Síla emocí v poezii

Emoce jsou pro poezii hnacím motorem, nábojem, náplní. Jsou stejně důležité jako slova, jimiž jsou emoce vyjádřeny. Jakákoliv emoce sama o sobě vytváří tlak na duši, a když je ten tlak už téměř neunesitelný, je podle mě nejlepším způsobem uvolněním popsat jej slovy. A nejlépe slovy, která spolu dohromady popíší stav duše. Není to ale jediný způsob. Někteří lidé píší verše, někteří povídky, jiní kreslí nebo malují a další třeba tvoří sochy. Také se emoce dají vyjádřit hudbou.

Emoce = pocit. Ale aby mohl člověk své emoce vyjádřit poezií, je nezbytná i fantazie. Fantazie je podle mě jednovaječným dvojčetem emoce. Není totiž pravidlem, že čím silnější emoce, tím hlubší verše. A to je právě na fantazii. Na druhou stranu není špatných veršů, protože každý básník tak odhaluje svou duši na veřejnost a slovo od slova je napsáno tak, jak pisatel cítí. Někomu se to nemusí líbit, ale to spíš svědčí o nedostatku emocí a empatie. Nelze napsat báseň prostou emocí. Pak už totiž nejde o poezii, ale o hromadu různých slov bez náboje. A taková „poezie“ už se zkrátka nelíbí snad nikomu. Prostě to není poezie.

Emoce můžou přijít samy od sebe, ale obvyklejší je, že jsou něčím vyvolány. Vyvolat je může třeba pohled na východ nebo západ slunce, poslech nějaké hudby nebo zpěvu, obrázek miminka, koťátka, jakéhokoliv mláďátka, nebo naopak stařečka nebo stařenky, zamilovaný párek lidí bez ohledu na jejich věk a podobně. Dalším vyvolávačem emocí jsou přírodní živly. Prudká bouře, blesky a hromy, rozbouřené moře. Pohled na měsíc v úplňku na temné obloze i miliardy hvězdiček. Když zuří venku pravá letní bouřka, blesky křižují nebe jeden za druhým, hromy ohlušují a z nebe padají provazce vody, bere mě velké vzrušení a emoce se ve mě melou jedna přes druhou. Bouřky mě inspirují nejvíc, ale zatím nejsem schopná je usměrnit tak, abych byla schopná své pocity vyjádřit. Jsem tím vždy silně znepokojena, ale jednou, jednou se to podaří. Emoce také mohou být vyvolány chováním ostatních lidí kolem. Pokud mě milovaná osoba obejme a políbí, jsem hned šťastná. Pokud mi někdo za něco vynadá, můžu mít vztek, nebo být smutná. Pokud na mě mrkne milý chlapík, cítím se spokojeně, a když nedejMerlin zemře někdo z mých blízkých, nastupuje hluboký smutek, někdy až deprese.

Zvláštní je, že poezie se rodí spíš z depresí a smutku, než z radosti a štěstí. Námětem na jímavou báseň je daleko pravděpodobněji rozchod než nově začínající vztah. Jakákoliv smutná událost poskytuje mnohem víc podnětů k psaní poezie než jakákoliv radostná. Možná je to tím, že když má člověk radost, emoce z něj září a jelikož se té radosti zbavovat nechce, nechává si ji velkou část v sobě a nemá potřebu ji nijak ventilovat, zatímco ty smutné věci tíží na duši a když je básník poskládá do veršů, uleví si a alespoň částečně se té tíhy zbaví. Básníci vlastně nikdy neměli lehký a radostný život. Píší o svém trápení, zhrzených láskách, marnosti a slavnými se obvykle stanou až po smrti, kdy už o radosti ze své slávy nemůžou napsat.

Mě osobně se daří emoce vyvolávat poslechem hudby a zpěvu. Spojení hudby a slov je mocná múza. Velmi ráda tvořím básně pod vlivem písní. Nejlépe na mě působí metalové a rockové balady. To spojení tvrdé hudby a něžných slov je velice magické. Zrovna tak klasická hudba. To je pro mě přímo rozbuška pro explozi emocí. Někdy jsou tak silné, že mám pocit, že vybouchnu. Melou se ve mě, otírají se o různá slova, a ne, a ne je poskládat, zachytit myšlenku, popsat pocit slovy. Musím pak chvilku počkat, než se ten rej usadí. Někdy z toho vzniknou verše, někdy se vše rozplyne do ztracena.

Dalším spouštěčem emocí jsou pro mě obrazy s fantaskní tématikou, fotografie divoké přírody a šelem. Miluji obrazy od Victorie Frances. Její obrazy vypráví příběhy. A ne ledajaké. Vypráví je ve verších. Ústřední postavou bývá čarodějka a její kočka nebo padlý anděl, nebo upírka. Dalším mým oblíbeným autorem obrazů je Luis Royo. Zobrazuje ženy bojovnice, padlé anděly a podobné. Zrak je důležitým spojením mezi obrazem a emocí. Stejně tak sluch mezi zvukem a emocí. To ale neznamená, že slepý nebo hluchý člověk je o emoce ochuzen. Takový vidí a slyší srdcem a duší.

Někteří lidé spouští své emoce užíváním alkoholu a drog. To ovšem není můj případ. Abych viděla a cítila nepotřebuji žádná povzbuzovadla nebo mámidla.

Emoce si dokážu vyvolat i vůněmi. Někdy je s nějakým zážitkem spojená i nějaká vůně, která vždy, když ji ucítíme, nám situaci připomene a my v tu ránu cítíme to samé, jako kdysi, když jsme situaci prožívali. Někdy emoce přijdou slabší, někdy i silnější než prve, ale přijdou vždy.

Síla emocí pomáhá najít básníkovi vhodná slova. A ne ledajaká slova. Naše česká řeč je nejbohatší jazyk a má nepřeberné množství výrazů. Jediná věc se označit nejen jedním, ale několika slovy. Emoce nám svou silou napovídá ty nejsilnější přívlastky. Slovo bez přívlastku je vlastně strašně chudé.

Nejvíce mých veršů ale vzniká pod vlivem poslechu hudby. Tak jako právě tyto:

JE ČAS JÍT

Když už byl vydechnut poslední dech,

Když zmizel za kopcem sluneční svit,

Když uschl dokonce i suchý mech,

Nastal čas rozloučit se a jít.

Když už pak lidem není co říci,

Když už pak světu není co dát,

Přišel čas sfouknout svíci

A nechat tu vše, co měl jsi tak rád.

Až dopředou přadleny života nit

Až pominou důvody, pro co lze žít

Až dopíšeš za textem poslední tečku

Pak přijde ten čas, čas jít.

K této básni mě inspirovala skladba projektu Mägo de OZ, Es hora de marchar.

Videoklip ke zmíněné písni ve mě vyvolává smutek, a tak trochu bezmoc a pod vlivem těchto emocí mi slova plynu z duše skrz prsty do klávesnice a na monitor, nebo skrz tužku na papír.

O básnických prostředcích popravdě příliš nepřemýšlím a vidím je, až když si napsaný text přečtu. Tedy zde u této básně jsem použila metaforu, eufemismus, epizeuxis a inverzi. Snad jsem nic nepřehlédla. Podle mě se k básním o umírání a smrti hodí nejvíce metafora a eufemismus. Je to velmi smutné téma a oba zmíněné básnické prostředky ji zjemňují a vypráví o ní, jako o něčem, čeho se nemusíme bát, i když se toho bojíme.

NOČNÍ OBLOHA

Hvězdičky blýskavé, tolik krásy ve vás.

Ale kdo to ocení?

Jen básník, co najde si na vás čas

V létě, na jaře, v zimě i v jeseni.

Nezměrná dálka je v obloze noční

A láká. Pojď blíž!

Roztáhni křídla a vzlétni.

No tak, snad se nebojíš.

Kam tělo nemůže, pošli svou duši.

Bohatý ten, čí KA létat zná.

Chuďas, kdo na zem jen kouká

A počítá, komu co dluží a kdo co mu dá.

Hvězdičky ze zlata, co těžit se nesmí

Vy znáte, co mnohý ni netuší.

Vy střežíte každého, kdo na vás vzhlíží,

Kdo nějaké slzy má na duši.

Vy mlčenliví strážci štěstí i trápení

Lampičky pro víly zbloudilé.

Chci stát ve vaší tichounké záři

Při svém poslední defilé.

Tato báseň vznikla při pohledu na noční oblohu posetou miliony hvězdiček. Zde jsem použila metaforu, personifikaci a epiteton. Pro povídání si s přírodou a živly je nejlepší personifikace, protože vše, co je kolem nás, má duši. A vše, co má duši, je tím pádem živé, i když se to na první pohled nemusí tak jevit.

Další báseň byla inspirována obrazem od Victorie Frances:

POZDĚ

A už je pozdě. Už je po všem.

Co jsem to, nešťastná provedla?

Na rukách krev zasychá, na šatech bledne

Vždyť já jsem svou lásku podvedla.

Nevěděl, netušil, co zřejmé být mělo.

Já duši nemám. Mám jenom tělo.

Chladné a bledé, jak měsíce tvář.

Nesnesu, nesmím na slunce zář.

To on je na vině. To jeho srdce živé

A krev vášní zpěněná.

To on to vše zavinil.

A ne já. Ne já.

Podstata temnoty zbavena okovů

Vždy touží po krvi.

A zase a znovu.

Ta tepna na krku tvém tolik moc lákala...

Dál už nic nevím.

Já jsem tě zabila.

Opět jsem použila metaforu a také oxymorón. Metafora je vůbec oblíbeným básnickým prostředkem. Vlastně nevím, že by mohla existovat báseň bez ní. Pro básnické vyprávění tragického příběhu se oxymorón velmi dobře hodí. Lze tak vyjádřit nevyjádřitelné.

Poezií se ale dá nazvat i takové to žertovné veršování. I tam jsou emoce. Veselé emoce. Ty prožívám vždy, když sleduji své kočky při hrách. Jednu takovou veselou říkanku přidám, protože i když veselých básní s emocemi se vyskytuje stejně jako máku v tvarohových buchtách, patří to k tomu.

Dopředu i nazpátek

Sleduji hru koťátek.

Předou, předou svoji nit,

Nejdou ničím zastavit.

Ve středu i v neděli

Spinkají v mé posteli.

Veršíky jsou prosáklé veselím a šťastnými pocity, vyvolanými radostí ze hry koťat a dojetím z pohledu na ně, když spinkají. A použitý básnický prostředek? Je to jen rýmování.

ZKLAMANÁ

Kašlu na lásku, jak panenka z provázků na smetišti citů teď ležím.

Přemýšlím, doufám, ztrácím naději a pryč radši běžím.

Pryč od všech emocí, od lidí, od světa, od mléčné dráhy.

Jak snadno svět udělá z andělů krásných prachsprosté vrahy!

Vrahy všech iluzí a dětských snů.

Vrhám se do chřtánu temných a chladných dnů.

Do rozestlané postele samota vklouzla,

snaží se mě získat, předvádí svá kouzla.

Nabízí svobodu, nevázané hrátky,

stejně bych lásko, chtěla tě zpátky.

A nebo ne, stejně jsi ZLÁ!

Kdo mi už, konečně, lék na tě dá???????

Báseň z let hodně minulých. Rozchod s tehdejším přítelem a přemíra zklamání a bolesti dala vzniknout těmto veršům. Použita byla metafora, personifikace a katachréze. Hloubka zklamání se opět nejlépe popisuje pomocí výše zmiňovaných básnických prostředků. Jak jinak vyjádřit tu bolest, která hrozí roztrhnutím hrudi.

Další verše:

DĚKUJI

To ráno, kdy jsme čekali déšť

nepřišel

procházím se tou budovou

pozoruji ty nepřítomné pohledy

co mluvit nesvedou

" No na tuhle princeznu jsem se těšil, vidíte ji?"

rozhlédnu se

a vidím toho pána

co mluví ke mně..

směje se

a já úsměvy vracím

a najednou máme víc

" Co jsme se neviděli,

mám jen méně vlasů.

Co tomu říkáte?"

" No fešák jste pořád, já být starší."

" Tak jsem se rozhodl, že mi tu všichni přidáte na paruku a že chci pořádný vlny."

Usměji se té energii toho postaršího pána

Dal mi to sluníčko, co dnes nesvítí

A takhle z rána

není nic krásnější...

Tak kdo dnes pro koho tu je

honí se mi hlavou

a je to podstatné?

je tu naděje..

co se někdy nesměje

ale usmívá bezelstně

Děkuji.

Tyhle volné verše mám nejraději a také s nimi hodně pracuji. Najít se tu dá metafora, personifikace i katachréze i oxymorón.

LEKTVAR

Kreslím, pod oči,

jizvy, po nocích,

a hvězdný prach,

sypu do květin

v továrně na lásku...

lektvar ,po kterém ztratíš hlavu,

lektvar,naučí tě milovat,

lektvar, a dávka štěstí,

chutná sladce...

jako nebe,

v křídlech andělů.

Osudová

Jsi můj osud,

a osud nikdo nezmění,

naučila jsi mne milovat,

zabila jsi démona,

znásilňoval moje srdce,

pořád dokola...

Jsi můj osud,

není žádná budoucnost,

už si nepředstavuju nic,

minulost je za náma,

je čas růstu,

je čas jít do pekla,

jsme v objetí,

naše jsou hvězdy...

a všechny ty vteřiny kolem,

miluj mě.

PŘÁNÍ

Nechci být tady, chci sedět v pekle a užívat si těch privilegií tam..

chci si opékat brambory a smát se s těmi kolem

a že jich tam potkám...

Kdo by chtěl být andělem??

Jen si tak plout v těch mráčkách a dívat se kolem..

ne to já ne...

chci se bavit a užívat si..popíjet víno a smát se..

a co je na tom špatného???

Nejsem a nebyla jsem nikdy dokonalá..

a tak si ten půvab užiji..

a taky si dát to kafe s těmi známými...

jak se na to těším...

Nechci být andělem..

to se nehodí..

kolik chyb.. a kolik začátků jsem potkala

a kolik chvilek pro to..

něco..

Nemohu být andělem..

pak budu čímkoli..

s tím, co mám..

kolik znám těch, co šli dál

a kolika jim to nestačilo

a nejsem soudce¨

a nejsem ten co soudí..

Jen nechci být andělem

chci s ďáblem kafe pít

a povídat si..

jak moc ta člověčina byla platná..

A nedělej ze mě anděla..

není to nic platný..

když zeptáš se proč..

odpovím, moc brzy..

a pak se usměji

a řeknu mělo to tak být..

A sfouknu ty svíce..

co měli mě pobláznit

i blázni se radují

tím světlem...

I hříšníci mohou být..

jen to...

A až mě pozveš na kafe

řeknu ano

ty z pekla..

V těchto básních a vlastně ve všech mých básní je metafora, personifikace, oxymorón, a vlastně všechny již dříve zmiňované básnické prostředky.

Ještě několik básní:

LÁSKA

Láska je sličné dvojče gejši,

z čehož vidno, že není zdejší,

však přec ta kráska ospalá

mnohého z nás už dostala!

Nabízí věci nevídané,

/mnohé z toho se někdy stane!/,

málokdo z nás jí ale jen

je rovnocenným partnerem!

Láska, ta žádá odhodlání,

věrnost i velkou víru snad,

chce přízeň Tvoji do skonání

i schopnost občas odmítat

dvoření téhle hrdopýšky,

odříci si chuť podlehnout,

nechodí krokem šedé myšky,

občas je jako dravý proud...

Někdy však něžná je jak vánek,

který od jihu sladce vál,

a šeptal tiše do sasanek

příběh, cos tajně miloval...

POCIT

Znáš to? Znáš někdy ten pocit, kdy se cítíš tak strašně sám?

Kdy ti připadá, že kolem sebe nemáš nikoho.

Jenom tmu a vzduch.

Vzduch, který tě dusí...

Jsem právě ten vzduch, nic víc, nic míň.

Žít bez něj nemůžeš, ale přece je samozřejmostí...

Necítí, nevidí, neslyší.

Nežije ani neumírá.

Nemlčí a nemluví.

Nedoufá a nevěří.

Proč? Proč jsem tak sama?

Proč ta úzkost?

Proč ten strach?

Otázky, všude jen otazníky.

Věty bez konce.

Řádky beze slov.

Slova bez písmen.

Noci beze snů.

Večer beze dnů.

Každý den stejný.

A přece tak jiný.

Nechci a musím tu být.

Den co den.

Noc co noc.

Nespím a usínám.

Nechci a umírám.

Steskem se ničím.

Potichu křičím.

A nikdo mě neslyší...

Nechtějí? Nemůžou? Nevím.

Proč zase ten strach?

Proč zase ty slzy?

Proč tyhle otázky?

Bez snů a nadsázky.

Minuta bez tebe -

tohle mě ničí.

V ruce pár vzpomínek -

lávový kamínek.

Jen pár slz v polštáři.

Pro koho jsou?

Pro tebe?

Co myslíš?