Většina příběhů začíná od začátku, ale občas, velmi zřídka, některý začne na konci…

Ten barák dávno ztratil lesk a noblesu, kterou se snad dříve mohl chlubit. Kdeže byly ozdobné fresky, záhony plné růží, večírky, slavnostní róby a hudba? Kdeže bylo veselí a štěstí, kterým se dům po léta pyšnil? Všechno se ztratilo.  Zůstaly pouze holé zdi. Pár místností a ticho. Všudypřítomné, tísnivé ticho. A přesto… Kdyby si někdo dal práci a sedl na chodník proti domu, mohl pozorovat zajímavý úkaz. Každý, kdo šel kolem, na zlomek vteřiny jako by zapomněl, kam mířil a s pohledem upřeným k prázdným oknům, zůstal stát.

***

Adam kreslil od chvíle, kdy se naučil držet tužku. První neobratné pokusy brzy vystřídaly mnohem povedenější obrázky a posléze i obrazy. Pyšní rodiče nešetřili a usměvavý, světlovlasý chlapec měl k dispozici nejlepší učitele, jaké ve své době mohli sehnat.

Jak Adam rostl, zlepšoval se a jeho nesporný talent nechal za sebou um většiny jeho učitelů. V dlouhé předsíni, v hale, v přijímacím salónku a samozřejmě v galerii, kterou nechali speciálně přestavět, visely obrazy. Krajiny zalité sluncem, louky plné barevných květin, stromů a pohody. Měsíční sonáty z tahů štětcem a podzimní D dur v líbezných tónech.

A pak Adam zmizel.

***

„Káčo! Katko! Tak se už konečně prober!“ Někdo s ní cloumal a snažil se ji vytrhnout ze snů, které by ráda dosnila.

„…jmipokoj!“

„Vstávej! Musím ti něco ukázat!“ Katčina spolubydlící se nemínila vzdát. „Hele! Tak už konečně otevři ty slepáky. Kdys šla zase spát?“

„Večer,“ protáhla se a konečně rozlepila víčka. Marcela jí strkala pod nos něco velkého, barevného, co ani při nejlepší vůli nemohla poznat. „Chceš mi vyrazit zuby? Co to vůbec je? Plakát?“

„Obraz, ty barbare!“

Katka vzdychla. Její spolubydlící byla studentka malířství, a co chvíli něco přitáhla. Jejich skromný pokojík už nebyl schopen nic dalšího pobrat.

„Kam ho hodláš pověsit? A zapomeň, že ti uvolním ten kousek místa proti posteli. Tam přijde fotka mého kluka!“

„Ty máš kluka?“ Marcela si sedla ke Katce na postel, obraz dál zbožně třímala v rukách a zvědavě zvedla obočí.

„Až ho budu mít!“

„Jo táák. Ale zatím ho nemáš, tak mi to místečko můžeš pronajmout!“

„Zapomeň! Je to poslední kousek naší původní malby, na kterém může odpočívat mé znavené oko! Koukej, jak je krásně oprýskaná! Kam se pak budu dívat, když ti to pronajmu?“

„Na strop!“

„To je teda nápad,“ ušklíbla se Katka a hned se zářivě usmála. „Co za to?“

„Každodenní potěšení se dívat na tuhle krásu,“ přistrčila jí Marcela znovu obraz před oči. Katka se nadechla, že něco odsekne, ale jen tiše polkla. Netušila, čím ji ta krajina okouzlila, ale nebyla schopna od ní odtrhnout oči. Natáhla ruce, opatrně sevřela rám a přitáhla si obraz na klín.

Dívala se na louku plnou květů a vysoké trávy, s kterou si pohrával lehký vánek. Téměř cítila jeho hladivý dotek a vůni květin. Hypnotizovaně obhlížela vysoký dub na kraji řeky i bouřkou ztěžklá mračna na obzoru, pod kterými se spíš dal tušit chrám nebo kostel či podobná stavba.

„Katko?“

„Mhm?“ Mrzutě vzhlédla.

„Není ti něco?“

„Proč?“

Marcela se dotkla obrazu. „Civíš na něj už pěkně dlouho a… mlčíš! Ukaž, dej mi ho.“

„Trhni si,“ zavrčela a znovu se na obraz zadívala. „Kdes ho koupila?“

„Na předměstí v jednom starým baráku. Prý tam bydlí nějaká potrhlá babka. Kdysi patřila její rodina k místní smetánce, ale pak o všechno přišli. Babka žije skromně, ale obrazy, a že jich má plný barák, odmítá prodat.“

„Tak proč tenhle prodala?“

„Vím já?“ pokrčila rameny Marcela, vzala obraz a přitiskla ho na stěnu. „Sem?“

„Kousek výš. Takhle na něj dopadá málo světla.“

Marcela posunula obraz a Katka kývla. Pozorně sledovala, jak spolubydlící pracuje a když konečně visel na svém místě, spokojeně vydechla. Jakoby do pokoje vnesl nějaké kouzlo.

Tu noc se jí zdál sen. Seděla v noční košili pod košatým dubem a máčela si nohy v řece. Vánek jí cuchal vlasy, květiny omamně voněly a ona pomalu upadala do příjemné dřímoty. Nevšimla si, že cestičkou ve vysoké trávě kráčí mladý, světlovlasý muž. Dlaní čechral vrcholky stébel a mířil k dubu. Když spatřil děvče, zarazil se. Otočil se, aby potichu zmizel, ale pak se vrátil, přistoupil až k ní a chvilku ji pozoroval.

„Kde ses tu vzala?“ zašeptal víc k sobě než k ní.

Katka chtěla odpovědět, že sama netuší, ale spala. Doma i u řeky.

Ráno otevřela oči s nepříjemným pocitem, že blázní. Dala si ruce za hlavu a dlouze se zadívala na obraz. Vážně je ta tráva tak sametová? A vážně voda v řece neklidně poskakuje přes kameny? Je možné, aby i teď viděla… Zatřepala hlavou, aby vyhnala dozvuky snu, vstala a šla si dát horku sprchu.

„Ten tvůj obraz je ze světa kouzel a čar,“ stěžovala si později Marcele. „Zdálo se mi, že jsem na břehu řeky, máčím si nohy a pak jsem pod tím stromem usnula. Pak přišel kluk…“

„Jaký kluk?“

„Co já vím? Kluk. Takový blond. Poměrně vysoký. Asi pětadvacet roků… Není to jedno?“

„Znám ho?“

Katka se rozesmála. „Jak to mám vědět? Byl jen ve snu.“

Marcela mávla rukou. „A dál? Jaký byl?“

„Příjemný. Docela fešák. Ptal se mě, kde jsem se tam vzala?“

„Jak to můžeš vědět, když jsi spala?“

„Sny jsou sny. Tam jde všechno, ne?“

Marcela se na ni zašklebila. „Tak ne že mi ten obraz přes víkend vykoukáš, když tu nebudu!“

„Přes víkend se hodlám učit. V pondělí mám test a ani jsem se na to nepodívala. Počítám, že dnešní sen bude o tom, jak mne Matějovec vykopne i s testem.“

Jenže o testu se jí nezdálo. Sotva usnula, byla zpět u řeky. Zvědavě se rozhlédla. Voda v řece skutečně neklidně přeskakovala velké kameny a tráva se ladně ohýbala pod doteky voňavého větru. Katka vstala a dlaní přejela jejich konečky stejně, jako to včera udělal ten kluk. Chtěla se přesvědčit, jestli jsou skutečně tak sametové, jak se na obrazu zdálo. Byly. Fascinovaná tou podívanou se jimi nechala lechtat v dlani a s potěšením vdechovala vlahou vůni louky.

Zahřmělo. Stočila pohled k tmavým mrakům na obzoru a zachvěla se.

„Blíží se bouřka,“ ozvalo se za ní.

Nadskočila leknutím, vyjekla a prudce se otočila. Kolem kotníku se jí omotalo pevné stéblo trávy a lehce jí řízlo do kůže.

 Mladý muž se na ni omluvně usmál. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“

„Tak to se ti nepovedlo,“ vydechla prudce a hned se na něj zvědavě zadívala. „Kde to jsem?“

Rozpřáhl paže. „V obraze!“

„No jo, kde jinde, že?“

„Nechápu.“

„To jsme dva. Já taky nechápu. V obraze. Co je to za blbost! Spím?“

Zaváhal. „Ne tak docela.“

Cítila, jak v ní roste zlost. „Hrabe mi? Jak jsem se sem dostala? Vždyť jsem šla spát a…“ Zarazila se, shlédla na své bosé nohy a krátkou noční košili, pod kterou se jasně rýsovaly bradavky, a schovala obličej do dlaní. „Ježíši Kriste!“

Prudce se posadila na posteli, obě dlaně přitisknuté k prsům a hleděla na obraz, který jako by jemně světélkoval. Za okny byla tma a v pokoji se ozývaly běžné zvuky nočního života venku. Hodiny ukazovaly půl jedné.

„Do háje! Do háje, co to je?“ Katka se chytla za hlavu. „To už z toho všeho vážně blbnu? Přeci nemohu chodit do obrazu.“

Rozsvítila lampičku a vstala, aby se napila. Pak jí pohled sklouzl na nohy. Když spatřila drobné říznutí na kotníku, zasténala. Takže to nebyl sen? Co se to děje?

Stáhla noční košili a navlékla elasťáky a dlouhé triko. Nevěřila, že ještě usne, ale sotva položila hlavu na polštář, byla zpět na louce.

„Co je tohle za kouzla?“

Mladý muž stál na stejném místě, jako by čekal, až se vrátí a mlčky si ji prohlížel. Katka se neklidně ošila. Věděla, že noční košile toho moc neskryla a bylo jí trapně.

„Odpovíš mi?“ Strach a zlost vytvářely nebezpečný koktejl emocí, který hrozil vybuchnout.

„Pojď!“ řekl tiše, vzal ji za ruku a vedl k vyšlapané cestičce. Katka se mu vyškubla. „Kam si jako myslíš, že mě táhneš?“

„Chci odpovědět na tvé otázky,“ pokrčil rameny a vykročil.

Věděla, že by ho měla poslat ke všem čertům. „Kdo ví, co je zač,“ honilo se jí hlavou, „ a kdo ví, kde vůbec jsem? Co když mě někam zatáhne? Měla bych se probudit!“ V tu chvíli jí došlo, že podvědomě přijala fakt, že spí a courá v nějaké obrazové šílenosti. „Do prdele! Do prdele! Do prdele!“ zavrčela a vydala se za ním. Holt zvědavost je silná motivace.

 Pěšina se klikatila travou, která místy dosahovala Katce až do pasu. Stále svěže zelená a voňavá. Čím blíž ale bylo podivné stavení, tím divočejší tráva tam rostla. Z jemně sametových, hladivých stébel se stávala tvrdá ostřice a obtáčela Katce kotníky při každém kroku. Měkká pěšina se stále častěji měnila v kamenité výmoly, větřík se změnil v chladný vítr a hřmění se teď ozývalo téměř bez přestání. Katka cítila ve vzduchu napětí a znovu se zachvěla.

„Ještě kousek.“ Vzal ji za ruku. Před nimi se rozprostíralo kamenné nádvoří. Neudržované, plné děr, stejně jako zdi té podivné budovy, kterou mylně považovala za kostel. Nebyl to ani chrám. Byla to poloviční zřícenina jakéhosi zámečku. Dřív snad krásného, ale dnes na pokraji zkázy.

„Vždyť to na nás spadne,“ zadržela ho a vyděšeně hleděla do prázdných oken. Najednou nemohla dýchat, i když ještě před chvílí bylo všude plno vzduchu.

„Nespadne.“ Řekl to s takovou jistotou, že mu nešlo nevěřit.  Vystoupili po širokých, drolících se schodech a zastavili se před mohutnými dveřmi. Mladý muž se do nich opřel a společně vstoupili. 

Katka vydechla překvapením a okouzleně se rozhlížela. Zvenčí vypadalo stavení sešlé a zanedbané, uvnitř ale nebylo po venkovní zkáze ani památky.

„Páni!“ Úplně zapomněla na strach. „Kde to jsme?“

Přesně takhle si vždycky představovala panská sídla. Prostorná hala, pár křesel, stolek a na něm váza s květinou. Decentní, ale měkký koberec, který tlumí každý rušivý krok a v každém rohu lampa. Troje dveře ze světlého dřeva a dvě polotočitá schodiště, vedoucí na jakousi galerii.

Na třetím stupni jednoho schodiště teď seděl její společník a s úsměvem ji sledoval.

„Kde to jsme?“ zeptala se znovu.

„Pořád v obraze.“

Pohodila vzdorně hlavou.

„Plátno ne vždy ukazuje celou skutečnost,“ pousmál se. „To ale neznamená, že neexistuje. Tady,“ znovu obsáhl paží celou místnost, i když možná myslel mnohem víc, „existuje celý svět.“

Katka si sedla vedle něj a zavrtěla hlavou. „Už takhle mám pocit, že mi slušně hráblo. Nechtěj, abych věřila v nemožné.“

Rozesmál se. „Ještě před hodinou pro tebe bylo nemožné uvěřit, že jsi v obraze…“

„To pořád. Ale když se štípnu… Au! Cítím bolest a vidím na ruce rudou skvrnu. Říkám si… Jde to i ve snu? Cítila bych to? Viděla bych to? A nevím. Jsem zmatená. Proč já? A děje se to skutečně? Kdyby se na mě teď někdo koukl, budu v posteli nebo tam nebudu?“

„Budeš. Ty ses sem dostala jinak než já… Nechápu jak, ale jsem rád.“

„Jo? Já teda moc ne,“ odsekla, ale pak se na něj zvědavě podívala. „Jak ses sem teda dostal?“

Blesk zazářil do oken a hrom zaburácel právě ve chvíli, kdy se nadechoval, že odpoví. Katka se přikrčila a cítila, jak se jí vlasy na krku zježily. „To byla šlupka!“

Vstal, podal jí ruku a ukázal vzhůru na galerii. „Půjdeme do klidu. Mimochodem, já jsem Adam.“

Katka se polohlasně představila a nechala se vyvést nahoru. Pokud dole byla unesena, teď byla dokonale ohromena. Galerie byla široká necelé tři metry, ale v obou směrech se až do nekonečna táhla řada dveří. Byl holý nesmysl, aby obyčejné stavení mělo tak dlouhou chodbu, ale copak tady bylo něco obyčejného? Zamotala se jí hlava…

„To je jako v nějakém snu, kde utíkáš chodbou a ona se stále prodlužuje a prodlužuje a prodlužuje…“ Hlas jí samotné zněl divně. Ukňouraně. „Je to strašidelné.“

„Jen ze začátku. Když si zvykneš, začne tě to bavit,“ pokrčil rameny a otevřel jedny dveře. Katka nahlédla a vykulila na něj oči. „Děláš si ze mě legraci?“

„Ani trochu, proč myslíš, že jsem sem tak rád chodil?“ Vzal ji znovu za ruku a prošli dveřmi na lesní palouk.

„Co je tohle za šílenost?“ Katka měla chuť se vztekat, protože jinak hrozilo, že propadne hysterii. Chodila sem tam po mýtině, osahávala stromy, trhala trávu, opatrně si ji strkala k nosu a do pusy a neustále bručela.

„Když jsem namaloval ten obraz, neměl jsem tušení, co se stane. Kdybych to věděl, asi bych ho hned spálil, ale budoucnost je neznámá, dokud se nestane přítomností. Vídal jsem tuhle scenérii ve snech a moc se mi líbila. Chodba s tisíci dveřmi a za každými se skrývá nějaké tajemství… Obraz jsem si pověsil přímo proti posteli, abych na něj viděl. Sníval jsem, jaké by to bylo. Utéct a nechat za sebou všechen ten halas a všechny lidi. Moji rodiče mne hýčkali. Dopřáli mi všechno, ale nikdy nepochopili, že nejvíc ze všeho si přeju žít v klidu. Náš dům byl jak náměstí…“ Adam se ponořil do vzpomínek. Vyprávěl Katce, jak ho ubíjely večírky, kterých se musel účastnit a jak se mu příčily hlasité projevy nadšení, pronášené u jeho obrazů.

„Utíkal jsem do svého pokoje, jak jen to bylo možné. Pak, jedné noci se mi zdálo, že jsem vstal a na obraze s hodinami - namaloval jsem ho, když mi bylo asi deset podle starých dědečkových hodin, jsem nastavil půlnoc. Půlnoc je magická, že? A když jsem ty hodiny nařídil na půlnoc, otevřela se mi cesta sem. Nemysli, že jsem z toho nebyl vyděšený. Poprvé jsem utekl do postele hned, jak se otevřely ty dveře. Ale pak se mi zalíbilo sem chodit. Byl tu klid… “ Znovu zahřmělo, ale na místě, kde seděli, to slyšeli velmi slabě.

„Jak jsi na to přišel?“

„Na co?“

„Že zrovna půlnoc ti otevře cestu.“

Adam se zamyslel. Už to bylo dávno a nikdy nad tím moc neuvažoval. Měl pocit, že půlnoc mu přišla samozřejmá. „Ve snu ti přijde všechno normální,“ pousmál se. „Ve snu klidně skočíš z věže a letíš, tak proč by měla být půlnoc na namalovaných hodinách divná?“

„ To je fakt,“ zasmála se. „Jak dlouho jsi sem chodil?“

„Pět roků…“

„Páni! Za pět let jsi to tu musel znát jako své boty. To tě to pořád bavilo?“

Adam se usmál. „Copak jsi nepochopila, že tenhle svět, tyhle komnaty, jsou něčím docela jiným, než se zdají? Že jsou to cesty do různých míst a různých časů? Když jsem sem začal chodit, bylo mi sedmnáct a všechno tu bylo fantastické. Možnost jít na pláž, do lesa, na hory, do jeskyní… Procházet se po tisíci místech, kam člověk sotva kdy vstoupil.“

„Nehrabalo ti z toho?“

„Cože?“

Katka si klepla na spánek. „Jestli ti ta samota nelezla na mozek?“

„Aha. Ne, nelezla. Samota je motivační a taky… nebyl jsem tu přeci každou noc. Taky jsem občas i spal nebo maloval.“

„Samota je smutná.“

Pokrčil rameny. „Tehdy mi to tak nepřišlo. Bylo fascinující mít svět, který patří jen mně. Mít tajemství, útočiště, inspiraci…

Chodil jsem z jednoho místa na druhé, obdivoval krásu scenérií a užíval si svobody. Co víc si může umělec přát?“ Zasnil se, na chvíli zmlknul, oči upředené do dálky a na rtech mu pohrával jemný úsměv. „Bylo to trochu děsivé a trochu pohádkové. Doma pak žasli. Ó, jak můžeš jen tak namalovat ledovce na severním pólu? Vždyť jsi tam nikdy nebyl!“ zadeklamoval vysokým, afektovaným hlasem.

„No jo. Rodičům se těžko vysvětluje, že chodíš do obrazu, co?“

Rozesmál se. Les v tu chvíli ztichl, jako by jeho smích byl jediný zvuk, který zaslouží pozornost. Katka ho s úsměvem pozorovala.

„Můžeš mi to tady trochu ukázat?“

Beze slova se zvedl a podal jí ruku. Vodil ji dlouhou chodbou a společně nahlédli k pyramidám, do pralesa, na pláž, na vysokou skálu u jezera, na zasněžené hory, poseděli v chladné jeskyni s černou, temně dunící říčkou, sledovali hustou páru stoupající z jícnu sopky, hádali se s hejnem papoušků na malém ostrově…

„Nedivím se, že tě to tady baví,“ přiznala Katka, když se vrátili z malé oázy, kde pozorovali lvy. „Toulat se po nocích a přes den malovat… Kdy spíš?“

„Ono je to trochu jinak.“ Adam se zastavil před dveřmi z tmavého dřeva. Venku teď rachotil hrom za hromem a přívaly deště bušily do neviditelných oken. Otevřel a ustoupil, aby dívka mohla nahlédnout. Zmateně se na něj otočila. „Co to je?“

„Tohle je můj pokoj.“

„Počkej,“ pohodila tmavou hřívou v pochybovačném gestu. „Vždyť tam nic není. Je to tu prázdné.“

Adam vstoupil a pokynul jí dovnitř. Přiložil si prst na ústa a naznačil, aby poslouchala. V tichu prázdného pokoje bylo slyšet sotva postřehnutelný tikot hodin.

Katka k němu zvedla oči. „Co je to?“

„Hodiny v mém pokoji. Dřív za těmito dveřmi byla moje ložnice, ale pak se něco porouchalo…“

„Ty… nemůžeš domů?“

„Ne.“

„Jak dlouho?“

„Už jsem tu rok,“ povzdechl si tiše a znovu se zaposlouchal do tikotu hodin. „Ty hodiny jsou jediné, co z mého světa zůstalo. A bojím se, že jestli se to nějak nespraví, už se nikdy nevrátím.“

Katce přeběhl mráz po zádech a pro jistotu vycouvala z prázdné komnaty. Necítila se v ní ani trochu dobře. Jakoby v ní bylo něco ve strašném nepořádku.

„Jak to myslíš? Že tu zůstaneš?“

„Zůstanu. Sám budu procházet všechna ta krásná místa, dokud neumřu.“

„To je přeci pitomost.“

„Myslím, že nejsem první, kdo tak dopadl. Pojď, něco ti ukážu.“

Katka ho váhavě následovala. Najednou z toho místa měla husí kůži a nejvíc ze všeho si přála probudit se. Utéct z této snové šílenosti, která vězní lidi. Která se tváří jako ráj na zemi a přitom se v okamžení stane peklem.

Adam mezitím došel k dalším dveřím. Otevřel je. Po nich další a další a další… Katka váhavě nahlížela. Všechny byly prázdné a tiché. Ze všech na ni dýchl chlad a pocit smutku. Nevýslovného smutku. Smutku tak hlubokého, že se jí sevřelo srdce a do očí vystoupily slzy.

„Pojď pryč. Ježíši, pojď pryč. Co je tohle za hrozné místo?“

Adam pozavíral všechny otevřené pokoje a vrátil se ke dveřím do své ložnice. „Občas sem chodím. Možná doufám, že se zase objeví moje postel, světle hnědé tapety, okno do zahrady a stojan s čistým plátnem, které čeká na první tah štětce… Ale už rok čekám marně.“

„To není možný…“ sledovala smutek v jeho modrých očích. „ Já bych tě třeba nemohla vzít s sebou?“

„Vždyť spíš,“ pousmál se. „Já ani netuším, jakým zázrakem ses tu vzala. Jsi za celých šest roků první člověk, kterého jsem tu potkal.“

„Co kdybych se došla podívat k tobě domů. Třeba tam najdu nějaké vodítko, proč to nejde.“

Vzal ji vděčně za ruce a stiskl. „Kdyby se to povedlo, byl bych ti vděčný do konce života.“

„To je moc dlouhá doba. Jen doufám, že nebydlíš moc daleko. Moje finanční úspory nejsou kdo ví jaké.“

Když otevřela oči, oslnilo ji slunce. Zmateně se rozhlédla a pohled jí padl na obraz na stěně. Prudce se posadila a zasténala. Hlava se jí mohla rozskočit a jazyk se lepil na patro ukrutnou žízní. Vymotala se z pokrývky, naplnila sklenici vodou a okamžitě ji vypila. Naplnila si druhou a přistoupila k obrazu. Vše bylo jako dřív. Žádná změna. I když… ta bouřková mračna jako by se zvětšila. Jako by zahalila chrám do šedého závoje deště.

„Neříkej, žes celej víkend čuměla na ten obraz!“ Dveře se rozlétly a Marcela vpadla do pokoje jako velká voda. „Hele, neříkalas, že máš dneska nějakej test?“

„Cože?“ Katka na ni udiveně hleděla. „V pondělí jsem říkala.“

„A co je asi dneska?“

„Ono je… pondělí?“

„Čím ses to sjela, Káťo?“

„Ničím!“ zamumlala. Nemohla přeci spát dva dny. Sakra! Podívala se na sklenici vody ve své ruce. Chvěla se. Že by vážně něco omylem vzala? Drogám se vyhýbala, ale…měla okno a přitom neodbytný pocit, že musí něco důležitého udělat. Ale co? Zvedla pohled k obrazu a tam, v dešti, spatřila maličkou postavu.

„Musím jít!“

„Ten test už nestihneš, neblbni. Raději si pojď poslechnout, co se mi stalo,“ chytla ji Marcela za paži a snažila se ji zadržet. „Klofla jsem novýho kořena. Úplně boží kluk!“

„Musím jít,“ opakovala Katka a zamířila do sprchy, aby se opláchla a co nejdřív vyrazila.

„Jsi divná!“ zaslechla za sebou, ale bylo jí to fuk.

Oblékla se a vyšla do ulic. Běžné zvuky jí najednou připadaly podivuhodně krásné a uklidňující. Přemýšlela nad správným slovem. Živé! Ano. Byly živé. Už věřila, že všechno, co v noci prožívá, není sen, ale to neznamenalo, že z toho nebyla zmatená.

Měla pevný cíl, kam jít, i když nevěděla, co ji tam čeká. Stálo ji to skoro hodinu času a mnoho sakrování, než se dostala na okraj města. Když ale konečně stála naproti domu, kam ji Adam poslal, zaváhala. Popisoval jí panské sídlo. Honosný dům plný přepychu a života, ale tady stála chátrající rezidence se zanedbanou zahradou a tmavými okny. Co když se spletl? To má zaťukat a povědět, že ji na tuto adresu posílá kluk ze snů? Když tenhle krok plánovali, přišlo jí to snadné, ale teď, z očí do očí realitě…

Pomalým krokem se k ní blížil starší muž. Byl to podomní prodavač na poloviční úvazek a na plný úvazek zloděj. Chvilku hodnotil možnosti, ale pak došel k závěru, že tahle dlouhovlasá brunetka s pěkným zadečkem u sebe nic cenného nemá. Obyčejná studentka.

„Až tam půjdete, pořádně zvoňte a nedejte se odbýt,“ pronesl tiše, když ji míjel.

„Cože?“

„Babka je nafoukaná a jen tak někoho k sobě nepouští,“ ujasnil a se zdviženou rukou odcházel.

Ale zvonit nemusela vůbec. Sotva přešla ulici, dveře se otevřely a v nich stála starší, elegantní žena. Krátce si ji prohlédla a pokynula jí dovnitř.

Katka vstoupila a nadechla se, aby začala vysvětlovat, ale paní ji zarazila zvednutou rukou. „Později. Nejdříve si na to sedneme. Nohy mě při delším stání bolí.“

Zavedla ji do malého salónku. Dřív musel být velmi elegantní až luxusní. I teď působil dost snobsky. Křesla, lampy, sošky a… obrazy. Přistoupila k jednomu. Byla to nádherná scenérie zobrazující vodopád uprostřed skal v lese. Kdyby neviděla nerovnosti plátna a tahy štětce, byla schopna uvěřit, že se kouká na fotku.

„Nádhera!“ vydechla tiše.

„Práce mého syna. Počítám, že proto jste tady.“ V hlase staré paní zazníval tón člověka zvyklého poroučet.

„Já…“

„Je to už třicet let. Za tu dobu jsem si zvykla, že se sem dobývají různí lidé.“

„Třicet let?“ Katka zůstala nevěřícně koukat. „To nemůže být pravda.“

„Možná jsem už stará, ale počítat umím!“ odsekla Adamova matka a s námahou vstala z křesla. „Když můj syn zmizel, bylo mi pětačtyřicet, teď je mi pětasedmdesát. Tak spusťte, proč jste přišla?“

Katka věděla, že vyprávět příběh, který si připravila, je zhola nemožné. Jiným možná ano. Téhle ženě ale ne. Navíc… Adam byl v obrazovém světě rok a tady uplynulo třicet let. Neskutečné!

„Ráda bych…“ snažila se co nejpříjemněji usmát, „napsala příběh o vašem synovi. Dodnes se nenašel, že? Je to záhada a spoustu lidí by zajímalo…“

„Nestojím o publicitu!“

„Promiňte.“

Stará paní se na ni otočila. „Jak jste se o mém synovi dozvěděla?“

„Noo… vlastně přes obraz. Moje kamarádka si od vás koupila obraz…“

„Jo tak. Nikdy jsem ten obraz neměla ráda!“

„Je krásný,“ pousmála se Katka a hledala ve tváři staré paní náznak souhlasu. Marně.

„Možná pro vás. Já z něj měla husí kůži. Ty mraky nad chrámem byly tak zlověstné…Takže když přišla, že by nějaký koupila, strčila jsem jí tenhle.“

„Mohla bych… se podívat na Adamův pokoj, odkud se ztratil?“

Paní se na ni dlouze a pronikavě zadívala. „Chcete vidět tajemnou komnatu? Komnatu, která nestárne? Tak jako můj syn?“

Teď se pro změnu na ni ostře podívala Katka. Výraz staré paní se změnil. Pousmála se, ale ten úsměv nebyl ani trochu veselý. „Víte, jsem stará a jsem možná z doby, kdy nikdo na zázraky nevěřil, ale já věřím. Věřím, že můj syn stále žije ve svém pokoji. Jen ho nemohu vidět.“

Pokynula jí, vyšla ze salónu a vedla Katku dlouhou chodbou ke dveřím na samém konci. Stěny chodby byly plné obrazů. Jeden okamžitě poznala. Mýtinu v lese. Jakoby znovu slyšela zpěv ptáků a Adamův veselý smích.

„Tady.“ Stará paní vzala za kliku a otevřela. Obě vstoupily do prostorného pokoje, očividně zařízeného pro mladého muže. Vkusný nábytek ničím nepřipomínal honosnou přeplácanost salónku. I obrazů zde bylo mnohem méně. Katku okamžitě upoutal jeden, znázorňující otevřené dveře, vedoucí do chodby, která se táhla do nekonečna v obou směrech. A všude byly dveře, dveře a dveře.

„Ježíši, Adame!“ zašeptala Katka a dotkla se prstem obrazu. Okamžitě ucukla. Na omak byl hnusný. Jako by ani nebyl nakreslený na plátně ale na nějaké houbě. „Fuj!“

Paní se otočila, podívala se na Katku a kývla. „Taky se mi nelíbí. Ta perspektiva…Adam maloval většinou krajiny. Je moc málo obrazů s jinou tématikou. Třeba tyhle hodiny,“ natáhla prst k obrazu, který v sobě nesl ještě skoro dětskou naivitu a radost z malování. Katka si všimla, že hodiny ukazuji za pět minut dvanáct.

„Tahle komnata je zvláštní,“ promluvila stará paní a vytrhla Katku ze zamyšlení.

„Čím zvláštní?“

„Téměř se tu nepráší a služebné tu odmítaly uklízet. Říkaly, že tu co chvíli slyší tikot hodin a další divné zvuky. Proto si myslím, že tu můj chlapec pořád je. Možná zemřel, ale vrátil se sem. Nebo vůbec nezemřel a žije tu pořád se mnou…“ stesk ji přemohl, sedla si na synovu postel a zabořila obličej do dlaní.

Katka nenápadně přistoupila k hodinám a dotkla se jich. Kupodivu neucítila plátno a malbu, ale skutečné kovové ručičky na dřevěném ciferníku starodávných hodin. Opatrně je posunula na dvanáctou…

***

Ten barák dávno ztratil lesk a noblesu, kterou se snad dříve mohl chlubit. Kdeže byly ozdobné fresky, záhony plné růží, večírky, slavnostní róby a hudba? Kdeže bylo veselí a štěstí, kterým se dům po léta pyšnil? Všechno se ztratilo.  Zůstaly pouze holé zdi. Pár místností a ticho. Všudypřítomné, tísnivé ticho. A přesto… Kdyby si někdo dal práci a sedl na chodník proti domu, mohl pozorovat zajímavý úkaz. Každý, kdo šel kolem, na zlomek vteřiny jako by zapomněl, kam mířil a s pohledem upřeným k prázdným oknům, zůstal stát.

Pak, jednoho dne, vyšel z domu mladý světlovlasý muž a bez dlouhých řečí si rozbalil deku, rozložil na ni barvy, vzal štětec a pustil se do díla. Kam dosáhl, rozkvétaly barevné květy, stromy, louka i slunce.