Student: Trixie Deliah Sinclair
Kolej:Nebelvír
Školní rok: zima 2022

Literární seminářZadané téma: Příběhy pod stoletou lípou
Konzultant: Anseiola Jasmis Rawenclav
Posudek: Slečno Trixie,

když si věci jako jsou OVCE necháváte na poslední chvíli, musíte si být sakra jistá, že to zvládnete a že na to máte. Tohle, bohužel, není ten případ.

Kde začít… Příběh by se mi docela líbil, nápad je zajímavý, zápletka také. Chvíli jsem myslela, že se les kácí, ale pak se z toho vyklubal cirkus. Také chválím Vaši slovní zásobu.

Ale mám také řadu kritických poznámek. Chybí Vám čárky, opakujete věty a slova, často se podmět neshoduje s přísudkem, i formální stránka dialogů se neshoduje s tím, co jsme se učili… Tohle jsou věci, které by snad šly odpustit v domácím úkolu, ale u takto důležité zkoušky nikoliv. Tohle po Vás zůstane veřejně navěky a moc dobrou vizitku jste si neudělala. A ještě zmíním, že lípa je staletá, tedy je jí víc než sto, a je to lípa a ne vrba, jak píšete v závěru.

Snad kdybyste si nechala na práci více času, chyb byste si všimla a ještě si s tím trochu pohrála. Takto Vám, bohužel, jedničku dát nemohu. Nebylo by to fér k ostatním pracem OVCE a KOZA z tohoto předmětu, u nichž absolventi píšou přece jen o něco lépe a nechali si na práci více času.

U ústní zkoušky budu chtít vědět, co Vás k příběhu inspirovalo a proč nešel napsat dříve.

Za Váš výkon Vám uděluji známku Dobré a uvidíme se na ústní části zkoušky.
Hodnocení: Dobré
Hodnocení propugnatio: Přijatelné
Hodnocení cogito: Vynikající


Vypracování

Závěrečná zkouška OVCE

 

Na jedné louce kde široko daleko nebylo živé duše, rostl mohutný strom. Strom byl velmi široký a na jeho zvrásněné kůře bylo vidět, že toho již mnoho a mnoho zažil. Aby taky ne. Ten strom, který nesl jméno lípa, měl již dobrých sto let. Aspoň tak se o tom vypráví. Zda byl opravdu tak starý nebo starší či snad mladší, na to už se asi odpověď nedozvíme. I přes svůj věk a přes to jak vypadal, si do stínů jeho statných větví chodili odpočinout lidé. Někteří přišli sami, jiní v doprovodu svých přátel, rodin nebo domácích mazlíčků. Stará lípa naslouchala lidskému hlasu a naslouchala příběhům. Příběhy byly někdy veselé, jindy smutné. Jednou byly zpívané, jindy veršované a někdy dokonce i doprovázené různými pohyby.

Jednoho dne si k lípě sedla jedna dívka, která byla moc hezká, ale lípě připadalo, že je z něčeho utrápená. Tu lípa sklonila své lístky a něco pošeptala dívce. Dívka se jen lehce ohnala po větvi, ale lípa poznala, že tak učinila pouze z důvodu úleku než ze špatného úmyslu. Zkusila to tedy znova, a čím déle se dívka dívala do větví staleté lípy, tím více se její tvář zachmuřila, pak jí přes obličej probleskl údiv a nakonec se usmála.

„Dobrá a co kdybych vyprávěla příběh já tobě? Je mi smutno a potřebuju se vypovídat!“

Navrhla po chvíli. Dívka byla odjakživa veliký snílek, takže jí nic nepřišlo divného. Stará lípa v odpověď jen zaševelila lístky a pohlazením listu po tváři dala dívce najevo, že je připravena jí naslouchat a poslouchat. Dívka se pohodlně opřela o statný kmen stromu a dala se melodickým hlasem do vyprávění.

 

*********************

Dobrodružství jednorožce

 

Jednoho dne za brzkého rána v době kdy se ptáčci pomalu začínali probouzet a ranní rosa se začínala třpytit nad nesmělými slunečními paprsky, očekávala rodinka jednorožců slavnostní událost. Statný bílý hřebec již několik dní neklidně chodil z místa na místo a čekal, kdy ten okamžik konečně nastane. Onen den konečně nadešel a ticho letního rána prořízlo slabé a nesmělé zařehtání, které patřilo právě narozenému jednorožčímu hříbátku. Zbytek stáda včele s hrdým otcem napjatě nastražilo uši a čekalo, až se k nim novorozené hříbě připojí. Na uvedení hříbátka do stáda se muselo ještě počkat. Klisnička, která dostala jméno Aurinie, se musela prvně postavit na nožky, které měla zprvu velmi vratké. Hříbátko muselo provést mnoho pokusů, než se jí podařilo postavit na nožky a dostat se k první potravě a to bylo jak jinak, mlíčko od maminky.

 

Maminka se po chvíli rozešla ke stádu a Aurinie hopkala za ní. Když poprvé uviděla tolik neznámých tváří, zalekla se a schovala se honem za maminku, odkud bázlivě vykukovala. Starší členové stáda se jen shovívavě zasmáli, zato mladší, zejména odrostlejší hříbata hned přistoupila k Aurinii a zvědavě si ji očichávali. Malá kobylka tak brzy ztratila ostych a i když se pořád držela na dohled maminky, začala si s ostatními hříbaty hrát.  Někdy se do hrátek zapojil i její tatínek a ostatní členové stáda, ale většinu času si hrála se svými vrstevníky.

I učit se Aurinie musela a to zejména jednorožčí etiketě a také botanice. Maminka jí učila, co smí a co nesmí, jak se má ve stádě chovat, musela také dodržovat přísnou jednorožčí hierarchii a ačkoliv jí to zprvu stádo nějaké jednorožčí přešlapy odpouštělo, nemohlo to být navždycky. Jednorožčí botanika spočívala v tom, že jí bylo vysvětlováno které listy, trávy a bobule jíst, a které naopak nechat pro někoho jiného. Les, ve kterém se nacházeli, nabízel potravu mnoha živočichům, a co bylo prospěšné například pro zajíčky a srnky, nebylo vhodné pro jednorožce. I vody bylo dostatek pro uhašení žízně, stačilo jen vědět kde hledat. Zkrátka les, kde tahle rodinka žila, poskytoval dokonalé místo, které bylo bohaté na potravu a také stinná místa, která byla ideální pro skrýš zejména v horkých parních dnech.

 

Dny plynuly a z malého hříběte se postupně stávala mladá slečna, která se začala čím dál více osamostatňovat a podnikat průzkumné výpravy i dále od stáda. Její maminka s tím souhlasila pod podmínkou, že vždy sdělí kam má namířeno a kdy se přibližně vrátí zpět. Ano, večerku musela dodržovat, to bylo svaté pravidlo, které nesměla porušit. V opačném případě by měla s toulkami na nějakou dobu a možná i dlouhou dobu utrum.

Mladá kobylka měla v lese mnoho přátel. Kromě své rodiny, tet a svých vrstevníků, měla za kamarády také obyvatele lesa. Obzvláště s mladou srnkou a zajíčkem se kamarádila moc ráda. Hráli si spolu na honěnou, na schovávanou a také spolu podnikaly výpravy po lese. Uběhl nějaký čas a zdánlivě stereotypní dny, i když pro Aurinii nebyl nikdy žádný den stejný, pořád bylo co dělat nebo objevovat, narušil zvláštní zvuk. Nějaké *buch buch* a *klep klep*. A jiné zvuky.  

 

Stádo tomu nevěnovalo moc pozornosti, dokud se jeden hřebeček nevrátil a vzrušeně něco oznamoval ostatním dospělým. Mladší členové nebyli v doslechu, ale velmi dobře cítili vzrůstající neklid, který se šířil jako lavina. Rodiče ihned důrazně varovali své ratolesti a zejména Aurinii její maminka varovala, ať se za žádnou cenu nevzdaluje na okraj lesa. Maminka jí to připomínala pokaždé, protože svou dcerku nadevše milovala a znala také její nespoutanou a zvědavou osobnost, kterou měla ráda, jenže právě tahle část by ji mohla dostat do nebezpečí. Ačkoliv Aurinie si nebyla nebezpečí vědoma a nevěděla, proč se nesmí vzdalovat od lesa, když předtím mohla, přesto přikývla, protože nechtěla svou maminku zlobit.

Ale jak je známo, zakázané ovoce chutná nejlépe a tak i naše Aurinie byla v pokušení zákaz porušit a jednoho dne jej skutečně porušila. Lákalo jí dozvědět se, proč najednou nesmí jít za konec lesa. Co jsou to za divné zvuky a zvláštní vůně, kterou občas letní větřík zavál směrem k jejím nozdrám. A tak jednoho dne, ještě téměř za tmy, ale na obzoru se již ospale klubalo sluníčko, potichu vstala z vyhřátého pelíšku a vydala se na dobrodružnou výpravu. Nějaký hlásek vzadu v hlavince jí sice našeptával, že dělá špatnou věc, ale rychle jej umlčela a šla dále svou cestou. Dostala se až k okraji lesa kde se skvěla malá pěšinka, na kterou vykročila.

 

Čím blíže se blížila, tím více slyšela klepání, bouchání a její nozdry byly plné zvláštních vůní, s kterými se dosud nesetkala a tak ani netušila, odkud pocházejí. Náhle Aurinie poplašeně zařehtala a uskočila. Průvodcem jejího leknutí bylo něco lesklého a barevného. Sklonila k tomu svůj nosánek a opatrně to očichala. Nasála nějakou sladkou vůni, která se však nepodobala žádné lesní potravě, kterou kdy okusila. Zkusila ten lesklý kousek vzít do tlamičky, jestli to náhodou nebude k jídlu, ale hned to vyplivla. Nechutnalo jí to a jíst se to také nedalo. Podobných věcí potkávala Aurinie čím dál více. Mezitím se úplně rozednělo a sluníčko se ukázalo v celé své kráse.

Aurinie se přibližovala stále blíže a čím blíže byla, tím bylo slyšet čím dál více klepání a pak nějaké divné zvuky, které u žádného zvířete ještě ale neslyšela. Byla hrozně zvědavá a toužila tomu všemu přijít na kloub. Našla si jednu malou díru v plotě skrze, kterou se protlačila. Pro její malé tělíčko to nebyl nějak problém i když bez obtíží to úplně nebylo ale poradila si. A tak se naše kobylka ocitla ve zcela jiném světě. Ze začátku byla trošku bázlivá, ale rychle se osmělila a začala prozkoumávat místo, kde se ocitla. Viděla divná zvířata, která měla dvě nohy a tak se divně pohybovala a vydávala divné zvuky. Slyšela vysoký hlas, který jí trochu připomínal pláč malých mláďat z jejich stáda. Náhle uslyšela zařehtání a zvědavě našpicovala uši. V nějaké divné věci na ještě divnějších kulatých věcech byly za tyčkami koně. Tihle ovšem neměli roh.

 

„Ahoj, proč jste v těch věcích? A co to máte v pusince? Kde to jsem? A kde máte rohy?“ Optala se vzrušeně Aurinie těch koní bez rohů.

 

Černý statný kůň na ni upřel své oko a zařehtal, čehož se Aurinie trochu lekla.

„Ach ty nešťastné mládě! Utíkej odsud, dokud je ještě čas! To není místo pro tebe!“

 

„Poslechni Gulivera zlato a utíkej rychle za maminkou! Jistě se o tebe moc bojí! Ty nejsi odsud!“ Přidala se k černému koni nižším hlasem bílá klisna, která Aurinii velmi připomínala maminku.

 

„Jaké nebezpečí? Mně se nic nestane. Jen se porozhlédnu a pak se vrátím. Maminka ví, kde jsem.“ A než ji stačil někdo odpovědět, již pelášila jinam, proto nemohla vidět pohledy, které si vyměnili ostatní koně.

 

„Dávej na sebe pozor! A drž se dááál od dvounožcůůůů!“ Zavolal a zařehtal ještě černý hřebec, ale není jisté, zda jej Aurinie slyšela či nikoliv.

Kobylce vrtalo hlavou, co tím varováním bylo myšleno a trochu se zastyděla za tu lež, kterou pronesla na závěr. Však když si dám pozor, nic se mi nestane! Pomyslela si a přiblížila se k dalším tvorům, kteří měli dva zvláštní kopečky na zádech.

 

„Ahoj maličká, copak tady děláš? Ty sem nepatříš! Běž pryč hříbátko, tady tě nic dobrého nečeká!“ Povědělo zvíře s dvěma kopečky na zádech přežvykujíc seno.

Aurinie si zvědavě uzobla, ale vyplivla tu žlutou věc.

„To mi říkali i ti bez rohů tam. A ta žlutá věc není dobrá, já raději travičku!“ Pověděla a nechala zvíře s kopečky na zádech o samotě a zase běžela jinam.

Bylo toho tolik k vidění! Nejenom divná zvířátka, se kterými si popovídala ale také rozmanité vůně a občas kousek něčeho, co se příjemně rozplývalo na jazyku. Pravda, trošku lepkavé ale moc dobré. Aurinie si spokojeně pomlaskávala nad nějakým sladkým divným tvaru, když v tom uslyšela velkou ránu, až polekaně zařehtala a odskočila. Poplašeně hledala, odkud ten zvuk vyšel, ale nic nenacházela.

Onen zvuk měl totiž na svědomí pracovník cirkusu, který si hříběte s rohem všiml již před nějakou dobou.

 

 –Petere, tu kdybysme dostali, to by byl balík, co říkáš? –

 

-Baže, to by bylo prachů jako šlupek brácho! Dones bič, mám nápad! – Pověděl druhý člověk jménem Majk.

Aurinie si neuvědomovala blížící se nebezpečí a hlasitě mlaskala nad dobrotami, které se začaly před ní objevovat. Moc jí to chutnalo, i když nevěděla co to je, bylo to sladké a moc dobré. Rozjařeně zařehtala, když kousek kulaté věci chytila rovnou ve vzduchu do tlamičky.

 

-A mám tě! – Polekaně sebou škubla v důsledku hlasitého zvuku, ale především z neznámé věci, která se jí ocitla okolo krku a vzápětí ještě jedna, která se utáhla mnohem těsněji až nebohá Aurinie zalapala po dechu.

 

-Tak jdeme! Vyděláš nám balík, a když budeš hodná, možná dostaneš i nějaké žrádlo, hehe! – Kobylka nerozuměla ničemu z toho, co říkali, ale tón jejich hlasů a ta divná věc kolem krku, která ji začala škrtit, rozhodně neslibovala nic dobrého.

 

Ucítila tah na svém krku a byla tak nucena udělat pár kroků vpřed jinak by se udusila. To však nestačilo, jelikož za chvíli ten tlak ucítila znova a k tomu prásknutí až polekaně uskočila na stranu. Aurinii se to přestávalo líbit a přepadl jí strach. Začala vzdorovat a vzpínat se. Zadníma nohama prudce vykopla, ale necítila, že by něco zasáhla.

 

-To je ale divoká mrcha! No počkej! Však já tě naučím!-

 

Spolu s touto větou se ozvalo prásknutí a vzápětí Aurinie pocítila něco velmi pálivého na svém hřbetě až plačtivě vyjekla a opět se pokusila vysmeknout ale ti dva měli ohromnou sílu, však si poradili ze statnými hřebci a tohle divné malé hříbě pro ně nepředstavovalo žádný problém. Rány se ozvaly ještě dvakrát a nešťastná kobylka cítila, jak jí něco stéká po zádech, které ji pálily a štípaly. Už nedokázala dále vzdorovat a nechtěla znova pocítit tu hroznou bolest, tak šla, kam jí určoval ten dvounožec.

 

-Vidíš to? Stačí pár ran a každé zvíře zkrotne! To bude snadný výcvik!- Aurinie již nic nevnímala a ploužila se vpřed a tiše plakala. "Ach, kdybych jen tak poslechla maminku a nechodila sem! Tak před tímhle mě teda varovali ostatní!" Zaslechla vyděšené řehtání a kopání kopytem když byla vedena kolem koní, se kterými se setkala předtím.

Náhle se prudce zastavila, což způsobilo další trhnutí na krku a ránu na zádech. Ale Aurinie již věděla, že brzy bude konec.

 

„Pomoc! Maminko pomoooc!“ Zaslechla totiž svou maminku a ze všech sil zavolala v odpověď.

 

Její věznitelé si všimli, že je něco jinak a ještě více znásobili tah, aby přinutili Aurinii k pohybu. Jenže ona se nedala. Vidina toho, že je její maminka blízko, jí do žil vlila novou energii. Silně vykopla zadníma nohama a tentokrát zasáhla cíl. Uslyšela jakési heknutí a nějaký výkřik.

„Aurinieee!“ S hlasitým zařehtáním uslyšela dusot koňských kopit a výkřik druhého věznitele.

 

Na chvíli nastal zmatek, jak členové jejího stáda vběhly mezi stany v jasném úmyslu ji zachránit. Aurinie na nic nečekala a sotva cítila, že se zbavila té věci kolem krku, rychle vyhledala svou maminku a rozeběhla se k ní.

 

„Běžte, běžte, kryjeme vás!“ Zakřičel otec na ní a matku. Těm to nebylo třeba říkat dvakrát a rychle se rozeběhly zpátky do bezpečí jejich rodného lesa.

Aurinie se poté v bezpečné náručí maminky, bolestí a úlevou rozplakala. Od maminky i členů stáda dostala pořádně vyhubováno. Malá poraněná kobylka přikývla a slíbila, že to ani nic podobného nikdy neudělá. Byla to pro ni od života cenná, i když krutá lekce. Maminka jí na rány přiložila léčivé byliny a tiše ji broukala, dokud svou dcerku neuklidnila do spánku.

 

**********

„A to je konec příběhu.“ Pověděla dívka, která staleté lípě dovyprávěla svůj příběh.

 

Lípa v odpověď zaševelila lístky a pár jich záměrně upustila. Lípě se příběh moc líbil, hlavně když viděla úsměv dívky, který se rozzářil po dokončení příběhu. Dívka zvedla ze země lístky a chvíli se opřela o kmen lípy.

„Děkuji za společnost, i kdy jsi jen pouhý strom. Měla jsem pocit, že si povídám s kamarádkou, se kterou jsem se bohužel pohádala.“

 

Lípa nadále naslouchala a smutně sklonila větve. Je sice pouhý strom, ale dovede také vyprávět, jen musí být někdo, kdo je ochoten naslouchat.

 

Dívala se za odcházející dívkou dlouho, až zmizela docela. A tak tam stará vrba stojí dál čekajíc, kdy opět přijde někdo vyprávět příběhy nebo ona jemu.