Spektrum magických slov a jejich užití v praxi

Ačkoli slova vyřčená jsou prakticky neviditelná, rozhodla jsem se přirovnat spektrum magických slov ke spektru viditelného záření. Má to hned několik důvodů. Ten první je čistě estetický – barevné odlišení jednotlivých magických slov práci zpřehlední a oživí. Navíc mi toto jednoduché přirovnání poskytuje množství dalších návazností a krásně se na něm odráží jinak okem neviděné spektrum magických slov.

Barevné spektrum

Barevné spektrum obsahuje barvy od černé přes tmavě fialovou až purpurovou po červenou a karmínovou zpátky k černé. Zjednodušeně lze použít tyto barvy: červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, světle modrou, tmavě modrou a konečnou fialovou. Bohužel tyto barvy pro mnou vybraná slova ze spektra magických slov nestačí, proto zavádím další barvy: vínovou, růžovou, hnědou a modrozelenou.

Spektrum magických slov

Spektrum magických slov je spektrem velmi obsáhlým. Podobně jako barevné spektrum má mnoho odstínů, obsahuje nepředstavitelné množství slov a jejich různých podob. Samozřejmě nelze všechna slova pokládat za magická, ale jejich valnou většinu můžeme za magická označit. I obyčejná slova denního použití v sobě skrývají přehlíženou sílu, magii a energii. Záleží už jen na jejich užití.

Já se ve své práci budu zabývat dvanácti magickými slovy, které považuji za taková ústřední slova spektra magických slov. Nevybírala jsem ale slova, která bolí, nebo působí konflikty. I taková lze sice považovat za magická, protože i jedno slovo může způsobit takové škody, jakých by ani hrubá síla nebyla schopna, věřím ale, že pro tuto práci se více hodí slova příjemná, mírová, teplá. Každé slovo má svoji barvu, svoji energii a – hlavně svůj čas. Proto používám výběr dvanácti slov, dvanáctka je ústřední číslo, co se času týká (dvanáct měsíců na rok, dvakrát dvanáct hodin na den). Pochopitelně nebudu přirovnávat každé z magických slov k určitému měsíci/hodině. Magická slova sice mají svůj čas, ale rozhodně je nelze je považovat za jakási znamení zvěrokruhu, která odpovídají určitým měsícům v roce.

Opusťme tedy nudnou teoretickou část a skočme šipku/placák/jakoukoli-jinou-kreaci-skoku do části, která se konečně zabývá oněmi slovy s magickými účinky. Každé slovo má svůj vlastní příběh, který vysvětluje jeho magii a podstatu a hlavně – dává příklad jeho použití v praxi.

Nebyla bych to já, kdybych se v tuhle chvíli neodpoutala od pořadí barev v barevném spektru a postupovala klasicky od červené k fialové.

Děkuji

Děkuji – základní slovo dominující svou sytou vínovou barvou. Vínová je teplá barva, stejně jako slovo děkuji je hřejivá a navozuje takovou tu pohodu (se sklenkou vína).

Myslím, že snad ani nemusím říkat, jak silné toto slovo je. Míříme ho lidem, kterým jsme za něco vděční, míříme ho ovšem i jiným skutečnostem, kterým patří náš vděk.

Zábradlí bylo ledové. Sáhnout na něj znamenalo jediné – už nikdy se ho nepustit. Nebo alespoň do té doby, než přestane mrznout a nebezpečně studená a namrzlá tyč zábradlí zase roztaje. Foukal silný vítr, začínalo sněžit. První sněhové vločky se jí usadily v dlouhých kaštanových vlasech a po chvilce jejím teplem roztály. Další už tát nemohly. Na rukou měla omrzliny, klepala se od hlavy k patě. Byla taková zima, na kterou nestačí rukavice ani ten nejteplejší kabát světa. Byla taková ta vnitřní zima, na kterou ale nestačí teplý čaj. Byla taková ta zima na duši.

Rychle přelezla zábradlí a octla se vstříc nekonečné pláni, na jejíž konec nešlo dohlédnout. Vločky se sypaly kolem ní a vířily se tak, až se jí motala hlava. Zavřela oči. Stála pevně nohama na promrzlé zemi a ani se nepohnula. Soustředila se.

„Kde jste?!“ křičela do vloček. „Tak sakra kde jste všichni!“ Neptala se, odpovědi dávno znala. Všichni byli pryč. Seděli doma v teple a z malovaných hrnků upíjeli karamelová latté ze svých nových kávovarů, které si sami nadělili k Vánocům. Seděli v teple sálů kin, bavili se svými nejmilejšími a cpali se přitom popcornem, až se dusili. Seděli v teple v autobusech a vlacích a jeli za někým, kdo je čekal. Ji ale nečekal nikdo. Proto stála tady v té nekončící zimě.

Nechala myšlenky plynout a pohrávala si s představou toho, co sem přišla udělat. „Děkuju,“ vedralo se jí z úst. „Děkuju, světe, že jsem to tu mohla zkusit.“ …

Romantický konec pro romantické duše, které by kvůli takovému konci plakaly:

Nahnula se přes okraj mostu a noha se jí smýkla na ledu. Spadla, ale přeci se neoddala nekonečné temnotě. Koukla se směrem na zábradlí, aby zjistila, co se děje. Druhou nohu měla pevně přivázanou k zábradlovému sloupku. Vyškrábala se nahoru a rozhlédla se oběma směry. Nikde nikdo nebyl, ale i přesto volala do dáli: „Díky!“ A myslela si: Díky, žes mě to nenechal udělat.

Prosím

Prosím – slovo slušných lidí, kouzelné slovíčko, velmi velmi důležité. Bez slova prosím nelze nic žádat a nic očekávat. Prosím se oddává blankytně modré, protože slušné chování a užívání krásného a silného, ale přesto velmi prostého slůvka nás vynese až do nebeské výše.

Ty nevíš, jaký to je. Nevědět, kdo jsi a co tady děláš. Neustále se potloukat vesmírem a potlačovat tu otázku. Ty nevíš, jak těžký to je. Jak to bolí. Jak to nevědění hrozně bolí a jak s tím nemůžu nic udělat. To je na tom to nejhorší.

Ty nevíš, jaký to je. Být jenom někdo, kdo je tady vržený do tý propasti a zmatku. Být tady napospas všemu. Uprostřed ničeho a všeho. Čekající. Hledající, doufající, brečící a toužící.

Ty nevíš, jaký to je. Jak to bolí. Svět mě bolí. Svět mě bolí a já nemám na vybranou jako někteří. Ty nevíš, jaký to je. Topit se každý den. Nevědět, kdo jsi a bát se toho nevědění.

Zkus mě ale pochopit. Prosím. Ty nevíš, jaký to je. A nikdy to nezjistíš. Zkus to aspoň na malou chvíli. Zkus to pro mě, prosím. Protože mě to bolí. Já se potápím a lapám po vzduchu. Mávám rukama nad hladinou. Čekám. Doufám. Každou. Další. Vteřinu.

Miluju

Je něco více hřejivého a plného než příznačně rudá slova lásky? Miluju je slovo nadpozemsky kouzelné. I já jsem klesla k sentimentu a slovo miluji jsem oblékla do červeného hávu, jak se to často dělává.

Pro tohle slovo hraje důležitou roli výše zmíněný čas. Každý z nás potřebuje jinak dlouhou dobu, než se odhodlá tato slova někomu vyslovit a odhalit tím vše. Když tak ale učiní, je to něco opravdu velkého.

Je tma. Nic není vidět. Jdu tmou a jdu poslepu. Cestu znám, ale stejně se trochu bojím. Člověk se vždycky trochu bojí, když nevidí na krok a kdykoli na něj může něco vyskočit. Třeba ptakopysk. Nebo bažant. Nebo člověk v prostěradle na korbě autíčka pro děti rozhazující kolem sebe konfety, čokoládové bonbony a myší ocásky. Když jde člověk sám a potmě, má sklony přehánět a dramatizovat. A bát se. Sakramenstky se bát.

Ale já nejdu sama. A nejdu potmě. Nade mnou svítí tisíce milionů hvězd. Mě ale všechny nezajímají. Mě zajímá jen jedna, jen jedna jediná maličká hvězda, která je neuvěřitelně daleko. Která je tak daleko, že si to ani nedovedu představit. Ale přesto je blízko. Je tady se mnou. Ta hvězda totiž není jen tak obyčejná hvězda, není to jen jedna hvězda z milionu. Je to moje hvězda, je to můj nejvěrnější přítel.

Není už tady. Odešel. Už je to dávno. Ale to nevadí. Mám ho na té hvězdě jako malého prince. Sedí tam a kouká na mě a svítí mi na cestu. Nikdy mě neopustí, protože mě vlastně už opustil.

„Miluju tě.“

Není tma. Nejdu tmou a nejdu poslepu. Ale především nejdu sama. Už nikdy nebudu sama, už vůbec nikdy v celém životě. Mám totiž na nebi hvězdu, která mi svítí, směje se na mě a nikdy nepřestává být mým nejlepším přítelem.

Odpouštím (ti)

Romanticky růžové slovo odpuštění. Pro odpuštění je třeba lásky a určité míry empatie. Odpustit nejde všechno a každému. Růžovou jsem použila proto, že je barvou láskyplnou, něžnou, nenese v sobě nic zlého. I slovo odpouštím se oprošťuje od všeho špatného a vyjadřuje pochopení a usmíření.

Šli jsme spolu. Šli jsme spolu zasněženou plání. Šli jsme spolu bílou krajinou a zapadávali jsme společně do závějí. Měli jsme zmrzlé ruce, mrazem rozpraskané, špínu a sníh za nehty, červené nosy, kašel, mokré nohy s omrzlinami, ponožky na ždímání. Mráz je děsivý. Nechává působit svou mrazivou samotu a nechává nás všechny samotné a opuštěné. A zmrzlé.

„Hele, srnka, támhle u lesíka, vidíš?“

Všude ticho, lesní zvěř, sníh. Padá dál a dál. Vrstva sněhu za vrstvou. Padá vrstva za vrstvou. Jen ticho. A už nemůžeme. Nohy nám přirůstají k závějím a pořád je jen ticho. Už nikdy nedojdem do cíle, zůstanem tady. Spolu a v závěji, možná mrtví, možná živí. Zastavíme na chvíli?

„Já jdu dál.“

Už nejdeme spolu. Kolem dokola jen zasněžená pláň a já.

„Hele, srnka, támhle u lesíka, vidíš?“

Vidím jen bílou pláň. Jsem tu sám, srnky odešly, stromy utekly. Na koho se obrátit? Jak se zahřát? Ticho mi rezonuje v uších, které štípou mrazem. Kolem dokola ledový plech. Pálí to, bolí to. Nejde se toho zbavit. I poslední obilný klas přešel mrazem. Kdo mě zachrání?

Kroky křupou v promrzlém sněhu. Jihlávka, svatyně. Slunce se prodírá skrz zmrzlé mraky. Skrz zmrzlé. Promrzlá ruka je blízko. Jde z ní teplo, nebo se mi to jen zdá? Najdeme spolu zemi zaslíbení.

„Mrzí mě, že jsem tě tu nechal,“ řekne on. A já řeknu, že mu odpouštím. Najdeme spolu zemi zaslíbení.

Pomoc (mi)

Vyslovit tato slova znamená mít určitou dávku kuráže a odhodlání. Je to přiznání, že na něco nestačíme sami. Namyšlený člověk nikdy neřekne pomoc mi, nikdy se nepřizná, nikdy neuzná, že sám něco nezmůže.

Pomoc mi jsou teplá, oranžově teplá slova. Při vyslovení těchto slov se vlastně otvíráme, necháváme ostatní, aby vstoupili do našeho světa.

Bolí mě prsty. Snad že jsou tak krátké, vždyť ještě ani nezačaly. Musím se jich zbavit, vypustit je pryč, nechat je plout. Ať ta bolest odejde. Nechá mě se zvednout. Vysvětli mi plno věcí, proč se země rozdrolí v mé ruce, proč sněží na zelené lístky, proč se hlava točí jako kolotoč. Kde pramení potok, tam začíná krása. Musím tam jít a najít ji, nabrat ji do velkých zavařovacích sklenic, a pak ji jíst každé ráno a večer. Jednu polévkovou lžíci, to je medicína. A zajíst to sladkým bonbonem. Tak jsme to dělávali. Poplujeme potom mezi spadaným listím, potkáme lišky se stříbrnými kožichy a já se zeptám, kdo vynalezl čas. Držíme víru pevně za ruce a nepouštíme ji, i když nám slunce svítí ostře do očí. Ty mě znáš, ty taky a někdo dokonce víc než já. Zelené vlaky jsou fajn. A pistáciová zmrzlina. Chtěla bych sklízet len a dívat se ven. Nasávat vůni plnými doušky z těch pruhovaných peřin. Ty peřiny byly oranžovo bílé a ten hrnek byl modrý nebo hnědý. Byl tak hluboký, že jsem nedohlédla na dno. Rampouchy visely odevšud a učebnice byly tak zábavné, že člověk ani nechtěl jít spát. Mám problémy, všichni nějaké máme. Hledám ty růžové korálky a hledám sebe. Ztrácím se mezi větvemi, ztrácím se mezi nekompletními těly, utápím se ve své nesmyslné podstatě. Pomoc mi dostat se z ní ven, pomoc mi se najít v té směsici všeho. Podej mi ruku a vytáhni mě z mojí zmatené duše, která mě jinak udusí.

Promiň

Promiň úzce souvisí se slovem odpouštím ti, slovem promiň můžeme zároveň prosit o odpuštění. Vyslovením tohoto slova dokazujeme, že litujeme svých špatných činů a chceme, aby nám bylo odpuštěno.

Použila jsem žlutou barvu, protože žlutou vnímám velmi ostře a lehce negativně, ale ve výsledku je barvou veselou a pozitivní. Stejně jako slovo promiň následuje nějaký špatný čin a většinou po něm přichází určité vyřešení.

Promiň, jsem hrozná.

Nejsi hrozná. A už se mi nikdy neomlouvej. Nemáš za co, víš? Nejsi hrozná a nemůžeš být hrozná, jsi taková, jaká jsi. Nikdy se nikomu neomlouvej za to, jaká jsi. A už vůbec se kvůli nikomu neměň. Jsi taková, jakou tě bůh stvořil, jsi krásná a jsi jedinečná, všichni jsme jedineční. Za to se omlouvat přeci nedá. Nedělej to.

Dobře, už nebudu, promiň.

A za co se omlouváš teď? Za to, že ses omlouvala už dřív sama za sebe, za to, jaká jsi? Za to nemůžeš, pochop to už. Není třeba se omlouvat. Omlouvej se za ošklivé činy. Činy, ne za tvoje myšlenky, ty jsou tvoje, patří k tobě. Neomlouvej se za svoje vlastnosti, každý nějaké máme, i ty dobré, i ty zlé. Nic s tím neuděláš a promiň tomu nepomůže.

Přidělávám ti starosti, promiň mi to.

Teď už ti ale neprominu, stejně jako jsem ti neprominul kdy předtím. Nepřiděláváš mi starosti, přiděláváš mi radost a dáváš mi dobrou náladu, dáváš mi cenné podněty k přemýšlení. Jsi báječná bytost, o které se dá přemítat celé dny pořád a pořád. Protože ty by ses omluvila i za to, že dýcháš vzduch v mé přítomnosti a obíráš mě o něj. To sice děláš, ale dáváš mi toho na druhou stranu tolik, že bych ti za to měl platit. Děkuju ti a prosím, už se mi nikdy za nic neomlouvej, to já bych měl.

Ale neměl.

Neodmlouvej mi, já mám pravdu.

Promiň.

…

Chci

Slovo chci prostě musí být tmavé, červenohnědé až do barvy krve, protože vyjadřuje naše touhy a velmi silně sklouzává k ještě temperamentnějšímu slovu chtíč. Slovem chci dáváme najevo, po čem naše srdce a momentální rozpoložení prahne a vyslovuje naše přání.

Koukej, támhle letí motýl a tvoje zbloudilé myšlenky.

- To nejde, já nemůžu, nemůžu se na ně soustředit, potřebuju udělat ještě spoustu věcí.

Koukej, sklenice plná medu. A jak voní! Včely se k ní slétávají a bzučí, až není slyšet vlastního slova.

- To nejde, nemám čas to vnímat a dívat se.

Koukej, ten kluk co se ti líbí. Mává na tebe a dává ti pusu. A odchází. Ty stojíš a necháš ho jít. Vracíš se k nesmyslné práci, o které si myslíš, že je důležitá. Nedovolíš si ani chvilku rozptýlení. Proč? Trošku se za něco trestáš, trošku víc se bojíš udělat ten krok vpřed a odpoutat se. Sedíš jako přimrazená a bojíš se vyjít kupředu. Jaké je ale tvoje přání?

- Chci si užívat každou chvilku naplno.

Máš to v hlavě. Teď to ale musíš vyslovit nahlas. Musíš vyslovit pravdu.

- Chci si užívat každou chvilku naplno.

A teď už jseš skoro u konce. Nebojíš se. Teď mi dej ruku. Chytni se pevně a nech mě tě vést. Koukej, lidi lítaj a usmívaj se při tom na tebe. Máte mezi sebou zvláštní pocit a něco, co nikdo jiný neví. Teď skoč přes tu zídku a začni konečně dělat to, co doopravdy chceš. Co chceš?

- Chci tančit, zpívat a točit se. Chci utíkat a křičet a vzdalovat se. Chci utéct pryč tak rychle, až za mnou bude vír. Chci skákat panáka a obejmout tě. Vyzvat tě, zatančit si s tebou sólo, dát ti pusu a rozcuchat ti ty dokonale učesané vlasy.

Chceš prostě žít. Už bylo načase.

Svěř se mi

Slova svěř se mi literárně poskytují otevřenou náruč. Vybízí k vypovědění příběhu, něčeho, co nás trápí, a nedá nám spát. Tato slova poukazují na důvěru a ochotu pomoci.

Jsou zahalena modrozeleným hávem lesní tůně, ve které se utopíme stejně jako v něčím objetí.

Sedíš vedle mě a trochu se ošíváš. Mlčíš, jako to děláš vždycky, když jsi se mnou. Nevím, jestli se mě bojíš, nebo jestli jsi jen trochu stydlivá a ostýcháš se. Možná něco skrýváš a nechceš se z roztržitosti prozradit. Možná mě máš ráda a nechceš mě ztratit, a proto si držíš takový společenský odstup. Mě by to ale nevadilo, moje intimní zóna není veliká. Možná je ale právě ta tvoje velká. A já tě mám ráda. Musíš to vědět.

Mneš si ruce. Přetahuješ si dlouhé rukávy přes dlaně a jsi nejistá a lehce nervózní. Poposedáváš si. Hraješ si s vlasy jako malá holka, co je k smrti vyděšená a maminku má daleko. Ta tvoje je sice taky daleko, ale jsem tady já. Se mnou jsi vždycky v bezpečí. Podívám se na tebe a ty uhneš pohledem a sklopíš oči k zemi. Už nevíš, kam se koukat, a co s rukama. Přivádím tě do rozpaků, ale ty je musíš překonat.

„Tak už se mi svěř.“

Zavíráš oči a po tvářích ti tečou slzy veliké jako perly rosy. Na tohle jsi čekala, doufala jsi v to, ale hlavně ses moc bála, že ti to někdo někdy řekne. Protože teď to znamená, že musíš vyjít s pravdou ven. Už se nemůžeš schovávat.

„Neboj, dostaneš pak džusík s Olafem.“

Lehce se usměješ a strašně potichu začneš vyprávět. A mě mrazí v zádech a je mi těžko ta tebe. Beru tě za ruku a pevně tě držím.

Jsi hrozně statečná.

Překročili jsme magickou sedmičku a po ní i méně magickou osmičku a opouštíme slovesa, tedy slova, kterými vyjadřujeme nějakou „činnost, stav nebo změnu stavu.“ (Děkuji, tetičko Wiki.) Všechna tato slova by šla shrnout jedním, a to slovem přiznání, protože vlastně vším, co vyslovíme, se přiznáváme k určité „činnosti, stavu nebo změně stavu.“ (Ještě jednou díky, W.)

A opět se po hlavě vrháme na zbylá čtyři slova, která ovšem nejsou o nic méně důležitá a magická, než slova předcházející.

Tajemství

Tajemství je slovo neuvěřitelně magické. Dostalo tmavě modrou barvu, která navozuje temnou a tajemnou atmosféru blížící se noci. Skrývá v sobě něco velikého a hlavně něco, co málokdo ví, o to je toto slovo kouzelnější. Tajemství spojuje lidi, kteří jsou do něj zasvěceni.

„Pojď, honem!“

Jdeme zasněženým lesem. Naše kroky křupou ve sněhu a jinak je ticho. Takové to lesní, pěkné a příjemné ticho. Ticho plné klidu a pohody. A křup. Křup.

„Snad ti není zima?“

„Není. Je tu krásně. Co to na nás padá?“

„To jsou vločky. Sněhové vločky. Ty se potom spojí a udělají na zemi tuhle bílou peřinu, po které jdeme.“

„A kde se ty vločky berou?“

„Nahoře v mracích. Je tam veliká zima, proto se z kapek deště stanou malé ledové krystalky a ty potom padají jako sníh dolů.“

„To už se jim tam nahoře nelíbí?“

„Ale líbí! Jen jich je tam hrozně moc a jsou čím dál těžší a těžší, proto se utrhnou a spadnou všechny dolů.“

„A už se nikdy neuvidí...“

Jdeme dál a sníh křupe. Máme červené nosy a ještě červenější tváře a od úst nám jde pára. Míjíme holé zasněžené stromy. Pak ale projdeme pomyslnou stromovou bránou a objevíme malou zamrzlou tůňku.

„Myslíš, že mě to unese?“

Unese. Led je dost pevný, tak se kloužeme a padáme na sebe. Smějeme se a není nám ani trochu zima.

„Tady je ale krásně. Tohle místo bude naše tajemství.“

„Co je to tajemství?“

„Něco, o čem víme jen my dva. Nesmíš to proto nikomu říct, pak by to nebylo tajemství.“

„A není to škoda?“

Cesta

Slovo cesta nese zelenou barvu přírody, protože když se řekne cesta, mnohým se vybaví nějaký výlet přírodou nebo jen nějaká pěšina. Málokdo by chtěl jít po sterilním vydlážděném chodníku špinavém od pouličního shonu a špatné nálady.

Všichni pořád někam směřujeme a náš život je jedna velká cesta. A jdeme dál a dál, až je to někdy děsivé. Nebo ne?

Přišla a byla hrozně malá. Přišla a byla ostýchavá, milá a – jiná. Přinesla krabici sušenek a omlouvala se, že se možná po cestě rozmačkaly. Přišla a chtěla jenom obejmout. Nic víc. A pak odešla.

Chodila světem a rozdávala lásku, dobrou náladu a bezmezné množství energie. Šla svou cestou a svítila na cestu ostatním. Pomáhala. A byla neuvěřitelně skromná. Šířila dobro po světě a byla docela sama. Ale byla šťastná a vyrovnaná.

A co bylo dál?

Šla dál. A byla tím světlem. Byla bludičkou na nekonečné pouti. Měla vlčí srdce. A nejmenovala se Magdaléna.

Úsměv

Úsměv je to nejdůležitější a nejkrásnější, co máme. Vybrala jsem pro něj barvu fialovou, ale žádný specifický důvod asi nenajdu. Možná je úsměv fialový, protože voní stejně jako fialová levandule! Nebo protože chutná stejně sladce jako borůvky nebo Milka čokoláda!

Mračíš se na svět a svět se mračí na tebe. Je zataženo, slunko se schovává a nechce vylézt ven. Proč by taky chtělo, když se na něj takhle kaboníš. Možná brzo začne pršet. A taky foukat silný vítr. Je ošklivo. Mračíš se na svět a všechno je smutné a nepříjemné. Lidi se tě nevšímají. Tvoje duše zůstává bez klidu a ty si to neuvědomuješ.

A já se usmívám na svět a svět se usmívá na mě. Je zataženo, slunko se schovává, ale určitě za chvíli vyjde zpoza mraku, věřím mu. Už ho kousek vidím a je moc krásné. Asi začne pršet. Fouká vítr a nosí s sebou barevné listí. Všechno je barevné. Moje duše se směje se mnou. Je tu kouzelně a vesele.

Pojď se usmívat se mnou. Pojďme se usmívat vstříc budoucnosti, pojďme se usmívat na nebe, ať to slunko vyleze celé. Pojďme spolu roztančit naše duše, pojďme udělat lidem lepší den. Usměj se na každého zvlášť a očima a úsměvem jim popřejeme krásný den. Mějme se krásně. Usmívejme se bezdůvodně. Usmívejme se na celý svět a na každého, koho potkáme. Zachraňme ten šedivý svět. Zachraňme sami sebe.

A dostali jsme se na samotný závěr. Že slov ještě nebylo dvanáct? Pravda, nebylo. Ale poslední slovo si žádá náležitý úvod. Nemá žádnou barvu. Hraje totiž všemi barvami. Nemá ani žádnou podobu. Má totiž všechny podoby. Je proměnlivé jako chameleon. Není samo, je jich víc. A každý má to svoje. Já mám třeba trojsloví.

Žiju – blázním – jsem

Žiju tady a spousta věcí mě děsí. Žiju každý den dál. Možná jsem mr t v á. Možná jsem živá, občas nevím, kdo jsem. Plácám se kolem dokola a snažím se nebýt nudná a obyčejná. Dělám spoustu věcí a proplouvám všedním vesmírem. Piju zázvorový čaj a džusíky pro děti. S Olafem. Ujídám listy mé palmy Palíčky. Nasávám atmosféru cizího města. Občas jsem unavená a občas mám takové energie, že bych bosky tančila po kamení. Žiju z vesela, ze smutna, z lesa, ze sebe.

A blázním. Mám v hlavě spleť písmenek a myšlenek, ve kterých se sama nevyznám. Potřebuju mapu, ale nevím, kde ji sehnat. Zaháním svoje strašáky pod postelí. Plaším vlky za stromy. Nechávám utéct bandity mysli. Odpoutávám se od vnitřních démonů. Zkoumám, co se dá. Skládám nesmysly za nesmysly. Experimentuju. Divím se sama sobě. Jsem ztracená.

Ale především jsem. A už vždycky budu, i když nevím, co to znamená. Nerozumím světu, ve kterém jsem a musím být. Jsem ale ve více světech najednou. Jsem. Ale kdo jsem?

Otázka Kdo jsem? je ta nejděsivější na světě. Bojím se jí každý den a ještě jsem neodhalila její magii.

(Pozn.: Pozornému čtenáři neuniklo, že na tuto otázku se naráží už u příběhu slova prosím. Původně byl daný příběh zcela odlišný, nicméně po opětovném čtení práce a po opětovném hloubání a přemýšlení jsem nemohla jinak a tato – pro mě zásadní – otázka vyplouvá napovrch mnohem dříve, než by do původního celkového plánu zapadalo.)

Touto otázkou proto uzavírám svoji práci na téma spektrum magických slov a jejich užití v praxi a ponechávám prostor myšlenkám a odpovědím. Snad je někdy najdeme my všichni a nebudeme se je bát vyslovit.

Na úplný závěr chci poděkovat slečně Lilien za provázení mě tímhle spletitým, složitým a kouzelným světem magických slov. Z hodin Magie slova jsem si odnesla úplně nejvíc.