Když se tak ohlížím zpět a promítám si všechny ty roky, kdy jsem Literární seminář navštěvoval, vidím, že jsme vynechali tzv. Podprahovou literaturu. Je to druh poměrně okrajový, ale silně zajímavý.

Charakterizuje jej mnoho citu, vycházejícího z prožitku, zážitku, který je zasunut kdesi v podvědomí a pomocí psaného textu vyplouvá na povrch. Je vlastně zcela lhostejné, o čem je psaný příběh. Důležité jsou city, které vybublávají. Působí očistně, autor si při psaní takové literatury může srovnat myšlenky, utvořit silný názor. Zároveň utíká napětí jako pojistným ventilem.

Jsem milovníkem takových děl a dílek. Snad i následující povídka bude jasným důkazem.

Ono se moc o Podprahové literatuře nemluví, proto je i těžké uvádět zdroje. Někdo ji může nazývat psychologickým dramatem nebo tragickou prózou.

Závěrem mi dovolte, abych za ta léta strávená s Literárním seminářem poděkoval.

Milý Tadeáši,

dovol, abych ti poslal tento list, který ti bude vyprávět o krutostech a radostech života. Bude ti průvodcem tragédiemi dýchání a rozkoší umírání. Nechť k tobě letí svobodně jako holubice, jako letí dech vzduchem. Nechť zasáhne tvou duši jako šíp napuštěný bolestí a pustí ti do žil všelikou moudrost věků.

Zároveň přijmi pozdravení a lásky políbení od tvé matky.

Byl jsem, milý Tadeáši, oddaným sluhou svého Pána v nebesích a jsem jím doposud.  Nechť je velebeno jeho jméno!!

Rád jsem od Něj přijal bídu, pokoření – stejně jako vášeň a nadšení.

Psal se dávnověk, když jsem musel odejít od rodičů. Neměl jsem ani boty, ani tornu. Jen kousek domácího komisárku, který mi maminka schovala do kapsáře. Ach, jak jsem maminku miloval. Netušil jsem tehdy, že ji vidím naposledy. Považ Tadeáši, bylo mi patnáct jar. Dneska vím, že mi ty chvíle bez matky a otce, o které jsem byl ochuzen, nikdo nevrátí. Ale nešť, stalo se, stalo, voda se dál točí a měsíc svítí na dobré i zlé stejně.

Cesta nikam a zároveň kamsi je strašně složitá. Svět mě pohltil jako velryba svatého Jonáše. Vyvržen jsem byl až v Trhové Kamenici. Je to ta vesnička, kdes prožil celý svůj život, milovaný synku. Četník v Chotěboři mi tehdy ukázal rukou směr. Máchl k zeleným obzorům a řekl, že tam někde bude snad někdo ochoten přijmout učedníka k práci. Ujal se mě zámečník Šťulík, dobrý člověk a dobrý křesťan. Sám měl čtyři děti, a přesto neváhal a přijal ještě jednoho poutníčka se zkrvavenýma nohama a kručícím žaludkem. Vypotřeboval na moje vlasy všechen petrolej, který ve stavení našel. Vši jsou nepřítel, Tadeáši, krutý nepřítel. Dodnes, mám-li kdy, stavím se na jeho hrobě, abych mu křížkem přežehnal. To on se stal mým pravým otcem a vlastně i matkou. Nikdo neuměl tak poslouchat jako on. Co mých dětských a později mládeneckých starostí se do něj vešlo. Musela ho často brnět hlava.

Zámečnictví není jednoduché řemeslo, ale díky mistrově trpělivosti jsem si ho brzo osvojil. Vlastně jsem se stal dost potřebným a oblíbeným řemeslníkem. Po dvou letech jsem už mohl chodit po vsi a zastat práci sám.

Jednoho podzimního dne si mě mistr Šťulík zavolal a poctil mě úkolem veledůležitým. Bylo mi, Tadeáši, jako by mi na hruď připjali ten nejdůležitější metál. Jako by mi másla do brašny nandali. Pýřil jsem se jako páv před družkou. Mistr mi totiž poprvé dovolil jít za prací do Ležáků – ke svým příbuzným. To byla jeho práce nejvýsostnější a nikdy nikomu nedovolil ji zastat. Až mně. A aby radosti nebylo málo, vytáhl z šuplete boty. Tolik radosti snad člověk najednou ani nesnese. Tadeášku zlatý, moje první boty z pravé kůže. Odpusť to dojetí, ale ten okamžik se mi vryl do paměti navždy. Navždy synu. Možná ti to dnes přijde jako blouznění a tvůj starý táta je ti k smíchu. Chtělo by se mi říct, že taky zestárneš a až teprve potom zjistíš, co bylo v tvém životě opravdu důležité. Ale nemůžu ti nyní už radit, sám máš teď rozumu za pět. Používej ho vždy v souladu se svým svědomím, to ti povídám!! Ach.

Vypravil jsem se na svou první přespolní cestu, v nových botách. Já nešel, já plachtil vzduchem. Kdyby bývalo pršelo, utopil bych se – tak vysoko jsem měl nos vytrčený. Ležáky byla obyčejná vesnice plná dobrých lidí (a krásných děvčat, ne nadarmo je tvá maminka právě odtud). Urobil jsem, co bylo potřeba, ba i pochvalu si vysloužil, bankovku s panem prezidentem Masarykem odnesl. A protože se mnou byli všichni spokojeni, stala se cesta do Ležáků mým pravidlem.

Utekly věky, já přebral po mistru Šťulíkovi řemeslo, dokonce se moje jméno skvělo na vývěsním štítu – o tom se mi nikdy ani nesnilo. Vzal jsem si tvou matku Aničku. Štěstí mělo hostinu, poslední v mém životě. Možná to znáš, synu můj jediný, když jsi si jistý uprostřed svého úspěchu a Boží bázně, že tě ničehož nic zlého potkati nemůže. Vždycky jsem tě učil, že nejvíce smíchu je v nebi vždy, když lidé dole plánují šťastnou budoucnost. A že štěstí je slepé a proto ho doprovází a podpírá bolest a hrůza.

Není na světě výjimky a kdo tvrdí opak, je prachsprostý lhář. Promiň mi, že občas opustím příběh, abych ti napsal, co cítím. Tvá maminka mě už nevnímá a ani ta zvířena už mi nepřeje sluchu. Jsem práchnivý dub, chlapečku, tak to je. To je Boží spravedlnost a já se těším, až před naším Stvořitelem pokleknu a poděkuju mu za všelikou péči.

Když u sousedů přišel k moci ten zvrhlík s knírkem a prapodivným úšklebkem, přišel do naší vsi strach. Za pár let se i u nás pálily portréty našeho milovaného pana prezidenta a vlajky trojbarevné nahradila svastika – ten pavouk s jedem v žilách. Cizí vojáci procházeli vesnicí, jakoby jim patřila. Mnoho lidí odvedli, někteří se vrátili, jiní zmizeli. Nikdy jsem se do politiky nemíchal, držel jsem se svého zámečnictví a nechával starosti o stát povolaným. Ale křivdu a násilí nenávidím Tadeáši. Nenávidím!

Rok čtyřicátý druhý byl jako všechny předešlé. Válka zuřila, mnoho chlapců bylo odvedeno na bojiště, ze kterých není úniku a většinou ani návratu. Cizáci se rozpínali a nafukovali. Však víš, nadrasa.

V dubnu toho roku přišel na kus řeči soused sedlák, můj věrný přítel. Svěřil se mi, že u něj na statku přebývá jeden člověk. Je zraněný a potřebuje se dostat do Prahy. Považ do Prahy, nedaleko nás jsou Litoměřice, ale Praha? Pod rouškou tmy jsem se na něho šel podívat. Byl to ještě kluk, oblečený byl do kožené bundy s tlustým límcem, oči mu hořely horečkou a strach jím cloumal jako kostitřas. Měl přelomenou nohu a veliký úkol. V ruksaku, který neustále křečovitě svíral, byla rozebraná vysílačka. Už jenom povědomí o takovém přístroji byla propustkou k věčnému spánku. Bál jsem se, toť se ví, ale nenávist k nepříteli tentokrát převážila. Do Prahy jsme ho dostat nemohli, ale sedlák jej, když se trochu zotavil, převezl pod slámou do Ležáků. Věděli jsme, že bratr mého mistra Šťulík, převeze hocha blíže ku Praze. Mysleli jsme na něho ve svých modlitbách každý den. Zprávy jsme neměli, ale na Šťulíka byl spoleh.

V červnu toho roku dorazil blesk z čistého nebe. V Praze byl zabit Heydrich. To nebyl člověk, Tadeášku, to byl netvor. Jeho krvavé ruce leptaly vše okolo sebe. Nenáviděl náš národ jako málokdo. Miloval jenom sebe a toho ďábla v Berlíně. Padl, synu, nebyl najednou. Radost se smísila s nejhoršími obavami. Smrt vsedla na kolotoč, strašlivě se rozesmála a kosa začala konat své dílo, až se do ruda rozžhavila. Devátého června se rozhodla nažrat se do sytosti v nedalekých Lidicích. To bylo něco tak strašného, že na to lidské plemeno nemá slov. Dnes už vím, že tragédie Lidic otřásla světem a urychlila pád zla. Informace nás zmrazily, nohy ztěžkly a do duše se vehnal strach.

Koncem června se na návsi strhl povyk. Běželi jsme se tam s maminkou podívat. V prachu ležel mladý Vejdělek, však znáš jeho syna. V očích měl hrůzu, křičel a plakal. Volal jen: „Ležáky, Ležáky umřely“.

Milý synu, oni postříleli všechny muže, ženy odvezli do Chelmna a pak zabili plynem. Nedali šanci ani dětem. Až na děvčata strýce Šťulíka, ta odvlekli do Německa na převýchovu. Ležáky opravdu umřely. Mistr Šťulík zemřel druhý den na slabost srdce. Svět přestal dýchat, čas ztratil svůj význam, všechno ztratilo svůj význam. Od té doby je tvoje maminka nemocná, její nemoc se zove smutek a stesk. Nikdy si duši řádně nevyléčila. To proto, že ztratila všechny, které milovala, si tě tak hýčkala. Nepřežila by další ránu. Odpusť jí tedy přílišnou starostlivost. Když se na ni dneska dívám, za bezesných nocí, vidím všechno jako film na jejím čele. Nese na sobě moc tíhy, ale není Atlas, je jen křehká ženská. Dodnes ji miluji, je to zvláštní Tadeáši, dodnes ji miluji.

Další už znáš, po válce – až se odkryly všechny ty hrůzy – začali řádit, pro změnu, zase naši. Odplata a pak nenávist- to je koloběh světa. Nic jiného člověk neumí vymyslet. Boží stvoření se chová hůř než dobytek. Je to vlastně zvláštní.

Věř mi, že za těch deset let, které jsem na uranu v Jáchymově prožil, neuplynul den, kdy bych na vás nemyslel. Neumím ti ten čas nahradit, nemám moc možností, jak ti vysvětlit, že ohnutá páteř je horší, než hlad a žízeň.

Bylo tam se mnou hodně opravdových chlapů. Zase jsem viděl umírat bezbranné, slyšel jsem prosit muže o slitování, kterého se jim nikdy nedostalo. Nikdy mi nikdo nesmí tvrdit, že muži nepláčou. Slzy bylo to jediné, co dokázalo ulevit od bolesti.

Víš co je k smíchu? Setkal jsem se tam s bývalým majorem gestapa, který vedl operaci, jak tomu sám vzletně říkal, proti Ležákům. Vedl svůj oddíl, obklíčil daný úsek a nechal střílet do lidí. I jemu jsem vyprávěl to, co píšu nyní tobě. Prosil mě na kolenou za odpuštění. Plakal u toho a bil se v prsa. A víš co Tadeášku? Já mu odpustil. Odpustil jsem mu všechnu krev, násilí, ale hanbu tu smýt nedokážu. Žil s tím až do smrti. Neunesl tíhu svědomí a nechal si v rukách odpálit nálož na trhání skály.

Když přemýšlím o svém životě, vidím, přes všechno to zlé, krásný dar. Dar, který jsem dostal zabalený v krabici s barevnou stužkou. Uvnitř byly zase jen další a další krabičky. V některých byla pohoda, štěstí a milování. V některých zase jen to nejhorší. Ale ten balík jako celek prostě stál za to. Rád jsem ho žil. Jsem pyšný na svůj život. Jsem hrdý na to, že dokážu milovat, a že se nemusím hrbit. Jsem našemu Pánu vděčný a už se moc těším, jak mu to sám řeknu…

Nezlob se na mě Tadeáši, že tě obtěžuji tolika písmeny. Asi bych ti toto všechno neuměl vyprávět přímo do očí. Stydím se a bojím, abys mě pochopil.

Mám tě moc rád synku můj.

Až ti budu zítra toto psaní vkládat do rakve, rád bych, abys věděl, že po světě nechodil nikdo tak oddaný tvému životu. Popros našeho Stvořitele, ať na nás s maminkou pamatuje a neboj, budeme u tebe už velmi brzy – cítím to.

Jsi můj milovaný syn a já tvůj milující otec. Líbám tě naposledy, chlapečku můj.

Tvůj TÁTA.