Moderní převyprávění Popelky

Obsah:

I. Úvod

II. Motivy Popelky

III. Převyprávění

IV. Závěr

V. Poděkování

I. Úvod

Pohádky nejsou jen příběhy na dobrou noc. Jsou to první příběhy, s nimiž se mnozí kdy setkají; první příběhy, které utvářejí jejich pohled na svět. V každém z nás jsou hluboce zakořeněny pohádky, které nám rodiče před spaním vyprávěli – pohádky o statečných princích, spanilých princeznách a zlých macechách.

Ve své původní podobě byly pohádky spíše hororovými příběhy. Určitý prvek násilí v těch klasických stále přetrvává – pomyslete na rozpáraného a utopeného vlka v Červené Karkulce, zabitého jelena a otrávené jablko ve Sněhurce či upečenou ježibabu v Jeníčkovi a Mařence. Pohádky tedy plnily výchovnou funkci; varovaly děti, že nemají samy chodit do lesa a mluvit s cizími lidmi, že od nich nemají přijímat jídlo, že si mají dávat pozor na vlastní i nevlastní rodiče, kteří by se jich mohli chtít zbavit.

Pohádky však nejsou jen plné násilí, ale i stereotypů; princezny upadají do komatózního stavu a čekají na vysvobození od prince, který sice princeznu v tu chvíli spatřil poprvé v životě (natož aby s ní snad mluvil), ale přesto se do ní hluboce zamiluje – a my, jako čtenáři a posluchači, máme věřit, že takový vztah, který je dost podobný domluvenému sňatku, čeká šťastné manželství.

I proto můžeme od druhé vlny feminismu vídat stále více převyprávění klasických pohádek. Jedním z takových počinů je i Krvavá komnata od Angely Carterové (v originále Bloody Chamber) z roku 1979, u nás merlinužel nepříliš známý. Nutno říci, že se jedná o neméně hororové zpracování vhodné spíše pro dospělé – otevírá však dveře mnoha dalším převyprávěním, ať už literárním, či filmovým. Především pak Popelka byla filmově zpracována v mnoha a mnoha verzích, zmiňme například Moderní Popelku z roku 2004 s Hillary Duffovou, Zakletou Ellu ze stejného roku s Anne Hathawayovou či brazilskou DJ Popelku z roku 2019. Zkrátka a dobře, příběh Popelky byl vyprávěn na tisíc způsobů.

II. Motivy Popelky

Není však divu, že zrovna Popelka má tolik verzí – tento příběh totiž vznikl v určitých podobách ve Starověkém Egyptě (otrokyně, která se stala faraonovou ženou) a Starověké Číně (drobné boty, pravděpodobně souvisí s tradicí zavazování nohou dívek) – a verze, kterou mnohem později posbírali bratři Grimmové či Charles Perrault a podle něj celosvětově proslavilo studio Disney, je nejspíš směskou těchto dvou příběhů, ačkoli důkazy nejsou zcela průkazné.

Pokud ovšem existuje tolik různých verzí, podle čeho Popelku vždy neomylně poznáme?

Na to je jednoduchá odpověď – podle několika motivů, které se v těchto příbězích opakují. Podle Jacka Zipese se v příbězích o Popelce vyskytují především tyto motivy:

• špatný vztah dcery a nevlastní matky a sourozenců,
• pomoc od mrtvé matky v podobě různých kouzelných postav či předmětů
• a Popelčino vydobytí si svých práv, jež jí byla odepřena (obvykle sňatkem).

Pokud se tedy chceme podívat na zoubek (post)modernímu zpracování Popelky, musíme z těchto motivů vycházet – a ideálně je i velice úmyslně bořit a přetvářet tak, aby vyhovovaly současné době.

O to se ve svém převyprávění pokusím tím, že se zaměřím hlavně na první ze zmíněných motivů, tedy špatný vztah Popelky a nevlastní části rodiny – o přerušení kruhu mezigeneračního násilí (tzv. breaking the cycle). To je ostatně téma, které v posledních letech vyplouvá v oblasti výchovy dětí a rodinných vztahů na povrch. Toto násilí může být fyzické (tělesné tresty) či psychické (výčitky, obviňování) – a dokud budeme dále vyprávět pohádky, které jsou podobných situací plné, aniž by v nich došlo k nějakému zlepšení, těžko se dočkáme dlouhodobé změny i ve skutečných vztazích.

III. Převyprávění

Za sedmero horami a sedmero řekami žila dívka, které nikdo neřekl jinak než Popelka. Mohly za to její tváře, věčně umouněné od popela, který odklízela z krbu. Ačkoli se Popelka narodila do bohaté rodiny, po smrti maminky se otec znovu oženil, protože nesnesl pomyšlení, že by jeho dcera vyrůstala bez matky. Jenomže si vzal ženu, která ji neměla pranic ráda. A co hůř, spolu s ní se do domu nastěhovaly i její dvě dcery, jedna lenivější a protivnější než druhá.

Dokud Popelčin otec ještě žil, nebylo to tak hrozné, ale když o pár let později zemřel i on, vše zdědila jeho nová žena a Popelčina macecha. Právě ta dívenku nutila do prací jako pro služku, zatímco její dcery nemusely hnout ani prstem. Po mnoha a mnoha letech proto Popelka zapomněla své jméno. Nikdy však nezapomněla na svou hodnou matku a štědrého otce.

Říká se, že člověk si nakonec zvykne na každý úděl, a nejinak tomu bylo i s Popelkou. Přivykla si, že sestry i macechu obskakuje, třebaže to dělala s určitou nevolí. Bylo to však lepší, než aby ji vyhnaly ze statku pryč.

V zemi, kde všechny žily, vládl král, který se hrozivě rozstonal. Rozhodl se proto, že ještě ožení syna, než přijde jeho čas, aby království zajistil dědice.

Jeho syn však neměl na ženění ani pomyšlení. Král proto nechal uspořádat bál – trvající sedm nocí –, kam sezval nejen princezny z okolních zemí, ale i dívky z bohatých rodin v naději, že se princ do některé zamiluje a vezme si ji za ženu. Pozvánku dostala i Popelčina rodina.

Její sestry neměly na vdavky zrovna pomyšlení, ale macecha vycítila příležitost provdat jednu z dcer do královské rodiny a sama si tak přilepšit. Začala tedy hned shánět šaty a šperky, aby dcery jaksepatří vyšňořila. Popelka, která po statku chodila v hadrech, zatoužila po krásných šatech, jaké si zkoušely její sestry.

„Maminko,“ oslovila proto macechu jednoho odpoledne, když ta vypadala dobře naladěna, „nemohla bych na ten ples taky? Aspoň přes okna se podívat na všechnu tu nádheru.“

Macecha se jí ale jen vysmála: „Ty? Vždyť by si mysleli, že tam přišel čert!“

Popelka se ji pokusila uprosit ještě několikrát, ale s macechou nehnula. Když nadešel týden bálu, macecha i její dvě dcery, v přepychových šatech jedna krásnější než druhá, odjely a Popelka zůstala na statku.

Jakmile se za sestrami a macechou zavřela vrata, dala se Popelka do hrozného pláče. Pro samé slzy si ani nevšimla, jak se vedle ní kdosi zjevil.

„Neplakej,“ ozvalo se nakonec. Když Popelka otřela slzy, spatřila krásnou ženu, která v ruce držela dlouhou zlatou hůlku. „Jsem tvá víla kmotřička,“ vysvětlila jí žena a pověděla jí, jak jí po narození dala do vínku na žádost maminky dary a slíbila, že na ni dohlédne. Pak ji dovedla do ložnice, kde se povalovaly zbytky látek z šatů Popelčiných sester a macechy.

„Inu, něco ti připravím,“ mávla víla hůlkou a tu k ní letěl tenhle kus látky, tu špulka nití nebo knoflíčky. Popelka to celé jen užasle sledovala, dokud ji víla nenapomenula: „Nestůj tu tak a jdi se umýt! Takhle na zámek skutečně nemůžeš.“

Popelka uposlechla a odběhla si smýt nános popela a špíny za celé roky.

Když se do ložnice vrátila, víla vydechla úžasem. Místo umouněné služtičky tam stála krásná dívka, která si honem oblékla pestrobarevné šaty, které už na ni čekaly.

Víla dovedla Popelku zase ven, kde na ni čekal krásný kočár, až oči přecházely, i s kočím.

„Tohle všechno,“ mávla víla rukou, „jsou jen kouzla a pominou s úderem půlnoci. Proto musíš být do té doby zpátky,“ napomenula Popelku. Ta přikývla a slíbila víle, že se před půlnocí vrátí, hlavně že se bude moct na bál podívat.

A tak Popelka vyrazila na bál.

Snadno se v zástupu lidí ztratila a dostala se dovnitř. Po chvilce dočista zapomněla, že jsou tu její sestry a macecha; celé hodiny tančila, smála se a ochutnávala všemožné dobroty, které tu hostům nabízeli. Když však slyšela odbíjet jedenáctou, lekla se, že by snad kouzla mohla vyprchat dřív, a honem z bálu utekla. Kočár i kočí na ni naštěstí stále čekali.

„Vílo kmotřičko, to ti byla nádhera!“ spustila Popelka hned, co za ní zapadla vrata statku, a jala se víle o plese vyprávět. Vyprávění zakončila prosebným pohledem: „Kmotřičko, prosím tě, prosím, mohla bych se tam podívat i zítra?“

Víle kmotřičce se Popelky zželelo a přislíbila jí, že jí pomůže i další večer.

Macecha a sestry se vrátily až několik hodin po Popelce a byly tak unavené, že prospaly celý den a vůbec si nevšimly, jak si Popelka neustále pobrukuje melodie, které na zámku slyšela, a každou chvíli se zatočí, jako by stále tančila. K večeru se přichystaly a znovu odjely.

Sotva zmizely z dohledu, zavolala Popelka vílu kmotřičku. Ta jí připravila další šaty, krásnější než ty první, a nedlouho nato vyjela na zámek i Popelka. I druhý večer strávila tancem a nemohla se nabažit veselí, které kolem ní panovalo. Když odbilo čtvrt na dvanáct, ze sálu se rychle vytratila, aby se stihla vrátit včas domů.

I tentokrát vílu kmotřičku prosila, aby jí dovolila vrátit se na bál další večer. Ta váhala o něco víc než prvně, ale nakonec souhlasila.

Den Popelce utekl jako voda. I tentokrát jí víla kmotřička připravila nové šaty a Popelka se mohla znovu vydat na zámek. Aniž by si to vůbec uvědomila, protančila půl noci se samotným princem, než uslyšela odbíjet půl dvanáctou a rychle ze zámku vyběhla, aby se mohla vrátit včas.

Víla kmotřička jí po návratu spílala, že se vrátila jen tak tak, a když ji Popelka znovu prosila, aby se mohla následující večer na zámek vrátit, víla se už tak snadno oblomit nenechala. Teprve když se Popelka rozplakala, víla souhlasila, že jí pomůže i třetí večer.

Co ovšem ani jedna netušila, bylo, že jejich hovor poslouchala jedna z Popelčiných sester, Drizella, která se domů vrátila dřív, protože se jí ze všeho toho tance, na který nebyla přivyklá, dělalo mdlo.

Přes den se Popelka zase věnovala svým povinnostem. Drizella ji sledovala, kde se hnula, a tak jí neuniklo, že je Popelka hlavou stále na bále. Večer předstírala nemoc, aby nemusela s matkou na bál. Byla zvědavá na ty čáry a kouzla, co se budou večer dít.

Víla kmotřička asi vytušila, že se něco chystá, protože na Popelčino volání neodpovídala a neobjevila se, ani když se Popelka rozplakala. Teprve tehdy Drizella vešla do ložnice s látkami.

„Co tu tak brečíš?“ zeptala se Popelky a s trochou štěstí našla šaty z předchozích večerů, které Popelka jen narychlo schovala pod postel – a hned poznala ty, ve kterých Popelka tančila s princem, třebaže v nich sestru na bále nepoznala. Popelka jí chtě nechtě vyložila, jak jí víla kmotřička pomáhala, když ji macecha nechtěla na bál vzít, a už se obávala trestu, který ji jistě stihne, až se o tom macecha dozví.

Drizella dlouho mlčela, ale nakonec ze skříně vyndala šaty, které si na bál měla dnes vzít ona sama. Když ji Popelka zmateně sledovala, obořila se na ni: „Tak si je oblíkni, dělej!“

Popelka ji váhavě uposlechla a nechala se Drizellou odvést ke stájím, kde osedlala jednoho z koní, aby se na ples dostala. I tentokrát se jí dostalo varování; nesmí si jí všimnout macecha, která by šaty jistě poznala, a musí se vrátit dřív než ona.

A tak se stalo, že se Popelka dostala na bál i třetí večer. Na varování sestry brzy zapomněla a zase většinu večera tančila jen s princem, který na ní mohl oči nechat stejně jako ona na něm. Teprve když odbila půlnoc, uvědomila si, co Drizelle slíbila, a vyběhla ze sálu.

Před zámkem už však čekala macecha, která skutečně poznala šaty Drizelly, jež dnes zůstala doma. Rychle se dovtípila, kdo je má na sobě, a dovlekla Popelku do svého kočáru, aby se vrátily domů.

Vyděšenou Popelku zavřela na statku do komůrky vedle kuchyně, a s hrozbou, že ji odtamtud už nikdy nepustí, ji tam zanechala a zavřela dveře na petlici.

Popelka si vyčítala, co se stalo, a usedavě plakala. Vůbec netušila, že k jejich statku zrovna přijíždí princ, který nemohl snést pomyšlení, že by další večer už dívku svých snů nemusel potkat. Macecha ho cestou z kuchyně zahlédla a hned začala snovat plán.

„Hledám tu jednu dívku,“ spustil princ k podkonímu, který byl zrovna na nádvoří. Než mu podkoní stihl odpovědět, macecha už vedla své dvě dcery ven.

„Princi, žiji zde sama se svými dvěma dcerami, obě byly na bále,“ zaševelila macecha. Princ se na obě dívky dlouze zadíval. Drizella byla v šeru, které na nádvoří panovalo, Popelce podobná, a tak se princ, nemaje tušení, jakou lest na něj macecha chystá, dlouho neostýchal a poklekl, aby ji požádal o ruku.

Drizella však neustále myslela na to, jak večer Popelka plakala. Byla si dobře vědoma všech příkoří, která jí její matka i ona a sestra způsobovaly – a teprve když jinak nezdolnou a často usměvavou dívku viděla plakat, uvědomila si, jak špatně se k ní celé roky chovala. A ačkoli by teď bylo tak snadné se za Popelku vydávat, svědomí jí napovídalo, že tak by své štěstí nenalezla, a ještě by ublížila ostatním.

A proto když ji princ požádal o ruku, odpověděla prostým: „Ne.“

Matku to tak zaskočilo, že se sebe nedostala ani slovo, čehož Drizella hned využila, aby princi v rychlosti vypověděla, že tu žije ještě třetí dcera – Popelka. Na matku šly mrákoty, když se princ honem postavil a vyběhl ke kuchyni, kde podle Drizelliných slov Popelka byla.

Ta stále ještě plakala, když se dveře otevřely a princ ji vyvedl ven. Znovu zopakoval nabídku k sňatku – a tentokrát se mu dostalo kladné odpovědi.

Pak už šlo vše ráz na ráz. Popelka odjela s princem na zámek, kde ji představil svému otci, který byl hlavně rád, že si syn našel nevěstu. Zbylé večery bálu strávili princ s Popelkou oslavou zasnoubení. Z Popelčiny rodiny tam pozvali jen Drizellu.

„Proč jsi mi pomohla?“ zeptala se jí Popelka, když se konečně na chvíli octly samy.

Drizella se na dlouho zamyslela, až nakonec odpověděla: „Bylo to tak správné. Matka tě možná nenávidí, ale to neznamená, že musím i já. Zasloužíš si být šťastná… stejně jako já. A nemyslím, že bych dokázala být šťastná, kdybych se vydávala za někoho jiného.“

Sestry se – poprvé v životě – objaly. Popelka se nedlouho nato vdala. Její manželství by vydalo na celou další pohádku; svatbou její příběh ve skutečnosti teprve začínal.

A Drizella? Inu, i ta nakonec našla štěstí, ale o tom si povíme třeba zase jindy.

IV. Závěr

Pohádky nejsou, aspoň co se jejich psaní týče, mým šálkem kávy – ale o to zajímavější pro mě toto téma bylo. Mým cílem nebylo kompletní přepsání Popelky do moderních kulis, ale dekonstrukce jednoho konkrétního motivu – špatného vztahu Popelky s rodinou. Proto si v mém převyprávění Popelčina sestra uvědomí, že toxický vztah, který doposud s Popelkou měla, neškodí jen Popelce, ale i jí samotné, a rozhodne se jej napravit. Tím naruší zažitý koloběh a dopomůže ke štěstí nejen nevlastní sestře, ale i sobě samé.

Ráda bych se ještě vrátila k tomu, co jsem v začátku práce naznačovala – že pohádky a narativy v nich obsažené často silně utvářejí náš pohled na svět. Archetypy, mezi které zlá macecha dozajista patří, mají na světě své místo, ale měli bychom se snažit už v pohádkách ukazovat, že i zlé postavy se mohou změnit k lepšímu – tak jako každý z nás. Díky tomu snad budoucím generacím pomůžeme předat schopnost pracovat na sobě samých, aby byli svým nejlepším já.

V. Poděkování

Ráda bych poděkovala madam Anseiole, a to nejen za vedení zkoušky a důvěru, kterou ve mně s tímto nelehkým tématem vložila, ale i za roky povzbuzování ke psaní a úžasnou zpětnou vazbu, která mě kousek po kousku posouvala dál.

Zdroje:

• GRIMM, Jacob Ludwig Karl a Wilhelm Karl GRIMM. Pohádky bratří Grimmů. Ilustrovala Kateřina BAŽANTOVÁ BOUDRIOT, přeložila Marie KORNELOVÁ. Praha: Dobrovský, 2021. Drobek. ISBN 978-80-277-0255-8.
• ZIPES, Jack. The Great Fairy Tale Tradition: From Straparola and Basile to the Brothers Grimm: Texts, Criticism. New York: W.W. Norton, 2001. ISBN 978-0393976366.
• CARTER, Angela. Krvavá komnata: (a jiné povídky). Přeložila Dana HÁBOVÁ. Praha: Argo, 1997. AAA (Argo). ISBN 80-7203-166-x.
• Popelka [Cinderella] [film]. Režie Hamilton LUSKE. USA: Walt Disney, 1950.