Humorná a zároveň geniální duše Terryho Pratchetta

Kdo by neznal Terryho Pratchetta a jeho fantastický svět Zeměplochu? V Americe a na Evropském kontinentu o něm jistě, alespoň, slyšel každý. Pro svou práci jsem si vybrala především knihu Otec prasátek, avšak pro lepší poznání svébytného Pratchettovského humoru uvedu i příklady z jiných autorových děl.

V dnešním světě velice narůstá zájem o fantasy literaturu. Na začátek předkládám vlastní definici tohoto pojmu: Fantasy je literární, výtvarný a filmový žánr, ve kterém, jak už název napovídá, je kladen důraz na fantasii. Většinou se odehrává ve fiktivním světě nasáklém magií. Kromě lidí divokou krajinu netknutou betonem obývají také bytosti známé z legend a pohádek. Mnoho jich však bylo také vymyšleno speciálně pro určité světy, podle představ tvůrců. Fantasy může být podložena fakty, odehrávat se v reálné minulosti naší planety, nechybí však magie a nadpřirozeno. Od sci-fi se liší tím, že se odehrává jakoby v minulosti, za dob, kdy jedinými střelnými zbraněmi byly luky, kuše a katapulty. Kdežto sci-fi se odehrává v budoucnosti, nejlépe někde ve vesmíru. Hlavním tématem je umělá inteligence, vyspělá technologie, která mnohdy se snaží zotročit si lidstvo. Pro mě je fantasy mnohem romantičtější, tam jsou lidé ovládáni jedině tak krutovládcem, kterého hrdinové nakonec svrhnou. Vznikla jako útěk od reality. Člověk prohlédl zkázu v podobě „zcivilizování“ planety pozdě, prakticky už v nezvratném stádiu. Navíc jedinec by stejně moc nezmohl, proto si vytvořil svůj vlastní svět, kde je planeta krásně zelená, kde hrdina s dobrým srdcem dokáže zachránit celý svět. 

Fantasy miluji pro jeho spjatost s přírodou, magií a hrdinstvím. Jsem jedním z fantasy nadšenců, ať se jedná o literaturu, film, RPG deskové hry, ale i LARPy tzv. RPG na živo či hudbu. Zastávám názor, že sny jsou největším bohatstvím člověka a fantasy svět dovoluje odpoutat se od civilizací zmučené reality a snít si svůj vlastní sen o divoké krajině plné nepřátel, které je nutno porazit a zachránit tak celý svět, nebo jen svou vlastní osobu.   

Terry Pratchett se svou tvorbou značně vymyká, řekla bych všemu, co bylo kdy napsáno. Jeho texty jsou plné někdy až černého humoru, grotesknosti. Jsou plné satiry, zesměšňuje lidskou povahu, zveličuje špatné vlastnosti, také zachycuje sociální problémy. Vše až neskutečně výstižně, podpořeno vysoce humornými brilantně volenými slovními obraty, někdy jméno postavy už zcela charakterizuje její povahu, jindy právě naopak, kdy jméno je v přímém rozporu. Občas nacházíme v některých pasážích mírný erotický podtext, především, když se v příbězích setkáme s čarodějkami, jako je tomu například v titulu Čaroprávnost. Pro příklad uvedu pasáž z knihy Otec prasátek, kdy Zuzana a bůh kocoviny Žlučoblij cestují na koni:

 „Jenom se drž!“ řekla a dodala: „Ale chyť se mě někde jinde, když dovolíš.“

„Promiň, to bylo špatně?“ zeptal se oh bůh a přesunul ruce.

„To bych ti zbytečně dlouho vysvětlovala a ty asi ani neznáš všechna slova, která bych k tomu musela použít. Kolem pasu prosím!“ (str. 284, Otec prasátek)

Z vlastní čtenářské zkušenosti mohu říci, že přestože si myslím, že kniha je zcela neskutečná a nemůže už ničím překvapit, vždy se najde něco nového. Někdy jen nevěřícně zírám na přečtenou pasáž a nevěřím vlastním očím. Přestože knihy nejsou vulgární, dokáže člověka zarazit naplno vyřčené slovo některým z hrdinů. Autor se vůbec nerozpakuje v textu zanechat nadávku, většinou ji však nějak vtipně ohodnotí, jako například: ..., což je velmi ošklivé slovo, tím spíše, je-li první, které jste kdy řekli. (str. 77, Otec prasátek)

V tomto případě se jedná o pasáž, kdy se zrodil Skřet Bradavčák. Podobná slova se v knihách objevují průměrně jednou za dva tituly, což je dle mého přiměřené množství a tím, že to není přehnáno, výborně doplňuje text, který tím získává na realističnosti. Autor se inspiruje vším, nejen fantasy sepsanou dříve, ale i historií, slavnými osobnostmi minulosti, do knih vkládá znalosti z mnoha vědních oborů, hlavně biologie a chemie. Je to dáno jeho dřívějším zaměstnáním, byl tiskovým mluvčím společnosti atomových elektráren a jeho koníčkem jsou masožravé rostliny. Již v těchto dvou skutečnostech spatřuji notnou dávku humoru točícího se kolem jeho osobnosti.

První kniha, kterou napsal, se jmenuje Kobercové. Pojednává o nevšedních hrdinech mikroskopických rozměrů, žijících v koberci. Téměř klasický fantasy příběh, pomineme-li fakt, do jakého prostředí je zasazen. Obyvatelé jsou ohrožování nebezpečným přírodním úkazem Smet, který dokáže polámat vlas Koberce. Jeden z hlavních hrdinů se jmenuje Pomočul, další Nerudel, jiný Zkáza. Ze zeměpisných názvů uvedu Tepi-ch, Kašírijská říše táhnoucí se od Dřevostěny po nekonečné pláně kolem Lakodubu a větou Některé vlasy nesly ovoce, velké pichlavé koule, které vyrůstaly přímo z kmenů vlasů. (Kobercové s. 40) autor zřejmě míní prach.

            Čím se však proslavil je dlouhá řada knih zařazená do cyklu Úžasná Zeměplocha. Samotný svět je ohromující, ohromně vtipný. Uvedu zde citát z knihy, kde je Zeměplocha popsána samotným autorem. Kromě uspořádání světa si zde můžeme také povšimnout jisté znalosti chemie nabité při již výše zmíněné práci, kterou vykonával a to tiskový mluvčí atomových elektráren.

Ve vzdáleném, starobylém seskupení rozměrů, v astrální rovině, která původně nebyla určena k pohybu, se zachvěly a rozdělily spletené mlhy...

            Pohleďme...

            Tam přichází želva, Velká A´Tuin, a pomalu se prodírá mezihvězdnými proudy, nemotorné končetiny obaleny jinovatkou zmrzlého vodíku a prastarý krunýř zbrázděný krátery po dopadu meteoritů. Oči velikosti moří, zakalené revmatismem a prachem rozpadlých asteroidů, upírá neochvějně k Osudu.

V mozku větším než město probíhají s geologickou pomalostí myšlenky, které se upínají k jedinému – k váze.

Většinu váhy samozřejmě tvoří Berilia, Tubul, T´Phon Velký a Jerakeen, čtyři obrovští sloni stojící na krunýři želvy, na jejich mohutných, hvězdami ožehnutých hřbetech spočívá koláč Světa. Svět je po okrajích lemován třpytivými závěsy dlouhých vodopádů a překlenut nebeskou bání v barvě modři dětských očí.

Úžasná Zeměplocha: Barva kouzel. s. 5

            Terry bravurně vystihuje také myšlenku pojetí času různými bytostmi. Dlouhověké žijí mnohem pomaleji, nežli malí tvorečkové s omezením se třeba jen na několik dnů. Zdárným příkladem je předchozí citace, v níž je uvedeno probíhají s geologickou pomalostí myšlenky  

V následující ukázce, již z knihy prvotní pro tuto práci, je popisována mysl jepic, malých tvorečků žijících jediný den. Do kontrastu uvádím druhou ukázky hovořící o mysli stromů.

            Slunce se blížilo k obzoru.

            Nejkratší život na Zeměploše žily jepice, stvoření, kterým se to zřídkakdy podařilo natáhnout přes dvacet čtyři hodiny. Dvě z nejstarších poletovaly bezcílně sem a tam nad vodou pstruhového potoka a probíraly s několika mladšími členy večerního líhnutí historii.

            „Jepice teď už zdaleka neuvidí slunce, na jaké byly zvyklé,“ řekla jedna z nich.

„To máte pravdu. Jó, za starejch dobrejch hodin, to bejvalo slunce! Bylo překrásně zlatožlutý. Ne jako tohle laciný červený zboží.

            „Taky bývalo výš.“

            „To teda bejvalo. To máte pravdu.“

            „A nymfy a larvy měly k jepici alespoň trochu úcty.“

            „Jó, jó,“ přikyvovala druhá jepice horlivě.

            „Já si myslím, že kdyby se mladé jepice v současných minutách chovaly jenom trošku líp, měly bychom slunce jako za starých hodin.“

            Mladší jepice jim vychovaně naslouchaly.

            „Pamatuju si hodiny,“ začala jedna ze starých jepic, „kdy tady všude, kam jepice dohlédla, byla pole.“

            Mladší jepice se rozhlédly kolem.

            „Ale ona jsou to pořád pole,“ nadhodila jedna z nich po chvíli opatrně.

            „Jenže já pamatuju, že to byla lepší pole,“ prohlásila ostře stará jepice.

„Jó, jó,“ přikyvovala její družka. „A pásla se na nich kráva!“

„Bodejť! To je ono! Na tu krávu si dobře vzpomínám! Stála zrovínka támhle. Nějakých – no – čtyřicet padesát minut. Byla hnědá, to vím přesně!“

„V těchhle hodinách už takovou krávu neuvidíte.“

„V těchhle hodinách už neuvidíte žádnou krávu.“

„Co je to kráva?“ zeptala se jedna z nově vylíhnutých jepic.

Úžasná Zeměplocha: Sekáč. s. 12

            Šest Vypočítavých borovic v téhle skupině naslouchalo té nejstarší, jejíž věk, jak oznamovala čísla na jejím zvrásněném a pokřiveném kmeni, byl třicet jeden tisíc sedm set a třicet čtyři léta. Jejich rozhovor trval sedmnáct let, ale byl, pravda, mírně uspěchaný.

            „Pamatuju si dobu, kdy tady nebylo jediné pole.“

            Borovice se rozhlížely po tisících kilometrů okolní krajiny. Obloha blikala jako nepříliš vydařený zvláštní světelný efekt v druhořadém filmu o cestování časem. V pravidelných intervalech se objevoval sníh, chvilku ležel kolem a pak zase zmizel.

            „A co tady tenkrát bylo?“ zeptala se nejbližší borovice.

            „Led. Pokud se tomu dá říkat led. Tenkrát to byly skutečné ledovce. Ne jako ten led, co vidíte dneska – jedno roční období tady je a pak zase není. Tenkrát tady byl led celou věčnost.“

            „A kam potom zmizel?“

            „Odešel.“

            „A kam odešel?“

            „Kam všechny věci odcházejí? Všechno vždycky nejednou zmizí nebo odejde.“

            „Páni! Tohle byla docela síla!“

            „Co bylo síla?“

            „Ta zima, co teď zrovna skončila.“

            „Tomu říkáš zima? Když já byla malou borovičkou, mívali jsme zimy, až –“

            Strom najednou uprostřed věty zmizel.

            Ostatní borovice několik let rozpačitě mlčely a pak jedna z nich řekla: „Kam odešla?

Jen tak! V jednom dni tady stojí, a v druhém je najednou tatam!“

            Kdyby byly stromy lidmi, byly by borovice rozpačitě přešlapovaly z nohy na nohu.            „Tohle se prostě stává, děvčata,“ prohlásila jedna z nich opatrně. „Té už je líp. Dostala se na mnohem lepší místo, to si buďte jisté. Byla to skvělá borovice.“

            Jedna z mladších borovic, které bylo teprve pět tisíc sto jedenáct let, se zeptala: „A na jaké lepší místo?“

            „Nejsme si tak docela jisté,“ odpověděla další ze skupiny. Nejistě se otřásla pod náporem týden trvající bouře. „Ale myslíme si, že to má něco společného s... pilinami.“

            A protože stromy nebyly schopné vnímat nic, co trvalo méně než jeden den, zvuk seker a pil v životě nezaslechly.    

Úžasná Zeměplocha: Sekáč. s. 15 – 16

V knihách jsou autorovy vtipné poznámky, v případě této ukázky autor ve větě Dostala se na mnohem lepší místoodkazuje na komentář: V tomto případě hned na tři lepší místa. Byla to hlavní vchodová vrata v č. p. 31, 7 a 34, Jilmová ulice, Ankh-Morpork.

            Kromě pojetí času, které jsem zde chtěla vyzdvihnout jako úžasnou až filosofickou myšlenku, zde Pratchett bravurně vystihuje ještě něco jiného. Jedná se o lidskou vlastnost, kdy s věkem člověku vše připadá horší, mladí lidé nevychovanější. Tento jev provází lidstvo již od chvíle, kdy začalo myslet. Vtipnou formou zcela výstižně řečeno. Při čtení těchto řádků se usmíváme, jde však o úsměv s hořkou příchutí pravdivosti a smutku existence. Objevuje se zde i otázka posmrtného života, vznik náboženství. Kdybychom pokračovali v četbě přesahující první ukázku, zjistili bychom, že nejstarší jepici sežral pstruh. Následně začal být považován za božstvo, jelikož byl spojován s odchodem do posmrtného života, v jehož existenci, řekla bych, všichni doufáme.   

„- ano, a chovat se slušně ke starším, pak máte velkou naději, že Velký pstruh –“

            Chňap.

Chňap.

„Co udělá?“ zeptala se jedna z mladších jepic.

Odpověď se neozvala.

„Co pak udělá Velký pstruh?“ zeptala se jiná jepice nervózně.

Pak se mladé jepice zadívaly na soustředěné kruhy, které se rozbíhaly po vodní hladině.

„Svaté znamení!“ řekla další jepice. „Pamatuji se, že o tom jsem slyšela vyprávět! Velké kruhy na vodě! To je znamení Velkého pstruha!“

Úžasná Zeměplocha: Sekáč. s. 12 - 13

U problému rozdílné rychlosti života bytostí se ještě na chvíli zastavím. Už Tolkien zachytil touž myšlenku ve svém díle a to u entů. Enti, pastýři stromů, žijí velice pomalu. Pohybují se zpomaleně, řeč je prodloužena, každou myšlenku dlouze rozebírají. Podobně je tomu u autorské dvojice Margaret Weisové a Tracyho Hickmana. V jejich sáze DragonLance na světě Krynnu, žijí dlouhověcí elfové. Kromě toho, že jsou nafoukaní a sebe střední, nemají rádi, ba se jich dokonce bojí, změny. Lidé se svými krátkými životy jsou hybateli dějin. Sám Terry Pratchett ve své trilogii postavené mimo svět Zeměplochy popisuje malé nómy, zhruba stejně velké jako krysy, žijící v obchodním centru. Lidem nerozumí, přestože jejich řeč je stejná. Je to způsobeno tím, že proti nómské lidská řeč zní, jako když si pustíme zpomalenou zvukovou nahrávku. Také se pohybují velice pomalu a nóm když běží, člověk ho nepostřehne.

            Jedná se o nádherný problém k zamyšlení. Osobně se k tomuto názoru přikláním a přestávám tak litovat například motýly, kteří mají velice krátký život. V podstatě řečeno, nezáleží na věku, ale rychlosti života.   

Kniha Otec prasátek se odehrává v předvečer Svátku prasečí hlídky, což je svátek u nás známý jako Vánoce. Jelikož je Pratchett Angličan, podobá se jejich průběh zvykům slaveným v Anglii. Mají zde baculatého staříka Otce prasátek, který s veselým Ho ho ho leze komínem a naděluje dárky. Místo sobů jeho sáně táhnou čtyři čuníci Dlabal, Klekták, Kořenáč a Rypoun. Uvedu ukázku, ve které Terry zachytil pravou Vánoční atmosféru z negativního hlediska, jednu z horších variant, jak mohou vypadat svátky. Nutno uznat, že se mu to, ač s vysokou dávkou nadsázky, povedlo skvěle v rozhovoru skupinky mágů.

„A trucování,“ přikývl Rozšafín Ctibum.

„No aby ne, jasně, trucování,“ rozzářil se profesor. „To by nebyly žádné Prasečnice, kdyby všichni neseděli v jedné místnosti a každý z nich mlčky nezíral na jinou stěnu.“

„Hry byly horší,“ nadhodil Rozšafín.

„Horší než děti, co se navzájem tloukly hračkami, které dostaly, myslíš? Nebyl by to žádný druhý den svátků, kdyby se po domě nepovalovala kolečka a kusy rozlámaných panenek a v každém koutě neřvalo jedno dítě. Těžké ublížení na těle a baterie přiloženy.“

„U nás se hrávala taková pitomost, které se říkalo Najdi bačkoru,“ vzpomínal Rozšafín. „Někdo někam schoval bačkoru a my ji pak museli hledat. A pak jsme se kvůli tomu všichni pohádali.“

„To ale ještě nebylo to nejhorší,“ prohlásil lektor Zaniklých run. „Pořád ještě nebylo skutečně prasečnicky zle, dokud si někdo neposadil na hlavu papírový klobouček. Vždycky dojde na tu chvíli, a určitě to všichni znáte, kdy si nějaká strašlivá prateta posadí na hlavu papírový klobouček a šklebí se a mrká na každého, protože se tak po bohémsku odvázala.“

Úžasná Zeměplocha: Otec prasátek. s. 291

Neméně skvěle hovoří o dárcích:

„A nezapomeň na dárky,“ dostával se do varu profesor Neurčitě mlhavých studií, jako kdyby v duchu předčítal z jakéhosi seznamu přírodních katastrof. „Jak... hm... přitažlivé se člověku zdají v těch pestrobarevných papírech a s ozdobnými stužkami, jak těhotné jsou možnostmi... a pak je rozbalíte a zjistíte, že balicí papír byl mnohem zajímavější než sám obsah, a vy musíte říct ,jak milé, to se bude opravdu hodit´. Podle mého přesvědčení není ani tak lepší někoho obdarovat než být sám obdarován, ale je to méně trapné.“

„Přišel jsem na to, že jsem byl celé roky doslova vysmívaným vývozcem dárků-“

„Jo, to je snad každý,“ přidal se profesor. „Člověk utratí celý majlant na dárky pro jiné lidi, a všechno, co držíš v ruce, když dáš pryč ozdobný papír, jsou obnošené pantofle odporné barvy a příručka o tom, jak si správně čistit uši.“

   Úžasná Zeměplocha: Otec prasátek. s. 292 – 293

Mágové jsou pojatí jako mrzoutští postarší pánové pobývající na Neviditelné univerzitě. Navzájem si usilují o život kvůli postupu v kariéře.

Teď je ovšem nejvhodnější doba vrátit se do rozlehlých budov Neviditelné univerzity, a to přesně do obydlí Šedomila Spolda, který nejenže byl už dlouho nejstarším mágem Zeměplochy, ale byl rozhodnut jím ještě dlouho zůstat.

V této chvíli byl velmi překvapen a rozrušen.

Několik posledních hodin měl plné ruce práce. Jistě, byl hluchý a nemyslelo mu to už tak rychle jako dřív, ale staří mágové mají vypěstován neobyčejně silný pud sebezáchovy a vědí, že když se na ně začne zamyšleně dívat vysoká postava v černém, s posledním modelem jednoduchého zemědělského nářadí přes rameno, je nutno jednat rychle. Služebnictvu dal volno. Dveře zapečetil pastou vyrobenou z drcených jepic a na okna namaloval ochranné oktagramy. Po podlaze rozlil vzácný a nesmírně páchnoucí olej v ornamentech, které naznačovaly, že jejich tvůrce byl buď opilý, nebo nepocházel z tohoto světa, nebo obojí. Uprostřed místnosti je vidět osmicípá hvězda – symbol Sebraných smyslů – obklopená červenými a zelenými svícemi. Ve středu hvězdy stojí podlouhlá truhlice ze dřeva kapraďovité borovice, která se dožívá nesmírného stáří, vyložená rudým sametem, a její okraje jsou lemovány ochrannými amulety.

Šedomil Spold totiž předpokládá, že ho bude Smrť v nejbližší době hledat, ale to už čekal několik desítek let, takže za tu dobu ze svého bytu vybudoval nedobytný úkryt.

Vlezl dovnitř, spustil složitý hodinový stroj na zámku truhlice a zaklapl za sebou víko. Teprve potom se v klidu uvelebil s vědomím, že teď je konečně v naprostém bezpečí před útokem jednoho ze svých největších nepřátel. Háček byl v tom, že ve svých plánech zapomněl na důležitou úlohu, kterou ve většině příběhů podobného druhu hraje klíčová dírka.

V okamžiku, kdy se spokojeně natáhl, se mu těsně vedle ucha ozval hlas: ŽE JE TADY ALE TMA, CO?

Úžasná Zeměplocha: Lehké fantastično. s. 54 – 55

Nic nedělají, jen se zabývají jídlem. Každopádně i přesto již několikrát sehráli důležitou roli ve vývoji událostí, především v knize Sekáč, kde jim byl vymezen veliký prostor. Ostatně ani v Otci prasátek rozhodně nebyli přehlédnuti. Podstatnou roli sehráli, když se jim podařilo připravit lék na kocovinu pro Žlučoblije, boha kocoviny. Pratchett zde čerpal z lidmi ověřených přípravků na zmírnění následků po nadměrném užití alkoholu. Mágové přicházeli se svými zaručenými způsoby, až všechno smíchali dohromady a ono to kupodivu působilo.  

„A to je ono?“ zeptal se oh bůh.

„No, myslím, že s tím jogurtem to nebyl zrovna nejlepší nápad,“ přemýšlel nahlas děkan.

„Tak tohle já pít nebudu,“ prohlásil Žlučoblij rozhodně a v zápětí si znovu sevřel hlavu.

„Ale co víme, bohové jsou prakticky nesmrtelní, že?“ nadhodil jen tak mimochodem děkan.

Úžasná Zeměplocha: Otec prasátek. s. 185

Postava, kterou chci nyní uvést, by mohla vydat na svou vlastní odbornou práci, já však zmíním jen to nejpodstatnější. Dle mého názoru se jedná o nejdůležitější bytost Zeměplochy vůbec, není jí nikdo jiný, nežli Smrť. Tento dva metry deset centimetrů vysoký kostlivec v černém rouchu s kosou v ruce a modrým světlem zářícím v očních důlcích se nechce smířit se svou prací, velice rád pozoruje lidi a snaží se vytvořit si svou vlastní identitu, nechce být jen kopií představ lidí, jak by měla smrt vypadat a jak by se měla chovat. Dokonce má adoptivní dceru a vnučku. Vzhledem k nepřítomnosti citů vše bere logicky, proto mnohdy svět a lidské chování nechápe. V knize Otec prasátek má veliké pole působnosti, zastupuje totiž veselého staříka s velkým břichem v červeném oblečení v jeho nepřítomnosti. S neveselým Ho ho ho se prodírá komíny a nosí dárky dětem celého světa. Potíž je v tom, že bere všechno doslova. Například holčička chtěla veliký meč a ke zděšení především své matky ho také dostala. Po upozornění sluhou Albertem Smrť dodal ostří dřevěný ráz.

Mohutná rudá kápě ukrývala celý obličej s výjimkou dlouhého bílého plnovousu.

Nakonec, když byla postava hotova, ustoupila a vytáhla z kapsy nějaký lístek. Přidržela si ho u kápě a zdálo se, že ho kontroluje. Druhou rukou pak mávla neurčitým gestem, které zahrnulo černé otisky nohou, prázdnou sklenici od sherry a punčochy u krbu. Pak se naklonila kupředu, jako kdyby četla nějaká droboučká písmena.

ACH, ANO, řekla pak. EHM...HO, HO, HO.

Po tomto zvláštním projevu se sehnula a vlezla zpět do krbu. Chvíli se ozývalo škrábání, než její nohy našly oporu, a vzápětí zmizela. 

Úžasná Zeměplocha: Otec prasátek. s. 68

Tahle chatrč měla železný sporák s trubkou, která procházela střechou pokrytou pevnými došky ze sušených zelných listů.

Z nitra roury se ozývaly slabé hlasy.

TOHLE JE ALE OPRAVDU PĚKNÝ NESMYSL!

„Já myslím, že ty tradice vznikaly v dobách, kdy měl každý pěkný velký krb, mistře.“ Tenhle hlas přicházel odněkud shora, jako kdyby někdo stál nahoře na střeše a křičel do komína.

VÁŽNĚ? A TO JE JEŠTĚ ŠTĚSTÍ, ŽE V TĚCH KAMNECH NEHOŘÍ.

Ozvalo se další tlumené škrábání a několik plechových nárazů a pak zadunění z břichatého těla sporáku.

SAKRA.

„Co se děje, mistře?“

TA ZATRACENÁ DVÍŘKA NEMAJÍ KLIKU ZEVNITŘ. TOMU JÁ ŘÍKÁM BEZOHLEDNOST.

Úžasná Zeměplocha: Sekáč. s. 274 - 275

 Smrť Otce prasátek zastupuje proto, aby lidé opět začali věřit, jelikož ztráta víry by způsobila zánik světa, navíc jejím uvolněním ve velké míře se nyní začínají zhmotňovat prastaré bytosti, ve které kdy lidé věřili. Jedná se o žrouta ponožek, Skřeta Bradavčáka, vílu Zubničku, skřítka Plešoděje či boha kocoviny. V díle Sekáč se setkáváme s podobným problémem, zde se jedná o nahromaděnou životní energii v době Smrťovy dovolené, která dodává život neživým věcem. Není nic nenormálního, když vám utečou kalhoty či dokonce celý oblek i s kloboukem. Mágové svádějí boj s oživlou hromadou kompostu, což je nadmíru humorný, nervy beroucí akt, naštěstí s dobrým koncem.

Vraťme se však opět k Smrťovi, jemuž je věnována tato pasáž. Jak jsme si mohli všimnout v ukázce, Smrťův hlas je graficky znázorňován velkými písmeny. S vyjádřením zvuku jeho hlasu se v knihách můžeme setkat například s definicí řekl Smrť hlasem, který zazněl jako zabouchnuté víko olověné rakve (Barva kouzel, str.145) nebo Kdyby se daly věty vážit, jediné Smrťovo slovo by mohlo sloužit za lodní kotvu. (Barva kouzel, str. 104).

Dříve býval Smrť necitelnou osobou, co dokázala jen tak z legrace zastavit srdce člověku, ubrat jeden život kočce či vysát životní sílu z drobného hmyzu. Na životě mu zcela nezáleželo, cítil se být zdržován čekáním u umírajícího, spíše pozoroval a vyčkával, co se bude dít. Až v knize Sekáč mu byl propůjčen život, s vlastními přesýpacími hodinami vymezující čas jeho života a s každým pískovým zrníčkem nenávratně mizející dobou částečně pochopil život. Náhle mu vše začalo připadat příliš rychlé, život příliš vzácný, nenáviděl hodiny, které rychle posouvali čas kupředu. Také proklínal spánek, který ho okradl o kus života, aniž by si cokoliv pamatoval.

Mezi prkny vrat dovnitř pronikalo slabé šedé světlo.

A před několika okamžiky se tudy dralo rudé světlo zapadajícího slunce!

Uběhlo šest hodin!

Vilém vytáhl své hodiny. Zatímco čekal, jaké to bude ve spánku, něco mu ukradlo část... částečku... jeho života! Dokonale o ni přišel, protože si z ní nic nepamatoval.

Úžasná Zeměplocha: Sekáč. s. 114

 Po dobu svého krátkého života Smrť vedl mnoho úvah o smyslu a naplnění života, začal se děsit smrti. Mnoho z jeho myšlenek je opravdu nádherných, pravdivých leč plných smutku a beznaděje.

Tak tohle opravdu bylo to, čemu se říkalo „být naživu“? Ten pocit temnoty, která vás někam vleče?

Jak s tím mohli žít? A přece s tím žili, a jak se zdálo, dokonce v tom nacházeli i radost, zatímco podle všeho jediná věc, která se v takové situaci dala dělat, bylo zoufat si.

Zřejmě to bylo něco, do čeho se bylo nutno narodit.

Úžasná Zeměplocha: Sekáč. s. 159

Od tohoto okamžiku se zcela změnil.

Smrť stojí mimo čas a prostor. Pro něj je zcela nepochopitelná funkce dveří, k čemu slouží kliky ještě zřejmě ani nepochopil.

„Tak, co se děje, mistře?“

Smrť prostrčil hlavu zavřenými dveřmi.

TADY ZEVNITŘ JSOU TAKOVÉ KOVOVÉ VĚCI –

„Závory, mistře. Musíte je odsunout,“ řekl Albert a vstrčil si ruce do podpaží, aby si je trochu zahřál.

AHA.

Smrťova hlava zmizela. Albert podupával nohama a díval se, jak se jeho dech sráží ve vzduchu, zatímco naslouchal šmátrání a škrábání na druhé straně dveří.

Pak se znovu ze dveří vynořila Smrťova hlava.

EHM...

„To bude asi řetězová západka, mistře. Musíte řetízek natáhnout, až bude skoro napjatý, a pak ten konec zvednout tou drážkou nahoru.“

AHA. DOBRÁ. DOBRÁ.

Hlava znovu zmizela. Albert poskakoval sem a tam a čekal.

Objevila se hlava.

ZAT´M SE MI TO PODAŘILO AŽ K TOMU NAPNUTÉMU ŘETÍZKU, ALE...

Albert si povzdechl. „A pak musíte jeho konec zvednout tou drážkou nahoru.“

AHA. ANO. UŽ TO CHÁPU.

Hlava zmizela.

U mrtvé krávy mojí prababičky, pomyslel si Albert, ten to snad nepochopí nikdy.

Dveře se s trhnutím otevřely. Za nimi stál Smrť a zářil pýchou. Albert se vpotácel dovnitř a v patách se mu hnal oblak sněhu.

Úžasná Zeměplocha: Otec prasátek. s. 276

Krysí Smrť je jednou z nejroztomilejších bytostí Zeměplošského světa. Jedná se o malou krysí kostřičku stojící na zadních s kosičkou v přední pacce zahalené v malém černém plášti. Graficky mluví stejně jako Smrť velkými písmeny. Jeho jediným slovem je KVÍK, okolí mu však rozumí. Krysí Smrť se zrodil v knize Sekáč. Stalo se tak v době Smrťovy dovolené, kdy se všechny jeho složky od něj oddělili, aby mohly brát život. Jen ta hlavní část, která pomáhá odejít lidským duším, přetrvala, proto se po nějakou dobu zrodilo mnoho zombie a vznikla nadmíra volné živé energie. V době, kdy se Smrť vrátil opět ke své práci, všechny složky se opět seskupily, až na jednu, krysího Smrtě. V té době si Smrť uvědomil, jak moc je osamělý kvůli své výjimečnosti. Dovolil proto krysímu Smrti nechat si svou svébytnou osobu.

KVÍK.

Smrť sklonil hlavu.

Pak se sehnul, zvedl to nahoru a podržel před pátravým očním důlkem.

MĚL JSEM DOJEM, ŽE MI NĚCO CHYBÍ.

Krysí Smrť pokýval hlavičkou.

KVÍK?

Smrť zavrtěl hlavou.

NE, NEMOHU TĚ NECHAT, odpověděl. JÁ NEMÁM PRÁVO UDĚLIT TI POVOLENÍ, KONCESI ANI ŽIVNOSTENSKÝ LIST.

KVÍK?

JSI OPRAVDU JEDINÝ, KDO ZBYL?

Krysí Smrť váhavě otevřel drobnou dlaň. Na ní stál maličkatý bleší Smrť, a přestože bylo vidět, že je v rozpacích, vznášel se kolem něj opar naděje.

            NE. TO NENÍ MOŽNÉ. JÁ JSEM NEZASTUPITELNÝ. JSEM SMRŤ... SÁM.

Podíval se na krysího Smrtě.

Vzpomněl si na Azraela uzavřeného v jeho věži osamění.

SÁM...

Krysí Smrť na něj upřel prosebný pohled.

KVÍK?

Představte si vysokou černou postavu, obklopenou zlatými lány obilí...

NE, V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEMŮŽEŠ JEZDIT NA KOČCE. KDO TO KDY SLYŠEL, ABY  KRYSÍ SMRŤ JEZDIL NA KOČCE? KRYSÍ SMRŤ BY MĚL JEZDIT NA NĚJAKÉM PSOVI.

Představte si další pole, obrovskou šachovnici polí, která se v nesmírných vlnách táhne až k obzoru...

NO MĚ SE NEPTEJ, JÁ TO NEVÍM. TŘEBA NĚJAKÝ DRUH TERIÉRA.

... pole obilí, živá, která si tiše šeptají ve větru...

DOBRÁ, A BLEŠÍ SMRŤ NA NĚM MŮŽE JEZDIT S TEBOU. TAK ZABIJETE DVĚ MOUCHY JEDNOU RANOU.

... a čekají, až k nim doběhne hodinová ručička ročních období.

OBRAZNĚ ŘEČENO.

Úžasná Zeměplocha: Sekáč. s. 362 - 364

Na Zeměploše se můžeme setkat s tak unikátními věcmi, jako je spolek Nového začátku, který kromě jeho zakladatele nebere nikdo vážně. Jedná se o společenstvo několika členů, příslušníků zemřelých či jinak zajímavých postav. V jeho řadách nalezneme například bojácného bubáka Šlýžkala, co si s sebou neustále nosí dveře, za které se může schovat. Manželé Nosterfernetovi jsou upírským párem. Lépe řečeno hrabě z Nosterfernetu je upír, majitel obchodu s ovocem a zeleninou, jeho žena nikoliv. Záměrně šišle, aby tak naznačila, že má špičaté zuby. Již z toho plyne, že v upírství považuje jistou prestiž a snaží se dodržovat všechny tradice, i přes finanční problémy svého muže nutí k výstavbě hrobky.

„A to vás pokousal netopýr, nebo tak něco?“ zeptal se rychle Rumpál, který nestál o žádnou rodinou třenici.

„Ne,“ zavrtěl Artur hlavou. „Právník. Dostal jsem tenhle dopis, vidíte? S kusem pečetního vosku a tak dál. Blablabla... praprastrýček... blablabla... jediný pozůstalý příbuzný... blablabla... máme čest být první, kdo si dovolují vám srdečně... blablabla. V jedné minutě jsem byl Artur Mrkalec, nadějný podnikatel – obchod s ovocem a zeleninou ve velkém, v příští už hrabě z Nosterfernetu, majitel padesáti akrů skaliska, odkud by spadl i horský kozel, a hradu, ze kterého strachy uprchli i švábové. K tomu úřední obsílka od starosty, ať se příležitostně zastavím v nedalekém městečku, abychom probrali dluh na daních z pozemků a nemovitostí, které předci zapomněli posledních tři sta let zaplatit.“

„Nenávidím právníky,“ ozval se hlas zpod židle. Zněl až neuvěřitelně dutě a smutně. Rumpál se pokusil přitáhnout nohy co nejblíže pod svou vlastní židli.

„Ten hvad byl selkem hevký,“ trvala na svém Doreen.

„Podělaná hromada polorozpadlýho kamení to byla, nic jinýho,“ rozčílil se Artur.

„A soš ty dokonalé výhledy?“

„Jo, člověk mohl vyhlížet každou zdí, fakt,“ ušklíbl se Artur, a tím výrokem spustil mříž, která uzavřela konverzaci tuhle uličku. „Mělo mě napadnout už předtím, než jsme se tam rozjeli podívat. Takže, sotva jsme tam dojeli, obrátil jsem vůz, rozumíte? Pomyslel jsem si, tak a čtyři dny jsou v háji, a to zrovna uprostřed nejrušnější sezóny. A víc už jsem na hrad ani nevzdychl. A pak jsem se najednou probudil v úplné tmě, byl jsem v rakvi, nakonec jsem našel sirky, jednu zapálím a první, co mám před nosem, je ta kartička. Bylo na ní –“

„Nemusíte to snášet v leže,“ vskočil mu pyšně do řeči pan Půlbotka. „To byla jedna z mých prvních.“

„Moje vina to nebyla,“ ozvala se Doreen poněkud spěšně. „Ale tyf už ležel tři dni bev ducha!“

„Kněz z toho měl pořádný šok, to vám řeknu,“ ušklíbal se Artur.

„Pch. Kněží!“ sykl pan Půlbotka s pohrdáním. „Všichni jsou stejní. Jeden jak druhý vám tvrdí, že po smrti budete žít nový život, ale jen to zkuste a uvidíte, jak se na to budou tvářit!“

„Kněze taky nesnáším,“ ozvalo se ze stínu pod židlí. Rumpál horečnatě přemýšlel, jestli to slyší ještě někdo jiný.

  Úžasná Zeměplocha: Sekáč. s. 138 - 139  

Lupine je lidodlak - tři týdny vlk, jeden týden člověk. A Soulolit bánší (bytost svým hrozným vitím předpovídající lidem smrt) s vadou řeči, proto rozdává kartičky, většinou klade pod dveře, na kterých se v hrůzostrašném nápisu míjí střídavě dlouhé o s i.

V prostorách rozsáhlé knihovny Neviditelné univerzity mají za knihovníka lidoopa. Nebylo tomu tak vždy. Dříve byl knihovníkem člověk, při jedné nešťastné magické události však byl přeměněn v orangutana. Jakmile byl problém zvládnut, mágové knihovníkovi nabýzeli, že ho promění zpět do lidské podoby, on však nesouhlasil. Zjistil, že nové vzezření je mu sympatičtější, pro profesi knihovníka praktičtější. Díky nabyté síle už mu nikdo nebude dělat nepořádek na pracovišti, také dlouhé ruce jsou při manipulaci s knihami ve vysokých regálech užitečnější. Jeho slovní vyjadřování zahrnuje jediné slovo a to Oook.   

Jedním z prvků, které Pratchett někdy používá, je jakoby televizní přenos. Z veliké dálky se úhel pohledu přibližuje až do nejmenších detailů, či naopak, kdy v konečné fázi bloudíme jen nekonečným vesmírem.

Dalším plus, které můžeme knihám přičíst, je bravurní český překlad Jana Kantůrka. Získal i několik ocenění. Jen malá drobnost, například v angličtině je Smrť Death. Tudíž do českého jazyka poněkud uniká smysl vtipu, když Zuzana prohlásí, že její dědeček je Death, načež to je okolím pochopeno, jako že zemřel a přejí jí upřímnou soustrast, dokud se jí nepodaří vše vysvětlit.   

Co napsat závěrem? Shrnutí. Pratchettovský humor je satirou skutečného světa se všemi jeho pověrami, zvyky a tradicemi, odráží se v něm lidská povaha, v hrdinech Zeměplochy jsou patrné všemožné lidské vlastnosti ve velice nápadné míře.

Knihy jsou báječné, kdo nečetl nepochopí, kdo ano, jen těžce uvěří, že to všechno mohl stvořit jediný člověk. Terry Pratchett patří k mým nejoblíbenějším autorům.  

Použitá literatura:

PRATCHETT, Terry. Kobercové. Praha: Talpress, 2001. 206 s.

ISBN 80-7197-156-1.

PRATCHETT, Terry. Úžasná Zeměplocha: Barva kouzel. Praha: Talpress, 1998. 290 s. 

ISBN 80-85609-28-2.

PRATCHETT, Terry. Úžasná Zeměplocha: Čaroprávnost. Praha: Talpress, 1998. 275 s.

ISBN 80-85609-54-1.

PRATCHETT, Terry. Úžasná Zeměplocha: Lehké Fantastično. Praha: Talpress, 2004. 272 s.

ISBN 80-85609-29-0

PRATCHETT, Terry. Úžasná Zeměplocha: Malí bohové. Praha: Talpress, 1996. 398 s.

ISBN 80-7197-084-0.

PRATCHETT, Terry. Úžasná Zeměplocha: Otec prasátek. Praha: Talpress, 2007. 445 s.

ISBN 80 – 7197 – 077 - 8 

PRATCHETT, Terry. Úžasná Zeměplocha: Sekáč. Praha: Talpress, 1996. 364 s.

ISBN 80-7197-005-0.

PRATCHETT, Terry. Úžasná Zeměplocha: Soudné sestry. Praha: Talpress, 1997. 330 s.

ISBN 80-85609-68-1.

PRATCHETT, Terry. Úžasná Zeměplocha: Stráže! Stráže!. Praha: Talpress, 1999. 382 s.

ISBN 80-85609-70-3.

PRATCHETT, Terry. Vyprávění o Nomech: Velká jízda. Praha: Magnet-Press, 1996. 196 s.

ISBN 80-85847-67-1.