Ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny

Starodávné runy

Runy a runová magie v severské mytologii

Skylar Blair Anderson

zima 2023

Chléb mi nepodali
ani chmelovinu,
dolů jsem se díval:
runy jsem zhlédl,
s nářkem je zvedl,
pak padl jsem k zemi.

Teoretická část

1. Stručně o runách

Různé znakové sady, které dnes nazýváme runami, se používaly pro zápis germánských jazyků a to zejména ve Skandinávii a na britských ostrovech. Runové abecedy sloužily původně jako jednoduchý psací systém, avšak objevují se i názory, že sloužily k uhranutí či věštění.  Pojem runa v ságách označuje nejen vytesané znaky, ale také určité písně, magické formule či specifické dovednosti nebo tajemství ukrytá ve skaldské poezii.

Jak to s nimi tedy bylo?

Již samotný název runa, který byl přejat snad do všech světových jazyků, pochází z protogermánského slova rūnō, což v překladu znamená tajemství či záhadu. V protokeltštině pak slovo rūna označovalo také samotnou magii. Etymologie tedy nikoho nenechává na pochybách – už při jejich vzniku byly runám přisuzovány mystické vlastnosti a jejich znalost příslušela pouze elitám společnosti.

Aby ne.

Ačkoli dnes považujeme písmo za nedílnou část kulturní sféry, v dávných dobách tomu tak nebylo. Písmo nebylo běžnou součástí kultury, a už jen tím na něm bylo něco nadpřirozeného, magického. Velikou moc mohl mít i jednoduchý nápis, tudíž si je brzy Seveřané začali vyrývat na zbraně či amulety.

Runy usnadňovaly komunikaci nejen mezi lidmi, ale také mezi lidmi a bohy. Umožňovaly Seveřanům spojit se s tajemnými silami.

2. Magie starého Severu

Dnes nemůžeme s jistotou říci, jestli byly runy od počátku chápány jako magické, jisté však je, že si magické asociace brzy získaly. Tradiční severoevropské kultury navíc neoddělovaly magii od náboženství.

Mimochodem, trochu paradoxem je, že se některé záznamy o prastaré germánské magii dochovaly do současnosti díky křesťanským misionářům. Papež Řehoř Veliký dbal na to, aby misionáři neničili pohanské chrámy, ale raději je vysvětili a užívali jako křesťanské kostely, a aby pohanským svátkům dodali nový křesťanský smysl. Papež věděl, že zákazy a persekucí ničeho nedosáhne, a tak se po misionářích žádalo, aby se určitým prvkům pohanské kultury přizpůsobili. Přišli tedy do kontaktu s magickými zaklínadly, která si misionáři zaznamenávali – to aby věděli, co mohou od místních obyvatel očekávat, a snad aby také vymysleli křesťanskou verzi stejných kouzelných formulí. Takto se například z magické formule o bohu Ódinovi (který jel na koni lesem, když tu si kůň podvrtnul nohu a bůh ho musel uzdravit) stal příběh o Kristu. Veršované ságy ze 13. století tak spíše než předkřesťanskou magii vyobrazují křesťanské vnímání této magické praxe.

Otevřené uctívání starých božstev však bylo pochopitelně zakázané. Ostatně anonymní, raně středověký kazatel zapsal, že kdo věří v moc začarovaných předmětů a olověné tabulky se zaklínadly, není křesťan, ale pohan. A protože misionáři označili stará severská božstva za démony, také magie odvolávající se na ně byla považována za démonickou a špatnou. Kniha pokání pak jako vhodný trest za zaklínadla, věštby, vykládání rádoby osudových znamení či užívání magických lektvarů navrhuje, aby se kajícník kál pět let.

2. 1. Runová magie, nebo seid?

V příbězích se navíc setkáme i s magií Vanů, která se nazývá seid či seiðr. S touto vanskou metodou čarodějnictví Ásy seznámila bohyně Freya. Seid se podobá spíše šamanství a praktikovali jej muži (sg. seiðrmaðr) i i ženy (sg. völva), ačkoli některými (např. Lokim) byl považován za zženštilý. Naproti tomu u sesilatele runové magie nehrálo pohlaví žádnou roli.

Völvy i jejich mužské protějšky se s jinými světy spojovali pomocí zpěvů a modlitbami a často se snažili pomocí rituálů nahlédnout do budoucnosti či uřknout soupeře. Nezřídka při magických rituálech pomáhaly další osoby, aby bylo vyvolání duchů, duší či jiných entit úspěšné.  Tento typ magie ovládal i Ódin.

Zevrubnější popis seidu by byl na samostatné pojednání, pro účely této práce je však podstatné, že se nejedná o runovou magii. V některých ságách či příbězích mohou oba typy magie splývat a z vágních popisů (někdo někoho vyléčil, někdo někoho proklel) nemusí být ani po důkladném přečtení zřejmé, o který typ magie se jednalo. Podobně je to s nálezy, které na sobě sice nemají runové nápisy, avšak vypadají jako předměty s magickou mocí.

Určité zdroje obě odvětví magie slučují a tvrdí, že völvy runovou magii ovládaly. Dle mého se ale jedná o dvě odlišné sféry magie. Vždyť i dnes rozlišujeme celou řadu čarodějných disciplín a každý z nás by jistě dokázal vyjmenovat několik základních rozdílů mezi například kouzelnými formulemi a přeměňováním.

Při analýze run a runové magie v příbězích je proto mít na paměti, že ji od seidu nelze vždy důsledně oddělit. Jednalo se o amulet nějaké völvy, nebo se jen runový nápis nedochoval, protože na něm zapracoval zub času? Kdo ví…

2. 2. Mágové a čarodějky

Kdo tedy v severských ságách a mytologii magii vlastně ovládá?

Ságy hovoří o čarodějnicích jako o odbornicích, které slouží druhým. Zpravidla se jedná o stařeny, jež kromě své profese nijak nevybočují. Umí provádět obřady, používat očarované předměty i sesílat zaklínadla. Právě v zaklínadlech, tedy v mluveném a psaném slovu, tkví skutečná síla čarodějů, která je jen znásobena, jsou-li runy někam vyryty. Děs v lidech vyvolávaly také čarodějovy oči, proto byl zatčeným kouzelníkům často dávat pytel na hlavu.

Důvodem, proč je na magii pohlíženo jako na nepřirozenou a nebezpečnou sílu, však není její krutost. Podle většinové staroseverské společnosti měl nepřítel zemřít v čestném souboji, nikoli s pomocí nekalých čarodějnických praktik.  

Kouzelníci vyobrazení v ságách mají téměř vždy nepříjemnou a mrzutou povahu. Své umění se prý naučili od dávných mistrů, ale nejčastěji pracují na vlastní pěst – pro sebe, nebo pro své klienty. Pomáhají jim zvířecí duchové či dokonce živí zvířecí společníci a mívali hůlku či takzvaný plášť trollů, což byl kus látky nebo zvířecí kůže.

3. Runy v severské mytologii

Nezdá se, že by se magie severských ság nutně pojila s uctíváním severských božstev. Magická zaklínadla se o bozích zmiňovala a mnohdy připomínala kouzla, jimž disponovali bohové, ale nejednalo se přímo o prosby.

Jak si více rozebereme níže, nejvyšší bůh Ódin byl zároveň mistrem magie a ovládal runové písmo. Runy tedy byly spjaté s posvátným věděním a vnímány jako božský dar.

3. 1. Magická slova

Podívejme se na magická slova, která v žádné správném zaklínadle nesměla chybět. V runových zápisech z doby stěhování národů, kdy se používal starší čili prostý futhark, se můžeme nejčastěji setkat se slovy auja, laþu, laukaʀ či alu, případně s jejich různými variantami či zkráceninami.

Právě naposledy zmíněné alu (ᚨᛚᚢ) je patrně nejběžnějším runovým slovem, které nalezneme na mnoha nápisech ze skandinávské doby železné.  Co to vlastně znamená? Nabízí se spojitost se slovem ale, jenž dnes označuje typ piva, avšak v minulosti se tímto označením myslel zkrátka opojný nápoj. Potenciální lingvistickou spojitost však můžeme hledat i s protogermánským aluh, což znamenalo amulet či tabu. A konečně je možné, že si germánské kmeny slovo vypůjčili od Etrusků, kde alu označuje obětování či obětavost.

Tato runová sekvence se může objevovat samostatně nebo v rámci patrného vzorce, například na amuletu.  Podle historiků je alu příkladem rané runové magie, případně metaforou pro ni. Naposledy se kombinace run Ansuz, Laguz a Uruz objevuje po skončení stěhování národů, tedy ještě před christianizací Skandinávie.

Nedávné studie naznačují, že se runy využívaly k výrobě magických předmětů (např. amuletů). Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že by runové znaky byly Seveřany ze své podstaty považovány za kouzelnější než jiné písemné systémy z pohledu národů, které je používaly.

Některé nálezy však o magickém záměru zcela jistě svědčí. Kouzelný efekt byl zamýšlen v případě kostěného amuletu ze 6. století, který se našel ve švédském Lindholmu. Je na něm vyryté jméno boha Týra a několik opakujících se run, přičemž podobné nápisy se objevují například na hřbitovech. Runové kameny najdeme poblíž hrobů či přímo v nich, jejich účelem bylo zahnat zlé síly a udržet zemřelé v hrobě. Z jazykového hlediska takové nápisy nedávají smysl, ovšem samotné runy musely mít nějaký význam, jemuž opakování dodávalo na síle.

3. 2. Magická praxe

O magické praxi severoevropských kmenů se dochovalo jen velmi málo záznamů. Ani archeologické prameny nejsou o moc nápomocnější, protože všechny teorie o účelech nalezených předmětů či zaklínadel zůstanou jen spekulacemi. Ačkoli se severská literatura na runy a runové věštění odkazuje často, žádné konkrétní návody neposkytuje. S jistotou víme, že o věštění z run pojednává Tacitův spis Germania z 1. století, Rimbertův Život Ansgarův z 9. století i Sága o Ynglinzích Snorriho Sturlusona ze 14. století, avšak všechna zmíněná díla nabízejí jen velmi vágní popis věšteb, které mohou, ovšem také nemusí souviset s runami.

Tacitus například hovoří o znameních seskupených po třech, která byla vyřezána ze stromu, jenž plodí ořechy. Potíž je v tom, že v době, kdy Tacitus své dílo napsal, že runy nejspíš ještě nepoužívaly. Věštit se tedy muselo pomocí něčeho jiného, patrně jednoduchých symbolů, ze kterých se později mohly vyvinout runy.

Rimbert zase hovoří o jakémsi blíže nespecifikovaném tažení či losování. Na základě této věštecké metody vyšlo dánské flotile, že jim útok na švédské město Birka přinese smůlu, a tak by raději měli zvolit za cíl nějaké slovanské město. Přímo runové kameny či destičky s těmito symboly nezmiňuje, věštění bylo s největší pravděpodobností provedeno pomocí větviček hlautlein.

V Sáze o Ynglinzích pro změnu södermanlandský král Granmar jede do Uppsaly pro blót (obětinu). Tehdy se mu vyjeví věštba, která praví, že král nebude dlouho žíti. Jednalo se nejspíš o runy vyryté do dřeva, které byly označený obětní krví a následně vrženy jako kostky.

Přesnější záznamy o historickém použití run tak chybí.

Hovoří o něm však mýty a ságy…

3. 2. 1. Vázané runy (bind runes)

Ačkoli dnes vědci pracují s hypotézou, že k takzvanému vázání run docházelo spíše z ryze praktických důvodů (tedy ve snaze ušetřit si při runovém zápisu práci, čas či místo), roli mohly hrát též estetické důvody.

Opomínat nesmíme ale ani magický aspekt, konkrétně numerologii. Dříve bylo používání run v zápisu spojováno s teoriemi číselného plánování, jednotlivé runy tak mohly zastupovat dnešní matematické symboly.

Takzvaná runová aritmetika hrála při tvorbě runových nápisů důležitou roli. Podle ní se musí nápis skládat z určitého počtu run a tyto runy mají v součtu dávat určité číslo s magickou mocí. Rovněž každé runě byla přiřazena příslušná číselná hodnota, přičemž vázáním run došlo poměrně logicky také k sečtení jejich vlastností a hodnot. 

Numerologie a číselná symbolika jsou komplexní problematikou a vydaly by na samostatnou práci, jisté však je, že se toto odvětví magie s runovou magií proplétalo. Stručně proto jen zmíním, že za posvátné bylo považováno číslo 3 a jeho násobky, zejména pak číslo 9 – v mytologii máme přesně tolik světů, tolik dní i nocí visel Ódin na stromě a stejný počet kroků udělá Thór před tím, než se svalí mrtev k zemi po boji s Jörmungandrem.

3. 3. Stručně o runách a bozích

Co se propojení konkrétních bohů s jednotlivými runami týče, severská mytologie se značně liší od mytologie řecké či římské. Antičtí bohové měli svůj jasný protějšek například mezi planetami, al vztah severských bohů a „jejich“ run není tak očividný. Jednomu bohu tak „patřilo“ hned několik run a jedna runa mohla být zaslíbena několika božstvům. Zdroje se mnohdy značně rozcházejí.

Zcela nepochybně je se všemi runami spjat Ódin, první a nejvyšší mág. Konkrétně runa Ansuz pak bývá překládána jako bůh a představuje boha jako takového, nejčastěji právě Ódina. Runa přináší božskou sílu a moudrost a posiluje věštecké schopnosti.

Asi nejužší je pojítko mezi runou Teiwaz a bohem Týrem, ostatně název runy odpovídá jednomu z Týrových jmen. Runa souvisí s bojem i ochranou a rytá na amuletech či zbraních měla dopomoci k vítězství a úspěchu ve všech aspektech života.

Jasná souvislost existuje mezi runou Berkana a bohyní Idunnou, která byla bohyní plodnosti. Runa samotná se překládá jako bříza, což byl pro Seveřany posvátný strom spjatý s jarními rituály. Stejně jako Idunna, i bříza symbolizovala obnovu, očistu a mládí.

Ze zřejmých asociací můžeme zmínit například runu Eihwaz, již překládáme jako tis. Vztahuje se bohu Ullovi, který byl vynikajícím lyžařem a lučištníkem. Posvátný tis se ostatně používal k výrobě prvotřídních luků. Runu Ehwaz, která se překládá jako kůň, pak můžeme přiřadit Freyovi i Ódinovi. Kůň by posvátným zvířetem prvního z bohů, druhý jmenovaný jezdil na osminohém koni Sleipnim. Runa Laguz (voda) zase logicky souvisí s Njördem, Vanem, který byl patronem moří i rybářů.

Bohyně Freya byla bezpochyby bohyní magie a zcela jistě ovládala seid, ale o runové magii v souvislosti s ní příběhy nemluví. Ač je spojována s runou Fehu, nedochovaly se žádné příběhy, v nichž by Freya runy vysloveně ryla či pomocí nich například věštila.

Mezi známé uživatelky runové magie patří také valkýry.

Praktická část

Severské příběhy hovoří o bozích i lidech, kteří pomocí runových nápisů zvítězili v bitvě, odhalili jed, získali lásku či ovlivnili počasí.

a) Hávamál (Výroky Vysokého)

Hávamál je staroseverská báseň o celkem 164 strofách. Pravdou však je, že báseň vznikla nejméně z šesti kdysi samostatných básní, proto si dodnes nejsme jisti, odkud a z jaké doby vlastně Hávamál pochází. Řadíme ji do takzvané Poetické Eddy, konkrétně do islandského kodexu Codex Regius, jenž je dohromady tvořen 29 básněmi. Jak již český název Výroky Vysokého napovídá, jedná se o soubor Ódinových rad a mouder, kterými se dávní Seveřané snažili řídit.  

Pojednává však také o magii a je důležitým zdrojem k pochopení toho, jak Seveřané vlastně magii vnímali. 

Pro účely této absolventské práce jsou důležité zejména poslední dvě části. První z nich je Rúnatal (sloky 139-146), která popisuje Ódinovo objevení run, druhou je pak část Ljóðatal (sloky 146-164), která je výčtem jednotlivých kouzel a zaklínadel.

Rúnatal

Jak vlastně lidé přišli k runám?

Sloky v této části vypráví Ódinův příběh o tom, jak byl devět nocí zavěšen na stromě Yggdrasilu, aby získal moudrost devíti světů. Byl přitom proklát oštěpem, jako oběť sobě samému. Bez jídla i bez pití zde visel tak dlouho, dokud se mu nezjevily runy. Ódin prozřel a runy i s jejich mocí následně předal nejen lidem, ale také skřítkům, obrům a dalším bytostem.

Podobnou asketickou přípravu (tedy bez toho věšení) později prováděli čarodějové před samotním zaklínáním – magická síla znamenala, že dotyčný zvládl nadlidské úkoly, posílil tělo a zocelil duši tak, že se mu otevřely nové možnosti.

Ljóðatal

Zkusme si ve stručnosti shrnout kouzla, o nichž se v této části vypráví. Nejprve jsou představena kouzla zcela běžná a základní, která se ve všech kouzelnických komunitách používala jistě již odpradávna.

Úvodní sloka části, č. 146, hovoří o písni, která pomůže od všemožných nesnází a starostí. V následující sloce je pak zmíněna jiná píseň, jež má moc léčit. Třetí píseň ze sloky č. 148 může otupit nenávist nepřátel i jejich ostří, sesilatel zaklínadla se pak proti útokům stane imunním. Čtvrtá píseň (č. 149) je trochu kryptičtější, ale odhaduji, že má člověku přinést volnost a svobodu ve všech aspektech. Jak sami vidíte, jedná se o opravdu základní kouzla nikoli co do náročnosti, nýbrž do požadavků. Konec konců, ochranu před nepřáteli či dobré zdraví bychom si i dnes přáli všichni.

Zatímco u výše uvedených písní bychom ještě mohli přemýšlet o nějakých metaforách a tužbách, s jejichž naplněním spíše nepočítáme, v dalších slokách se už bezesporu jedná o magii tak, jak ji známe. Tyto písně jsou zaklínadly či kletbami v pravém slova smyslu a jejich primárním úkolem je něco konkrétního způsobit. Přestává tak jít o přání – například ve sloce č. 150 nastupuje pátá píseň, která zastaví oštěp v letu. V dalších slokách jsou představeny písně, které umí uhasit oheň, sjednat mír či utišit vítr. Desátá píseň ze 155. sloky hovoří přímo o čarodějkách, přičemž píseň má schopnost je přemoci a způsobit, že čarodějky zabloudí a ztratí svou podobu i paměť. Jedenáctá píseň ze sloky č. 156 zase zajišťuje ochranu spolubojovníkům a slouží k tomu, aby se z boje vrátili nezranění. Ve 157. verši básně se dokonce hovoří o tom, jak Ódin pomocí vyrytých a barvených run přivede nebožtíka zpět k životu.

Přestává zde jít o obecná přání a zaklínadla mají konkrétní účel, a to jak podpůrný či léčivý, tak i ryze praktický nebo přímo smrtící. Pokud v sobě Ódinovy písně skutečně skrývaly takovouto sílu, dalece svou mocí přesahovaly znalosti většiny dnešních kouzelníků.

b) Sága o Egilovi, synu Skallagrímově

Egil se narodil jako čtvrté dítě Skallagríma a Bery. Jednalo se o druhorozeného syna, kromě bratr měl ještě dvě sestry. Narozdíl od bratra Thórólfa, který byl urostlý a sličný, Egil zrovna krásou neoplýval. Sága o něm hovoří jako o ošklivém a černovlasém hochovi se zarputilou, zlostnou povahou, který byl již ve třech letech větší a silnější než jeho vrstevníci. V sedmi letech dokonce sekerou zabil jiného chlapce!  Neměl rád velkou společnost a prý bylo zatěžko srovnat se s ním zastřízliva, natož když popil. To úplně nezní, jako by měl být Egil čaroděj, viďte?

Pro účely této práce je důležitý moment, kdy Egil zabije královského správce Bárda. Již dospělý Egil doplul se svou družinou na ostrov, který spravoval právě Bárd. Okamžitě byli náležitě přijati a pohoštěni, kromě chleba s máslem dostali ještě mléko a syrovátku. Jenže nebylo pivo – podle Bárda už došlo.  

Večer však vyšlo najevo, že hostitelé měli ve skutečnosti piva hodně. Při veliké pitce na počest krále Eiríka se někteří zřídili tak, že se ani nemohli hýbat, jiní zase blinkali, a Bárd stále nosil další a další pití. Pivo tedy očividně nedošlo. Egil obvinil Bárda, že je lstivý podvodník a počínal si bídácky, což zase urazilo královského správce. Společně s královnou přimíchali do rohu s pivem po Egila jed.

Jenže Egil se nenapil. Vytrhl nůž a bodl se jím do dlaně, následně do rohu nožem vyryl runy a pomazal jej krví. Pak pravil:

Ryji na roh rúny,
rudou krví barvím,
turovu zbraň tvrdou
takým písmem zdobím.
Po chuti chci píti
piva jarých služek,
zvědět, zda mne nápoj
zhubí, jejž Bárd žehnal.

Roh praskl a pivo vyteklo. Rozzuřený Egil pobil ještě několik mužů, než z ostrova uprchnul. Inu, host do domu…

Nebyl to jediný případ, kdy runy Egilovi pomohly. Když se s družinou chystal odplout z ostrovu Herdla, vzal Egil do ruky lískovou tyč a narazil na ni koňskou hlavu. Poté nad ní proklel krále Eiríka i skřety. Následně zarazil tyč do štěrbiny ve skále a vyryl na ni svou kletbu runami. Nakonec Egil nastoupil na loď a odrecitoval verše, díky kterým se zvednul příznivý vítr a družina bezpečně doputovala do Borgarfjordu.

Později se Egil setkává s Thorinnem, jehož dcera Helga těžce stoná. Egil se ptá, jak se Helze snažili pomoci, načež Thorfinn odpoví, že ryli runy, ale nepomohlo to. Náš antihrdina tedy nabídne své služby. Dovedou ho k Helžině lůžku, kde Egil najde velrybí kost s rytými runami. Jenže runy jsou nesprávné. Egil je po přečtení ořeže, seškrábe do ohně a celou kost spálí. Pak vynese ven dívčiny šaty a pronese další verše – tentokrát o tom, že by runy neměli rýt lidé, kteří jim nerozumí, neboť právě rytec neumětel způsobil dívce její trápení… Vyryje runy nové a položí jí je pod polštář. Helze se ihned uleví.

Jak to s Egilem dopadlo, si můžete případně přečíst sami. Já jen dodám, že runy pro Helgu nakonec ryl zhrzený nápadník, který se ucházel o její ruku, avšak Thorfinn mu dceru odmítl dát. Mladík se proto pokusil vyrýt runy, díky nimž by k němu Helga vzplanula láskou, jenže se mu to trochu nepomohlo. Možná bych si však troufla nesouhlasit s Egilovou slokou, neboť v tomto případě to podle mě nebylo neumětelství ani cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly. Naopak, domnívám se, že se Helze muž snažil cíleně uškodit.

c) Sága o Grettim

Neméně dynamickým a krvavým příběhem plným bojů i neshod je Sága o Grettim.

Gretti Ásmundarson, zvaný též Gretti Silný, byl podobně prchlivý jako Egil. Ačkoli se mu původně dařilo, po setkání s nemrtvým pastýřem Glámrem začala Grettiho pronásledovat smůla. Gretti slábne, začíná se bát tmy i samoty a později se z něj stane vyvrhel za to, že zapálil obydlí, v němž uhořelo několik lidí. Jeho příběh jako by byl metaforou pro to, čemu dnes říkáme deprese. Z Grettiho se tak stává tragická postava.

Poté dožívá ve vyhnanství na opuštěném ostrově Drang nedaleko Islandu. Před tím, než byl vykázán, jej jeho matka varovala, aby se měl na pozoru před lstí a aby se nepřibližoval ke kouzelníkům. Její předtucha se bohužel naplnila. Když se Grettiho nepřítel dozvěděl, že se na opuštěný ostrov nedostane, požádal o pomoc svou pěstounku, která si stále pamatovala tajemství staroseverské magie.

Stará žena napřed váhá, ale když po ní Gretti při pokusu přiblížit se k pobřeží hodí kámen a zraní ji, zábrany jdou stranou. Čarodějka najde naplavený kmen stromu a požádá družinu, aby jej oškrábala do hladka. Následně do kmene vyryje runy, které potře vlastní krví, odříká několik zaklínadel a pozpátku obejde kmen proti směru hodinových ručiček. Muži kmen odvlečou do moře a čarodějka přitom pronáší další zaklínadla, která kmen po vodě odnesou k Drangu.

Následujícího dne Gretti najde tento magický kmen při hledání dřeva na oheň, ale moudře si uvědomí, že se jedná o dřevo zlé a nesebere jej. Teprve třetího dne jde pro dříví Grettiho sluha a nevědomky kmen přinese. Gretti si ničeho nevšimne a začne kmen štípat, jenže mu sklouzne sekyra a sekne ho do nohy. Poranění se stále zhoršuje a rána se nehojí, a když jeho nepřátelé nakonec na ostrov zaútočí, Gretti není schopen obrany ani útěku. Nakonec je zabit střelou do hlavy. 

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, byli z Islandu vyhnáni také Grettiho nepřátele. Nikoli však za vraždu, nýbrž k tomu, že se uchýlili k čarodějnictví.

d) Píseň o Rígovi

V této písni se bůh Ríg (líčený jako šedivý, silný, rozumný a bojovný Ás) vydá mezi lidi. Krom toho, že plodí děti, taktéž dovolí jednomu ze svých synů zvát se Rígem. Odhalí mu tajemství runové magie a z chlapce se stane jarl, který spravuje osmnáct dvorů a štědře hospodaří. Počne také několik potomků.

Bůh Ríg o nejmladším z jarlových synů řekne, že se může zvát králem teprve tehdy, až se stane runovým mistrem a naučí se runové magii. Poté bude umět léčit rány, hasit plameny i rozumět ptačímu zpěvu. Chlapec umění skutečně ovládne a jako mladý král má dle písně znalost run života i run věku a vládne mocí a silou osmi mužů. Může se poté nazývat Rígem, znalcem run.

e) Píseň o Sigrdrífě

V Písni o Sigrdrífě přichází dánský král Sigurd k valkýře Sigrdrífě (Brynhildě), kterou Ódin uspal očarovaný šípem. Sigurd skolí draka Fáfnira, valkýru zachrání a žádá ji, aby mu předala svou moudrost. Sigrdrífa tedy pronese několik veršů, aby byl Sigurd obdařen moudrostí a výmluvností a aby dokázal skládat poezii, léčit a uzdravovat. Následně si připijí rohem s medovinou a Sigrdrífa Sigurda naučí runové magii. Vysvětlí mu, jak fungují runy vítězství (sigrúnar), které musí Sigurd vyrýt do meče či jiné zbraně, a runy vln (brimrúnar), které dokáží ochránit posádku lodi před nástrahami moře. Naučí jej pomáhat při porodu, léčit nemoci i zranění či chránit před zradou. A také vařit pivo!

f) Skírniho cesta

Skírni byl služebník boha Freye, jehož úkolem bylo získat pro Freye krásnou obryni Gerd. Když dívka odmítá se Skírnim odejít a nechce Freye pojmout za manžele, a to ani pod příslibem zlata a dalších skvělých věcí, vyhrožuje ji Skírni mečem zdobeným runami. Vyhrožuje Gerd, že pokud s ním neodejde, stihne jejího otce smrt. Krom toho jí vyhrožuje různými obludami a povídá ji věci, které se sem ani nehodí psát. Nakonec učiní Gerd nabídku: pokud s ním půjde za Freyem a stane se jeho ženou, Skírni všechny runy vyhladí. Dozvídáme se, že vyryl mimo jiné runu Thurisaz.

Gerd se pod nátlakem podvolí a vydá se za Freyem. Posléze mu porodí syna, bájného norského krále Fjölnira, zakladatele švédského rodu Ynglingů.

(Fjölnir se, mimochodem, utopí v medovině.)

Zdroje:

• MACLEOD, Mindy. Bind-runes in numerological rune magic. Amsterdamer Beiträge zur älteren Germanistik, 56 (2002).
• KIECKHEFER, Richard. Magie ve středověku. Argo, 2005. Přeložila Kateřina Jirsová.
• Edda. Argo, 2004. Přeložil Ladislav Heger, upravila Helena Kadečková.
• Sága o Egilovi, synu Skallagrímově. Vlastním nákladem, 1926. Přeložil Karel Vrátný.
• Sága o Grettim. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. Přeložil Ladislav Heger.
• VEA, MARIT SYNNØVE. Runes and magic. Dostupné z: https://avaldsnes.info/en/viking/lorem-ipsum/.
• Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1962. Přeložil Ladislav Heger.
• STEFÁNSSON, FINN. Runer. Nordisk mytologi. 2009. Dostupné z: https://mytologi.lex.dk/runer.