Osnova

Úvod

Transylvánie

Irsko

Velká Británie

Belgie

Česká Republika

  Jihlava

  Praha

  Hřbitov bláznů v Bohnicích

  Hrad Houska

Závěr

Úvod

Celý Evropský kontinent je plný magie a legend. Přeci jen Evropa byla v historii zmítána mnoha válkami, střetává se tu několik náboženství a tím samozřejmě je tu i mnoho různých magických proudů. Každá válka zanechala zářez v historii a podnítila několik dalších legend.
Legendy jsou samozřejmě většinou vymyšlené historky, ale přeci jen, na každém šprochu, je pravdy trochu. Legendy tedy vycházejí někdy z pravdy, která byla časem upravena a přibarvena.
Magická místa jsou různá. Jako magické místo může být místo, které bylo násilně opuštěno. Lidé, kteří utekli, zde zanechali svou energii, která pak, nikým neusměrňována, roste, bobtná a žije vlastním životem. Magická místa jsou místa, kde lidé prožívali intenzivně své životy a zážitky. Magickým místem může být i místo, kde zahynulo mnoho lidí.
V mém vypracování jsem se rozhlédl po Evropě a vybral místa, která by mohla být zajímavá. Chtěl bych přiblížit některá místa, o kterých kolují legendy a kde je jasné proudění energie. Samozřejmě jsem se primárně zaměřil na naší vlast, protože je nám asi nejbližší.

Transylvánie

Rumunská hornatá část, která má v sobě ohromnou spoustu tajemna a magie. Není to jen kolébka hraběte Drákuly. Vlado Dracul, řečený Napichovač je samozřejmě asi nejznámější postavou. Je pravdou, že jeho hrady, které vlastnil, jsou místem, kde je plno magie. Aby také ne. Ostatně ohledně upírů by mohl vyprávět Eldred Worple, autor knihy Pokrevní bratři – Můj život mezi upíry. Jak jsem již předeslal, není to však mým dnešním cílem.
Chtěl bych se rozepsat o lesu Hoia-Baciu. Les samotný leží v severozápadní části Rumunska. Kousek od města Cluj-Napoca. Kolem tohoto lesa koluje spousta historek už od pradávna. Někteří lidé se zde navždy ztratili. Pokud se někdo z procházky po lese vrátil, vyprávěli o podivných bytostech, které ho pozorovaly, žhnoucí oči, které se objevovaly z mlhy, tajemné hlasy nebo ženský hlas či šílený smích. Někteří návštěvníci lesa se vrátili s popálenou či poškrábanou kůží, aniž by si pamatovali co se jim stalo. Někteří pociťují výrazně negativní energii. I stromy jakoby se bránily nějaké síle. Jsou celé pokroucené.
Některé legendy praví, že zde straší světelné bytosti, které žijí ve stromech. Možná pár mudlů někdy vidělo kůrolezy, nicméně nejsem si vědom, že by byli takto aktivní. Stejně podivné je i další svědectví. V roce 1968 zde bývalý vojenský technik udělal fotografii objektu, který se vznášel nad lesem. Mudlové tvrdí, že se jedná o UFO. Když jsem se nad tím zamyslel, mohl to být některý neopatrný kouzelník. Vlastně i ten je takové UFO, když vezmeme v potaz, že UFO je zkratka pro neidentifikovatelný létající objekt.
Okolím putují i legendy o tom, že do lesa zabloudila pětiletá holčička. Samozřejmě dospělí po ní začali hned pátrat a holčičku našli poměrně brzy. Děvčátko však přišlo starší. Ne o několik hodin, které strávilo v lese, ale o několik let. Později prý lékař stanovil tělesný vývoj holčičky na deset let. Ona sama si na dobu strávenou v lese nedokázala vzpomenout. Podobný příběh se stal mladé ženě, která se v lese ztratila. Nakonec se vrátila sama, na nic si však nepamatovala a v ruce držela podivnou minci. Archeologové ji datovali do 15. Století, mince však vypadala, jako nová.
Podle mínění místních je v hloubi lesa brána do jiného času nebo prostoru.

Irsko

Irsko, stejně jako celá Velká Británie má spoustu svých hradů a tajemných míst. Jedním z nejtajemnějších, ve kterém člověk dostane svou porci husí kůže je hrad Leap.  Hrad se nachází přibližně uprostřed Irska. Za sebou má velmi krvavou historii, která má na svědomí spoustu strašidel a duchů, prohánějících se po hradě.
Hrad byl postaven v ranných dobách. Některé zdroje uvádějí rok 800, jiné 1250 a později. Jisté však je, že už volba místa pro stavbu hradu byla katastrofou. Hrad je totiž postaven na bývalém shromaždišti keltských druidů. Jak známo, druidové si za svá schromaždiště vybírali většinou  ísta, která překypovala magií a nespoutanou energií. Do tohoto energetického chaosu přispělo i to, že někteří druidové jsou na tomto místě pochováni. A prý rušení klidu jejich duší má za následek prokletí daného místa a hradu.
Ponurá historie začíná v roce 1532, kdy se spolu přou dva bratři o nástupnictví na trůn. Jendooký Teig a starší kněz Thaddeus. Ten měl, dle zvyklostí, nastoupit na trůn na základě věku. Když jednoho dne kázal v kapli, mladší bratr tam vtrhl a před zraky všech ho probodl mečem. Od té doby je toto místo nazýváno krvavou kaplí a Thaddeus je zde prý stále přítomen.
Záhadnější je komnata Murder Hole Room. Místnost, kde je skvrna od krve, která nejde žádným způsobem vyčistit. Neví se však, jak vznikla, ani kdo byl oběť či vrah. Krutovláda pánů hradu pokračovala dál. Jednou pozvali na oběd 40 členů sousedního klanu. Ti s nimi předtím nacvičovali nové bojové strategie. Aby se tedy hostitelé vyhnuli placení za tuto lekci, otrávili sousedům jídlo. Všichni do jedno prý dodnes obcházejí v sále.
V 16. století převzal hrad nový vlastník a pokračoval v krvavé stopě minulostí. Rozhodl se totiž ukrýt na hradě vzácný poklad. Vyžádal si k tomu pomoc dvou úředníků, které posléze zabil, aby nemohli vyzradit, kde je poklad ukryt.
V roce 1922 byl hrad zničen při občanské válce. Od té doby byl zabedněn a uzavřen. Lidé z okolních vesnic však popisovali, že se v něm nepravidelně rozsvěcovala světla.
Největší hrůzy se našly při rekonstrukci. Objevil se vstup do žaláře, kde bylo odhadem až 150 obětí mučení. Mezi nimi několik koster nabodnutých na kůl. Zvláště rafinované prý bylo umístění hladomorny tak aby vězni cítili vůni jídla z kuchyně a museli poslouchat veselí ze sálů.
V popisu strašidel se většina lidí shoduje. Často se prý zjevuje žen av krvavých šatech s krvavou dýkou. Ta sem měla být zavlečena členy klanu a brutálně znásilněna. Zešílela z toho a dítě, které se jí narodilo, probodla. Také tam pobíhají dvě přízračné dívky. Jedna z nich je prý Emily, která zemřela v 11 letech, když se zřítila z hradeb. Nejstrašnějším je však tvor, kterému se říká Elementál, případně To. Má jít o zlého mimozemského ducha, který byl vyvolán při nepovedené seanci. Má velikost ovce a v polorozpadlé tváři má míst očí temné otvory. Doprovází ho pach hniloby a síry.

Velká Británie

Na ostrovech ještě chvilku zůstaneme. Nejznámější magickou a tajemnou částí ostrovů asi je Stonehenge. Obřadní pohřebiště, kde fungovali i již zmínění druidové je dodnes fascinující. Nepochopitelné je, dle mudlů, to jak mohli lidé, 3000 let před Kristem, dopravit obrovské kameny doprostřed louky a postavit z nich stavbu, která nemá ve světě obdoby. My samozřejmě víme, že s pomocí magie a kouzel je možno udělat mnohé. Stonehenge je samozřejmě magie plné. Dodnes tam citlivější osoby mají divné pocity. Všechna kouzla jsou tam mnohem silnější, což je třeba opak proti pláži na břehu moře v Barceloně.

Belgie

Pokud bychom se vydali do Belgie, můžeme zde najít takzvaný Château de Noisy. Neboli zámek Miranda. Lží přibližně v polovině cesty mezi Luxemburgem a Bruselem. Místo není děsivé, ale je tajemné a kdo tam byl, vypráví o neopakovatelném pocit.
Výstavbu zámku zadala kdysi francouzská rodina anglickému architektovi Milnerovi. Ten postavil obrovskou a velkolepou stavbu, kterou rodina až do války využívala jako letní sídlo. Budova byla umístěna do rozsáhlých lesních porostů. Za druhé světové války zde byl umístěn sirotčinec, který fungoval až do roku 1980. Postupně totiž ztrácelo svůj význam a v roce 1980 bylo celé místo opuštěno. Od té doby chátralo, až loni na konci roku bylo, bohužel, srovnáno se zemí. Dle některých zdrojů zde bylo podivné a tajemné místo. Zřejmě zde bylo nakumulováno mnoho energie od dětí, které neměly dostatek rodičovské lásky.

Česká Republika

Jihlava

Město, které leží na rozmezí Čech a Moravy. Proslavilo se nejen těžbou stříbra, ale v dnešní době přitahuje svým podzemím. Pod Jihlavou se rozkládá více než 25 kilometrů středověkých chodeb. Ty vznikly pravděpodobně v době těžby stříbra. Jedna část chodby však světélkuje nazelenalým svitem. Nikdo nedokáže uspokojivě vysvětlit proč to tak je. Dalším fenoménem jihlavského podzemí je duchu mnicha. Zjevuje se ve formě stínu na oné nazelenalé stěně. Stín, či stíny, zahlédlo poměrně dost návštěvníku. Dle legendy je po svítící chodbou další prostor, který spojuje církevní stavby v Jihlavě. Údajně byly napojeny i na síť chodeb, které procházejí pod celým územím ČR. Na okraji svítivky, tedy oné světélkující chodby je výklenek, který připomíná gotickou bránu. Podle mnoha senzibilů zde prochází geologický zlom a je cítit proud zlé energie, který proudí příčně chodbou. Odtud a sem prý chodí přízraky, které jsou pozorovatelné v podzemí. Zároveň se uvyžovalo existenci zazděných prostor hned za výklenkem. Geofyzikální radary prosvítili chodby a zjistili, že s etam nachází čtvercový prostor, jakási komnata nebo schodiště, směřující dolů. Rozhodlo se o navrtání chodby. Podle radaru měl vrták narazit na dutinu po necelém půlmetru. Ovšem po navrtání druhého metru byla v cestě pouze skála. Provedly se další tři zkušební sondy, se stejným výsledkem.

Praha

Spousta pověstí a legend se váže k našemu hlavnímu městu. Aby také ne. V Praze se míchá spousta energií a mnoho různých skutků a činů zde zanechalo svůj otisk. Pojďme tedy postupně.
Jistě zná každý spoustu historek a legend, které se váží ke Zlaté uličce. Kromě jiných legend je zajímavá například ta, podle které se na konci uličky objevuje Dům u poslední lucerny. Zde má být ukryt práh mezi viditelným a neviditelným městem. Neviditelným městem má být Praha ze středověku.
V chrámu svatého Víta je hrob Jana Nepomuckého. Nad tímto hrobem visí zlatá lampa. O ní se nese legenda, že není původní. Ta původní prý dokázala zmizet vždy, když se jí pokusil někdo ukrást. Jednoho dne však zlatník, který ji zhotovil, upadl do bídy. Ve snu se mu zjevil svatý Jan Nepomucký a radil mu, aby lampu vzal a roztavil na zlato. Když se to zlatníkovi zdálo potřetí, sebral veškerou odvahu a do chrámu zašel. Lampa nezmizela, ale spustila se k němu. Učinil tedy, tak jak mu bylo poraděno. Brzy na to zbohatl a tak jako dík ukoval novou lampu. Když ji šel vrátit na původní místo, zjistil, že nad hrobem visí zcela neporušená lampa. Ta hned zmizela a tak na její místo pověsil lampu novou, která je v chrámu dodnes.
Další pověst s lampami se váže ke kapli svatého Václava. Tuto kapli nechal zbudovat Karel IV. Nechal do ní umístit tři lampy, ve kterých nesměl vyhasnout oheň. O to se staral sakristián jménem Podiven. Po smrti Karla IV dal arcibiskup Očko z Vlašimi do kaple přidat další dvě lampy. Jednu za spásu Karlovy duše a jednu za český lid. Podiven se o ně staral, ale když, jednoho dne, jeho žena onemocněla, zapomněl v noci dolít olej. Ráno však zjistil, že všechny lampy jasně září, kromě té za Karla IV. Dělo se tak po celou dobu nemoci jeho ženy. Když se s tím svěřil klíčníkovi, ten se rozhodl zůstat přes noc v chrámu. Viděl, jak o půlnoci zmizel strop kaple a z hvězdné oblohy sestoupila postava samotného Karla IV, jakoby spletená ze slunečních paprsků. Ta postava dolila olej do všech lamp s výjimkou té, která patřila Karlu IV.
Jiná pověst praví, že na Hradčanech stával kříž, který zde nechala postavit královna Anna Jagellonská. Na kříži byl krásně vyřezaný Kristus, přibitý stříbrnými hřeby a rány měl vykládány rubíny. Královna se u kříže denně modlila a v den kdy zemřela, řekla muži, ať pamatuje na Čechy v dobrém. Tak se ale nestalo a od té doby tu královna žalostně běduje. Nicméně když do Prahy vtrhli Sasové, zmizely hřeby i rubíny a Kristus byl rozbit. Hříšníkem byl kovář saského kurfiřta, který byl ale následně popraven. Od těch dob každý kovářský tovaryš, který přijde do Prahy, zatluče do kříže hřeb na znamení, že se od tohoto hříšníka distancuje. Až bude kříž pobitý celý, nastanou pro český národ lepší časy.
Podle jiné pověsti se hřeby zabíjely na paměť jednoho sebevraha, který se na kříži oběsil. Každý hřeb prý jeho duše cítila a člověk, který hřeb zabil, tak získával sílu.
Před kostelem kapucínů na Loretánském náměstí zase stával dřevěný kříž, do kterého lidé zaráželi zuby, aby je přestali bolet. Podle pověsti to bylo, protože v domě U Pešků žily dvě vdovy, jedna měla krásnou dceru a ta druhá jí záviděla a tak dívce pomazala dásně jedem a té začaly zuby vypadávat. Poslední zub vložila do kříže a začala se modlit, jednou v noci se jí zdálo o Panně Marii. Když se pak probudila, bolest ustala a narostly jí nové zuby. Panna Marie zřejmě nemohla poslouchat šišlavou modlitbu.

Pražský Pohořelec je známý svými legendami o hořících strašidlech. Na Loretánském náměstí stál do roku 1788 sloup, na kterém byl vyobrazen příběh, který se tu kdysi odehrál. Drahomíra byla dcera knížete Stohranů a byla silně neuznávala křesťanství. Provdala se za knížete Vratislava. Na Tetíně úkladně zavraždila kněžnu Ludmilu, kterou považovala za svatou. Lid jí za to začal nenávidět a tak se rozhodla Čechy navždy opustit. Když z hradu vyjela a směřoval na Loretánské náměstí, ve chvíli, kdy míjel kostel sv. Matouše, ozval se zvonek oznamující pozdvihování. Drahomířin kočí, křesťan, zastavil koně a rychle vběhl do kostela, kde poklekl. To kněžnu rozčílilo a začala křesťanům lát a nadávat zlým jazykem. Vtom se ozvala ohlušující rána, země se otevřela a kněžna s kočárem a koňmi zmizela v bezedné propasti. Jen hrozný zápach a bič kočího zaražený v zemi napovídaly, co se tu před chvílí událo. Pověst praví, že zlá Drahomíra za bouřlivých nocí v místech, kde se propadla, vyjíždí z podzemí v ohnivém kočáře taženém koňmi, ze kterých srší pekelné jiskry. Sedí na kozlíku místo kočího, lomí rukama. Když projede celé Hradčany, za hrozného rachotu se její kočár opět propadne do země.
Dále na Pohořelci můžeme spatřit ohnivého psa, kterého vede černě oblečený bezhlavý muž. Jeho hlavu drží pes v tlamě. Ohnivý pes je prý duše jeho manželky, která mu uřízla hlavu, aby se zmocnila jeho bohatství, a teď ho takto užírá i po smrti. Muž totiž v předtuše zlého konce včas peníze uschoval a tak teď bloumá Pohořelcem a snaží se naznačit všem, kromě ohnivého psa, kde peníze skryl. Až někdo peníze nalezne, budou oba vysvobozeni.
Ve Strahovském klášteru byl nalezen hrob, kde byly dvě kostry, přičemž ležící škrtila druhou, která klečela. Byl zde pohřben hrabě Lažanský, který se obviňoval z toho, že zabil na Bílé Hoře člověka. Pohřben byl proto pod chodbou sakristie, tedy poměrně nedůstojně. Roku 1648, kdy Švédové drancovali Prahu, došlo i na klášter. Vojáci vykrádali hroby, brali cínová víka rakví i zlaté prsteny a další. I tato nenápadná hrobka byla objevena. Když se sem jeden Švéd vloupal, kámen ho zavalil a kostra Lažanského ho začala škrtit, až ho uškrtila. Duše Švéda od té doby nemá klid a za nocí prochází chodbami kláštera a chytá se za kostnatý krk.
Na Pražském hradě dodnes žije jeden ze dvou pražských vodníků, kteří nežijí ve vodě. Je to Paklt a středu vodu na Pražském hradě. Má prý něco kolem 60 centimetrů a toulá se hradem s podivným úsměvem. Na pozdravy neodpovídá, a pokud se ho odhodlá někdo sledovat, zmizí v některé z vlhkých zdí hradu.
Vyšehrad má svůj Čertův sloup. Jedná se o tři do jehlanu sestavené úlomky mohutného sloupu. Legenda praví, že jeden vyšehradský kanovník propadl hraní karbanu. Aby mohl splatit dluhy, vsadil se s čertem Zardanem, že odslouží mši svatou dříve, než čert přinese na Vyšehrad sloup, který ukradne v chrámu sv. Petra a Pavla v Římě. Čert však, jak je jeho pravidlem, švindloval a popadl sloup z bližšího chrámu Santa Maria in Trastevere. Zde v sloupořadí skutečně dodnes sloup chybí. Za to jej svatý Petr několikrát srazil do moře. Zardan tedy dolétl nad kostel, právě když mše skončila. Se zlostí mrštil sloup na střechu kostela sv. Petra a Pavla. Ten propadl do chrámové lodi, kde zůstal dlouhá léta. Ono toto místo je vůbec trochu tajemné, protože vlastně nikdo neví, kde se tu sloup vzal a neexistuje o tom žádný záznam. Podle některých zkoumání zde může být několik stovek až tisíc let a sloužil jako časoměrný sloup starých Slovanů, nebo mohl označovat i pohanské kultovní místo.
Pod Vyšehradem najdeme Podskalí. Zaniklou vesničku si dnes můžeme připomenout domečkem, který býval celnice. Ve Vyšehradské ulici je socha vodníčka, která přináší zajímavou legendu. Podle ní žila v chudém domku rodina, v níž se po dlouhých letech narodil vytoužený syn. Nástupce řemesla rybářského. Když si však, jednoho dne, malý chlapec hrál u plaveckých vorů, spadl pod trám a zlý vodník ho stáhl do hlubiny. Zoufalý otec se zhroutil a matka vyřkla strašlivou kletbu: „I ty poznáš zoufalství a beznaděj, krutý hastrmane! Navěky proklínám tvé děti, jakmile vyjdou z vody na suchou zem, slunce je bude nemilosrdně pálit, až vypustí duši!“. A jak řekla, tak se také stalo. Když si malí vodníčci v noci hráli, přilepily se jejich nohy k vorům a nedokázali se vrátit zpět. Ranní slunce je začalo vysoušet, a zoufalý hastrman nemohl nic dělat: až jim přestane kapat voda ze šosu, bude s nimi konec. V tom u rybářů zaklepala stará babička. Objala rybářku a dlouho s ní rozprávěla o osudu milovaného synka. Nakonec přísně pravila: „Bolest každého otce či matky je stejná. Nikdo nemá právo mstít se na nevinných dětech! Vezmi synkovu košilku, kterou jsi po smrti zmáčela slzami a hoď ji na hastrmánky, ať se křivda dále nešíří“. Rybářka jen nerada přiznala moudrost staré ženy. Mlčky šla a hodila synkovu košilku na vodníčky. Na hastrmana, který prosil o smilování za své potomky, ani nepohlédla a odešla. On však na velkomyslný čin nezapomněl. Život rybářčině synkovi vrátit nemohl, ale slavnostně vyhlásil, že v Podskalí se už neutopí žádné dítě – a svůj slib také splnil.
Zajímavou legendu má kostel svatého Jakuba Většího v Malé Štupartské ulici. Jedná o třetí nejdelší chrámovou stavbu v Praze a kostel se pyšní také působivým gotickým sousoším Piety. Socha Panny Marie z tohoto sousoší prý konala zázraky. Lidé ji uctívali a bývala ověšována dary. Jednou se ale nechal v kostele zamknout zloděj, aby mohl krást. Když chtěl ukrást šňůrku s dukáty, ruka sochy ho pevně uchopila. Držela ho až do rána, kdy byl nalezen na místě činu. Až teprve když se představený kláštera zeptal sochy, zda má být svatokrádežná ruka useknuta, Panna Maria lupiče pustila. Skutečně mu pak byla, dle středověkého práva, ruka useknuta a dodnes zčernalá visí na řetízku v kostele.

Hřbitov bláznů v Bohnicích

Hřbitovy jsou strašidelné samy o sobě. K některým se vztahuje spousta legend a pověstí. Samozřejmě v sobě zároveň uchovávají magii a energii, kterou zanechávají mrtvá těla. Spousta hřbitovů sice působí spíše klidným a romantickým místem. To se však netýká hřbitova bláznů v pražských Bohnicích.
Bohnická léčebna byla založena v roce 1903 a její hřbitov vznikl šest let poté. V roce 1909 zde byl pochován jedenáctiletý chlapec František Janovský. Samozřejmě o všech pohřbech se měla vést kniha zemřelých. Proto je možné se dnes dočíst o mnoha hrobech, které na tom malém kousku země jsou. Podle záznamů a výpočtu zde může být pohřbeno až 5000 těl.
Taková koncentrace těl samozřejmě musí přinést spoustu energie. Jelikož se jednalo většinou o lidi, kteří v sobě měli energii nebo magii, kterou nemohli ovládat, i síla, kterou tu je možné zaznamenat je více méně nespoutaná a v některých částech i zlá.
V jihozápadní části hřbitova, která se moc neliší od ostatních, zaznamenají citlivější jedinci velký rozdíl. Jsou zde pochováni vrazi, násilníci a sebevrazi. Tedy ti, od kterých se společnost a církev odvrátila. Prý je zde i pravděpodobný vrah Otýlie Vránské. Tedy případu, který je pro Policii dodnes záhadou.
Dalším výrazným monumentem je mohyla, na které jsou symboly Alfa a Omega. Tedy začátek a konec. Konec tady našli i rakousko-uherští vojáci, kteří skončili a zemřeli v léčebně poté, co je dohnaly následky první světové války.
Na celém hřbitově je jediný náhrobek. Zčásti proto, že některým pohřbeným náhrobky prostě nikdo neudělal. Zbytek byl rozkraden. Jediný náhrobek je jisté Marie Tuma, která zemřela v roce 1912 v 29 letech. Podle knihy zemřelých je diagnóza úbytek mozku. Tak se tehdy mohlo označovat kde co. Každopádně toto je jedno z míst, kde je plynutí energie silnější. Druhé místo je onen jihozápadní okraj.
V jednom z mnoha hrobů zřejmě leží i Gavrilo Princip. Ten spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d’Este. V květnu 1918 se prý přiznal hrobník, že zde došlo k neohlášenému pohřbu, který byl doprovázen vojáky z terezínské pevnosti. Pravděpodobně zde chtěli tělo ukrýt, aby jej následující generace nemohly obdivovat.
Stejně tak je na hřbitově pochována přibližně padesátka bláznů, kteří sem byli přesunuti z léčebny v italském Pergina Valsugana. Tamní blázinec chtěli za první světové použít pro vojenskou nemocnici.
Opuštěný hřbitov se svou negativní energií samozřejmě láká lidi s netradičními choutkami. V 80. letech zde probíhaly sofistikované satanistické rituály.

Abychom nehledali na hřbitovech jen negativa. Jak jsem napsal výše, spousta hřbitovů působí klidným a pozitivním dojmem. Jedním z nich je i starý malostranský hřbitov. Kupodivu je na smíchovské Bertramce. V jedné části je hrob malého děvčátka. Podle pověsti administrativní chyba v nebesích způsobila, že se do těla právě se rodícího miminka, vtělil místo duše nenarozeného dítěte jeden nebeský andělíček. Když si toho Bůh všiml, bylo již pozdě. A tak se ženě chudého muzikanta Rubína narodila Anička. Když přicházela na svět, na nebesích prý zářila jasná hvězda, zněla líbezná hudba a hejna ptáčků švitořila a stromy a květiny se rozkvetly. Vypadalo to jakoby nebe i země jásaly nad příchodem malého, nevinného dítěte.
Holčička byla samozřejmě chudá, jako většina dětí z okolí, ale všichni ji měli rádi. Jakoby s ní do duše vstupovalo světlo a klid. Nikdy neplakala, nezlobila a všem okolo nezištně pomáhala. Kouzlu milého dítěte podlehl dokonce i nerudný a přísný hrabě z paláce na Velkopřevorském náměstí a začal pomáhat chudým a nemocným, když začala v Praze řádit zlá epidemie.
Jenže pro hodnou a bezelstnou duši byl pobyt na zemi přílišným břemenem. Anička důvěřivě zvala domů žebráky i zloděje. Nešťastným rodičům vysvětlovala, že v srdci cítí, že musí pomáhat. Tak i Bůh nakonec pochopil, že andělské srdce nemá na zemi místo, neboť lidé ji budou zneužívat. Jednoho si Anička hrála u okna. Panenka ji vyklouzla z ruky a Anička se moc vyklonila z okna. Zřítila se na tvrdou dlažbu a byla na místě mrtva.
Starý hrabě, který prý holčičku měl rád jako vlastní, nechal vytesat neobvyklý náhrobek. Děti z okolí k němu začaly brzy nosit lístečky se vzkazy, kde prosí o holčičku o pomoc.

Hrad Houska

Asi nejznámější vstup do časoprostorové smyčky na našem území. Houska je původně gotický hrad, který je vystavěn na skále. Samozřejmě během staletí prošel několika renovacemi a přestavbami. Na jeho vzhledu se nejvíce podepsaly renesanční přestavby.
Přímo uprostřed hradu stojí kaple. Hospodářské budovy jsou však mimo areál. Mnoho historiků se tedy domnívá, že je zde ukryto něco, co se nesmí dostat ven. Tajuplnost kaple podporuje fakt, že její zdi jdou neustále vlhké a porostlé lišejníkem. Okolní stěny jsou přitom suché.
Na Housce je podivná i kresba keltského ornamentu. Nikdo neví, kdo jej namaloval. Housku vždy vlastnili křesťané, kteří určitě neměli touhu malovat na stěny keltské vzory.
Na hradě přenocoval i Karel Hynek Mácha. Přihodila se mu tam zvláštní věc. O půlnoci se mu prý zjevila dívka jménem Dído. Ukázala mu kouzelnou krabičku s pohyblivými obrázky. Obrázky prý ukazovaly okolí housky v roce 2006. Básník spatřil davy lidí, proudící na hrad, které vozily příšery se svítícíma očima. Zřejmě auta autobusy s návštěvníky hradu. Ten byl zpřístupněn veřejnosti v roce 1999.
Pojďme tedy k legendám. V prostorách hradu je prý vstup do pekla. Obyvatelé samozřejmě chtěli vědět, jak takové peklo vypadá. Nikdo se samozřejmě nechtěl přesvědčit na vlastní oči. Jednou tedy nabídli odsouzenci na smrt milost, pokud se do pekla vydá a řekne, co tam viděl. Trestanec souhlasil. Spustili ho tedy na laně do průrvy. Po několika minutách slyšeli zoufalý křik. Okamžitě ho vytáhli a nevěřili vlastním očím. Odsouzenec byl šedivý a zestárl o několik desítek let. O peklu, ani o tom co tam viděl, nechtěl mluvit. Za několik dní zemřel šílenstvím. Lidé se pokusili díru zasypat, to se nepovedlo. Na jejím místě proto postavili kapli.
Kolem 17. století se na hradě usídlila banda švédských zlotřilých vojáků. Vedl je Oront, který prý měl smlouvu s ďáblem. Od něj měl kouzelnou černou slepici, která svému pánovi přinášela nesmrtelnost. Banda plenila v okolí bez milosti. To se samozřejmě nelíbilo místním poddaným, který se rozhodli, že Oronta přelstí. Místní vědma očarovala pušky myslivců. V nedaleké kovárně ulili speciální kule. Myslivci se skryli ve starém domě nedaleko hradu. Zavolali Oronta, ten se vyklonil z okna a dříve než se stačil rozkoukat, myslivci vypálili. Černokněžník už nestačil přivolat svou černou slepici a padl mrtev. Od té doby prý bloudí po hradě a hledá svou černou slepici, která mu dopomůže zpět mezi živé.

Závěr

Legendy a pověsti, které kolují Evropou, jsou rozličné. Samozřejmě je jich mnohem a mnohem více. Při svém pátrání jsem narazil na několik, které zněly tak neuvěřitelně, že jsem se neodvážil je uvádět zde. Lidé si totiž spoustu příběhů rádi přibarvují. Je pravdou, že v mnoha případech k legendám přispěli i kouzelníci. Ve starověku si samozřejmě mudlové některé kouzelnické kousky dosti přibarvovali. Případně si jako legendu vysvětlovali i některá jednoduchá kouzla, které dělali čarodějky, nebo kouzelníci. Legendy jsou však potřeba. Mudlům dávají sílu překlenout některé špatné okamžiky v jejich životě.