutinou hodinu odstát. Mezitím je třeba v hmoždíři nadrtit roh lidožravého dvourožce a ostrouhat 10cm dlouhý pásek z krunýře třaskavého skvorejše. Ten nejprve roztavíme, až je měkký a poddajný a poté jej 9po uplynutí jedné hodiny) necháme na 20 minut vylouhovat v poháru. Následně vsypeme lžičku nadrceného rohu a nakonec rukou vymačkáme housenky (jakéhokoliv druhu) smíchané s krysí slezinou – ty je ovšem potřeba den předem naložit na dvě hodiny v dřevěné misce na slunci. Tuto směs tedy vymačkáme do poháru a tím je příprava dokončená. Pak už jen stačí 5 minut míchání dřevěnou vařečkou a nápoj je připraven k užití.

 

V tom nejlepším případě je člověk, který nápoj požije, pouze na mnoho a mnoho hodin znehybněn, jakoby paralyzován, téměř ani nedýchá, natož aby pil nebo jedl či vnímal. Proto byl v dávných dobách tak často vždy považován za mrtvého, ačkoliv tomu tak nebylo. Samozřejmě ty následky po takové paralýze často ke smrti vedly – dehydratace a podobně. Silnějšímu jedinci se však může jen spustit krev z nosu nebo mu může být několik dní ukrutně špatně, se zvracením a průjmem a podobně. Klasická „verze“ lektvaru způsobuje hluboké kóma, tedy stav podobný předešlému, ovšem zde člověk zůstává mnohem déle, dny až týdny a občas se nemusí ani probudit. Ta silná verze způsobuje postupnou smrt, kdy oběť zažívá hotová muka, jakoby se mu rozpouštěly vnitřnosti. Smrt nastává do několika hodin, v extrémních případech až po třech dnech. Na lektvar nebyl doposud nalezen protijed, takže pokud někdo pozře tu silnou verzi, může mu být léčiteli utrpení pouze zkráceno či zmírněno. Možnost na záchranu neexistuje. Nedomnívám se, že by mnou vytvořený lektvar měl takto fatální účinky, nepoužila jsem příliš velké množství šťávy z úponice jedovaté), ale i tak jsem ho raději zničila hned po jeho zdokumentování.

 

3.2. Ohnivý životabudič

 

Toto je poměrně mladý lektvar, který se však těší obrovské oblibě, a to jak mezi mládeží, tak staršími generacemi, jelikož každá skupina uživatelů si může přijít na své. Vděčíme za něj neznámé čarodějce, o které víme jen tolik, že žila v 18. století v lesní chatrči jako samotářka a celý život věnovala své obrovské zálibě – bylinkářství. Jako většina lektvarů i tento životabudič vznikl jako experiment, kdy čarodějka smíchala náhodné suroviny, které měla zrovna po ruce. Vznikl z toho nápoj, jehož účinkům se nestačila divit. Podle vlastních poznámek v knize lektvarů, která po ní zůstala, ji nabil takovou energií a chutí do života, že strávila několik dnů bez jídla a odpočinku putováním po okolí a sbíráním bylin a následnou tvorbou lektvarů a ani trochu prý nepociťovala nutnost si odpočinout.

 

Ohnivý životabudič má skutečně takové účinky. A když jsem psala o tom, že si jej oblíbili mladí i starší, je to z jednoduchého důvodu – starší generaci přináší podobnou radost a elán jako neznámé čarodějce a osmdesátiletí se opět cítí jako dvacetiletí. Mladí lidé jej využívají zejména při učení na zkoušky a při velkém stresovém vypětí. A právě i mladým kouzelníkům vděčíme za další poznatek o tomto lektvaru, a sice jeho účincích pokud se ho požije větší množství (3 – 4 poháry). Životabudič působí podobně jako alkohol jen s tím rozdílem, že se při jeho pití nepociťuje únava, takže člověk vydrží nespat a řádit celou noc i další dny a noci. Po vyprchání účinků se však dostavuje únava takového rozměru, že uživatel upadá do hlubokého spánku, ze kterého není schopen se celé dny vůbec probudit. Jednu výhodu oproti klasickému alkoholu však má, a sice tu, že po něm většinou není špatně. Většinou píši proto, že někteří umělci jej zkoušeli zkombinovat s obyčejným alkoholem a málem je to stálo život.

 

Životabudič jsem opět připravila a tentokrát i sama na sobě vyzkoušela. Ingredience a postup jsou tedy následující:

  • pohár dračí krve
  • 4 drcená zrna kardamonu
  • půl kořene scvrklofíku
  • 3 celé myší drápy
  • tři špetky citronové kúry
  • hrst hřebíčku

Při tvorbě lektvaru je nejdůležitější správně povařit dračí krev, s tímto musíme začít velmi brzy, aby se na dokončení vaření později nečekalo. Na mírném ohni by měla probublávat 11 hodin, než do ní začneme přidávat další ingredience. Jakmile uplyne potřebná doba, v kamenném hmoždíři rozdrtíme zrna kardamonu a půl kořene scvrklofíku na jemný prášek. Ten postupně vsypáváme do stále se vařící dračí krve za současného míchání proti směru hodinových ručiček. Poté po jednom vhodíme myší drápy, vcelku, ty se při dlouhém vaření nakonec samy rozpustí. Od tohoto okamžiku necháme povařit ještě další čtyři hodiny, než oheň zcela uhasíme a lektvar necháme pomalu vychladnout. Mezitím si nastrouháme citronovou kúru, kterou smícháme s hrstí hřebíčku. Naráz je vhodíme do vychladlého lektvaru, zamícháme dvakrát proti směru hodinových ručiček a necháme do druhého dne, tedy 24 hodin, postát, než bude možné nápoj konzumovat.

 

Dokumentaci přípravy opět přikládám níže. A považuji za důležité znovu upozornit na nebezpečí smíchání tohoto nápoje s alkoholem, stejně jako na ne příliš žádoucí účinek dlouhého a hlubokého spánku v případě konzumace velkého množství ohnivého životabudiče. Sama jsem vypila pouze jeden pohár a až do druhého dne večer nejenže nespala, ale vyklidila a vyčistila odshora až dolů celé zmijozelské kolejní prostory, jak jsem hýřila energií!

 

4. Závěr


Samozřejmě, že přínos starověké i novodobější alchymie pro naši dobu netkví pouze v lektvarech, které dokážou člověka buď úplně zničit, nebo naopak dokonale povzbudit. Jak už jsem zmínila na začátku své práce, výběr alchymistů i lektvarů pro praktickou část práce byl zcela můj a subjektivní na základě pro mě zajímavých témat a prací, kterými se zabývali. Tisíce let bádání a zkoumání a experimentování nám připravilo obrovskou škálu lektvarů, od léčivých a hojivých, přes povzbuzující a utlumující, darující nové schopnosti nebo způsobující nepříjemnosti, až po uchovávající život až zdraví či naopak jeho ničení. Jisté je také to, že toto odvětví nemá konce, dokud budou lidi oplývat jistou dávkou kreativity, není možné, aby se to nesmírné množství kombinací bylinek a dalších lektvarových přísad, spolu s postupem přípravy lektvarů, kde se stačí lišit o jedno zamíchání a vznikne něco zcela jiného, někdy vyčerpalo. Studium lektvarů je právě kvůli této náročnosti v preciznosti přípravy celoživotní záležitostí a vyžaduje stoprocentní nasazení.