Student: Tamarka Pudlíčková
Kolej:Nebelvír
Školní rok: léto 2018

Literární seminář - poezieZadané téma: Poezie životního vývoje
Konzultant: Anseiola Jasmis Rawenclav
Posudek: Milá slečno,
v práci jste prokázala technickou znalost veršování i notnou dávku talentu. Básně sice nejsou moc komplikované a nikdo asi nebude pořádat semináře k jejich výkladu. :) Ale právě tak je čtenářům přiblížíte, svou jednoduchostí. Se slovy si hrajete lehce a zdá se mi, jakoby vám to básnilo úplně samo. Oceňuji také logické dělení životních etap. Jen ten důchod by mohl být i optimističtější, nemyslíte? :) Ráda uděluji hodnocení V a těším se na ústní část.
Hodnocení: Vynikající
Hodnocení propugnatio: Vynikající
Hodnocení cogito: Vynikající


Vypracování

Poezie životního vývoje

 

 

Vítej na světě

 

Rozhodla jsem se, že si básně tematicky rozdělím podle jednotlivých období života. Jako první je samozřejmě období prenatální a porod, což je téma, které je mi dost blízké. 

 

 

Zpočátku jenom buněk shluk,

neslyšíš ještě žádný zvuk,

postupně vyvíjíš se v břiše,

nevnímáš svět už jen tiše.

 

S ozvěnou uslyšíš čísi hlas

a chceš ho slýchat zas a zas,

ležíš si hezky v klubíčku,

jak kotě ve svém pelíšku.

 

Devět měsíců uplyne,

bezpečný svět se rozplyne,

v bolestech prodereš se ven,

tam na tě čeká bílý den.

 

Ostré světlo tě bodá do očí,

hlava se ti snad rozskočí,

na chvilku v mámině náruči,

v ten moment Země se netočí.

 

Jediný pohled plný lásky,

nechat si očuchat vlásky,

cizí ruce tě nesou pryč,

srdce ti velí: "Křič, jen křič!"

 

Honem tě natáhnou a změří,

porodní váhu též ověří,

radostně volá sestřička,

že narodila se holčička.

 

Omyté dítě vrátit matce,

teď už však nevoníš tak sladce,

konečně zpátky k mamince,

zabalená jsi v peřince.

 

 

Krůčky a kroky

 

V další básni jsem se zaměřila na vývoj kojence a batolete. Obrovské pokroky, které rodiče zaznamenávají každý den. 

 

 

Dopřát bezstarostné dětství,

to je úkol rodičů všech,

děti, ty jsou jejich štěstí,

i když jsou jak pytel blech.

 

Nejprve pasení koníků,

pak přetáčet se na bříško,

nechápat použití nočníku,

pít od své maminky mlíčko.

 

Později mrkev, bramboru,

jíst maso i ovoce,

dbát doporučení doktorů,

křičet v noci dost divoce.

 

Naučit se plazit, lézt,

sednout si, utéct roku,

do táty zarýt pěst,

mámě vždycky stát po boku.

 

Poprvé zavolat "máma, táta",

odrecitovat básničku,

někdo s mluvením chvátá,

zazpívá celou písničku.

 

Pak sfoukneš na dortu tři svíčky,

budeš si něco přát,

brzy už poznáš nové človíčky

bez mámy nebudeš se bát. 

 

 

 Síla vzdoru 

 

Následně jsem si vzpomněla na takzvané období vzdoru, kdy už si dítě chce prosazovat svou. Na tohle téma bych dokázala psát díky svým zkušenostem hotové romány, proto jsem se rozhodla mu věnovat samostatnou báseň. 

 

 

Období vzdoru přichází,

to nesnesitelné období,

čas velikých nesnází,

kdy každé dítě zazlobí.

 

Když přijde záchvat vzteku,

kolem lítají hračky,

rodič natahuje k breku,

nastanou o moc rvačky.

 

Uprostřed plného náměstí

po zemi válí se dítě,

stalo se hrozné neštěstí,

je třeba odtáhnout ho hbitě.

 

Rodič neví, co se stalo,

ani dítě to neví,

musí však udělat haló,

něco tu bylo a už není.

 

Máma koupila lízátko,

dítě chtělo sušenku,

a tak to malé drobátko

pěstičkou bouchá chvilenku.

 

Je potřeba dát vědět všem,

jak strašlivý má život,

tak švih sebou hned na zem,

že není letadla pilot.

 

Že na obloze letí pták,

že tričko není modré,

že u přechodu musí stát,

že nic není dost dobré.

 

Že pastelka má špatný odstín,

že skončila oblíbená pohádka. 

Tak jako, mámo, co s tím?

Z děcka je neštěstí hromádka.

 

Až dítě nebude vlček,

se smíchem budeme vzpomínat,

teď nám však nezbývá než mlčet

a v noci v duchu se proklínat. 

 

 

 Hurá do školky

 

Další období v životě člověka je pro mě aktuální už nějaký ten pátek. Doba, kdy i dítě najednou začne mít povinnosti a všechno už není jen růžové. I nadále však platí vše o vztekání z předchozí básně. 

 

 

Prvního září brzy ráno

musíš vstávat z postele,

spánku ti není přáno,

maminka rychle ustele.

 

Aby se lépe vstávalo,

snídaně čeká na stole,

rohlík a teplé kakao,

sedni a nejez ve stoje.

 

Po jídle natáhnout kalhoty,

triko i mikinu na zip,

nedělej s tím teď drahoty,

vždyť času není nazbyt.

 

Vyčistit zuby, učesat,

na nohy obout kecky,

plyšáka doma nenechat,

ve školce bude ti hezky.

 

Hodná paní učitelka,

taky noví kamarádí,

samé čtení, žádná telka,

zde se všichni mají rádi.

 

Podepsat se naučíš,

to se bude hodit,

se školkou se rozloučíš,

do školy budeš chodit.

 

 

Hola, hola, škola volá

 

Po školce čeká každého i základní škola. Přichází důležité období k duševnímu i tělesnému rozvoji, formuje se osobnost, ukazují se vlohy. Ty je samozřejmě dobré podpořit.

 

 

Už je ti šest let,

do školy prvně vkročíš,

dětský končí svět,

v učení hlavu smočíš.

 

Naučíš se psát,

naučíš se číst,

večer brzo spát,

pravidelně jíst.

 

Počítání zvládneš taky,

jedna, dva, tři, čtyři, pět,

jaképak s tím saky paky,

vždyť to umí celý svět.

 

Kde se píše tvrdé Y,

poradí vyjmenovaná slova,

abys to poznal i ty,

opakuj je zas a znova.

 

Nejprve přírodověda,

potom biologie,

to zajímavá  je věda,

co v životě se použije.

 

Místo vlastivědy pak zeměpis,

ten ti nikdy nešel,

slepá mapa, no těpic,

jeden aby se věšel.

 

Písemky a zkoušení,

to jsou pravá muka,

každý doufá v zlepšení,

nad pětkou srdce puká.

 

Pro rodiče schůzky třídní,

učitelka nadává,

nebývají po nich vlídní,

ty nezpíváš tralala.

 

Najednou důležité rozhodnutí,

co chceš v životě dělat,

jen ať tě nikdo nedonutí,

tam, kde se nechceš vzdělat.

 

 

Student lajf

 

Období dalšího studia jsem se rozhodla pojmout poněkud volněji. Nevybouřené mládí udělá své. Jednou by už člověk chtěl být dospělý, podruhé se zase rád schová za své rodiče.

 

 

Dětství už odzvonilo,

dospělost se kvapem blíží,

peněženka snad váží kilo,

občanka ji dost tíží.

 

Občas nejdeš na hodinu,

máš mezery v učení,

svádíš to pak na rodinu,

prý rodinné důvody.

 

Jindy nejede autobus,

pak jdeš zase k zubaři,

nabíráš si takhle skluz,

studovat se nedaří. 

 

Jednou, dvakrát hákuješ,

za školu se podíváš,

pěkně si to maluješ,

ale pak se proklínáš.

 

Když se konečně probereš,

čeká tě konec školy,

v učení hodně zabereš,

mozkové závity bolí.

 

Když se chce, jde všechno,

a ty to skvěle dáš,

pár nocí nezhasneš světlo,

najednou diplom máš.

 

 

Teď je to jen na tobě

 

Dospělost už není taková sranda, člověk se honí, aby něco dokázal, zajistil budoucí rodinu. Aby tu rodinu taky měl kde a s kým mít. Bezpečná náruč rodičů je pryč.

 

 

Najít si zábavnou práci,

nejlépe za slušné peníze,

na pohovor párkrát zajít,

v pytli nekoupit zajíce.

 

Sehnat si bydlení,

nájem či hypotéka,

komu se nelení,

sežene. Heuréka!

 

Domov si zařídit,

nádobí koupit,

doplňky pořídit,

trochu se hroutit.

 

Přichází hledání lásky,

s kým budeš zakládat rodinu,

to ti teď dělá vrásky,

taková věc netrvá hodinu.

 

Svatba a děti,

to je další část života,

a v této změti

nečeká nicota.

 

Vychovat potomky,

vyhnat je z hnízda,

nedělat okolky,

byla to jízda.

 

 

Krize středního věku 

 

Teď nastávají ta léta, na která se já sama čas od času moc těším. Život po padesátce, kdy už jsou děti dost velké, zároveň ale člověk ještě není tak úplně na odpis. Pro větší autentičnost píši tuto báseň v první osobě.

 

 

Mládí je definitivně v háji,

do důchodu daleko,

po večerech karty hraji,

prší, žolík, kvarteto.

 

Děti odešly z domu,

klid konečně mám,

kletbu přeji tomu,

kdo přijde nepozván.

 

Film si přes den pustím,

nikdo mě u něj neruší,

pytlíkem chipsů šustím,

svíčkou vylepším ovzduší.

 

V luštění křížovek,

odborník brzo budu,

vyluštěním tajenek

zaháním často nudu.

 

Dovolená bez dětí,

to hotový je ráj,

s manželem usnu v objetí,

hezké sny se mi zdaj.

 

Pak přijde manželská krize,

syndrom hnízda prázdného,

chováme se k sobě cize.

Snad nemá někoho jiného?

 

Jednou se vrátím z procházky,

na stole papíry k rozvodu,

prý mám dál žíti bez lásky,

sama vstříc mířím k důchodu.

 

 

Zatracené stáří

 

Kolem sebe mám hodně starých lidí, naštěstí většina z nich se nechová tak, jak popisuji v následující básni. Ale o takovém nudném stáří se toho moc napsat nedá, proto jsem si vybrala za vzor právě toho nerudného a protivného souseda, který se v důchodu nudí a štve ho celý svět. 

 

 

Důchod ti klepe na dveře,

stáří se totiž neptá,

před tebou měkká večeře

a to tě trochu deptá.

 

Nejlepší roky už máš za sebou,

celý člověk tě bolí,

sousedův pes jde před tebou,

tak mu napálíš holí.

 

Štve tě všechno kolem,

vždyť už máš svoje léta,

jsi tu sám se svým bolem,

jiným teď pšenka vzkvétá.

 

Možná vnoučata někde máš,

ty malé nevděčné smrady,

svoje peníze jim dáš,

ty abys pak byl hlady. 

 

Prohlédni slevy v letácích,

co budou ve čtvrtek v Kauflandu,

a pak v papučích domácích

před krámem lidi komanduj.

 

 

Konec

 

Poslední stádium života je smrt. Mnoho lidí se smrti bojí, ale podle mě to není třeba. Tedy v případě již prožitého života, který byl více méně spokojený. To už si ale každý musí zařídit sám. Smrt stejně přijde, ať tak, nebo tak. Je to nevyhnutelné. A čeká to všechny bez výjimky. Proto je důležité si vychutnávat každičký okamžik, každou kapičku štěstí.

 

 

Už je to tady,

nebraň se,

má to i klady,

neboj se.

 

Nastane ticho a klid,

nebude tě nic bolet,

teď už nic nebudeš mít,

je to jak stažení rolet.

 

Jak zatažení opony v divadle,

poslední vydechnutí,

již žádné vrásky v zrcadle

k pláči tě nedonutí.

 

Černému andělovi vyjdi vstříc,

utiš se v jeho objetí,

zůstaneš navždy tiše sníc,

tvůj život se tím zpečetí.