Dynastie Ptolemaiovců

Úvod

Cílem této závěrečné práce je shrnout dostupné informace o vládcích z dynastie Ptolemaiovců, kteří v závěrečném období existence Egyptské říše stáli v jejím čele. Jednalo se o poslední panovníky této samostatné říše, neboť krátce před přelomem letopočtu byl Egypt definitivně zbaven nezávislosti a přidružen k Římské říši jako její provincie. 

Počátky dynastie

V období kolem poloviny 4. století př. n. l. byl Egypt pod nadvládou Perské říše. Nadvláda skončila v roce 332 př. n. l., když byl Egypt dobyt slavným makedonským králem Alexandrem Velikým. Ten byl v Egyptě lidmi vítán jako osvoboditel od Peršanů a údajně se i nechal prohlásit a korunovat egyptským faraonem. Založil také město Alexandrie, které rovněž stanovil novým hlavním městem Egypta. Poté opět odtáhl dobývat další území a správou egyptského území bylo pověřeno několik mužů, v čele s Kleomenem z Naukratidy.

O několik let později, v roce 323 př. n. l., Alexandr Veliký zemřel v Babyloně a jeho smrtí se velká říše, kterou vybudoval, v podstatě rozpadla. Jeho generálové a velitelé se začali dohadovat o to, kdo by měl být jeho následníkem. Nakonec se někteří z jeho velitelů stali správci jednotlivých částí Makedonské říše a správcem Egypta se tak stal Ptolemaios. Předchozí správce, Kleomenes, byl zpočátku pověřen správcovstvím hlavního města Alexandrie, ale poté byl zatčen a popraven, čímž si Ptolemaios upevnil svou pozici v Egyptě. Následovaly poměrně vleklé boje bývalých Alexandrových velitelů a regentů Alexandrova malého syna, při kterých byla většina účastníků, včetně následníků trůnu, zavražděna. Ptolemaios se tak roku 305 př. n. l. stal králem Egypta a založil tím ptolemaiovskou dynastii, která v Egyptě panovala dalších takřka 300 let.

Ptolemaios I. také získal přízvisko Sótér, což znamená spasitel. Jeho vláda byla pro Egypt poměrně dobrým obdobím, po uklidnění všech válek se snažil zemi hospodářsky rozvinout a nezapomínal ani na rozvoj kulturní. Za jeho vlády se začala stavět slavná alexandrijská knihovna, která je považována za nejvýznamnější knihovnu starověku. Sám Ptolemaios I. údajně sepsal knihu, která obsahovala jeho vzpomínky a popis velkého tažení Alexandra Velikého, nicméně toto dílo se nám nezachovalo. Bezpochyby významným počinem bylo také zahájení výstavby velkého majáku ležícího na ostrově Faros, který se později zařadil mezi tzv. Sedm divů světa.

Ptolemaios I. Sótér se po dlouhém vládnutí v roce 285 př. n. l. vzdal trůnu a předal ho svému synovi. Zemřel pak o dva roky později, přičemž se dožil úctyhodného věku 84 let.

Ptolemaiovští vládci

Ptolemaios II. Filadelfos měl ve srovnání se svým otcem poměrně snadnou vládu, neboť získal vcelku stabilizovaný a rozkvétající stát. V mnohém tak spíše dokončoval otcovu práci – dostavěl alexandrijskou knihovnu a velice se snažil o to, aby se stala významným místem tehdejší vzdělanosti. Rovněž také horlivě podporoval umění a vědu a mnoho umělců jeho vládu oslavovalo ve svých dílech. Také se snažil více si naklonit egyptský lid tím, že přijímal egyptské tradice a chování někdejších faraonů – kupříkladu svoje rodiče prohlásil za bohy, čímž de facto prohlásil za boha i sám sebe. Dokonce zavedl tzv. Festival Ptolemaiovců, což obnášelo různé slavnosti a hry, které se konaly každé čtyři roky.

Svoji první manželku posléze zapudil a oženil se s vlastní sestrou. Odtud také pochází jeho přívlastek Filadelfos, což znamená „milující sestru“. Takový typ sňatku patřil také k tradicím faraonů a též další ptolemaiovští králové se ženili se svými sestrami, nicméně to nezůstalo bez následků a mnozí potomci dalších generací byli těmito incestními svazky ovlivněni.

Ptolemaios III. Euergetés (přívlastek znamená Dobrodinec)se na rozdíl od svého otce nevyhýbal válečným konfliktům a na bitevních polích se mu docela dařilo – právě za jeho vlády se říše Ptolemaiovců výrazně rozrostla. Táhl do Sýrie bojovat s dynastií Seulekovců poté, když tam jeho sestra, toho času místní královna, byla zavražděna spolu se svým synem. Ptolemaios III. se dokonce dostal až do Babylonu, který byl středem říše jeho protivníka, nicméně k ovládnutí této říše již nedošlo. Ptolemaios III. nechal stavět velké pomníky egyptským bohům a také i díky jeho podpoře byl Starý zákon přeložen do řečtiny.

Ptolemaios IV. Filopátor (znamená Milující otce) byl tím panovníkem, za jehož vlády moc říše začala upadat. Velký vliv na panovníka měl jeho nejvyšší rádce Sósibos, přičemž údajně z jeho popudu nechal Ptolemaios IV. zavraždit svou matku, stejně jako svého bratra a strýce. Je třeba podotknout, že v dynastii Ptolemaiovců nebyly vraždy příbuzných kvůli obavám o moc bohužel vůbec ojedinělé. A i když se král zajímal jen o zábavu a ne o politiku, jeho rádci dokázali udržet egyptskou část Sýrie díky vyhrané bitvě u Rafie roku 217 př. n. l. Ptolemaios IV. se oženil se svou sestrou, ale vládl a spíše se nechal ovládat svou milenkou. Měl také určitě umělecké ambice – sám napsal tragédii a dal vytavět chrám zasvěcený řeckému básníku Homérovi.

Ptolemaios V. Epifanés (znamená Bohem daný) se stal králem už ve svých pěti letech poté, co jeho otec zemřel. Vzhledem k věku za něj musel vládnout regent a rádci jeho otce tak neváhali a dali zavraždit chlapcovu matku, aby si tuto pozici případně nenárokovala, a tak se regenty mohli stát oni. Syrský a makedonský vládce využili této situace a spojili se k tomu, aby obrali Egypt o některá jeho území. Egyptský král tak poté uzavřel spojenectví s Římem, který v té době nabýval na síle. Údajně šlo o dost krutého a tyranského vládce, což se mělo projevit například při vzpouře a protestech místních obyvatel. Pro nás nejdůležitějším bodem jeho vlády je asi to, že během ní vznikla slavná Rosettská deska, psaná ve třech jazycích, díky které byly rozluštěny egyptské hieroglyfy.

Ptolemaios VI. Filométor (znamená Milující matku) nastoupil na trůn také jako malý chlapec a vládli za něj regenti. Opět ale syrský vládce vytáhl do války a dojel do Egypta, kde sesadil krále a dosadil místo něj na trůn jeho mladšího bratra, později známého jako Ptolemaios VIII. Euergetes II. Po římském zásahu do této záležitosti se Syřané z Egypta stáhli a Ptolemaios VI. vládl společně se svou sestrou (a zároveň manželkou) a zmiňovaným mladším bratrem. Tomu se ale společná vláda nezamlouvala a vypukl spor mezi bratry, který opět pomáhal řešit Řím a Ptolemaios VI. se na trůn vrátil. Po jeho smrti na krátkou dobu na trůn nastoupil jeho syn Ptolemaios VII., ale ten byl svým strýcem poměrně záhy zavražděn.

Ptolemaios VIII. Euergetes II. (znamená Dobrodinec) měl poněkud ironické přízvisko, vezmeme-li v úvahu, že byl považován za velmi krutého vládce a že neváhal zavraždit svého synovce. Jeho vláda byla poznamenána spory s manželkou Kleopatrou II. o vládu nad zemí, ale Ptolemaios nakonec zvítězil a svým odpůrcům se pomstil – mnoho jich z Egypta vyhnal a také způsobil židovské pogromy.

Ptolemaios IX. Sótér II. (znamená Spasitel) se stal vládcem i přes nesouhlas své matky, která si jako spoluvládce raději chtěla vybrat svého mladšího syna. To mělo vliv na zhoršující se vztahy mezi příbuznými a Ptolemaios IX. nakonec uprchl a vlády se ujal jeho mladší bratr jako Ptolemaios X. Alexandros.  Za jeho vlády Řím Egyptu ukousl další kousek území a po nějaké době se proti němu vzbouřila Alexandrie a na trůn by znovu dosazen Ptolemaios IX.

Po jeho smrti se stal vládcem Ptolemaios XI. Alexandros II. (potomek Ptolemaia X.), který se oženil s dcerou svého zesnulého strýce, aby měl na trůn lepší nárok. Jeho vláda však byla velice krátká, neboť v podstatě hned po nástupu na trůn se rozhodl, že se své manželky zbaví a bude vládnout sám. Lid v Alexandrii ale v reakci na její vraždu povstal a sám Ptolemaios byl při tom zabit. Jeho vláda údajně trvala pouhých 19 dní.

Dalším vládcem se stal Ptolemaios XII. Neos Dionýsios, který se ale musel vyrovnat i s přezdívkou Bastard – jeho otcem sice byl král Ptolemaios IX. ale jeho matkou byla jakási jeho milenka. V době jeho vlády byl Egypt už hodně pod římským vlivem a Řím si přivlastnil mnohá dřívější egyptská území, včetně Kypru. To nakonec vyústilo v povstání lidu proti králi, který byl nucen zemi opustit a vrátil se s římskou pomocí až o tři roky později, kdy se poměrně nevybíravě vypořádal se všemi svými odpůrci. Poslední léta vládl se svou dcerou Kleopatrou VII.

Poslední Ptolemaiovci

Ptolemaios XIII. nastoupil na trůn coby desetiletý po svém otci a vládl spolu se svou sestrou a zároveň manželkou Kleopatrou VII. Jde o tu slavnou a známou Kleopatru, o které umělci psali knihy a malovali její obrazy.

Ptolemaios XIII., poháněný radami svých rádců, chtěl ale vládnout sám a docílil toho, že Kleopatra opustila hlavní město. V této době také právě probíhala v Římské říši občanská válka Pompeia a Caesara. Pompeius se před Caesarem chtěl ukrýt v Egyptě, ale místní ho zavraždili, aby dali mocnému spojenci najevo, že jeho nepřítele nijak nepodporovali. Caesar ale i přesto do Egypta jel, ale byl obklíčen hned, jak tam dorazil. V tuto chvíli na scénu opět vstupuje Kleopatra, která vycítila šanci a tajně se nechala dopravit k Caesarovi (podle legendy prý zabalená v koberci) a stala se jeho milenkou. Caesar posléze Egypťany porazí, Ptolemaios XIII. je zabit a Kleopatra se opět stává královnou. O vládu se oficiálně dělí spolu se svým dalším bratrem, Ptolemaiem XIV.

Caesar a Kleopatra spolu mají syna, Ptolemaia XV., kterému se ale přezdívá Kaisarión, neboli malý Caesar. Kleopatra posléze přijíždí za Caesarem do Říma a z některých jeho činů lze usuzovat, že je Kleopatrou ovlivňován, stejně jako alexandrijskou kulturou. Zdá se, že byl hodně oslněn hlavím městem Egypta Alexandrií. Nicméně i Kleopatra a její život v luxusu, který Římany pobuřoval, byla jednou z příčin toho, že byl Caesar roku 44 př. n. l. zavražděn na své cestě do Senátu.

Kleopatra se vrací do Egypta, kde umírá její spoluvládce a bratr. Následně svým spoluvládcem jmenuje svého syna, kterého měla s Caesarem. V té době v Římě vznikl tzv. druhý triumvirát a řízením římských provincií na východě byl pověřen Marcus Antonius. I toho Kleopatra okouzlila a stala se jeho milenkou a Antonius navíc zanedbává své povinnosti a věnuje se pouze Kleopatře. Další z triumvirátu, Octavianus, se rozhodne zasáhnout – získá podporu v Římě a vyrazí do boje. Zásadní bitva u Actia proběhla v roce 31 př. n. l. Během bitvy Kleopatřiny lodě náhle opustily bojiště, Antonius se vydal za nimi a bitva byla prohraná

O rok později vstoupil Octavianus do Egypta a jeho protivník, Marcus Antonius, se probodl mečem. Kleopatra ho údajně nechala odnést do hrobky, kde se skrývala a sama se nechala uštknout hadem (pravděpodobněji se ale jeví to, že jed se do těla dostal s pomocí jehly a ne přímo z živého hada). Octavianus si podrobuje Egypt a vytváří z něj římskou provincii a „pro jistotu“ nechává zavraždit Kleopatřina syna, Ptolemaia XV.

Závěr

Ptolemaiovské období je poměrně rozporuplnou částí egyptských dějin. Na jednu stranu v jeho začátcích dosáhla Egyptská říše a zejména hlavní město Alexandrie velkého rozkvětu a podporovalo se umění i věda. Díky obrovské knihovně se Alexandrie stala jedním z klíčových míst starověké vzdělanosti a je veliká škoda, že ji postihl velký požár, protože tamní spisy obsahovaly vlastně všechnu tehdejší moudrost. Ptolemaiovští vládci se snažili respektovat egyptské tradice a božstva a Makedonií a Řeckem se spíše inspirovali.

Naproti tomu se tato dynastie vládců proslavila i svou krutostí, mnoha vraždami nejbližších příbuzných při mocenských bojích a touto dynastií v podstatě skončilo období samostatného Egypta. Asi to pozdější vládci Ptolemaiovců neměli s mocným Římem za zády zrovna jednoduché, nicméně věčné boje o trůn je před tímto sousedem jen oslabily. Každopádně toto období dobře ilustruje to, jak rychle po úžasném rozkvětu může následovat prudký pád.