ÚVOD
Čím jsem starší, častěji a častěji se ve svých myšlenkách vydávám do minulosti. Vzpomínám na své blízké, kteří mezi námi již nejsou, na bezstarostné dětství. Ale třeba i na dobrůtky, které se již nevyrábí.
Přepadá mne nostalgické vzpomínání na staré dobré časy.
Když jsem od madam Rawenclaw dostala toto zadání, trošku jsem se vyděsila. „Co mám psát? Koho se mám ptát? A budou si se mnou chtít povídat? Budou chtít vzpomínat?“
Proto jsem se pro  vypracování své závěrečné práce rozhodovala mezi několika respondenty, kteří by vyhovovali mým potřebám.
"Mám volit jednu kolej? Nebo vzít respondenta z každé koleje a trošku výzkum ozvláštnit? Nebo mám snad oslovi jen fialové?"
Takové otázky jsem si kladla na úplném začátku.
Nakonec jsem pro svůj výzkum oslovila několik hradních obyvatel, jež se na našem hradě vyskytují déle než 4 mudlovské roky. Nenastupovali společně, mají různé pohledy na věc a sama jsem byla překvapena, jak se v některých faktorech sešli.

Cílem závěrečné práce bylo zjistit jak se tu respondentům líbilo, když před lety vstoupili na hrad, jak se s hradem seznamovali, jak s ním rostli. Co bylo lepší a co je lepší teď.

Na závěr úvodu bych ráda dodala,  že si naprosto uvědomuji osobnost každého z respondentů. Každý má svá specifika, každý vnímá svůj pobyt na hradě po svém.
Ani já, ani nikdo jiný s nimi nemusí sdílet stejný názor.

NASTÍNĚNÍ A PRŮBĚH ROZHOVORŮ
S respondenty jsem strávila několik příjemných večerů v hostinci U Tří košťat, jednoho respondenta jsem vyzpovídala přes externí krb.
Všechna povídání byla pohodová, popili jsme skvělý máslový ležák a vzhledem k věku dotazovaných jsme si dovolili dát i víno; nálada byla hned uvolněnější a jak jsem doufala, víno dotazovaným rozvázalo jazyky.

Pro svou analýzu jsem měla připravený soubor otázek, které jsem měla rozděleny do několika okruhů. Zároveň jsem byla jsem velice mile překvapena, že mi respondenti odpovídali tak, že jsem mohla plynně navázat právě s připravenými otázkami, případně na ně odpověděli dříve, než jsem se stihla zeptat.

POČÁTKY NA HRADĚ
Jako první mi přišlo vhodné zeptat se na jejich úplné začátky na Hogu.
Trošku jsem čekala, že mi budou popisovat, že tu nebylo nic, jen holé zdi a pár místností. Ale nestalo se tomu tak.

Respondent 1
„Změna je přirozená a to, co si pamatujeme, na co vzpomínáme, máme tendence si často idealizovat“
Introvertní osoba, která se po příchodu na hrad nijak zvlášť nevyjadřovala. Dokonce se z osobních důvodů nezúčastnila rozřazovací slavnosti a po příchodu byla smutná z koleje do které byla zařazena. Vše se ale změnilo s přiřazením patronky, což popisuje jako nejlepší věcí, která se jí na začátku stala. Pomohla se začleněním do koleje, radila, starala se.

Respondent 2
Hrad byl při nástupu druhého respondenta značně menší než v dnešní době. Když respondent vstoupil na hrad cítil se zmateně, nevěděl kam může, kam nesmí.
Vše se změnilo v momentě, kdy se jej ujal starší student a ukázal jak to na hradě chodí.
Respondent také uvádí, že ačkoli se cítil zmatený, na obdobní poznávání neznámého hradu vzpomíná s láskou. Mělo to své kouzlo, které starému mazákovi nikdo nevrátí.

Také rád vzpomíná na starší časy, kdy mu přišlo, že lidé byli více zapálení do hry. Více pro hrad žili. Bylo tu daleko více lidí, v porovnání s dneškem můžeme být rádi, že na chodbě někoho potkáme.

Respondent 3
Byl z hradu nadšený, nemohl dospat a těšil se na objevování všeho nového.

Všichni respondenti se shodli, že po příchodu na hrad byli spíše nesmělí a snažili se být neviditelní.
Vše se změnilo až se zařazením do koleje, kde jim byli přiřazeni  patroni, případně se jich ujali starší spolužáci. Provedli je po hradě, ukázali tajná zákoutí, poradili kam zajít a čemu se naopak vyhnout Byli jim oporou do těžkých začátků.

KOLEJNÍ MÍSTNOST
V rámci této otázky jsem se respondentů ptala, zda jsou ve své kolejní místnosti spokojeni, jestli se tam cítí dobře a jestli se jim zdá, že se nálada v průběhu let změnila.

Respondent 1
Nestačí být aktivní jen v honbě za body, ale je třeba vytvářet i onu přátelskou atmosféru. Vždycky se najde pár lidí, kteří se stanou tahouny a kolejní místnost díky nim žije. Někdy víc, někdy míň. Ve zmiňované koleji se nálada mění docela dost, dříve bylo rušno, dokonce situace byla poměrně vyhrocená. Postupem času se vše ale uklidnilo a nyní v koleji vládne pohoda a klid. V každé době si respondent našel to své, v každé době byl svým způsobem spokojený.

 
Respondent 2
stav v kolejní místnosti mu přijde stejný, jen sám se tam méně vyskytuje.

Respondent 3
„Žijeme tu hlavně ze zbloudilých dospělých, kteří sem obvykle chodí z nostalgie“
Nevzpomíná na své začátky v koleji příliš radostně. Vybavuje si, že v koleji bylo pár vyvolených studenů, kteří se bavili jen mezi sebou a ostatní mezi sebe nechtěli vzít. Vzpomíná, že v koleji probíhaly i velké hádky a nepokoje. Student pro to do kolejní místnosti moc nechodil a spíše se pohyboval ve veřejných prostorách hradu. Vše se změnilo až s příchodem nových lidí, kteří do koleje přinesli pohodu a podařilo se vytvořit skvělou atmosféru koleje.
Respondent neměl k dispozici patrona, ještě nebyli na škole zavedeni. Spoléhalo se na ochotu starších studentů, zda se nováčků ujmou nebo je nechají napospas hradu.

Lidé přichází a odchází. Nejinak tomu je i v hradních kolejích. S někým si sednete, s někým méně. Z rozhovorů jsem pochopila, že situace v kolejních místnostech je poměrně stabilní po celou dobu fungování hradu. Vše vychází z chování celé skupiny (v našem případě koleje), ale také z chování jednotlivců, protože právě jednotlivci v koleji vytvářejí atmosféru a prostor pro hru.

BODOHROCENÍ
Tuto otázku jsem neměla původně nachystanou, ale všichni tři na toto téma hovory stočili, proto mi přišlo důležité to zakomponovat do své práce.

„Nemělo by se stát, že hrad nahradí život, který člověk vede za jeho zdmi. Hrad by měl být doplňkem aktivit jednotlivce, nikoli hlavní životní náplní“

Respondent 1 
Vnímá honbu za body pozitivně, ale nesmí ohrožovat mudlovský život. Vzpomíná, že sám byl bodohrotičem, ale zjistil, že to pro něj není úplně to pravé ořechové.
Snaží se spíše studovat na kvalitu (předměty, které jej zajímají), než kvantitu (aby bylo co nejvíce bodů)

Respondent 2
Se nikdy bodohrotičem nestal a ani nestane.  Hradu se od začátku věnuje dle svých časových možností, které má u mudlů.  

Respondent 3
„Bodohrocení je třeba, kolej pohár potřebuje.“
Proč? Protože proč by jinak hrad existoval? Co by bylo jeho hlavní náplní? Vykládání si ve Velké síni? To by po čase každého přestalo bavit. Bodohrocení dodává hradu jiskru.
Hrotilo se od samého začátku co je respondent na hradě. Sice to bylo jiné co se týče bodové hranice - dříve stačilo mnohem méně bodů abyste byli prohlášeni za bodohrotiče.
Respondent má pro hon za body pochopení, ale sám nikdy hrotičem v takové míře nebyl.

Sama jsem v průběhu psaní práce závěr k této kapitole pozměnila. Z počátku jsem hrocení bodů odepisovala, neměla pro něj pochopení. Ale výpověď třetího respondenta mi nabídla trošku jiný pohled na věc a já musím víc než souhlasit – hrocení bodů dává životu na hradě šťávu.

FAMFRPÁL

Respondent 1
Tato osůbka famfrpálu propadla od samého začátku svého působení na hradě. Baví ji tréninky, baví ji atmosféra tréninků a zápasů.
Respondent nezažil starý famfrpál, stávající jej baví, ale myslí si, že by se mělo plno věcí dotáhnout.

Respondent 2
Z rozhovoru jsem usoudila, že famfrpál byl hlavní náplní respondenta na hradě. Hra jej velice bavila, dokonce zažil starý vzhled hřiště. Později se z aktivního hráče stal pouhý divák čekající na profesionální ligu.

Respondent 3
Zažil starý vzhled famfrpálu, kdy se klikalo jen na jedno tlačítko a přiznává, že to byla poměrně nuda.
Zároveň ale uvádí, že zápasy i tréninky byly otázkou několika hodin, ne-li dní.

Shrnu-li odpovědi na téma famfrpál, všichni respondenti jsou ze hry nadšení. Ačkoli při hře není taková energie jako bývala dříve (jak vypověděl Respondent č.3), stále je hra baví.
Všichni se shodli na tom, že by uvítali zprovoznění profesionální ligy; tím, že jsou sami zařazeni do profesionální ligy, přijdou si pro svůj tým neužiteční, ačkoli se snaží vypomáhat leč jim možnosti dovolují.
Taktéž shodně uvádí, že zápasy a tréninky jsou kratší než tomu bývalo v minulosti kdy zápas mohl trvat i celý den a celou noc. Jak mi jeden respondent zmínil, obyvatelstvo hradu stárne, a těžko bude u famfrpálu trávit celý den a noc, když má u mudlů povinnosti dospělého člověka.
I tímto se hrad změnil a podřídil se potřebám obyvatel.

OBECNÉ

Co jsem se vyloženě zapomněla zeptat, ale při rozhovorech padlo byla výuka.
V dnešní době můžeme být rádi za kvalitu vyučovacích hodin. Dříve se stávalo, že student dorazil na hodinu a výklad chyběl. V dnešní době profesoři opravdu píší výklady smysluplně, je vidět, že je problematika baví a snaží se studentům předat užitečné informace z daného vyučovacího předmětu.
Zápisy na výuku byly hotovým adrenalinovým zážitkem. Studenti si nařizovali mudlovské budící zařízení jen aby zápis stihli. Kolikrát bylo ve třídách obsazeno jen pár minut po spuštění zápisů.
Někdo se mohl radovat, někomu ovšem zůstávaly oči pro pláč a musel doufat, že se mu podaří zapsat na vytoužený předmět příští školní rok.

Okrajově jsme zavítali mezi redaktory Denního věštce, hodnotící respondenti si pochvalují redakci novin. Taktéž nesmím zapomenout zmínit psaní do kolejních časopisů a aktivity mimo zdi hradu.

ZÁVĚREČNÉ VYHODNOCENÍ
Přemýšlím, jak bych měla tuto práci ukončit. Při zadání práce jsem dostala tip, že bych měla vytvořit několik polostrukturovaných rozhovorů a na základě nich udělat analýzu.
No jo, jenže on se polostrukturovaný rozhovor dělá jinak tváří v tvář a jinak při psaní. Přišlo mi hloupé respondentům psát jen „hmm“ „aha“ abych je vybízela k dalšímu psaní.
Kdybychom si povídali u kávy z očí do očí, bylo by to něco jiného, věřím, že by mi v rozhovoru hodně pomohla i řeč těla případně moje mimika. Ale to do psaného projevu neumístím.
Možná se respondentům mohlo zdát, že se otázkám nevěnuji dostatečně do hloubky a přeskakuji, ale snažila jsem se při rozhovoru obsáhnout více odvětví.
Hrad nabízí širokou škálu zábavy, každý si dokáže najít to své v čem se může realizovat – výuka a semináře, sport v podobě famfrpálu, psaní příběhů či příspěvků do Denního věštce či kolejních časopisů. Jedinci si mohou odpočinout v Prasinkách při různorodých „minihrách“.

Na úplný závěr bych ráda podotkla, že vše se vyvíjí. To, co nám před lety přišlo fajn a dostačující nám dnes přijde málo. To, čeho jsme byli schopni v našich začátcích zde již teď není možné.
A jelikož s hradem stárne i jeho obyvatelstvo, hrad přizpůsobuje pravidla právě svým hráčům jak nejlépe dokáže.
Tak jako vzpomínáme na dobu před lety, za pár let budeme vzpomínat na dnešní dny a budeme to brát jako další „staré dobré časy na Hogu“

PODĚKOVÁNÍ
Tímto bych moc chtěla poděkovat madam Anseiole Jasmis Rawenclav, že se mě ujala a ustála mé nářky v průběhu výzkumu.
Taktéž moc děkuji všem respondentům, bez kterých bych tuto práci nikdy nemohla napsat – je to anonymní, ale vy víte o koho se jedná.  Děkuji, že jste si na mne udělali čas v předvánočním shonu, velice si toho vážím.
No a v neposlední řadě bych ráda poděkovala mým parťačkám Susan Bouchy, slečně Tamarce Pudlíčkové a na dálku Jamesi Loxarovi (budiž mu v mrazáku dostatečně teplo)

Lucia Everdeen