Mé jméno je Lucie a žiju na malé vísce. Užívám si tu klidné stáří, které mi občas zpestří příjezd některého z mých mnoha vnoučat. Musím se přiznat, že tu dobu mám nejradši. Je to sice banda hrozných malých uličníků, ale zase se s nimi jeden nikdy nenudí. Přes den všude běhají a skotačí. Večer si pak zalezou na pec a snaží se ze mě vytáhnout nějaký příběh či povídačku. Když byli maličcí, stačívala nějaká ta pohádka, ale sotvaže trochu povyrostli, pohádky jim přestaly být dost dobré.

Napadlo mě tedy, že bych jim mohla povídat příběhy ze svého dětství a mládí. Tenkrát jsem ještě nebydlela na tomhle konci světa, právě naopak. Vyrůstala jsem v jednom z největších měst té doby. Ukázalo se, že se dětem tyhle mé vzpomínání líbí, takže se z toho stala taková naše tradice.

Mluvím tu o svých vnoučatech a vy ani pořádně nevíte, kolik jich je. Celkem mě štěstěna obdařila sedmi poklady, nicméně jezdí mě jich navštěvovat jen pět.

Nejmladší jsou rozverná dvojčátka Filip a Anna, jen o něco málo starší je náš jediný jedináček Emma. No a nejstarší jsou opět dvojčátka, sourozenci těch nejmladších, Patrik a Michael. U těch jsem se zapojila i do vymýšlení jmen, což je přesně důvod, proč se mnou můj nejmladší syn. To zatím ale nechme stranou. Za chvíli by měli dorazit ti dva nejstarší uličníci a strávit tu celý víkend, takže už abych přemýšlela, co jim budu vyprávět.

Jako obvykle mi můj den s chlapci utekl, jako voda. Už tu byl večer. Kluci seděli na peci, přes sebe poctivou, péřovku a ani nedutali. Zato mě úplně propalovali prosebnými pohledy. Nedá se nic dělat, je čas na příběh. Usmála jsem se tedy na ně a začala vypravovat.

Příběh první

Stejně jako v mnoha jiných městech, i v tom našem byly děti rozdělené do skupin podle jednotlivých ulic či částí města. Naší bandě se říkalo Zelňáci. Byli jsme celkem početní, jelikož se jednalo o směsku dětí z celé naší ulice, kterážto byla jednou z hlavních, takže byla i řádně dlouhá. V partě nás bylo kolem třiceti dětí, převážně kluků. Oni totiž s námi děvčaty moc času trávit nechtěli, takže na nás byli často protivní. Ostatní holky s námi proto často nechodily. Krom mě tam byly ještě Jana s Lýdií, sestry našeho náčelníka, pak jejich nejlepší kamarádka Silvie a Amálie. Ta měla dlouhé zlatavé lokny, velká, jako tůňky modrá kukadla a růžová líčka. Nevím proč, ale ji kluci nevyhazovali.

No a pak tedy moje maličkost. Drobné, zelenooké, tmavovlasé nemehlo. Směla jsem s nimi chodit jen proto, že jsem byla dost malá a vešla se i do míst, kam ostatní ne.

Pod správu naší party spadaly, krom tedy naší ulice, i ty menší, které nás křížily. Všechny, až na jedinou výjimku. Jedinou vzpouzející se bandou byli kluci ze Samkovky. Bylo jich sice méně, než nás, ale přesto se nevzdávali. Dokonce často sami vyvolávali rozbroje. Ať už to byla obyčejná rvačka, vypuštěné pneumatiky aut v ulici nebo nasazení krys do naší klubovny. Vždycky se jim nějak povedlo se z toho vyvléct a mít navrch.

Náš náčelník si na ně několikrát zkoušel počíhat s bandou rváčů, ale taky to nemělo valný efekt. Při posledním pokusu dokonce Samkovčáci využili toho, že je naše základna nechráněná a ukradli nám naši kroniku. Byly tam záznamy o veškerém našem území, členech party, zápisy se schůzí a dokonce plány na další rošťárny. To jsme nemohli nechat jen tak.

Patrik, náš náčelník, který byl mimochodem stejně starý, jako já, se rozhodl, že nejdůležitější je pro nás získání kroniky. Zároveň však prohlásil, že pokud se u toho navíc někomu povede pokořit Samkovčáky, získá post jeho zástupce a navíc úctu celé party. Mě to nějak zvlášť nelákalo, ale kluci vypadali, že je to ta nejlepší odměna, která může být.

Plán byl jednoduchý, přes den v náhodných skupinkách šmejdit v jejich ulici a zjistit, kde by mohla být naše kronika schovaná. V noci měla pak vyrazit vybraná skupina a vytipovaná místa prohledat. Nechtěla jsem se zúčastnit, ale Patrik jasně řekl, že musí jít úplně všichni, kteří chtějí zůstat součástí party. A bydlet v ulici a nebýt součástí skupiny by nebylo dobré. Skupinky jsme se mohli určit, jak jsme chtěli. No, a jelikož já nevycházela nijak zvlášť s nikým, skončila jsem sama. Po pravdě mi to ale nijak nevadilo. Alespoň budu moct dřív domů.

V to jsem aspoň doufala. Dostala jsem totiž až poslední směnu. Aby totiž nebylo moc podezřelé, že ta vlítneme všichni najednou, rozdělili jsme si hlídky i v časových úsecích. A já měla jít až o půl osmé. Chvilku před mojí večerkou. To zas dostanu, jestli dorazím pozdě. Jediné štěstí bylo, že v tu dobu měla vyrážet i Patrikova skupina, takže se naši alespoň nebudou tolik bát.

On totiž Patrik se sestrami bydlel patro nad námi a naši rodiče byli známí. Proto jsem taky mohla nebo spíš musela chodit s naší partou. Naši prý byli mnohem klidnější, když jsem byla s Patrikem.

Každopádně když jsem vyrazila na svou výzvědnou misi, bylo ještě světlo. Loudavým krokem jsem došla až ke křižovatce Zelené a Samkovy. Rádoby bezmyšlenkovitě jsem zabočila a stanula na nepřátelském území. Žádné děti okolo vidět nebyli, což mě přece jen trochu uklidnilo. Stačí přece, když tady budu chvíli bloumat. Pak můžu s klidným svědomím nahlásit, že jsem prostě nic nenašla. Procházejíc kolem šedých domků, všimla jsem si, že zpoza jedné budovy vyběhlo kotě. Taková rozkošná bílá kulička s černým flekem přes oko. Hrozně jsem si ho chtěla pohladit, ale sotva zpozorovalo, že se k němu blížím, otočilo se a zase se odkolébalo zpátky do dvora. Rozběhla jsem se za ním, aniž bych o čemkoliv dalším přemýšlela.

Na dvoře nebylo po kotěti ani památky, zato tam stála početná skupinka chlapců různého věku. Stáli v hloučku a koukali na kluka, nejspíš svého vůdce, který stál na bednách před nimi. Připadalo mi, že mohl být asi stejně starý, jako já. Povedlo se mi zahlédnout rozčepýřenou kštici kaštanových vlasů a záblesk jiskrných tmavých očí. Rychle jsem skočila za nějaké staré harampádí.

„Poslouchejte! Zelňáci si myslí, že si nevšimneme, když se tu celý den potloukají! Jak jsou hrozně nenápadní, když hledají ten svůj notes! Jenže my je zase převezli! Nejen, že nenašli kroniku, ale ještě přišli o šéfa!“ davem se rozneslo spokojené mumlání. Já zvědavostí div nevypadla ze svého úkrytu. Jak to myslí, že mají našeho šéfa? Oni mají Patrika? Jak je to možné? Otázky mi vířily hlavou jedna za druhou. Naklonila jsem se, abych lépe slyšela. Vzniklý hluk mě však donutil i vyhlédnout. Ze sklepa vycházeli tři kluci. Mezi sebou drželi Patrika s roubíkem v ústech. Zajatec se sice zmítal a cukal, vykroutit se svým strážcům ale nemohl.

„Koukejte, tady ho máme! Sám velký vůdce Zelňáků nás poctil svou návštěvou!“ chlapec seskočil z bedny a vykročil k vězněnému. Ten byl donucen si kleknout. Klučík s kaštanovými vlasy se k němu sklopil a povýšenecky se na něj zašklebil.

„Myslel sis, jak nejsi chytrý, když jsi objevil, kde ten váš notes schováváme, co? Tos nečekal, že tam na tebe budeme čekat? Když tu čmucháš okolo jako pes, měli bychom se k tobě jako ke psu chovat! Oblečení pryč! A do sklepa s ním!“

S naprostým děsem jsem sledovala, jak mi z kamaráda postupně zbavují svršků. Pak se mi ztratil z dohledu za nějakým můrkem.

„A ty hadry zavřete s kronikou vedle!“ rozkázal ještě chlapec, než se s úsměvem otočil zpátky ke zbylým klukům.

„Necháme ho tam pěkně do rána vymrznout, než ho pustíme s ostudou domů. To už Zelňáky donutí začít nás respektovat!“ rozhlédl se po okolo stojícím davu. Pak najednou pohlédl mým směrem. Naše oči se střetly.  Překvapeně zamrkal. Stáhla jsem hlavu dozadu tak rychle, jak jsem jen mohla. Ale škoda už byla napáchána. Zacpala jsem si uši a schoulila se do klubíčka. S malou dušičkou jsem čekala, až si pro mě přijdou. Nic se nedělo. Zvědavost zvítězila. Chtěla jsem rychle vyhlédnout, abych zkontrolovala situaci, ale sotva jsem otevřela oči, vyděšeně jsem ztuhla. Přímo přede mnou se vznášel obličej s těma hlubokýma, temnýma očima. Jako by přede mnou vířila horká čokoláda. Tedy, tak trochu nebezpečná čokoláda. Už jsem se připravovala na nejhorší, když se ten kluk usmál.

„Neboj se, ostatní už jsou pryč. Můžeš vylézt.“ Podal mi ruku a pomohl mi z mého improvizovaného úkrytu. Ve dvorku už krom nás nikdo jiný nebyl. Bázlivě jsem k chlapci vzhlédla, on však jen propukl v hlasitý smích.

„Proč se na mě koukáš, jako bych tě měl sníst? Vždyť už jsem ti řekl, ať se nebojíš, ne?“ oči se mu třpytily pobavením, když jsem se nervózně usmála.

„Co jsi tu dělala?“

„Přišla jsem za kotětem, bylo moc roztomilé, takže…“

„Takže jsi bez přemýšlení nakráčela sem. Víš ale, že tady holky neměly co dělat, že jo? Příště už si dej větší pozor.“

„To určitě dám.“

„No a kde tady vlastně bydlíš? Doprovodím tě domů.“

„Ty to nevíš?“

„No ještě tady nebydlím tak dlouho. Navíc, tebe jsem tu myslím neviděl… Hmmm… Přitom tak roztomilou holku bych si určitě pamatoval… Odkud jsi?“ podezíravě si mě začal prohlížet.

„Michaeli?! Kde jsi?“ ozval se někde poblíž příjemný ženský hlas.

„Ach, to je mamka. Už budu muset jít, promiň.“ Omluvně pokrčil rameny a vyběhl ze dvora. Já vyšla za ním a sledovala ho, než zmizel v jednom ze vchodů. Pak jsem rychle šupala zpátky do dvora a rovnou do sklepa, kde byl zavřený Patrik. Ten, zamčený úplně v zadní kóji, jen v trenkách klečel přivázaný u nějaké trubky. Jeho oblečení leželo na jedné kupce hned ve vedle, takže na něj mohl přes dřevěné mříže vidět. Chudákovi mu nacpali do pusy nějaký hnusný hadr jako roubík.

„Ahoj šéfe, nehodila by se ti pomocná ruka?“

„Hn huh muh nuh?!“

„No moc ti nerozumím, počkej chvíli.“

Využila jsem toho, že se umím provléct všude. Bylo to sice poměrně těsné, ale protáhla jsem se mřížovím. Nejprve do první kóje pro oblečení a kroniku a potom i s věcmi k Patrikovi. Po poměrně urputném snažení se mi ho konečně povedlo rozvázat a vyndat mu roubík.

„Lucie, můžeš mi říct, kde ses tady vzala?“

„No přišla jsem tě zachránit přece…“

„Ale jak ví, že…“

„Mohli bychom si tohle říct někdy jindy? Teď se musíme dostat ven.“

„To je sice pěkné, ale kudy? Já mezi těmi šprušlemi neprolezu…“

„S tím počítám. Ty to vezmeš tady tím okýnkem. Já půjdu z druhé strany a pomůžu ti tam.“

Jak jsme se dohodli, tak jsme to taky udělali. Pak už jsme s Patrikem vyrazili zpátky domů a cítili se, jako vítězové.

Zase jednou jsem čekala návštěvu. Tentokrát měli dorazit hned tři má vnoučátka najednou. Ti nejmladší a s nimi Emma. No, a jelikož měly tentokrát přesilu holky, mohly si i vybrat, jaký příběh by chtěly. Dozajista si umíte představit, jak to dopadlo. Ano, je to jak myslíte. Nechtěly nic z rošťáckých historek z raného mládí. Spíš dávali přednost příběhům šmrncnutým romantikou. Naštěstí, i něco takového jsem jim mohla nabídnout. Chvíli jsem tedy přemýšlela, co ze svého repertoáru vybrat, než mě napadlo to pravé. Bylo to tedy tenkrát takhle.

Příběh druhý

Toho roku bylo hrozně parné léto. Když člověk procházel ulicemi města, připadal si jako ve výhni. Všichni si přáli alespoň na chvíli utéct z té betonové výhně. Já i můj snoubenec a zároveň nejlepší přítel, Patrik jsme na tom byli úplně stejně. Naštěstí u nás ve městě se, krom jiného, nacházel i jeden poměrně velký park. Tomu vévodilo překrásné jezírko. Daly se tam půjčovat i loďky, což jsme toho dne měli v plánu právě my.

Seděla jsem v lodičce v roztomilých bílých letních šatečkách a chránila se před pražícím sluncem slunečníkem. Patrik vesloval a smál se mi. Na rozdíl ode mne si zlatavé paprsky užíval. Není se taky čemu divit. Stačilo mu i jen na chvíli vyjít ven a hned vypadal jako opálený řecky polobůh. Naproti tomu mne i jen chvilka na slunci přinášela vzhled přezrálého rajčete. Navíc být bledá bylo v módě.

Chtěla jsem zrovna poznamenat nějakou kousavou poznámku na adresu mého společníka, když se na druhé straně jezera ozvalo hlasité mňoukání. Já i Patrik jsme se tím směrem zvědavě podívali, ale zahlédli jsme jen loďku s jiným mladým párem, který se pravděpodobně, stejně jako my, snažil utéct před žárem ulic. Jen jsem pokrčila rameny a chtěla se otočit zpět na svého snoubence, když se to stalo. Můj pohled se zkřížil a párem tmavých očí. Byly sice daleko, ale to nebránilo tomu, aby mne naprosto uchvátily. Nejspíš bych se od nich už neodpoutala, kdyby v následném okamžiku nezaznělo dívčí vyjeknutí a šplouchnutí.

Zatímco já se rozhlížela, odkud ten zvuk vlastně přišel, Patrik začal okamžitě jednat. Zabral do vesel. Jako blesk jsme vyrazili k loďce, na kterou jsem ještě před okamžikem koukala. Teď už jsem si i já všimla, že je tam o pasažérku méně. Mladík s uhrančivýma očima stál a bezradně se kolem sebe rozhlížel. Nejspíš se snažil objevit nějakou stopu po své společnici. Než se stačil rozhodnout, na které straně hledat, byli jsme u něj. Patrik bez zaváhání skočil do vody. O okamžik později už se vynořil i s dívkou v náručí. Byla v bezvědomí.  Pravděpodobně se při pádu uhodila do hlavy.

Myslela jsem si, že Patrik doplave s dívčiným tělem k nejbližší loďce, ale on se otočil a vyrazil k molu. Ani to sice nebylo daleko, ale přesto muselo být každé tempo navíc hodně vysilující. Věděla jsem, že je můj snoubenec silný, jako býk, nicméně váha nehybného těla jej dost zpomalovala. Určitě bude potřebovat pomoc.

Nikdy jsem ve veslování nebyla moc dobrá, přesto jsem do toho vložila, co se dalo. Po pár záběrech určených k úpravě směru se lodička nejistě vydala k molu a dvojici ve vodě. Chvilku mi trvalo chytit tempo, ale nakonec se mi podařilo plavající dostihnout.

„Patriku, chyť se loďky, odtáhnu vás.“ Houkla jsem a zapáleně veslovala dál.

V tu chvíli se teprve probral společník bezvědomé dívčiny. Rychle si sedl, popadl vesla a vyjel za námi. Než nás ale dostihnul, už jsme byli u mola. Společnými silami jsme s Patrikem vytáhli tu slečnu nahoru a můj snoubenec začal kontrolovat její životní funkce.

Měl s tím víc zkušeností, než já, takže jsem se rozhodla neplést se mu do cesty. Pozorovala jsem, jak úlevně se se zatvářil, když nahmatal puls. Když začal s umělým dýcháním, vyskočil k nám už i druhý mladík. O pouhý moment později děvče zalapalo po dechu a začalo vykašlávat vodu. Její partner se k ní hned hrnul, ale Patrik se nenechal odstrčit. Držel dívku v náručí a hleděli si do očí. V pohledu mého snoubence se zračila obrovská úleva.

„Jste v pořádku, slečno?“

„Ah, já, no asi ano. Totiž, určitě ano. Děkuji vám za záchranu, pane…?“

„Patrik, jmenuju se Patrik! A pomoct vám bylo to největší potěšení. Udělal jsem to moc rád. Tedy, ne že bych byl snad rád, že jste byla v nebezpeční, ale jen, že jsem to mohl být já, kdo pomohl.“ Zajíkal se můj partner, rudý až na konečcích uší.

„Moc děkuji, Patriku, já jsem Elizabeth…“ pořád se vzájemně propalovali pohledy. Cítila jsem mezi nimi zvláštní napětí a evidentně jsem nebyla sama.

„A já jsem Michael, její přítel, takže co kdybyste ji už pustil, Patriku?“

Na mě se ani nepodíval, měl oči jen pro svou dívku. Ta si ho ale moc nevšímala. Pořád se jen culila na mého snoubence. S překvapením jsem však zjistila, že mi fakt, že Patrik věnuje větší pozornost jiné ani nijak zvlášť nevadil. Víc mě bolelo, že si mě nevšímá Michael.

Zblízka se mi líbil ještě víc, než na té lodičce. Nejen, že jeho obličeji stále dominovaly ty hluboké oči barvy ebenu, které v tuhle chvíli sršely zlobnými jiskřičkami, ale taky tam byly stopy po drobounkých vráskách způsobených častým smíchem. Přemýšlela jsem, jak bych upoutala jeho pozornost. On se však ke mně otočil sám.

„Slečno, co kdybyste si odvedla svého milého?“ zeptal se ostře. Úplně mě tím vyvedl z míry. Navíc touhle větou upoutal rovněž pozornost Elizabeth. Ta se na mě rovněž otočila, v jejím obličeji se mísilo překvapení se zahanbením. Jediný, kdo zůstal klidný, byl Patrik.

„Jí to ale nevadí, že ne?“ usmál se na mě.

„Ani trochu.“ Odpověděla jsem. Úplně upřímně.

„No ale mě ano. Elizabeth, jdeme! Musíš se usušit!“ popadl Michael svou přítelkyni za ruku a odtáhl ji od nás pryč. Oba nás jeho rychlost tak překvapila, že jsme ani nestihli protestovat.

Podívala jsem se na svá vnoučata. Všechna již spokojeně spala, takže jsem se rozhodla, že pro dnešek s příběhem již pokračovat nebudu. Vlastně jsem byla ráda, že nemusím. Vzpomínání na tohle bylo bolestnější, než jsem si původně myslela. Nebyla jsem ho ale ušetřena na moc dlouho. Druhý den totiž přijeli i ti nejstarší kluci. Celý den se společně dohadovali a vsázeli. Ukázalo se, že o to, kdo bude vybírat další příběh. Vyhrál Michael a já věděla, co budu muset vyprávět. Příběh, jak šel jejich dědeček do války. Nebyl to dlouhý příběh, ale nevyprávěl se snadno.

Jako již mnohokrát předtím jsme si i to odpoledne vyrazili společně na procházku ulicemi města. Patrik se vedl s Elizabeth za ruku. Já s Michaelem jsme kráčeli hned za nimi. Normálně mezi námi panoval poměrně živý hovor, který obstarávala převážně první dvojice. Dnes to ale bylo jiné. Dnes to bylo loučení. Procházeli jsme se takto společně městem naposled. Za pár hodin už totiž měli oba mladíci nastoupit do vlaku, který je odveze přímo na válečnou frontu. Oba již byli oblečení do svých uniforem. Tohle bylo naše loučení.

Pomalu jsme bloumali známými místy. Společně tiše vzpomínali. Dvojička před námi se čas od času zastavila, aby si mladí milenci mohli pohlédnout do očí a vyměnit si krátký polibek. V jednom z těchto okamžiků jsme je s Michaelem předešli.

„Tobě tohle vážně nevadí?“ Otočil se na mne najednou.

„Co máš na mysli?“

„Ty to víš! Tohle! Oni! Vždyť jste se měli brát! Jak mu to můžeš odpustit?!“ Ano, věděla jsem, na co se ptá, ale nechtělo se mi do odpovědi. Bála jsem se jeho reakce. Jenže tentokrát to bylo jiné. Už mi docházel čas. Neúprosně jsme se blížili k nádraží.

„Michaeli, tak už jim to odpusť. Mají se přece tak rádi.

„To je pěkné, ale co my? Jak mi to mohla Elizabeth udělat?“

„Michaeli, můžu se tě na něco zeptat…?“

„Hn?“

„Miloval jsi ji?“ Nervozitou jsem až zadržovala dech. Už jsem to ale musela udělat. Budova nádraží byla přímo před námi. Ticho mezi námi panovalo až do okamžiku, kdy jsme došli až na nástupiště. Už jsem se smířila s tím, že mi neodpoví.

„Já nevím… Myslel jsem, že ano, ale…“ vypadlo z něj najednou. Zpříma mi pohlédl do očí. Mělo to na mne stejný účinek, jako vždy.

„A ty? Milovala jsi Patrika?“

„Ne, byl to můj nejlepší přítel. Mám ho ráda spíš jako bratra.“ Odpověděla jsem okamžitě, bez zaváhání. Nebylo nad čím váhat. Moc dobře jsem věděla, komu patří moje srdce. Nesměle jsem natáhla ruku a položila ji na Michaelův obličej, jako jsem tu už chtěla udělat tolikrát předtím. Neucuknul. Pomalu jsem se natáhla k němu. Už jsem cítila jeho dech na svých rtech, když mě od sebe odstrčil.

„Pro mě jsi pořád jen malá cizinka.“ Prohlásil a nastoupil do vlaku.

Nastala válka, během které bohužel Elizabeth zemřela. Já si tedy vzala vašeho dědečka a no, zbytek příběhu už znáte…