Světlo a tma

Světlo a tma pro mě nepředstavují pouze protiklady tak, jak si je pravděpodobně ihned všichni vybaví, ale i dvě neoddělitelné složky lidského nitra.

Každý člověk si v sobě nese obojí – světlo i tmu. Jsou součástí naší osobnosti, pozůstatky prožitých zkušeností a emocí. Právě jejich vzájemný kontrast dává lidskému prožívání hloubku a význam.

Tma v mém pojetí symbolizuje strachy, pochybnosti, smutek, úzkost, depresi, nejistotu či třeba ztrátu – stavy, ve kterých se člověk může cítit pohlcený, uzavřený do sebe a odpojený od okolního světa, jako by byl v pohlcující temnotě.

Světlo pak pro mne naopak představuje naději, radost, lásku, optimismus, přátelství nebo víru v lepší zítřky. Vnímám ho jako vnitřní sílu, která pomáhá znovu se nadechnout, najít správný směr a vše vidět jasněji.

Při tvorbě jsem vycházela z myšlenky, že není cílem tmu potlačit nebo popřít, ale uvědomit si její přítomnost, a zároveň v sobě hledat východisko, světlo. Člověk se může nechat tmou pohltit, stejně tak ale může dovolit světlu, aby v něm postupně rostlo a zářilo. Obě tyto roviny v nás existují současně a je jen na nás, ke které z nich se v daném okamžiku přikloníme.

Vitrážová lucernička vznikla jako vizuální metafora tohoto vnitřního procesu. Protilehlé stěny znázorňují tyto dvě polohy lidského prožívání, přičemž světlo svíčky uvnitř objektu symbolizuje vnitřní světlo člověka. To se v závislosti na úhlu pohledu, pohybu a okolní tmě či světle proměňuje – stejně jako se proměňuje naše vnímání sebe sama a světa kolem nás.

„I když se cítíme nejhůř, musíme si uvědomit, že je vždy světlo na druhé straně. Jen se někdy musíme pootočit, abychom ho viděli.“

Tvůrčí proces – od myšlenky k lucerně

Jakmile jsem měla na zadané téma myšlenku, věděla jsem, že bych ji ráda zpracovala vitrážovou technikou. Fakt, že s tím nemám žádné zkušenosti, byl v tu chvíli naprosto vedlejší...

Již dlouho jsem tuto práci se sklem obdivovala a chtěla si ji vyzkoušet, takže toto byla ideální příležitost (a také adrenalin vzhledem k tomu, že jsem do poslední chvíle netušila, zda opravdu dokážu svou představu proměnit v realitu). Následovalo tak rychlostudium a pořádné přípravy, abych se do toho mohla vrhnout po hlavě.

1. Šablona a moodboard

První skicy jsem tvořila na papír, kde jsem si mohla pořádně utvrdit svou představu toho, jak by měly postavy vyobrazující světlo a tmu vypadat. Svůj bambiliontý pokus finální návrh postavy jsem však potřebovala vytvořit ideálně symetricky, k čemuž jsem využila služeb virtuálního kouzelníka. Jakmile jsem měla postavy hotové, vrhla jsem se na výběr skla. Kromě barev, struktury i (ne)průhlednosti jsem vybírala i skla s iridescentními povrchy, které dodávají objektu proměnlivost v závislosti na dopadu světla – prostě aby vše nějakým způsobem odpovídalo mé základní myšlence.

2. Pomůcky

• Řezák a řezací olej
• Kleště (lámací trojbodé a odlamovací)
• Brusné houbičky a bruska
• Měděné pásky
• Pájka
• Letovací voda
• Cín
• Technický líh
• Brusná vlna
• Patina
• Antioxidant
• Ochranné pomůcky

A samozřejmě i lepicí papír, popisovače, nůžky, hadříky, papírové utěrky,.. a náplasti. Hodně náplastí!

3. Práce se sklem

Šablonu jsem si vytiskla na papír s lepicí stranou, jednotlivé kousky vystříhala a nalepila na sklo. Každý kousek pak vyřízla tak, abych musela zabrušovat co nejméně. Dílky jsem průběžně skládala do požadovaného tvaru, abych mohla odstranit šablonu s pomocnými čísly. Každou část jsem pak olepila měděnou páskou, uhladila, začistila a ze zadní strany lepila k sobě papírovou lepenkou, aby mi při pájení držel co nejlépe obrázek pohromadě. 

Tahle část vyžaduje určitou dávku trpělivosti a přesnosti. Ale očividně se to dá udělat i bez toho. Bude to prostě dokonale nedokonalé a stačí tvrdit, že to byl umělecký záměr!

4. Pájení a povrchová úprava

Aby cín dobře přilnul na měděnou pásku, musela jsem těsně před pájením potřít spoje letovací kapalinou štětečkem. Poté jsem postupně pájkou nanášela bezolovnatý cín na spoje, ke kterým jsem se průběžně vracela, aby byly co nejméně kostrbaté. Marně. 

Po ukončení první strany jsem z té druhé odlepila papírovou lepenku, hadříkem s technickým lihem odstranila zbytky lepidla a začala znovu pájet. Pak už zbývaly jen okraje. 

Pocínovaný výtvor jsem vykartáčovala vodou s mycím prostředkem a následně lihem, abych odstranila veškeré zbytky letovací vody. Po usušení jsem pak pocínované spoje přejela ještě brusnou vlnou, aby na povrch lépe přilnula barevná patina. Posledním krokem pak bylo použití antioxidantu s nadějí, že výtvor nějaký ten pátek vydrží. 

5. Sestavení lucerničky

V posledním kroku už stačilo jednotlivé stěny spojit. Snadno se to řekne, mnohem hůř udělá. Zvlášť, když jste prozatím nad všemi nerovnostmi mávli rukou se slovy „To se nějak poddá.“

Nakonec se to ale povedlo, stěny jsou pocínované, lucerna drží a ačkoli se nejedná o žádné uhlazené perfektní dílo, mám z něho skvělý pocit. Už jen pozhasínat a zapálit svíčku...

Závěrem

Tvorbou tohoto projektu jsem žila. Naplňovalo mě nejen to, že jsem se konečně (alespoň základně) naučila něco, co již dlouho obdivuji, ale hlavně vědomí, že jsem svýma rukama vytvořila něco hmatatelného. Něco, co má (alespoň pro mě) smysl. Něco, co mi (alespoň doufám) v období temna připomene, že to světlo tam pořád někde je. 

___________________________________________

^{Odkazy na videa:
Za světla: https://www.youtube.com/shorts/2ZNk6JwyWLk
Ve tmě: https://www.youtube.com/shorts/rHHxhRKshzo}