Student: Faltus Petra Catiniová
Kolej:Zmijozel
Školní rok: zima 2009

Literární seminářZadané téma: Vážená slečno, jistě i vy občas přemýšlíte nad tím, jak bude vypadat literatura v budoucnosti, dejme tomu za takových sto let. Podobná úvaha bude i tématem vaší práce. Jak bude vypadat autorův běžný pracovní den? Která témata budou "v kurzu"? Práci zpracujte na délku třiceti palců.



Konzultant: Anseiola Jasmis Rawenclav
Posudek: Zajímavá práce, slečno. Místy jsem si přišla jak na hodině ekologie, která byla snad nejrozvinutějším tématem vaší práce. Opomněla jste například literaturu týkající se patrnerských vztahů, kde by také mohla vzniknout několikahodinová diskuse. Mne osobně by z čistě vědeckého hlediska zajímala taková telenovela roku 2109. :)
Možná také nějaká ta světová globalizace a tak podobně. Vynikající, děkuji.
Hodnocení: Vynikající
Hodnocení propugnatio: Vynikající
Hodnocení cogito: Vynikající

Vypracování

Toto téma je zajímavé a věřím tomu, že dva zapálení lidé by si o něm zvládli vykládat hodiny a vést sáhodlouhé diskuse a možná i hádky. Vnímání každého člověka se liší, každý má jiné představy o svém životě, o náplni svého života a celkově se liší i jednotlivé pohledy na různou věc.
Tím samozřejmě nechci odbíhat od tématu. Tímto vším Vám chci oznámit, že si dnes míním hrát na schizofrenika a probrat tuto zajímavou myšlenku z více úhlů, protože v dnešní době už nikdo neví, co bude zítra, natož tak za sto let.

Ráda bych poukázala na dějiny, které s literaturou velmi úzce souvisí. Bez výraznějších dějepisných událostí bychom dnes neznali tolik různých směrů literatury i poezie a ani bychom jí nebyli tolik ovlivněni.
Když se ohlédnete zpátky, nebo spíše bude stačit nakouknutí do nějaké odborné učebnice, zjistíte, že mnoho událostí se v dějinách lidstva opakovala. Nesmyslné války, vytlačování, utlačování, touha lidí po moci nebo jen po tom, aby si něco dokazovali, utrpení lidí, avšak i světlé okamžiky, kdy lidé dostali novou naději žít.

Ve škole jsem se dozvěděla, že moderním literárním směrem dnešní literatury je postmodernismus. Jsou to silné příběhy, do kterých jsou zakomponovány různé literární žánry. Začíná to být už taková patlanina a mnohdy díla už nejsou o ničem realistickém. Postmodernismus je směr naprosto nový, z ničeho nevycházející. Oproti tomu například antika, která je jedním z pilířů literatury vůbec, má pokračování v renesanci. Baroko zase vychází z Bible. Mnoho směrů se takto prolínají, čerpají ze sebe nebo se o sebe navzájem opírají.
Ale jak to bude za sto let, když postmodernismus nemá zas tak hluboký smysl, jako dřívější směry, a když všechny jiné žánry byly již naprosto vyčerpány nebo není důvod se k nim vracet?
Směle tedy vyslovím svou první teorii. Nepovažuji se za velkého pesimistu, ale v otázce budoucnosti tomu tak bohužel je. Téměř si rvu vlasy, když vidím dnešní civilizaci, jak se sama pod sebou řeže větev, sama si utahuje oprátku kolem krku a pomalu si přibližuje nůž ke krční tepně.
Před očima se mi lámou kusy ledu, které potom tají, hladiny oceánů se zvedají, živelné katastrofy se čím dál více zhoršují a já jsem nemile překvapena, že už téměř s jistotou můžeme očekávat tornáda a hurikány i v naše zapadlé zemičce. Mohla bych takhle pokračovat do nekonečna, ale myslím, že jste již pochopili nástin mé skepse vůči budoucnosti.
Právě proto si myslím, že literární směr budoucnosti, konkrétně tedy budoucnosti za sto let, bude nejspíš realismus a naturalismus. Tyto dva směry zobrazují skutečnost, jakkoliv drtivou. I já je mám v oblibě, protože takhle pořádně vidíme, kde a v čem to vlastně žijeme, realistická díla nám sundávají ty pomyslné růžové brýle, o kterých se často mluví.
Budoucnost naší civilizace vidím v černých barvách a myslím, že tady už nepomůže žádný literární žánr v podobě romantismu, který se charakterizuje mimo jiné také tím, že jde o útěk od skutečnosti k vizím. Možná si teď říkáte, když to tady slečna vidí tak černě, tak proč si myslí, že lidé budou chtít si hrozný stav celé planety a lidstva připomínat ještě v knihách?

Jen se porozhlédněte kolem. Do naší republiky se možná ještě workoholismus a karierismus nedostal natolik, abychom byli zaslepeni jen prací, penězi a kariérou, ale vidíte to v jiných zemích. Co třeba Japonsko? Anglie? Severní Amerika? Čína? Už teď se lidé nestarají o to, že lesy budou plné odpadků, že kácení deštných pralesů vede k našemu pomalému dušení. Tak proč by se o to starali za sto let, kdy doba už jistě pokročí a životy dalších generací se budou motat jen kolem práce?
Právě proto myslím na ten realismus – ten jim otevře oči a možná donutí se konečně nad sebou zamyslet. My jsme to tu nevytvořili, tak proč to bereme s sebou do pekla?

Zmínila jsem realismus, ale o čem konkrétně by psal? Nejspíš by se zabýval popisem dnešního světa, kdy sice už je příroda značně narušená, ale přeci jenom, ještě stále máme co dýchat, ozónová vrstva nám kůži ještě taky chrání, voda se pít ještě dá a před domem se nám stále také neobjevuje moře. Potom by se přesunul do doby za těch sto let. Napadá mě taková malá osnova nějakého realistického směru budoucnosti.

Jedinci, zlomení „moderním“ světem, jak jim neustále jejich hromadná vláda a její komory, podkomory, sněmovny, podsněmovny, tvrdí, si čtou staré příběhy z krásné přírody. Jeden z našich hrdinů drží v ruce polorozpadlou knihu od své prababičky s takřka nečitelným nápisem – Norbert Frýd, Prales. „Prales?“ podiví se v duchu a marně pátrá nad významem tohoto slova. S chutí se začte a po několika stránkách s hrůzou zjišťuje, oč vlastně jde. Čte nádherné popisy pralesa – tedy něčeho, co již neexistuje, stejně jako zvířata, jejichž názvy slyší poprvé.
Začne se tímto tématem zabývat a narazí i na další jedince, kteří se těmito věcmi zabývají. Samozřejmě se k nim přidá a shání veškeré materiály o přírodě a o několika desítkách zvířat a rostlin, o kterých v životě neslyšel. Po drtivém návalu informací se psychicky hroutí a rozhodne se navštívit, tu „údajně krásnou Amazonii“, kde si každý jedinec připadá svým původem malý, ale duchem jakoby rozkvetl. Avšak nenachází nic jiného, než rozestavěné světové letiště, obchodní centrum a obří Macdonald, který se stal světovým fenoménem a velitelem stravovacího pořádku…

No, sice to nebyla žádná promyšlená story, pouze malá ukázka psaná naprosto spontánně. Kdo ví, co bude za 100 let? Třeba vědci přijdou na to, jak se vlastně dá vyrobit kyslík, zaplácat ozónová díra a pralesy vysadí nové. Nechci být zas až takový skeptik, to určitě ne, ale současný stav neklidné budoucnosti nasvědčuje.
Nemohu také předpovídat události, které nás budou čekat v průběhu příštích sto let. Vracím se zpět k dějepisu, který utvářel naše životy i literaturu. Kolik se stalo v minulosti událostí a kolik děl o nich bylo napsáno? Byly zde zásadní věci, ke kterým se spisovatelé vracejí třeba dodnes. Nutno podotknout, že to vlastně především byly události poněkud tvrdšího kalibru, ale doufejme, že se z nich lidstvo poučilo.

Nechci nic přivolávat, ale je docela možné, že vypukne třetí světová válka a tentokrát půjde z východu. Nebo naše rasy budou postupně vytlačeny jinými. Kam tím mířím? Vezměme si na paškál třeba Čínu, kde už mají manželské páry omezeny i počet dětí, ale počet obyvatelstva stále roste. Nebudou všechny generace za 100 let vlastně už z částí nebo zcela čínské?
Za několik let mohou být zcela vyhubeny nemoci jako je rakovina, AIDS a další, které zmítají lidskými osudy, ale lidé mohou umírat například na hlad.
Vybuchne jedna atomová elektrárna, pole budou neplodná nebo radioaktivní, přijde špatné období, více kyselých dešťů a půlka populace zemře hlady.
Jak to tak zpátky pozoruji, možná jsem se nechala trošku více unést, než bylo zdrávo, ale už je vyřčeno, co vyřčeno mělo být. Často nad těmito věcmi přemýšlím a teď, když přemýšlím nad literaturou budoucnosti, o čem by vlastně tak mohla být, tak se všechny tyto úvahy – které možná naoko s literaturou nesouvisí, ale věřte mi, že budoucnost souvisí se vším, i s literaturou, se přes mé prsty derou na papír.

Odstavec nahoře vypadá spíše jako úryvek z nějakého popis katastrofických vizí, což je jeden ze směrů 2. poloviny 20. let. Kdoví, možná v budoucnosti přejdou od realismu ke katastrofickým vizím, které budou předpovídat, co se bude dít za dalších 100 let.
Možná ještě poslední za zmínku stojí to, že v současné době se nám tu velmi rozpínají roboti. Dokonce jsem už četla i o tom, že roboti by v budoucnu mohli nahradit i naše sexuální partnery. Kdoví, co roboti zvládnout po tolika desetiletích? Nepochybně budou naši pomocníci v domácnostech, budou vykonávat různé podřadnější práce a nebo dokonce vytvoří i společníky, se kterými si budeme moci popovídat nebo jim svěřit své problémy.
Nebudou pak i oni nakonec psát knihy, ať už ze své hlavy nebo podle instrukcí svého spisovatelské majitele?

Ovšem předmětem těchto zkoušek není jen pesimistické zamyšlení nad tím, o čem by vlastně mohla psát literatura po dalším jednom století na naší modré planetě. Mám zapřemýšlet i nad tím, jak bude vypadat autorův běžný den.

Ráno hekticky vstane zadá slovní příkazy robotům, kteří mu připraví snídani a oblečení, které by si měl vzít na důležitou schůzku ve své firmě na vývoji ekoplynu. Při ranní hygieně si nemůže vybavit včerejší myšlenku, kterou chtěl rozvinout do svého nového románu, protože je nervózní před následující schůzkou. Aby také ne, vždyť se tam sjede několik vysoce postavených lidí ze světové vládní ekonomiky.
Zabezpečí svůj byt v stopadesátém patře, sjede rychlostním výtahem během sekundy dolů a nastoupí do svého auta, která má velmi aerodynamické tvary – téměř jako raketa. Po dvou hodinách doráží před vchod skleněné budovy, kde předá klíče robotovi, který auto zaparkuje do podzemní garáže.
Nastoupí do výtahu a vyjede do vrchního patra, kde již v tvarovatelných křeslech čekají delegáti světové vlády.
Odkašle si a nervózně vysvětluje vše ohledně výroby ekoplynu, která by se snad v následujících letech mohla uskutečnit. Po třech hodinách neustálého odpovídání na mnohdy nesmyslné otázky vyprovodí hosty, kteří mu přislíbí podporu a tajně si cucne skotské whisky z černého trhu.
Po pár dalších skleničkách, kdy se mu hlavou začnou motat nejrůznější obrazy a svět najednou dostává nové barvy, se mu v hlavě rozvíjí myšlenka jeho románu. Whisky celou kopne a nechá si zavolat robota-písaře. Ztěžklým jazykem mu říká, za neustálého: „Ne počkej, to vymaž,“ své myšlenky, které se jednou mají stát kasovním trhákem. Robot trpělivě zapisuje, vše, co slyší.
Spisovatel upadá do říše snů, kde se mu zdá o svojí knize. S trhnutím se probudí, vyjme harddisk z robota písaře, nasedá do své rakety a odjíždí domů, kde výplod svého chorého mozku čte znova a znova. Po několika hodinách, kdy nervózní manželku už nebaví čekat, sou práci balí a po robotovi posílá do redakce…
A teď se uvidí. Má jít znovu na černý trh a nebo se dál věnovat ekoplynu?

Možná na konec této sáhodlouhé a možná i trochu osobní úvahy je nutno podotknout, zda za těch sto let stále bude existovat nějaká literatura, ať už próza, poezie a nebo drama. Nikdo do budoucnosti nevidí. Ale vím jistě, že my všichni vidíme přítomnost, která jde stále technicky dopředu. Nyní jsme ve světě počítačů, které za nás řídí polovinu všech věcí. Mladá generace nyní již téměř nezná literaturu. Můj bratr si přečte maximálně návod k nějaké počítačové hře a knihu snad neviděl ani na obrázku. A znám mnoho takových lidí. Neříkám, že jsou takoví všichni, ale přeci jenom, čtení začíná postupně upadat.
A to je zatím jen začátek všech počítačových technik, bůhví, jak moc se počítače vyvinou za 100 let a jestli knihy nevytlačí úplně.
V tomto ale můj pesimismus živit nebudu, budu naivně doufat, že lidé si u za dalších 100 let budou užívat krásu psaných myšlenek a smyšlených nebo pravdivých příběhů. Že i za 100 let budou snít příběhy vtisklé do stránek a svázané do knih. Že se nebudou chtít ochudit o tak krásný zážitek, který nemůže být vyvážen i tím nejmodernějším počítačem.

Ale přeci jenom se ta otázka pořád nese vzduchem. Bude za 100 let literatura vůbec existovat?