Povinnosti a pravomoci šéfredaktorů hradních periodik a jejich osobnost

Osnova:

1, Úvodem

2, Byl jednou jeden…

3, Jaký, který, čí?

4, A tak jsme povinováni!

5, Maminka říkala, že můžu!

6, Závěrem

1, Úvodem

Nálada vůdce je nakažlivá.

(Jack Welch)

Úvodní citát, který jsem zvolila, otevírá téma, které rozebírám ve své práci. Důležitost šéfredaktora jakožto vůdčí osobnosti jsem se snažila vystihnout ve své holé podstatě, snažila jsem se nahlédnout na něj z více pohledů. Jen co slabounce zabrousím do historie, čeká vás kapitola o samotné osobnosti šéfredaktora. Následně se věnuji povinnostem a pravomocím šéfredaktora.

Ve své práci jsem se tu a tam snažila zapojit i hradní periodika do příkladů, přesto však v rámci zachování jakési úcty a snahy nevychloubat či nehanit (ať už sebe či jiná hradní periodika), jsem pojala tuto práci spíše v obecném duchu. Přesto však si myslím, že jsem se od obecného dostala často ke konkrétnímu, využívám příkladů z praxe, ale i nadnesených příkladů. Nyní však už pojďme k samotné práci.

2, Byl jednou jeden…

Na počátku všeho bylo slovo!

Slovo patrně jednoduché a nenáročné, na něhož se nabalovaly slabiky a množily se významy. Hromadily se vědomosti, které se k dnešnímu dni nakupily do nepojmutelného množství. Vytvořilo se písmo, vytvořily se jazyky. Vznikaly knihy. A později (konečně!) vznikaly i časopisy. A na počátku tohoto dlouhého vývoje bylo pouhé slovo!

S rozvojem novinařiny automaticky vznikaly nové funkce, ač některé později, některé dříve. Redaktoři. Korekce. Designéři. A pak, když už byla anarchie v redakci na spadnutí, musela se vymyslet funkce, která by vyřešila veškeré neshody – hlavní hlas.

Šéfredaktor. Velký šéf.

Poprvé se o tomto postu dozvídáme z dubnového úvodníku mudlovského plátku „Botička a zelenáč“:

„Milí čtenáři,

vydání tohoto čísla provází aprílové počasí. Zatímco tento úvodník píši, vyměnilo se za okny hned několik ročních období, očekávám jen padající trakaře. Trakaře však, pevně doufám, zůstanou v oblacích.

Není však pouze počasí, které působí lehce bláznivě. S tímto číslem přicházíme s naprostou novinkou v oblasti novinařiny. Byl jsem zvolen vedoucím měsíčníku „Botička a zelenáč.“ Šéfem. Vrchním vládcem, chcete-li. Zkrátka jsem šéfredaktorem, tedy hlavním redaktorem na poli tohoto časopisu.

Dospěli jsme k tomu v redakci po dlouhé a bouřlivé úvaze. Drazí čtenáři, však nemyslete si, že se něco mění! Časopis bude vycházet stále každý měsíc, nadšeně a jen pro vás! Články však budou, doufejme, uspořádanější a ona celá redakce snad bude působit tak trochu uspořádaněji.

Jistě to však posoudíte sami již na tomto čísle!

Příjemné čtení!

Barney Axamitt,

šéfredaktor“

Po tomto výstupu dospěla spousta redakcí k názoru, že to je velmi dobrý nápad. A zde se začali tvořit šéfredaktorské posty, šéfredaktorské povahy, šéfredaktorské typy.

3, Jaký, který, čí?

Ráda bych se prvně zaměřila na samotnou osobnost šéfredaktora.

Zaujímám názor, že osobnost šéfredaktora by měla ukazovat směr časopisu, směr periodika.  Od osobnosti šéfredaktora se odráží celý svět časopisu – obsah, vzhled, směr článků, projekty – pokud nějaké tvoří. Každý krok, každý čin, který šéfredaktor vykoná, bude mít na časopis dopad. Samozřejmě, šéfredaktorova osobnost by měla být komplexní – měly by se zde snoubit vědomosti, dovednosti, vlastnosti i temperament, zkušenosti jsou pak velkou výhodou, ačkoliv ne vždy (tomu se však ještě budu věnovat). Nabízím zde seznam vlastností, které si myslím, že by měl mít každý šéfredaktor.

a, Vyrovnanost. Hned první položka neplatí jen u šéfredaktora, ale řekla bych, že u každé vůdčí pozice. Být vyrovnaný, srovnaný sám v sobě, je dost těžké a málokdo to zvládne na stoprocentní úrovni. Tou vyrovnaností míním hlavně takové vnitřní vypořádání. Každý z nás má své plusy a mínusy, byla by hloupost mínusy popírat či plusy nějak extrémně vyzdvihovat. Je důležité, abychom znali své silné stránky, na kterých můžeme stavět, o které se můžeme v nouzi opírat, ale zároveň musíme znát a chápat i naše slabiny a pracovat s nimi tak, aby nám nebyli překážkou, nebo alespoň ne nepřekonatelnou bariérou. Je tedy podstatné tyto věci o sobě znát a umět s nimi pracovat.

b, Empatie. V tomto se patrně neshodnu se všemi šéfredaktory na hradě, ale můj názor je ten, že šéfredaktor by měl být empatický. A nejen vůči svým redaktorům a korektorům, ale také vůči veřejnosti. Vůči redaktorům je dobré projevit zájem o to, když je něco štve, když se s něčím trápí. A nejen kvůli tomu, že to bude mít dopady na jejich práci – ale už jen z prostého faktu, že jsme všichni na jedné lodi a měli bychom se tedy všichni společně umět podržet. K veřejnosti je empatie také důležitá.  Je třeba myslet na to, co vydáváme, co pouštíme do světa. Nebylo by opravdu vhodné napsat článek, který uráží všechny okolo. I slova dokážou ranit.

Je však pravdou, že je nutné vymezit empatii jisté hranice. Asi bych to popsala jednoduchým grafem:

Vlezlý, přecitlivělý  <-> Empatický <-> Lhostejný, necitlivý

Z grafu je snad jasné, že být příliš empatický může být i pro redaktora nepříjemné. Může to zavánět vlezlostí, případně slabostí. Když k vám přijde redaktor s pláčem, že nemůže napsat článek, protože mu umřela kočka, je pochopitelné, že vám to bude líto. Ale rozbrečet se s ním nad smrtí kočky, kterou jste vlastně nikdy ani neviděli, by bylo patrně nevhodné. A vezměme to z druhé strany – když se nad smrtí kočky zasmějete, pak mávnete rukou a řeknete, že vám je to vlastně jedno, ať ten článek prostě napíše, bude to absolutně špatně! Je dobré najít nějakou zlatou střední cestu. Soucit, ale všeho s mírou. Jako šéfredaktor člověk musí umět takové situace řešit, ovšem přiměřeně.

c, Schopnost. Ráda prohlašuji, že jsem jako šéfredaktor (v mém osobním případě i jako obyčejný člověk) všehoschopná! A to je vlastnost, kterou by měl podle mě šéfredaktor určitě oplývat. Samozřejmě, z prvního bodu už víme, že je dobré znát své limity. Přesto však, jsou lidé, kteří mají limity jinde, a tak je můžeme využít. Chceme nový design časopisu a o navrhování webu nemáme ani páru? Najdeme někoho, kdo to umí a je ochoten nám pomoct! Nejsou dotace? Tak najdu způsob, jak je sehnat! Zkrátka dobrá vlastnost šéfredaktora je umění si poradit s jakoukoliv situací. K tomu se pojí další dvě vlastnosti, které jsem původně chtěla zařadit zvlášť, ale myslím, že bych se v samostatných bodech pouze opakovala. Je to tvrdohlavost a trpělivost. Tvrdohlavost pro tu prostou schopnost jít si za svým (ale pozor – přes mrtvoly opravdu ne, vždy se dá najít schůdná cesta). Trpělivost růže přináší, říká jedna stará fráze. A je to tak – často budete na všechno jako šéfredaktor čekat. Na redaktory, na korektury, na nadřízené shůry, na lepší podmínky, na lepší design, na lepší dny. A ony přijdou!

d, Vůdčí typ. Asi to nemusí být vždy nutná podmínka. Ovšem myslím si, že člověk, co není povahou vůdčím typem, se nemůže cítit v pozici šéfredaktora (a vlastně jakéhokoliv šéfa) moc dobře. Vlastně si myslím, že je tu velký tlak a člověk, který nemá předpoklady být vůdcem, má docela náběh na vyhoření. Samozřejmě je možné, že jsou typy lidí, kteří by tuto pozici také zvládali, především tedy metodičtí a velmi spořádaní šéfredaktoři by se na tomto poli taky dokázali uživit – otázkou zůstává, jak dlouho, než by je to pohltilo?

e, Odolnost. Napadá mě modelová situace, kdyby mi přišli čtyři redaktoři najednou, každý s jiným problémem, ať už co do závažnosti či rozsahu, urgovalo by mě vedení, zrovna bych musela odepsat některým nespokojeným čtenářům a do toho začne hořet. To je stresová situace jako vyšitá. Protože stresové situace většinou nechodí postupně, abyste měli na všechno dost času. Ne, navalí e najednou a bouchnou vám přímo do obličeje. A to často člověk přemýšlí, jestli by nebylo lepší, sednout si do rohu a rozplakat se. A přesně v tom spočívá odolnost šéfredaktora. On se sesypat nesmí, nemá na to nárok (dobře, dejme tomu, že má, ale nechť se sype někde v soukromí). Musí umět všechny nadcházející situace řešit, a když neví, jak je řešit, tak zajistit způsob, jakým budou řešeny někým jiným. Musí se s úsměvem (to je samozřejmě nadnesené – pokud mu bude v redakci hořet, může se i zamračit) postavit příkořím osudu a nenechat se jimi sežrat!

Těch vlastností je mnohem více, ovšem abych zachovala co nejvíc samotnou osobnost jakéhokoliv šéfredaktora, nechci vyjmenovávat více vlastností. Je samozřejmé, že každý šéfredaktor je jiný, jedinečný, má jiné vlastnosti, se kterými pracuje – ono pak hodně závisí na tom, jak s nimi naloží.

Vlastnosti však nejsou jedinou složkou osobnosti šéfredaktora. Vezměme si ještě pár odrážek, než přejdeme k další kapitole. Co by tedy měl šéfredaktor ještě ovládat či mít?

- Informace. Je důležité o postu šéfredaktora něco vědět. Nemůžete si založit časopis bez jakékoliv znalosti toho, co se k tomu pojí. Takové informace se dají posbírat různě – z literatury, od předchozích šéfredaktorů, od jiných šéfredaktorů – našich vzorů. A je taky jasné, že na spoustu informací si musí začínající šéfredaktor přijít sám, protože je spousta věcí, které mu nikdo poradit nemůže.

- Zkušenosti. Jak jsem již řekla dříve, nejsou tak podstatné, jak by se mohlo zdát. Někdy mohou být dokonce na obtíž. Když máte z nějakého časopisu zavedené špatné zvyky, které nějakým způsobem mohou škodit časopisu – tak to přeci není dobře! Získávat zkušenosti a učit se z nich je také podstatné – je důležité rozlišit, co je dobré a co ne. I špatné zkušenosti mohou být přínosné, pokud se z nich budeme schopni učit.

- Pravopis. „Na co znalost pravopisu, vždyť mám lidi, kteří obstarávají korekturu!?“ Ano, máme takové lidi. A když opomeneme ten prostý fakt, že mateřský jazyk by měl každý ovládat alespoň na základní úrovni, je podstatné pro šéfredaktora, aby znal pravopis. Když pak kontroluje články redaktorů či sám něco píše, měl by vidět hrubky už z daleka. Samozřejmě, právo na omyl má každý, i mně se už tolikrát stalo, že jsem udělala nějakou fatální hrubku. Jako šéfredaktor se však člověk může potýkat i s takovým problémem, jako když vypadne korektura. Šéfredaktor nemůže přeci pustit do éteru nezkontrolované články, které mohou být plné chyb, ať už gramatických či stylistických.

4, A tak jsme povinováni!

Povinnosti šéfredaktorů bych si dovolila opět trochu rozdělit, jen tak, pro přehlednost.

Povinnosti vůči redakci

Začnu s tím nejpodstatnějším, alespoň z mého pohledu. Redakce. Místo, kde máte „svoje“ lidi. A je opravdu jedno, jestli je máte rádi (což byste patrně měli), nebo k nim cítíte averzi. Jsou to vaši lidé! Zodpovídáte za každý jejich čin, protože coby šéfredaktor je máte na starost. Jste dospělý a tohle jsou vaše velmi zlobivé, velmi neposlušné děti.

Jako povinnosti zde vidím:

Řešení problémů a různých situací. Nenechávat problémy v pozadí, řešit je hned, nechat za sebou čistý stůl. Nic není horšího než kupící se napjatá atmosféra plná skrytých výčitek.

Být oporou. Redaktoři zažívají, jako všichni ostatní, různé situace, které se jim mohou zdát krizové. Klíčovou roli šéfredaktora vidím i v tom, že své lidi (ten pojem se mi velmi zalíbil) podrží, když jim není nejlépe. Stejně tak si myslím, že je nutné, aby šéfredaktor ve vhodných situacích za svými redaktory stál. Samozřejmě ne, pokud redaktor hodí bombu hnojůvku řediteli do obličeje a řekne, že to má kvůli článku. Tak v tomhle za ním nestojíme, pokud jsme mu tedy ten článek nenakázali napsat.

Probírat s nimi redakční záležitosti. Ať už jde o nový vzhled časopisu, rozdělení článků či zrušená porada, všechno s redaktory řešíme. Je to důležité, protože redaktoři jsou srdcem redakce a je tedy podstatné, aby věděli, co se ve zbytku „těla“ děje. Nehledě na to, že jejich názory mohou být často velmi podnětné. Rovněž nezapomeňme na povinnost platit redakci odpovídající výplatu za odvedenou práci.

Povinnosti vůči hradu

Veřejnost. Veřejností myslím každého čtenáře, který kdy vezme náš časopis do ruky a zalistuje v něm. Myslím si, že je celkem podstatné, že by čtenáře neměl jakýkoliv článek nějak urážet nebo vyloženě diskriminovat. Stejně tak by měla být povinností jakási otevřenost, kdy by se mohl čtenář na cokoliv doptat či stěžovat si. Tato možnost tu je, ovšem ne vždy se to nějak řeší dále.

Ostatní. Myslím si, že je podstatné zmínit i povinnosti vůči jiným lidem, kteří se okolo šéfredaktora pohybují. Je to vedení koleje, jsou to přátelé mimo redakci, jsou to naše vzory. Vůči vedení koleje bychom měli odvádět odpovídající práci, za níž dostáváme dotace. Pokud dotace nedostáváme, ale vedení se přesto zajímá, měla by být povinnost sdělovat stav periodika či jeho postup. A pokud se vedení ani takto nestará, není naší povinností vůči němu v podstatě nic. Přátelé mimo redakci jsou většinou tou podporující složkou, která nás drží, když je to vedení časopisu tak trochu těžké. Jsou to naše prevence v syndromu vyhoření. Je to nepsané pravidlo, ale měli bychom se k takovým lidem chovat stejně s podporou, jako se k nám staví oni.

A k našim vzorům máme jednu velkou povinnost – nedělat jim ostudu! Činit je pyšnými na naši práci by byla ještě vyšší úroveň, ale pokud to nemůže být na špičce, tak ať to alespoň není pod zemí!

Povinnosti vůči časopisu

Z pohledu šéfredaktora vnímám kolejní časopis jako dítě. Jako vypiplaný systém, který nemusí být trvalý, ale který momentálně funguje, je živý a je tedy třeba se o něj starat. Jako šéfredaktoři jsme povinni zajistit životnost časopisu, starat se, aby v něm vycházely (pokud možno) kvalitní články. Musíme se taky starat o vzhled časopisu, o jeho zviditelnění. Musíme se snažit, aby nějak prospíval, a tak se snažíme ho nadzvednout nad ostatní časopisy (Módní patrola, Žáby, soutěže pro nováčky, Za Perem Fénixe). Jsme hrdí rodiče, kteří se snaží své dítě vychválit, přesto však je důležité mít stále na paměti, že každé z našich dítek stálo mnoho práce. Nezapomínat, nenechat ho usnout na gauči a sejít věkem. Máme povinnost vůči našemu časopisu.

Povinnosti vůči nám samotným

Jako šéfredaktor myslíte na tisíc věcí zároveň. Většina z nás vlastní nějaký blok, do kterého si píše nápady, podněty na porady či náměty na články. Na své lidi, svůj časopis myslíte často a intenzivně. Přesto však máme povinnost i sami k sobě, což je věc, na kterou se dost často zapomíná. Je důležité umět vytyčit meze, nežít pouze časopisem. Každý potřebuje oddech či čas na jiné věci. Přece jen, existujeme v době, kde se sbírají body zuřivěji než kdy dříve, mudlovské povinnosti jen narůstají, napětí může být zřetelné. Jako šéfredaktor by člověk měl umět vypnout. Měl by si dát oddech, odstup od takových povinností, občas nepřemýšlet nad tím, co se stane, když mi redaktor XY nedodá článek. Je tisíc způsobů, jak docílit odreagování, ať už je to procházka do lesa či dobrá kniha. Jako šéfredaktor se musíme naučit vypínat. Protože když nevypneme, vyhoříme – ať už dřív nebo později.

Je také podstatné si uvědomit (a znovu jsme u znalosti sebe sama), na co stačím a na co už ne. Pokud šéfredaktor cítí, že už svou pozici nezvládá, neměl by se jí držet horko těžko. Předat časopis do jiných rukou může být dost náročné, ale nezapomeňte na povinnosti vůči sobě. Největší povinnost, kterou vůči sobě šéfredaktor má, je nezhroutit se!

5, Maminka říkala, že můžu!

Tento nadpis jsem zvolila záměrně, protože mám za to, že existují šéfredaktoři, kteří mají pocit, že když vedou časopis, že si tam mohou dělat, co chtějí. S tímto názorem se tedy neztotožňuji. Je totiž spousta věcí, které určitě nemůžeme ani z naší slavné pozice šéfredaktora.

Pravomoci šéfredaktora spadají pod určité etické a morální zásady. Je samozřejmé, že hranice toho, co je morální/etické či nemorální/neetické je velmi pohyblivá a občas je těžké vystihnout, co je vhodné a co není. Když však zapojíme prostý rozum, většinou dokážeme odhadnout, co je či není publikovatelné.

Stejně tak můžeme trestat a odměňovat naše redaktory. Ale i zde jsou jistá opatření. Nemůžeme (ačkoliv bychom jistě často chtěli) je trestat fyzicky či nějak krutě týrat psychicky. Taky nemůžeme chválit nějak nepřiměřeně, asi by bylo zvláštní dát za pěkně napsaný článek dárek v hodnotě deseti galeonů (ačkoliv tohle by se zase určitě líbilo redaktorům). Zastávám zásadu (a už jsem ji opakovala tolikrát, že už mi to zní skoro naučeně), že káráme v soukromí, chválíme veřejně. Kárat se má tak, abychom absolutně nepodkopali celou osobnost redaktora, abychom mu nevzali veškerou motivaci ke psaní. Chválí se veřejně, ale pokud to nelze, tak alespoň sovou.

Můžeme také najímat nové redaktory či jakékoliv „zaměstnance“, které potřebujeme pro funkčnost. Můžeme je zaškolit, vysvětlit jim, co se má. Můžeme být na ně milí i přísní, k tomuto nejsou žádné jasné předpisy. Říká se, že je nejlepší vymezit hned ze startu pravidla, která postupně uvolňujeme. Ovšem to se nepovede vždy.

Můžeme svolávat porady, můžeme vypisovat odměny, můžeme sdělovat vedení, co podnikáme. Můžeme tvořit projekty, které pozdvihnou náš časopis na lepší úroveň.

Můžeme tvořit takový časopis, který za to bude stát, na něhož budou budoucí generace hrdé!

Můžeme tvořit dobrý tým, který se před sebou nebude ostýchat něco říct.

Můžeme být tím nejlepším nábojem hradní žurnalistiky, jaký si jen kouzelnický svět bude pamatovat!

6, Závěrem

Závěrem bych ráda dodala, že celou práci jsem psala s nejlepším vědomím, s tím, co si myslím, že v praxi funguje a co ne. Ne všichni se mnou mohou souhlasit, a asi bych si to ani nepřála. Sto lidí, sto názorů. Věřím, že se najdou redakce, v nichž by tyto mé poznatky neuspěly, kde fungují jiné principy a kde se šéfredaktoři dívají na celý koncept časopisu jinak. Každý nechť si najde svou cestu.

„Vůdce je významným ne pro svou sílu, ale pro svou schopnost dodávat sílu ostatním.“

(John C. Maxwell)

Poděkování

Ráda bych zde na posledních řádcích pronesla krátké poděkování, ač to není přímo zvykem. Chtěla bych tedy poděkovat slečně Niane z Libelusie za možnost skládat u ní zkoušku OVCE, avšak mé díky jí patří nejen kvůli tomu. Rovněž je mým vzorem v oblasti kolejní žurnalistiky a má pomoc v horské prevenci proti vyhoření.

Velké díky posílám i své celé redakci, za to, že mi pomáhají tvořit skvělý časopis, že vytvářejí perfektní atmosféru při poradách, a že mi celou dobu v mé funkci nepřestali býti oporou.

A nakonec díky všem, kteří se mnou tráví čas i přes mou občasnou šílenost. Vážím si vás!