Úskalí péče o divoké kouzelné tvory

Předem mi dovolte poděkovat konzultantovi mé práce, M.A. Nerys Heliabel Ghostfieldové, Dc., za laskavé vedení, trpělivost a ochotu pomoci, jež mi při vedení mé absolventské práce poskytla.

Osnova:

1 Slovo úvodem

2 Teoretická část

2.1 Vasilij Churavý: Člověk jako jediný původce zla

2.2 Sepia Gonzalesová: Péče o divoké kouzelné tvory

2.2.1 Zásady péče o divoké tvory

3 Praktická část

3.1 Rezervace Jostedalsbreen

3.2 Výzkumný úkol

3.3 Průlom

3.4 Řešení situace

4 Závěr

5 Seznam literatury

1 Slovo úvodem

Práce, kterou se právě chystáte číst, se zabývá tématem v oboru Péče o kouzelné tvory poměrně palčivým a v posledních desetiletích velmi diskutovaným. Jak lze pečovat o divoké kouzelné tvory? Jakým způsobem k nim máme přistupovat? Jedná se o výjimečná stvoření, jejichž existence je zejména vlivem zmenšovaní přirozených teritorií v posledních staletích stále více a více ohrožována. V dnešních dnech si již musíme přiznat, že mimo přesně vytyčené, magicky chráněné oblasti (tzv. bezpečné lokality), jejichž konečný výčet stanovilo Mezinárodní sdružení kouzelníků v roce 1983, divoce žijící kouzelné tvory na Zemi již prakticky nenajdeme. Jak ale správně přistupovat k tvorům, které uvnitř těchto oblastí chráníme? Máme my, kouzelníci, povinnost pouze bedlivě střežit hranice těchto území, aby již nedocházelo k dalšímu útlaku a omezování životního prostoru ze strany lidí, ale jinak do jejich životů více nezasahovat? Nebo naopak máme povinnost starat se o ně více, např. hlídat počty líhnoucích se jedinců, kontrolovat jejich zdravotní stav, cíleně usilovat o vhodné životní podmínky a o úspěšný růst populací?

Těmito etickými otázkami se zabývá celá řada předních světových magizoologů, sama bych chtěla v teoretické části své práce prezentovat dva hlavní myšlenkové proudy, se kterými se setkáváme. První z nich zastává profesor ruské První školy magizoologie, Vasilij Churavý, který na toto téma publikoval desítky monografií a stovky, ne-li tisíce, odborných článků. Za své stanovisko bojuje před Mezinárodním sdružením kouzelníků od padesátých let minulého století a zasadil se o vytvoření více než poloviny z celkového počtu bezpečných lokalit.

Druhý myšlenkový proud potom představuje vysoká hlavounka Světové magizoologické společnosti, doktorka Sepia Gonzalesová, držitelka vzácného ocenění Zlatého křídla za záchranu a revitalizaci vymírající populace zmíráčků v Evropě, která přednáší na předních magizoologických institutech napříč Amerikou.

V praktické části práce se potom pokusím najít vlastní odpověď na optimální přístup k divokým tvorům skrze zkušenosti z vlastní měsíční praxe v norské rezervaci Jostedalsbreen.

2 Teoretická část

2.1 Vasilij Churavý: Člověk jako jediný původce zla

Profesor Churavý ve své stěžejní práci z roku 1965 označil člověka (bez většího rozlišování mezi kouzelníky či mudly) za hlavního ničitele veškeré světové fauny. Zejména v důsledku našeho vlastního přemnožení, kvůli kterému zabíráme na Zemi stále více místa, v důsledku naší bezohlednosti, s jakou využíváme všechny dostupné zdroje k získání kouzelných ingrediencí do lektvarů, k posílení magických vlastností našich artefaktů, či jen k prosté zábavě při lovu nebo osobním chovu kouzelných tvorů. Ač od poloviny 20. století Mezinárodní sdružení kouzelníků ve spolupráci se Světovou magizoologickou společností vytvářelo bezpečné lokality na všech místech, kde byl výskyt kouzelných tvorů zaznamenán a kde přitom bylo možné takovou oblast (zejména s ohledem na mudlovské obyvatelstvo) vůbec vytvořit, nebylo možné zabránit vyhynutí všech divoce žijících jedinců hned několika kouzelných druhů - např. chimér, blikačů či ptakokřídlých draků (pozn. autora: samozřejmě všechny tyto druhy stále najdeme chované v zajetí, ve volné přírodě nicméně nikoliv).

Do roku 1983 tak vzniklo 415 bezpečných lokalit, což je jejich konečný počet směrem nahoru, a v současné chvíli se mimo tyto oblasti divoce žijící kouzelní tvorové v podstatě nevyskytují (výjimku tvoří pouze sporadicky se vyskytující ramory u břehu Indie, rotulice, které občas migrují ještě pár desítek kilometrů za hranice Západoaustralské rezervace, případně trpaslíci, kteří se rádi zdržují přímo v lokalitách osídlených kouzelníky a tvoří tak ve své podstatě již domestikovaný druh). Jak zdůrazňuje profesor Churavý, můžeme se obávat, že v následujících desetiletích až staletích bude počet chráněných oblastí rapidně klesat a kouzelníci by proto měli napnout všechny síly k boji proti mudlovské rozpínavosti. Ve většině zemí dnes samozřejmě neplatí zákony, které by jakékoliv protimudlovské zásahy ospravedlňovaly, nicméně vzhledem k jejich přemnožení lze očekávat, že do budoucna udržíme pouze ty oblasti, které budou před mudly skryté nezakreslitelnými kouzly a jejichž hranice budou střežit mocná mudly-odpuzující zaklínadla. Abychom ale nezapomínali na hlavního ničitele kouzelných tvorů, tedy na kouzelníka samotného, pobízí profesor Churavý i k zesílení antipřemisťovacích bariér a k uzavírání rezervací pod ochranná kouzla typu Fidelio, aby nedocházelo k neautorizovanému zasahování ze strany naší vlastní populace.

Pohyb člověka (rozumějte kouzelníka) v těchto oblastech by profesor drasticky omezil na minimum výzkumníků a magizoologů, kteří by získali pověření ke vstupu přímo od Světové magizoologické společností. Jinak striktně zastává politiku nevměšování. Jak zdůrazňuje ve své knize Přírodní řád, osud divoce žijících tvorů bychom měli nechat výhradně v rukou matky Přírody. Zda některé z kouzelných druhů vyhynou, nebo zda se naopak stanou v chráněné oblasti dominantními, není starostí člověka. Taktéž je striktním odpůrcem navracení jedinců vychovaných v zajetí zpět do volné přírody.

2.2 Sepia Gonzalesová: Péče o divoké kouzelné tvory

Doktorka magizoologie, Sepia Gonzalesová, naopak striktně odmítá politiku nevměšování. Jak vysvětluje v desítkách svých článků ve všech předních magizoologických časopisech, kouzelníci jsou zodpovědní za život kouzelných tvorů, které umístili do bezpečných lokalit. Svůj postoj obhajuje následujícími argumenty:

Zaprvé, ne všichni tvorové žijící v uzavřených oblastech zde původně žili. Na většině míst došlo k transportu jednotlivců či celých kolonií žijících poblíž chráněné oblasti za ochrannou bariéru. Přesunem některých tvorů ale došlo k narušení rovnováhy v potravním řetězci, což vedlo k rapidnímu poklesu počtu populací slabších druhů. Došlo též ke zmenšení přirozených teritorií, vlivem čehož začalo docházet k častějším soubojům o území a obvykle i k úmrtí neúspěšných jedinců (tento jev měl pravděpodobně vliv na rapidní snížení populace smrtiplášťů, kterých dnes nalezneme v chráněných oblastech pouze několik kusů, ač jich do velkých rezervací na Galapágách, v Peru a na Papui bylo přesunuto (k původním lokálním populacím) více než dvě stovky). Jiní tvorové naopak na novém místě strádají v důsledku stesku po původní domovině (což byl třeba problém při odsunu leprikónů z mudlům přístupných lesů). Výčet problémů by mohl následovat a podle doktorky Gonzalesové je velmi neetické změnit v soužití tvorů pravidla hry a potom vše nechat na „matce Přírodě“.

Zadruhé doktorka považuje za utopickou představu, že by kouzelníci celého světa opravdu dodržovali pravidla nevstupování do bezpečných lokalit. Jak sama několikrát zdůrazňovala v plénu Mezinárodního sdružení kouzelníků, antipřemisťovací bariéra ani ostatní magické překážky nepředstavují pro obchodníky se vzácnými magickými přísadami, pro pašeráky či obchodníky s vejci vzácných druhů žádný nepřekonatelný problém. Jejich činnost bude lépe mařena a hlídána naopak ve chvíli, kdy budou chráněné oblasti dobře kontrolované přímo pracovníky odpovědných institucí.

Třetím argumentem doktorky Gonzalesové je potom prostá možnost studovat kouzelné tvory v jejich přirozeném prostředí. Věří, že správně školení pečovatelé a magizoologové mohou bez větších problémů divoce žijící tvory studovat, aniž by tím rušili jejich přirozenost a klid. Za tímto účelem vydala učebnici Péče o divoké kouzelné tvory, která se stala klíčovým nástrojem při výcviku nových odborníků na většině postgraduálních magizoologických škol.

2.2.1 Zásady péče o divoké tvory

Vzhledem k mé navazující praxi považuji za vhodné zmínit zásady péče o divoké tvory formulované doktorkou Gonzalesovou, které jsou aktuálně považovány za hlavní guidelines pro práci s divoce žijícími tvory. Sama se vynasnažím, abych se jimi v rezervaci Jostedalsbreen řídila.

1. Vždy dbejte o vlastní bezpečí, stejně tak ale i o bezpečí divokých tvorů. Není-li pro jednoho z vás jakékoliv další přiblížení bezpečné, nepřibližujte se. Bezpečná vzdálenost je variabilní nejen druh od druhu, ale i mezi pohlavími stejného druhu, mějte to na paměti.

2. Musí-li dojít k přímému kontaktu mezi člověkem a kouzelným tvorem, omezte ho na nezbytné minimum. Mějte vždy na paměti, že lze-li ve vzniklé situaci použít kouzlo tak, aby k fyzickému kontaktu vůbec nedošlo, vždy upřednostníme bezkontaktní postup.

3. Vyvarujte se zanechávání pachových stop, magických stop či jakýchkoliv jiných zásahů v prostředí, ve kterém se pohybujete. V případě vytváření magických čidel či sond vždy dbejte o jejich důkladné maskování.

4. Přikrmování divoce žijících tvorů přichází v úvahu pouze u osiřelých mláďat, u nemocných jedinců žijících osamoceně či u osamocených jedinců v časné rekonvalescenci. Žádné jiné výjimky neexistují. Jakékoliv povolené krmení musí navíc vždy probíhat zcela bezkontaktně, v případě mláďat i bez jakýchkoliv lidských pachových stop.

5. Nikdy se nepřibližujte k příbytku divoce žijícího tvora na menší vzdálenost než 20 metrů. Naleznete-li příbytek omylem, okamžitě vycouvejte a použijte kouzlo pro likvidaci lidských pachových stop.

6. V případě setkání s inteligentními bytostmi jednejte s rozvahou, s úctou, s ohledem na situaci. Doporučeno je nicméně všem takovýmto setkáním předcházet a obezřetně se jim vyhýbat.

7. Nikdy nezakládejte v chráněné lokalitě tábor, ve kterém hodláte nocovat.

3 Praktická část

3.1 Rezervace Jostedalsbreen

Rezervace, ve které jsem se rozhodla splnit svou absolventskou praxi, se nachází v západním Norsku. Jedná se o bezpečnou lokalitu prvního stupně, tedy o místo chráněné nezakreslitelným kouzlem, jehož hranicemi nepronikne žádný mudla. Hranice rezervace byly vytyčeny již v roce 1763, jedná se tedy o nejstarší skandinávskou bezpečnou lokalitu, což je dáno zejména počtem a diverzitou kouzelných druhů, které zde najdeme (žije tu na 20 druhů kouzelných tvorů a bytostí, kteří vesměs tvoří rozsáhlé komunity: najdeme tu dračí kolonii, kolonie jezerních lidí, trollí vesničky, rozsáhlá sídliště karkulinek nebo místní raritu, divoká stáda mečorohů). Rezervace je poměrně rozsáhlá, zabírá 860 km2, je tvořena převážně hornatým terénem s hlubokými údolími, které často vyplňují ledovcová jezera. V jižní části rezervace navíc nalezneme část největšího norského ledovce, jehož přítomnost zajišťuje celé rezervaci celoročně velmi chladné podnebí.

Kontrolu nad rezervací má samozřejmě norské ministerstvo magie, přímo odpovědnou institucí však je Norská magizoologická liga, která zastává kompletní dohled nad teritoriem a uděluje povolenky ke vstupu.

Dostat se do rezervace není nijak snadné, každý uchazeč je důkladně prověřován, standardně jsou povolenky uděleny jen renomovaným výzkumníkům v oblasti magizoologie, případně jejich pokročilým studentům. Sama jsem svou povolenku ke vstupu získala díky profesorce Alici Nordströmové, která se v rezervaci zabývá dlouhodobým studiem života mečorohů a která byla tak laskavá, že mne na dobu praxe přijala do svého týmu. Praxe probíhala v období 20.4. - 20.5. 2021.

3.2 Výzkumný úkol

V době, kdy jsem se do rezervace Jostedalsbreen dostala, řešil tým profesorky Nordströmové naléhavý úkol. V posledních dvou měsících bylo v rezervaci nalezeno osm mrtvých mečorohů, přičemž poslední tři těla byla podrobena pitvě, ze které bohužel nebylo zjištěno, co bylo příčinou úmrtí. Jisté bylo pouze to, že tvorové nezemřeli následkem zranění ani známé nemoci, které by mečoroh mohl podlehnout. Přesto se vzhledem k počtu úmrtí nejednalo o náhodu a museli jsme rychle zjistit příčinu, abychom zabránili úhynu dalších jedinců.

Do terénu jsme vyráželi každý den hodinu po rozbřesku a zpět do ubytovny stojící v těsném sousedství rezervace jsme se vraceli hodinu před západem slunce. Abychom pokryli při svém pátrání větší oblast, rozdělili jsme se do dvoučlenných týmů - sama jsem tvořila dvojici s profesorkou Nordströmovou. Do lokality osídlené dotčeným stádem jsme se dostávali přes tři přemisťovací body (tedy místa, která jsou v rezervaci magicky izolována od okolí, právě proto, aby se sem výzkumníci mohli libovolně přemisťovat a nenarušovali přitom poklid rezervace) a následně jsme po předem domluvených trasách pročesávali náročný terén, aby našemu pátrání nic neuniklo.

Pátrání bylo velmi obtížné. Nejenže jsou hory v oblasti opravdu strmé a mečorohové přitom velmi pohybliví, takže nemohlo být vyloučeno, že občas zavítají i na strmá skaliska, nesnadným úkolem byla i nutnost vyhýbání se kontaktu s jakýmikoliv kouzelnými tvory a inteligentními bytostmi. Dvakrát jsme s profesorkou narazily na malé skupinky trollů, kteří stejně jako my pátrali po mečorozích (ovšem pravděpodobně ze zcela jiného důvodu), každý den jsme alespoň jednou musely pracně obcházet krmící se houfy skalníčků, které by setkání s člověkem pravděpodobně zcela paralyzovalo. Naopak kolonie černovřesů jsme mohly pokojně pouze obejít či přeskočit, těm samozřejmě lidská přítomnost nijak nevadí.

Po každém zastavení, kdy jsme se dotýkaly terénu jinou částí těla než našimi bezpachovými pohorkami a rukavicemi, jsme po sobě kouzly rušily veškeré pachové stopy. Zároveň jsme musely bedlivě sledovat okolní stopy mečorohů, abychom se k nim nikdy příliš nepřibližily. Vzhledem k jejich inteligenci a agresivitě by takové setkání nejspíš nedopadlo dobře. Pokud jsme tedy zahlédly čerstvé stopy mečoroha, raději jsme vždy upravili směr své cesty tak, abychom ho nenásledovaly. Jinak jsme měly oči na stopkách a snažily jsme se evidovat jakékoliv neobvyklé jevy, odebíraly jsme vzorky půdy, vody i travin, kterými se mečorohové živí. Zaznamenávaly jsme výskyt jedovatých rostlin a pozorovaly jsme, zda někde nedochází k jejich spásání. Ačkoliv při pitvě žádné jedy v těle nalezeny nebyly, nemohlo být vyloučeno, že je magie mečorohů časem neeliminovala, ač již pro daného jedince bylo pozdě.

Odebrané vzorky jsme potom po návratu na ubytovnu důkladně analyzovali, a to jak pomocí analytických lektvarů, tak i pomocí patřičných kouzel. V tomto směru pro mne byla praxe jistě nejpřínosnější, neboť jsem se naučila kouzla a metody analýzy, se kterými jsem se dosud nikdy nesetkala.

Sama jsem se navíc snažila během našich výprav pravidelně hodnotit, zda svou přítomností v rezervaci nějak narušujeme soužití tvorů a poklid jejich prostředí, zda můžeme být vnímáni jako rušivý element a zda je tedy pro tuto konkrétní lokalitu (s ohledem na náš úkol) přínosné, že se v ní kouzelníci pohybují, či nikoliv. Ač jsme se velmi snažily, občas samozřejmě k nějakému narušení došlo: jedenkrát jsme omylem vkročily do kolonie karkulinek, která nečekaně začínala přímo pod strání, ze které jsme scházely. Jedenkrát jsme musely svou přítomnost pohotově maskovat zastíracím kouzlem, abychom unikly pozornosti draka přelétajícího nad námi. Tím jsme samozřejmě zanechaly lidskou magickou stopu, naštěstí v aktuálně pusté oblasti, takže věřím, že to ničemu nevadilo. Dračí pozornost jsme každopádně dokázaly neupoutat. Jedenkrát jsme se setkaly tváří v tvář s trolly, kteří nás překvapili (všimli si nás dříve, než my jich, takže šli cíleně za námi) – naštěstí profesorka Nordströmová ovládá jejich dialekt a dokázala jim vysvětlit, že v jejich revíru nepytlačíme, pouze pátráme po příčině úmrtí mečorohů. I sami trollové o úmrtích věděli, bohužel netušili, co bylo příčinou a nijak nám tedy nemohli pomoci.

Dále jsem během našich cest vedla s doktorkou Nordströmovou na téma možných přístupů k divoce žijícím tvorům četné rozhovory. Poskytla mi cenné informace o obecném přínosu jejího výzkumu pro kouzelnickou společnost, o reálných možnostech neovlivňování tvorů během terénních průzkumů, o počtech výzkumníků, kteří bývají do rezervace Jostedalsbreen vpouštěni.

Podle jejích slov jsou však mezi jednotlivými bezpečnými lokalitami diametrální rozdíly. Tím, že za provoz většiny oblastí zodpovídá přímo konkrétní země, na jejímž území se bezpečná lokalita nachází, otevírá se velký prostor k nejrůznějším přístupům. Norské ministerstvo magie pověřilo jen jedinou instituci udílením povolenek ke vstupu, což vede k dobré regulaci a velkému přehledu o vstupujících kouzelnících. Ovšem nebývá výjimkou, že povolení ke vstupu je spíše formální záležitostí, kterou může udělit institucí vícero, potom přehled o jakýchkoliv počtech návštěvníků nikdo nemá. K narušování klidu tvorů zde potom jistě dochází, ale ve své podstatě není nikdo řádně postižitelný, pokud se nepodaří přímo prokázat provinění konkrétního kouzelníka. Každopádně v rezervaci Jostedalsbreen se nikdy mnoho kouzelníků nepohybuje a všichni striktně dodržují pravidla přístupu k divokým tvorům, která jsou definována doktorkou Gonzalesovou. V případě jejich porušení by totiž okamžitě došlo k ukončení platnosti povolenky a její obnova by byla pro daného magizoologa prakticky nemožná.

3.3 Průlom

Po dvanácti dnech intenzivního pátrání v terénu jsme konečně zaznamenali průlom. S doktorkou Nordströmovou jsme odebraly vzorky stolice mečoroha, kterou jsme nalezly poblíž jejich obvyklé horské trasy. Obsahovala stopové množství reveňových antrachinonů, které by opravdu mohly při pravidelných vyšších dávkách mečoroha usmrtit. Přitom je není během pitvy v mrtvé tkáni jak detekovat. Potíž byla v tom, že v místní zeměpisné šířce reveně jistě nerostou, začali jsme tedy přemýšlet, kde se s nimi mohou mečorohové pravidelně setkávat. Jedinou jednoduchou odpovědí, která se nabízela, byl maskovací lektvar, do kterého se reveň přidává jako klíčová přísada.

Někteří výzkumníci maskovací lektvary používají, někdy jimi skrývají sami sebe, častěji ale předměty, které lektvarem polijí. Obvykle takto bývají ukryty sondy, pomocí kterých magizoologové studují celé měsíce pohyby tvorů v jednotlivých lokalitách, sledují jejich chování, počty či zdravotní stav, aniž by museli být na daném místě fyzicky přítomni a narušovali tak místní divoké prostředí.

Prověřili jsme tedy umístění všech hlášených sond a metodu jejich maskování, díky čemuž jsme vytipovali tři místa ležící v blízkosti pohybu mečorohů. Během následujícího dne jsme všechna tři místa prověřili a u poslední sondy jsme opravdu měli štěstí: ležela přímo u přírodní vodní nádrže, která byla při bližším ohledání kontaminována stejnými antrachinony. Podle stop bylo patrné, že se jedná o oblíbené napajedlo, ke kterému dochází (mimo jiné) řada mečorohů. Což byl pravděpodobně i důvod, proč byla sonda umístěna právě sem. Těžko říci, k jakému pochybení zde došlo, zda se lektvar dostal do vody již při zalití sondy, nebo zda se nejprve vsákl do země a teprve odtud se časem vymýval do napajedla, v každém případě voda byla kontaminována silně a ve vážném stavu muselo být značné množství mečorohů.

3.4 Řešení situace

Kontaminované místo jsme nakonec ohraničili ochrannou bariérou, skrze kterou nemohl projít žádný tvor. Napajedlo tak bylo izolováno a další postup ohledně dekontaminace vody jsme prováděli koordinovaně se správou rezervace. Zabralo nám zhruba týden, než byla sonda odstraněna, voda vyčištěna a odstraněna půda ležící pod sondou a v jejím bezprostředním okolí.

Aktuálně probíhá intenzivní sledování zdravotního stavu mečorohů, které s pověřením Norské magizoologické ligy vede doktorka Nordströmová. Cílem je samozřejmě zabránit dalšímu úhynu mečorohů, ačkoliv lze předpokládat, že po takto dlouhé době, která od izolace napajedla uběhla, již všichni jedinci případnou lehkou otravu antrachinony ustojí a jejich těla dokáží látku vyloučit.

Řešení problému mělo navíc samozřejmě i další rovinu, a sice byl dohledán výzkumný tým, který sondu k napajedlu umístil a svým lektvarem vodu kontaminoval. Správa rezervace mu vyměřila pokutu ve výši 500 galeonů a doživotní zákaz vstupu do rezervace pro vedoucího týmu, který nesl plnou zodpovědnost za své kolegy. Ostatním členům týmu byl udělen zákaz vstupu na 10 let.

4 Závěr

Během své praxe v rezervaci Jostedalsbreen jsem byla svědkem vysoce profesionálního přístupu k divokým tvorům. Pokyb kouzelníků po celé rezervaci je dle nařízení Norské magizoologické ligy minimální, dobře kontrolovaný, přičemž každý přítomný výzkumník se maximálně snaží o zcela bezkontaktní pohyb. Díky měsíčnímu pozorování chování týmu profesorky Nordströmové musím s výše řečeným souhlasit, navíc sama věřím, že lépe pohyb vědců po bezpečné lokalitě zajistit ani nelze. Přesto mé pozornosti neuniklo, že při našem setkání s trolly dotyční nebyli překvapeni, že nás vidí, ač konkrétně mne i profesorku Nordströmovou viděli poprvé. Neměli problém se s námi domluvit, pochopit důležitost našeho bádání a nechat nás pokračovat. Sama se tedy domnívám, že jsou na podobné kontakty s kouzelníky zvyklí, ovšem z jejich chování těžko vyvozovat, jak často k takovým kontaktům může docházet. Více mne ale překvapilo, že nás automaticky považovali za pytláky. Možná je tento závěr dán jen jejich mentalitou, možná ale i předchozí zkušeností.

Dále, během výzkumu jsem si nebyla vědoma žádného porušení Sedmera doktorky Gonzalesové, neměla jsem pocit, že bychom divokost krajiny a jejích obyvatel jakkoliv narušovali, naopak vyřešení problému s úhynem mečorohů bylo pro místní populaci jedině přínosem. Na druhou stranu je faktem i to, že bez přítomnosti člověka v rezervaci by k problému ani nedošlo.

Když se tedy sama podívám na etické dilema, které jsem prezentovala v první části práce, nedokážu vyslovit jednoznačný závěr. Před svým působením v norské rezervaci jsem se klonila k názoru profesorky Gonzalesové. Za tvory uzavřené v bezpečných lokalitách neseme odpovědnost. Navíc rozhodně souhlasím s argumentem týkajícím se pytláctví a pašování vajec vzácných druhů – magické bariéry nemohou být pro kouzelníky skutečnou překážkou, tou jsou pouze pro mudly. Jak ale budeme schopni zjistit pohyb pašeráků v lokalitách, když sami nebudeme dané oblasti dobře sledovat?

Na druhou stranu, zjištění, že za úhynem mečorohů stojí nedbalost vědeckého týmu, mne přivedlo k hlubšímu pochopení názorů profesora Churavého. Jediné dobro, které jsme v rezervaci během mé praxe konali, se týkalo odstranění zla, které tam napáchali lidé před námi. Byť neúmyslně, přesto byly důsledky fatální. Nic dobrého navíc jsme místním tvorům nepřinesli.

Co mi dále na celém přístupu k bezpečným lokalitám vadí, je nejednotnost v pravidlech, která mezi státy existují. Přísná pravidla platící v rezervaci Jostedalsbreen nám pomohla rychle identifikovat místa s ukrytými sondami, způsob jejich maskování, snadno byli dohledáni jejich majitelé a během týdne už byli postiženi sankcí, která je jistě varováním pro další nedbalé výzkumníky. Tato pravidla nicméně stanovuje provozovatel každé bezpečné lokality zvlášť a ve své podstatě je spíše výjimkou, že existují přesné databáze umístěných sond, vstupujících vědců apod. a že procesy v udílení pokut a dalších postihů fungují takto rychle a přesně.

Pokud tedy mám nadále stát na názorové straně doktorky Gonzalesové, rozhodně bych usilovala o prosazení jednotného přístupu k bezpečnosti a pohybu kouzelníků ve všech bezpečných lokalitách na světě. Neměly by existovat „bezpečné lokality prvního stupně“, kterou je Jostedalsbreen, a „bezpečné lokality druhého stupně“, kam spadají „ostatní“ lokality. Je nicméně samozřejmě otázkou, zda je v možnostech Mezinárodního sdružení kouzelníků nebo Světové magizoologické společnosti zcela shodný přístup mezi jednotlivými chráněnými oblastmi prosadit a hlavně potom nad jeho dodržováním dohlížet. Pokud toto v možnostech nadnárodních kouzelnických institucí není, pak se obávám, že by chráněné oblasti opravdu měly být raději bezzásahové a že bychom měli přistoupit na politiku nevměšování prosazovanou profesorem Churavým. Sama bych usilovala pouze o jedinou výjimku, a sice aby byly oblasti důkladně monitorovány prostřednictvím sond, abychom tak měli přehled o pohybu pašeráků a pytláků a mohli jsme proti nim včas zakročit. Nakonec by materiály takto získané mohly sloužit i ke studiu života divokých tvorů, aby magizoologické obory nebyly o své bádání ochuzeny.

5 Seznam literatury

Borax, Antonius: Rozbor pomocí analytického lektvaru. Paříž, 1998

Gonzalesová, Sepia: Péče o divoké kouzelné tvory. Bogota, 1995

Gonzalesová, Sepia: Pytláky kouzlem nezastavíme. In: Časopis magizoologů. Yellowstone, 2001

Churavý, Vasilij: Člověk jako jediný původce zla. Moskva, 1965

Churavý, Vasilij: Přírodní řád. Moskva, 1973

Kvokavá, Arabela: Hmota a kouzla: víš, co jíš? Londýn, 2004

MSK: Seznam bezpečných lokalit a jejich zařazení. Avalon, 1983

Nordströmová, Alice: Mečorohové a jejich podmínky k životu. Oslo, 2016

Nordströmová, Alice: Zázraky v Jostedalsbreenu. Oslo, 2009

Norská magizoologická liga: Guidelines pro pohyb v rezervaci Jostedalsbreen. 2021

Scamander, Mlok: Fantastická zvířata a kde je najít. Londýn, nedat.