Dobrý den, zasílám vypracování.

Osnova

1. Úvod k muchomůrkám

 1.1 Co jsou muchomůrky

 1.2 Jak muchomůrku poznáme

2. Druhy muchomůrek

 2.1 Houby smrtelně jedovaté

 2.2 Houby jedovaté

 2.3 Houby vzácné a chráněné

 2.4 Houby jedlé

3. Muchomůrky v lektvarech

 3.1 Vlivy působící na muchomůrky

 3.2 Využití muchomůrek v praxi

 3.3 Sběr a skladování muchomůrek

4. Závěr

1. Úvod k muchomůrkám

1.1 Co jsou muchomůrky

Muchomůrky jsou houby z čeledi štítovkových. Tento rod zahrnuje asi 600 různých druhů muchomůrek. Ač se o nich říká, že jsou jedovaté, tak mnohé z nich jsou jedlé a některé dokonce vzácné. Mezi mudly panují zvěsti, že spousta z nich je smrtelně jedovatých, avšak my kouzelníci víme, jak je připravit do lektvaru tak, jak to potřebujeme.

Jak vzniklo jejich jméno?  Původně se muchomůrkám říkalo muchomorky, protože plodnice muchomůrky červené namočená v mléce a pocukrovaná se dříve používala na likvidaci much. Ty si na takovou sladkou dobrotu udělaly zálusk, nasosaly se a omámené padaly k zemi.

1.2 Jak muchomůrku poznáme

Muchomůrky se skládají ze dvou částí, prvním je plodnice, což je vlastně celá část muchomůrky, kterou vidíme, když roste v lese. Druhou částí je podhoubí, které je schované pod půdou. Plodnice se však skládá z dalších částí. Tou horní je klobouk, na kterém muchomůrky často mívají zbytky „pláště“ tudíž jsou na něm fleky, které se v dětských omalovánkách zobrazují jako bílé tečky. Tyhle „fleky“ bývají i někdy vystouplé.
Pod kloboukem se nachází lupeny, což je jeden z nejběžnějších znaků muchomůrek, podle kterých je můžeme poznat. Avšak lupeny mají i nějaké jedlé houby, například bedla. Pod kloboukem se nachází prsten. Nožička se nazývá třeň a někdy mívá i plachetku. Úplně vespod je pochva, připomínající prasklé vajíčko. Přesně z toho kdysi muchomůrka vyrostla.

2. Druhy muchomůrek

Rozhodla jsem se dělit muchomůrky podle stupně jedovatelnosti, protože mi to přišlo nejvíce zajímavé.

2.1 Houby smrtelně jedovaté

Muchomůrka bílá (Amanita phalloides var. Alba)

Občas se přezdívá i muchomůrka zelená bílá. Je poddruhem smrtelně jedovaté muchomůrky zelené. Poznáme ji podle čistě bílé plodnice. Musíme si dávat pozor, protože bývá často zaměňována se žampiony. Její výskyt je vzácný a roste v průběhu července až října.

Klobouček má hladký, lesklý a měkce masitý, zprvu je sklenutý a pak trochu plochý, jeho průměr se pohybuje kolem 6 – 16 cm.

Třeň připomíná kyj, bývá 7-15 cm vysoký a 1-2 cm široký.  Je pevný, hladký a bílý, ve své horní části se pyšní bílým vysutým prstencem.

Pokud muchomůrku dobře nepřipravíte, může se stát, že budete pociťovat nevolnost, průjmy. V tuto chvíli doporučuji navštívit zkušeného lékouzelníka, neboť kdyby jed začal poškozovat játra a ledviny, může se stát, že během 5-7 dnů umřete.

Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa)

Je stejně nebezpečná, jako ta zelená a může způsobovat smrtelnou otravu.

Klobouček má v průměru 5 – 10 cm, je kuželovitý, dále sklenutý a barvu má bílou. V mládí je lepkavý, později suchý a lesklý. Závoj vane z okrajů a je také bílý, to samé prsten.
Lupeny má husté a čistě bílé.
Třeň je štíhlý, cca 8 – 14 cm dlouhý a 1 – 1,5 cm tlustý, válcovitý, taktéž bílý a je šupinatý.
Vůni má nasládlou, připomínající syrové brambory.

Muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina)

Patří mezi halucinogenní houby a má na kontě nespočet otrávených lidí.

Klobouk má polokulovitý dosahující až 10 cm. Později je vyklenutý se žlutohnědou barvou a je pokrytý bílými bradavičnatými vločkami. Třeň je válcovitá a má podobnou barvu, jako klobouček. Nejčastěji ji objevíme pod duby.

Muchomůrka zelená (Amanita phalloides)

Je považována za nejjedovatější houbu široko daleko. Příznaky otravy se objevují téměř okamžitě, kdy se jed dostane do organismu a zasáhne důležité orgány.

Klobouk má průměr 6 – 16 cm a bývá sklenutý, hladký a lesklý. Mívá bílo-žlutou, zelenožlutou až hnědožlutou barvu, části plachetky na něm většinou nenajdeme.

Třeň je kyjovitá, 7 – 15 cm vysoká a až 2 cm široká. Má bílou až krémovou barvu a vyrůstá z tzv. „vajíčka“. 

Často se používá do lektvarů, které slouží k otrávení, neboť je nejspolehlivější a její sehnání není těžké.

2.2 Houby jedovaté

Muchomůrka citronová (Amanita citrina)

Je jedovatá houba, u které však tolik nehrozí smrtelné otrávení, avšak způsobuje žaludeční a střevní potíže.

Klobouček má polokulovitý, trochu zkosený dolů, hladký a světle žlutě zbarvený. Na jeho povrchu jsou bělavé až nahnědlé zbytky plach.

Lupeny jsou 4-12 mm široké.

Třeň má dlouhou 6-15 cm a širokou 1 – 2 cm. V horní části má také svůj nažloutlý prsten.

Zajímavostí je, že jeho bílá dužina páchne po syrových bramborách.

Nejvíce roste od června až do listopadu v jehličnatých i smíšených lesích, hlavně pod smrky a borovicemi.

Muchomůrka červená (Amanita muscaria)

Je jedovatá, avšak ke smrti dochází jen ve zlomku případů.

Klobouk má o průměru 8 – 20 cm. Zprvu je polokulovitý, později sklenutý. Barvu má od jasně oranžové až po nachově červenou. Je pokryt bílými bradavkami.

Lupeny má bílé, třeň také, ta je rovná bez kyjovitého vzhledu a pod kloboučkem má dlouhý prsten.

Roste v období července a listopadu.

Jelikož je typickým představitelem muchomůrek a její růst je hojný, používá se do lektvarů často (ne však do těch, co jsou určeny k požívání!).

Muchomůrka královská (Amanita regalis)

Je jedovatá houba příbuzná s muchomůrkou červenou.

Klobouček má široký 10 – 25 cm, takže se řadí mezi největší muchomůrky, je polokulovitý, sklenutý a později plochý, barvu má žlutohnědou. Lupeny jsou bílé, až lehce nažloutlé a třeň je 10 – 12 cm dlouhý, 2 – 3 cm široký. V horní části má prstenec nažloutlé barvy.

Roste od července do října zejména v jehličnatých lesích. Její jed způsobuje halucinace, stejně jako u muchomůrky červené.

Typickým příkladem využití v lektvarech je například lektvar pravdy, do kterého se používá jen malé množství této muchomůrky. Dotyčnému to totiž způsobí halucinace, že mluví s důvěryhodnou osobou a tak jí vše vyzradí.

Muchomůrka porfyrová (Amanita porphyria)

Je jedovatá houba, po které můžeme mít halucinace.

Klobouček má plochý o průměru do 10 cm. Barvu má šedou s fialovým či červeným nádechem.

Je známá svým nepříjemně zatuchlým zápachem připomínajícím shnilé brambory.

Muchomůrka slámožlutá (Amanita gemmata)

Je jedovatá houba, avšak k otravě může dojít až při požití většího množství plodnic.

Klobouk má průměr do 10 cm, prvně kulovitý, pak později plochý. Barvu má slámově žlutou, už podle jejího názvu. Střed je tmavší a postupně stářím bledne. Mívá bělavé útržky plachetky, ale může být i holý.

Třeň může být vysoká až 11 cm a je válcovitá.

Vůni má podobnou jako muchomůrka porfyová, také připomíná shnilé brambory. Plodnice se využívaly na likvidaci much.

Muchomůrka šiškovitá (Amanita strobiliformis)

Až byla tato  houba dříve považována za jedlou, nové objevy dokazují, že je za syrova slabě jedovatá.

Klobouk může dosahovat až 25 centimetrů, je v mládí kulovitý a v dospělosti plochý až vmáčklý. Prvně bývá bílý, stářím šedohnědý.

Třeň dosahuje až 20  cm a široká může být až 5 cm. Má rýhovaný prsten.

2.3 Houby vzácné a chráněné

Muchomůrka císařská (Amanita caesarea)

Patří mezi nejvíce ceněné jedlé houby, neboť to v dřívější době byla delikatesa pro římské císaře a papeže. Nesmí se sbírat

Klobouček má široký 8 – 16 cm, první kulovitý, avšak stářím se jí zašpičaťuje. Barvu má oranžovohnědou s kousky bílé plachty na povrchu.

Lupeny má zářivě žluté.

Třeň je válcovitý, 8 – 16 cm vysoký a 2 – 3 cm tlustý. Barvu má žlutou až hnědooranžovou s mohutným prstencem ve stejné barvě.

Roste hodně vzácně v listnatých lesích hlavně pod duby a kaštanovníky.

Do lektvarů se používá velmi zřídka, neboť i když má nejsilnější účinky díky své vzácnosti, tak je její sběr přísně zakázán jak ochránci přírody, tak Ministerstvem kouzel, protože jí hrozí vyhynutí.

Muchomůrka vejčitá (Amanita ovoidea)

Patří mezi velmi vzácné houby.

Klobouček může mít až 20 cm a v pláští je polokulovitý, později plochý. Barvu má bílou.

Třeň se směrem dolů rozšiřuje a může být vysoký až 15 cm a široký až 6 cm. Jeho barva je také bílá až krémová.

Roste v teplém prostředí, nejčastěji pod duby.

2.4 Houby jedlé

Muchomůrka ryšavá (Amanita fulva)

Patří mezi jedlé jedince z muchomůrkové čeledi, roste zejména od června do října v jak jehličnatých, tak v listnatých lesích.

Je poměrně vysoká a třeň má úzkou a válcovitou. Okraje kloboučku jsou rýhované, tenké a křehké.

Při skladování si musíme dávat pozor, protože má velmi křehký klobouček.

Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens)

Přezdívaná též masák. Klobouk může mít až 20 cm a je kulovitý, později až plochý zbarven do bělorůžové až červené barvy. Někdy bývá poryt bělavými útržky plachetky, někdy je holý.

Závoj má bílý a prsten mohutný ve žluté barvě.

Třeň bývá až 20 vysoký a může být tlustý až 4 cm, je válcovitý, bělavý a dole načervenalý.

V kulinářství má své ctěné místo, neboť je to jemná houba s nasládlou chutí, podobně jako bedla. Navíc si zasloužila i první místo o nejchutnější houbu.

Muchomůrka šedivka (Amanita spissa)

Klobouk může dosahovat průměru až 13 cm, v mládí kulovitý a v dospělosti plochý. Je pokrytý bělavými strupy. Třeň mívá mohutnou a válcovitou. Závoj je bílý a prsten také.

Má vůni podobou syrovým bramborám, její sběr se moc nedoporučuje, i když je jedlá. Pozor na zaměnění s muchomůrkou tygrovanou!

3. Muchomůrky v lektvarech

3.1 Vlivy působící na muchomůrky

a) Stáří

Jedním z nejdůležitějších faktorů vlivu je rozhodně stáří dané houby. Dle studií zkušení kouzelníci nedoporučují využívat do lektvarů muchomůrky jak příliš mladé, tak příliš staré. U těch mladých to není až tak akutní, ale ty starší by mohli mít neblahý vliv na účinek vašeho lektvaru, neboť by jim už mohly chybět látky, které v sobě měly, když byly ještě v „nejlepším věku“. Tudíž se tedy doporučuje používat muchomůrky, které mají zhruba rozměry, jako je uvedeno v atlasech, kdy dosáhly dospělosti. To můžeme i laicky odhadnout např. podle tvaru či velikosti klobouku, protože většina muchomůrek je má v mládí kulovité a v dospělosti jsou spíše rovné nebo mírně zahnuté. Není tomu ale tak u všech.

Tímto bych i chtěla upozornit na fakt, že do spousty lektvarů na našem hradě se využívají nezralé muchomůrky, kdy jde vlastně o muchomůrky, které ještě nedosáhly dospělosti. Těžko říct, zda-li je to v lektvaru opravdu potřeba, nebo je to jen marketingový tah, protože vždy je jednodušší čekat, než muchomůrka vyroste alespoň trošičku, než čekat do její dospělosti. Řiďme se raději ale podle receptů v knihách, neboť je možné, že se časem v obchodech objeví i jiné druhy muchomůrek.

b) Stav

Tím se myslí hlavně to, jestli jsou houby čerstvé nebo sušené. Tady si musíme dát pozor, jaké jsou do lektvaru potřeba. Na obyčejné lektvary, kde není uveden stav (nezralá, stará..) muchomůrky, stačí mnohdy sušené, avšak vždycky je lepší tam hodit něco čerstvého, než doufat, že to, co jste nasbírali na podzim před pěti lety bude ještě stále vyhovující.

Můžeme zde i zahrnout například i to, jestli muchomůrku zrovna neobývá nějaký nezvaný návštěvník. Pokud by se muchomůrce našel například slimák, byť jen malinký, mohlo by dojít ke špatnému pořadí vhazování ingrediencí do lektvaru, což by mohlo mít na svědomí výbuch, takže pozor na to.

Dále se nedoporučuje používat muchomůrky postihnuté plísní.

c) Druh

Další důležitý faktor, na který bychom si měli dát pozor. Je jasné, že do takového lektvaru, který má dodat našemu mazlíčkovi pocit sytosti, nepoužijeme bezhlavě tu nejjedovatější houbu, která může být. To bychom se očekávaného efektu nejspíš nedočkali, i když by mazlíčkovi bylo po nějaké době jedno, jestli má hlad nebo ne, tudíž fakt, že přestane po požití lektvaru uvařeného z jedovaté houby jíst, nemusí být nutně to, že lektvar zafungoval dobře.

d) Co vliv nemá

Mezi faktory, které nemají vliv na účinky muchomůrky v lektvarech, patří například prostředí, ve kterém vyrostla. Je téměř jedno, pokud jste ji sesbírali v lese, na zahrádce nebo doma v květináči.

Dále například nemá vliv to, pokud daná muchomůrka má na kloboučku "fleky"z pláštíků či ne, nebo jestli má utrhnutý prstenec, poškozenou pochvu, nebo jestli se vám klobouček oddělil od třeně. 

3.2 Využití muchomůrek v praxi

Bohužel se muchomůrky nevyužívají v našich hradních lektvarech až tak často, avšak to má svůj důvod. Jsou zrádné a tak se alchymisté snaží vymýšlet různé alternativy, jak se používání muchomůrek vyhnout, aby se předešlo různým otravám či dokonce smrtím jak u nás na hradě, tak ve světě. Nejednou jsem se setkala s názorem, že muchomůrky jsou jedna z nejnebezpečnějších ingrediencí do lektvarů. Jedovaté či smrtelně jedovaté muchomůrky pak ale nalezly uplatnění v jedech a lektvarech, které mají lidem způsobit nějaké potíže či dokonce smrt. Občas se však jedovaté muchomůrky používají do léků, avšak v malém množství, například do projímadel atd. To ale patří do rukou zkušeným lékouzelníkům a ne hradním studentům.

Na hradě máme dva lektvary, do nichž se nezralé muchomůrky přidávají.

a) Scrophularia officinalis

Prvním z nich je Scrophularia officinalis, který můžou vařit studenti od čtvrtého ročníku. Do lektvaru se kromě žejdlíku kravské moči, třetiny unce pískovcového prášku, dvanácti krtičníků, jedné šťávy z plodu bradavičníka a půl unce zhušťovala, přidává i sedm nezralých muchomůrek. Lektvar se používá na léčení chřipky a rýmy. Všichni dobře známe tuto nasládlou medicínu a její chuť má na svědomí Muchomůrka růžovka, která je do něj potřeba. Tuto muchomůrku není až tak těžké sehnat, tudíž se často nestává, že bychom do lektvaru museli házet muchomůrky jiné. Pokud nic jiného po ruce nemáte, rozhodně sáhněte jen po těch jedlých muchomůrkách, abyste si k té rýmě nepřivodili i průjem, nebo v tom horším případě, halucinace.

b) Lektvar sytosti

 Druhým lektvarem je lektvar sytosti určený pro mazlíčky. Přidává se do něj neoloupaný brambor, list lopuchu, muchomůrka, krtičník a violínová esence. Jakou muchomůrku použít? Je jasné, že to musí být opět jedna z jedlých muchomůrek, aby nám mazlíček nezaklepal bačkorama. Doporučuje se tedy opět růžovka, avšak je možné přidávat i ryšavou či šedivku. Je důležité vědět, jestli tam opravdu dáváte muchomůrku jedlou, protože například šedivka se snadno zamění s tygrovanou a to by mazlíčkovi mohlo způsobit smrt.

3.3 Sběr a skladování muchomůrek

V dnešní době už není tak těžké si muchomůrky obstarat, protože je na světě několik specializovaných lektvarů pro ingredience do lektvarů a tak se nemusíme vydávat sami do lesa. Pokud i přes to chcete mít muchomůrku přímo z lesa, měli byste si nastudovat, jakou máte sbírat a jak vypadá, nebo podle čeho ji poznáte. Dobré si je i zjistit, v jakém období roste, neboť byste ji vůbec nemuseli najít. Jednodušší způsob je zajít si do prodejny, kde jsou ingredience k dispozici. Pokud si předem něco o muchomůrce zjistíte, nebudete mít problém s výběrem, abyste vybrali tu pravou, cca rozměrově v době její dospělosti, nekupujte příliš starou nebo příliš mladou. Výjimkou jsou tedy naše lektvary, do kterých se používají muchomůrky nezralé, tedy musí být ještě mladé, takže na to pozor.

Mladé muchomůrky poznáte většinou podle toho, že je jejich klobouček ve tvaru vajíčka a je malinká. Ty starší bývají většinou více uschlé a popraskané.

Některé houby však nejsou k dostání, například prodej smrtelně jedovatých hub se zakazuje, ale naopak je není příliš těžké najít v přírodě.

Skladování nezralých muchomůrek se nedoporučuje, protože můžou plesnivět, oschnou a pokud je usušíte, už by to na daný lektvar nemuselo mít tak dobrý vliv a účinek by nemusel být uspokojivý. Navíc pokud je potřeba nezralá muchomůrka, těžko ji uchováte v tomto stavu po delší dobu. Doporučujeme tedy spotřebovávat muchomůrky cca do dvou dnů od zakoupení.

Pokud není v lektvaru uvedeno pořebné stáří muchomůrky, je možné využít i sušené kousky. Skladujte v suchu.

4. Závěr

Ač se může zdát, že výběr muchomůrky může být jednoduchý, není to jen tak. Měli bychom si být jisti, jakou muchomůrku do daného lektvaru můžeme použít, abychom předešli různým problémům. Není tedy radno si s touto ingrediencí zahrávat.

Chtěla bych i na závěr také poděkovat paní profesorce Tydynce Flyové, která mi umožnila u ní tuto zkoušku skládat, dále i paní profesorce Anně Marii Salomeové, u které jsem studovala první a třetí ročník tohoto předmětu. Děkuji.

Použité zdroje

Theodisus Mavius Ridcherds: Rukověť alchymistova aneb lučba pokročilého

Theodisus Mavius Ridcherds: Předpisy lektvarův služebníků prospěšníš

http://houby.pidisoft.cz/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Muchom%C5%AFrka