Příběhy zpod starého stromu

Mara Flycatcher

Kapitola 1. Jak Jehlík potkal Pichlíka

V hloubi smrkového lesa stál starý buk. Mezi smrky vyčníval nejen šířkou svého kmene a délkou svých větví, ale také množstvím spadaného listí ve svém okolí. Ta zlatavě hnědá listová peřina tvořila velký kontrast s dlouhou zelenou trávou, mechem a jehličím rozprostírajícím se mezi vysázenými řadami vzrostlých smrků, které starý buk obklopovaly. 

Bylo jaro a stromoví dušíci, kteří žili v kořenech starého buku, měli spoustu práce. Odzimovávali a čistili svoje doupátka. Pečovali o kořeny buku a vydávali se na první výpravy ke svým rodným stromům. Mezi nimi byl i ještě malý smrkový dušík, který se jmenoval Jehlík. Bydlel se svojí maminkou a tatínkem v doupěti pod jedním z velkých kořenů. Svojí teprve třetí zimu si náramně užil. Chodili se navštěvovat s ostatními dušíky, hráli různé hry ve světle smolných svíček a pili čaj s medem. I přesto se ale na jaro velmi těšil. Rád si hrával sám v lese a u svého smrku. Což v zimě nemohl. V zimě se dušíci drželi pospolu a v teple jejich domovů.

Maminka mu slíbila, že jakmile roztaje sníh, bude moci zase řádit sám. Ale poslední kousky sněhu ne a ne zmizet a Jehlík už byl několikátý den jako na trní. A tak potom, co z přehršle energie vylil vědro s vodou, s kterým s maminkou a tatínkem zrovna čistili kuchyni (protože tam předtím omylem převrhl hrnec s hlínovou kaší) zavrtěla maminka hlavou a povídá:

„Vidím, že už to doma nemůžeš vydržet, že už se nemůžeš dočkat, až se zase rozeběhneš po lese. Sníh sice ještě všechen neroztál, ale myslím, že když už ti letos budou tři, můžeš vyběhnout do lesa dřív. Co myslíš, tatínku?“

A tatínek přitakal: „Jen běž, my to tu s maminkou doděláme a pak za tebou přijdeme k tvému smrčku.“

Jehlík nadšením vypískl a už byl pryč. Zastavil se, až když doběhl ke svému rodnému stromku. Objal jeho kmen a zašeptal: „Moc jsi mi v zimě chyběl.“

„Ehm, ehm,“ uslyšel Jehlík odkašlání. Trhl sebou a otočil se, aby zjistil, odkud zvuk vychází. S překvapením kouká, že kousek od jeho stromku se ze země vyklubal nový malý smrček a pod ním sedí malý dušík. No a  ten dušík jakoby Jehlíkovi z oka vypadl. Měl podobně oválnou hlavičku a tělíčko obalené světle zeleným mladým jehličím. 

„Kdo jsi? Ještě jsem nikoho jako ty neviděl,“ pronesl tenkým, nejistým hláskem směrem k Jehlíkovi.

„Jmenuju se Jehlík a jsem smrkový dušík stejně jako ty. Bydlím s maminkou a tatínkem a dalšími stromovými dušíky kousek odtud v kořenech starého buku. Ty ses zrovna akorát narodil, viď?“ vysvětloval hned ochotně Jehlík.

„Narodil? To nevím, co znamená. Prostě bliklo a najednou jsem se objevil tady u mého smrčku. Od té doby tu sedím a přemýšlím, co dál. Je tady tolik neznámých věcí a taky mi už začíná být trochu zima,“ zamumlal už trochu plačtivě maličký dušík. 

Jehlík hned věděl jak mu od zimy pomoc. Vysvětlil mu, jak se hraje na honěnou, a za chvíli už běhali mezi svými dvěma smrčkami a z plna hrdla se smáli. Tak je tam za chvilku našli Jehlíkův tatínek s maminkou. 

Jak je Jehlík viděl, hned na ně volal: „Tatí, mamí, to je můj nový kamarád, vyrostl mu smrček hned vedle mě!“

Nový dušík se trochu styděl, a tak se schovával za Jehlíkem. Když ale uviděl nadšené úsměvy rodičů, osmělil se a pozdravil je. To už Jehlík bez zastavení vyprávěl, jak se potkali a co hráli za hru, a že dušík ještě nemá ani jméno ani domov, kam by mohl večer jít. Tak si ani nevšiml, jak se na sebe rodiče významně podívali, a jak se jim oběma trochu zatřpytilo v očích. To už ale maminka klečela na zemi a povídala malému dušíkovi: 

„Nechtěl bys jít bydlet k nám? Takhle jsme tu před lety našli na jaře Jehlíka. Víš, naše stromy jsou tyhle dva velké smrky,“ ukázala na opodál stojící stromy. Dušík nadšeně přitakal a Jehlík výskl: „Budu mít nového brášku!“

Tatínek se taky usmál, objal maminku i oba kluky a pošeptal: „Tak už ti musíme jen vymyslet jméno. Co třeba Pichlík, když máš takové jemné pichlavé jehličky?“ 

Jelikož se dušíkovi jméno líbilo, říkali mu od té doby tak.

Kapitola 2. Jak objevili městečko

To jaro si spolu Jehlík s Pichlíkem náramně užili. Rodina Pichlíka naučila jak se starat o kořeny svého stromku, seznámili ho s ostatními dušíky a ukázali mu, kdo všechno další v jejich lese bydlí a roste. A když zrovna rodiče neměli čas, hráli s kluci spolu nebo s ostatními dušíky. Jehlík rád vyráběl a maloval, a když Pichlíkovi ukázal jak na to, začalo je to bavit oba. Takže spolu často prohledávali les a sbírali různé pěkné malé kamínky, jehličí či popadané větvičky a pak z nich stavěli mosty či vytvářeli nejrůznější obrazce.

Jednoho dne byli až skoro na kraji lesa u cesty, když uslyšeli hluk a viděli, že si tam mezi stromy hraje banda lidských dětí. Honem se oba schovali pod hromádku sterého chvojí, protože je rodiče opakovaně varovali, že lidé je nikdy nesmí vidět. Ze svého úkrytu pozorovali, co ty děti dělají. A viděli, že si hrají podobně jako oni. Část jich běhala mezi stromy a hrála různé hry a část něco kutila v okolí stromů.

„Co myslíš, že dělají?“ zeptal se Pichlík.

„To nevím, ale taky by mě to zajímalo,“ odpověděl Jehlík a dodal: „Počkáme tu, než odejdou, a pak to půjdeme prozkoumat.“

A tak tam dál leželi pod hromadou větviček. Jednou jim trochu zatrnulo, když se jedna z holčiček přiblížila až k nim a z jejich hromádky si vzala větvičku. Oba začali trochu pochybovat, jestli to byl dobrý nápad, ale nebyli si jistí, jestli by zvládli nepozorovaně utéct. To už se blížilo odpoledne a čas, kdy měli být oba duší kluci doma. Naštěstí se v tu chvíli děti zvedly a také vyrazily pryč. Jakmile bylo ticho, vystřelili dušíci ze svého úkrytu a utíkali domů. Už ani neměli čas prozkoumat, co to tam ty lidské děti vytvářely, stejně doběhli do doupěte k rodičům pozdě.

„Kde jste byli? Už jsme o vás začali mít strach,“ zeptal se tatínek hned, jak je pustil z úlevného objetí. Tak museli kluci s pravdou ven. Vyprávěli, kde byli a co viděli. Když to maminka s tatínkem slyšeli, pochválili je, že se schovali a radši počkali, než lidé odejdou, než aby spěchali domů a nechali se objevit. Rodiče byli také zvědaví, co to tam děti stavěly, a tak se domluvili, že se tam druhý den půjdou všichni společně podívat.

Ráno se k nim přidali ještě další dušíci a dušice, protože takové zprávy se pod bukem vždycky hnedka rozkřikly, a tak se na kraj lesa vydala početná výprava. Opatrně zkontrolovala, že tam nejsou žádní lidé, a začala prozkoumávat, co že to tam ty lidské děti stavěly. S úžasem hleděli dušíci na městečko plné domečků velkých tak akorát pro ně. Nadšeně se je rozběhli prozkoumávat. Pak už bylo slyšet jen výkřiky jako:

„Jé, tady jsou krásné postýlky!“

„ A tady mají zase na verandě lavičku!“

„Tady je stoleček i se židličkami.“

„Jé, tady někdo postavil i vozík!“

Když to městečko prozkoumali, sešli se zase venku a někdo navrhl, že by se v těch domečcích moc hezky bydlelo. Jiný ale oponoval, že by to bylo moc nebezpečné. Nakonec se ale shodli, že by nikomu nemuselo vadit, když si pár hezkých kousků vybavení odnesou do svých doupátek. Koneckonců, kdoví, kdy se ty děti zase vrátí, a neznali nikoho jiného z obyvatel lesa, kdo by ty krásné výtvory využil. Tak ten večer Pichlík a Jehlík usínali ve zbrusu nové postýlce.

Kapitola 3. Vítáme tě, Jehličko

Už pomalu končilo jaro a začínalo léto, když Pichlík s Jehlíkem na jedné se svých výprav uslyšeli tiché plakání. Chvíli jim trvalo, než přišli na to, odkud vychází. Pod malým smrčkem ležela zabalená v pár lístečcích a suchém mechu malá stromová dušička. Měla úplně rudé tváře, byla opocená, ale přitom se třásla, jakoby jí byla zima.

„Co budeme dělat, Jehlíku?“ zeptal se Pichlík. Jehlík holčičku pozdravil a začal se jí vyptávat, co se stalo, jak se jmenuje a kde bydlí. Ona ale na nic nereagovala a jen dál potichu naříkala. Jehlík zbledl a povídá Pichlíkovi:

„Bude asi hodně nemocná. Zůstanu tu s ní a ty honem doběhni pro rodiče. Maminka s tatínkem určitě budou vědět, co dělat. Když jsem měl teplotu já, vařila mi maminka speciální čaj, abych se rychle uzdravil.“

Ač se Pichlík sám v lese ještě trochu bál, byla mu jasná vážnost situace, a tak nic nenamítal a okamžitě vyrazil domů. Jehlík mezitím holčičku hladil po jemných zelených vláskách a klidným hlasem ujišťoval ji a trochu i sebe, že pomoc už je na cestě. Taky, že byla. Ani se nenadáli a už byl Pichlík zpět s rodiči a pár dalšími dušíky, kteří s sebou měli nosítka. Naložili na ně nemocnou dušici a honem ji nesli ke starému buku. Tam ji vzali rovnou k paní doktorce. Ta holčičku vyšetřila a mamince a tatínkovi pověděla, že nejen, že má horečku a zápal plic, ale taky je podvyživená. Napsala jim, jak se o ní mají starat a slíbila, že se na ní přijde zítra podívat. Společně ji odnesli do jejich doupátka. Jehlík s Pichlíkem ji hned ustlali v jejich postýlce a pak už pomáhali mamince a tatínkovi vařit speciální čaje a kaše dle doporučení paní doktorky. Díky nim se začala holčička lepšit, a tak když kluci s rodiči zasedli večer k večeři, už v klidu spala a všichni si trochu oddychli.

„Mami co to znamená, že je podživená?“ zeptal se u večeře Pichlík.

„Myslíš podvyživená, jak říkala paní lékařka?“ ujistila se maminka, a když viděla, že kluci oba přikývli, pustila se do vysvětlování.

„To znamená, že málo jedla. Asi když na jaře vyrostl její stromeček a nepotkala žádného dušíka ani dušici, kteří by se ji ujali, tak jako jsme se ujali Pichlíku tebe, tak se o sebe musela postarat sama. Což je v našem lese moc náročné“

Když rodiče viděli, jak jsou z té představy, že by museli žít v lese sami oba kluci vystrašení, honem je začali uklidňovat. Kluci nechtěli slyšet jinak, než že se stane jejich sestřičkou, a že o ni budou pečovat, aby byla brzo zdravá. Tatínek jim slíbil, že pokud u nich holčička bude chtít zůstat, tak samozřejmě může, a že ji s maminkou budou mít rádi tak, jako mají rádi je dva.

Tak se všichni společně o holčičku starali a začali ji říkat Jehlička. Trvalo tři dny a tři noci, než se uzdravila natolik, že se probudila a mohla se s nimi seznámit. Vyprávěla jim, jak byla v lese úplně sama, jak se bála vzdálit od svého stromku, který ji alespoň poskytoval úkryt a zaháněl samotu, jak prochladla a pak už neměla sílu a jen ležela v pelíšku, který si udělala ze starého listí a mechu. Jméno Jehlička se jí moc líbilo a s kluky i s maminkou a tatínkem si hned rozuměla, a tak se všichni společně domluvili, že už u nich zůstane.

Kapitola 4. Buková babička vypráví

Trvalo několik týdnů, než Jehlička zesílila natolik, že klukům ve všem stačila. Jehlík a Pichlík jí to ale ani náznakem nedávali najevo a vymýšleli hry tak, aby je Jehlička zvládala a mohla postupně získávat sílu a uzdravit se. Mezitím už bylo léto v plném proudu a se slunnými počasím přišly i letní bouřky. Ty měla Jehlička moc ráda. Ne, že by si tak libovala ve zvuku hromů, ale vždy, když se ráno probudili a starší dušíci zkušeně vykoukli ven, zavětřili, rozhlídli se po obloze a pak s moudrým pokýváním hlavy řekli: “Dneska nikdo nikam nechoďte, bude bouřka,” znamenalo to, že bude vyprávět Buková babička!

Buková babička byla nejstarší dušicí, která bydlela pod starým bukem. Byla to právě ona, jejímž stromem buk byl. Podle Jehličky vyprávěla ty nejhezčí příběhy na světě. Pichlík by asi nesouhlasil. Ten se na začátek sice přidal ke svým sourozencům, ale už po chvilce se začal vrtět a většinou pak utekl dozadu společenského sálu, kde hrál s podobně naladěnými dětmi různé hry a vyprávění neposlouchal.

Když tedy ten den ráno tatínek u snídaně pronesl: „Dnes nikam nechoďte, bude bouřka,“ byla Jehlička nadšená. Rychle dosnídala a běžela napřed, aby si mohla sednout co nejvíc dopředu a babičku dobře slyšela. Stálo to za to, ten den totiž babička povídala o tom, jak když ona byla stejně stará jako Jehlička, tak les okolo vypadal úplně jinak. Nebydleli tam jen smrkoví dušíci, ale i jedloví, duboví nebo březoví. Stromy nerostly v řadách, ale tak různě a všude bylo spoustu míst, kde se schovat, protože stromky byly různě staré a různě vysoké a také tam rostlo víc keřů a trní a lesních bobulí. Jehlička si to všechno tak živě představovala, až úplně zapomněla poslouchat dál, a tak už neslyšela o tom, jak lidé lesy káceli a znovu vysazovali a znovu káceli. Jak se dušíci postupně naučili žít spolu ve starém dubu, místo toho, aby každý z nich žil sám ve svém stromě a jak na tom, jak žijí dnes, je také mnoho krásného, protože si mohou navzájem pomáhat a sdílet radosti i strasti.

Za to Jehlík zamyšleně poslouchal a večer, když měli jít všichni tři na kutě, poprosil rodiče, jestli by si s nimi ještě nemohl chvilku povídat. Jehlička i Pichlík byli po celém dni unavení a tak šli bez protestů spát napřed.

„Mami, to jako dřív bydlel každý dušík sám v kořenech svého stromu?“

„Ano, alespoň tak to vypráví babička. Já už jsem to nezažila. Stejně jako ty jsem vyrostla s rodiči, kteří si mě našli, když vyrostl můj stromek,“ vysvětlovala mu maminka.

Tatínek vážně dodal: „Prý, když ještě každý dušík bydlel sám a o svůj strom přišel, velmi brzy sám umřel. Když začali lidé stromy kácet, bylo to velmi smutné období, pak ale Bukovou babičku napadlo pozvat osamělé dušíky a dušice k sobě. Tak zjistili, že tady v kořenech velkého buku i dušík, který přijde o svůj rodný strom, může dál žít. Zejména nám smrkovým je tady moc dobře, protože je tu chladno a vlhko. Taková místa se jinak v našem lese těžce nachází. Taky si můžeme pomáhat s hledáním a přípravou jídla. Viděl si, jak to bylo pro Jehličku náročné, být na začátku na všechno sama.“

Pak už šel Jehlík taky spát a tu noc se mu zdálo o starém lese a roztodivných stromových dušících.

Kapitola 5. Jak padalo jehličí

Už začínal podzim, když si naši tři sourozenci všimli při hraní venku něčeho prapodivného. Ze vzrostlých smrků začalo padat zelené jehličí a některé smrky taky vypadaly smutně a chřadly. Jehlík rozhodl, že se na to musí běžet zeptat domů rodičů.

„Nechtěli jsme vám to zatím říkat,“ začal tatínek vysvětlovat, „ale mezi radou starších už si toho všímáme delší dobu. Některé stromy – a to zejména ty, které už ztratily svoje dušíky – byly napadeny zlými brouky Lýkožrouty. Ať se snažíme pečovat o svoje i ostatní smrky, jak nejlépe dovedeme, už jich je mnoho nakažených, a nevíme, jak to zastavit. Už jsme zkoušeli vyjednávat, ale s Lýkožrouty není vůbec řeč.“

„A co naše stromky?“ zeptal se s obavou v hlase Pichlík.

„Zatím to vypadá, že mladší stromky Lýkožrouty nezajímají,“ ujišťovala ho maminka.

Tatínek pokračoval: „Když už jste si toho všimli, povím vám, co zatím rada starších rozhodla. Vyslali jsme výpravy k dušíkům do okolních lesů a také k moudré sově, abychom se poradili. Ty se zatím ale nevrátily zpátky. Nebudu vám zatajovat, že situace je vážná. Děláme ale všechno proto, abychom ji vyřešili.“

Ten den už děti ven nešly, zůstali radši doma se svými rodiči, aby kdykoliv, když je přepadly obavy, se mohly stulit do náruče k mamince nebo k tatínkovi. Další dny se ale znovu osmělily a vydávaly se do okolí buku vyhlížet, jestli už se některá z výzkumných výprav vrací.

Než se však stihli průzkumníci vrátit, stalo se něco jiného. Jedno ráno je probudil šílený rachot. To přijeli do lesa lidé a začali vzrostlé smrky kácet. Dušíci se všichni ukryli do hlubin kořenů a společně čekali, co bude dál. Jehlík s Pichlíkem a Jehličkou smutně pozorovali, jak se jeden den zarazila a rozplakala prvně maminka a za chvíli i tatínek, a pochopili, že jejich rodiče právě přišli o své rodné stromy. Trvalo pár dlouhých týdnů, než hluk ustal a dušíci se opět odvážili vylézt na povrch a podívat se, jak jejich les vypadá. I Buková babička, která jinak ven moc nechodila, vylezla ven. Na všechny však padl velký smutek, když uviděli, že les je ten tam, zůstala jen hromada pařezů a pár mladších smrčků. Jehlíkův smrček byl najednou jedním z nejvyšších stromů široko daleko.

„Co s námi bude?“ ozývalo se ze všech stran. Najednou si ale všimli, že se k nim blíží jedna z výzkumných výprav. Vypadali vážně, ale zároveň měli v očích naději. Šli rovnou za radou starších, načež bylo na večer svoláno velké shromáždění všech dušíků včetně dětí.

Večer se jen tak tak vešli do velkého sálu, kolik dušíků tam bylo. Jehlička i Pichlík seděli na klíně tatínkovi. Jehlík se zase držel pevně maminky za ruku.

„Vítám vás tady,“ začala povídat vedoucí rady starších. „Vím, že poslední týdny byly pro nás všechny náročné. Postupně jsme cítili, jak naše stromy umírají a děsili se toho, co přijde, až se půjdeme znovu do našeho lesa podívat. A pak jsme dnes ráno viděli tu pohromu, co kolem nás nastala. Jistě se teď mnozí bojíme toho, co dalšího nám budoucnost přinese. Mám pro vás ale dobrou zprávu. Odvážní dušíci a dušice, kteří se vydali do sousedních lesů, aby se poradili s jinými společenstvími dušíků i s moudrou sovou, přinesli naději. Předám jim teď slovo.“

Dál povídal dušík, kterému nikdo neřekl jinak než Koumák, protože celý život trávil tím, že se všemu snažil přijít na kloub.

„Museli jsme se vypravit daleko, protože naše nejbližší lesní sousedy postihl stejný osud jako náš les. Cestou se k nám přidali další dušíci a moudrá sova nám poradila, jakým směrem se vydat. Pak jsme došli do mladého lesa, úplně jiného než co známe, a tam jsme v kořenech dubu našli společenství rozmanitých stromových dušíků, přesně takové, o jakém občas vypráví Buková babička. Ti nám povídali o tom, jak pár let zpátky jejich les taky přepadli Lýkožrouti a pak ho lidé vykáceli. Následně tam ale začaly růst různé stromy a také lidé nějaké stromy přivezli a vysadili. Ty nové stromy byly smutné, protože přišli cestou o své dušíky ale původní dušíci se jich ujali a začali o ně pečovat a pak s každým dalším jarem zjišťovali, že se jim rodí další a další malí dušíci a jejich les i společenství sílí. Neztrácejme tedy naději. Připravme se na zimu. Na první těžké roky, kdy v našem lese bude horko a žádný stín ani ukryt. Pečujme o stromky, které nám zůstaly a přivítejme s nadšením všechny nové, ať už tu vyrostou nebo je vysadí lidé. Společně to zvládneme!“

Společenským sálem se rozezněl potlesk. Zazněly výkřiky: „Ano, zvládneme!“

Dušíci se tedy začali připravovat na zimu tak jako každý rok, ač smutek zůstal ve společenství i nadále, všichni se navzájem podporovali a snažili se udržet si dobrou náladu a naději, že společně zvládnou svůj les zachránit.

Poděkování:

Prvně bych ráda poděkovala spolužačce, Olivii Wines, která si moje dílo přečetla jako první a pomohla mi s pravopisem.

Zadruhé bych ráda poděkovala všem v naší koleji, kteří mi fandili a podpořili mě v dopsání této práce.

Na závěr bych chtěla poděkovat paní profesorce Anseiole Jasmis Rawenclav za všechny ročníky Literárního semináře, ve kterých se snažila svojí zpětnou vazbou zlepšit moje schopnosti kreativního psaní.

Děkuji!