Student: Elennar Hollkin
Kolej:Havraspár
Školní rok: léto 2010

Literární seminářZadané téma: Mnoho lidí se od pradávna táže, co bude po smrti. Jak tuto otázku vidíte vy? Jak si smrt představujete? Zodpovězte formou povídky na 26 palců.

Konzultant: Anseiola Jasmis Rawenclav
Posudek: Vážená slečno,

povídka je psána velmi čtivě, do postavy pana Součka jste se vžila a postava se jeví realisticky. Vaše představa posmrtného života je veskrze zajímavá - ze strojového hlasu a čárových kódů je patrno jakési odlištění. Celkově dávám vynikající.
Hodnocení: Vynikající
Hodnocení propugnatio: Vynikající
Hodnocení cogito: Vynikající


Vypracování

 

Kdesi v okresu svitavském, žil byl jeden pán. Bylo mu kolem osmdesáti a jmenoval se František. Měl tři dcery, dvě vnučky a jednoho vnuka. Žil v malém domečku na kraji nevelké vesničky. Dokud žila jeho žena Mařenka choval doma slepice i králíky a dalo se říci, že to byl takový malý hospodář. Měl své políčko s řádkem brambor, mrkve, kedluben a jiné zeleniny. Však po její smrti už neměl chuť do zahradničení. Políčko prodal. Po čase i dům, protože mu přes příliš připomínal zemřelou. Odkázal ho dcerám odcházejíc do domova pro seniory jak dnes moderně nazývají domov důchodců. Zvířata byla rozdána, prodána, či snědena. Až na pejska Alíka si nemohl ponechat žádné.

 

V domovu pro seniory mu nebylo špatně kdepak. Měl tak aspoň společnost. Už nebyl tak sám. Chodil s Alíkem na procházky v letácích sledoval slevy se stejným zájmem jako jiný pozorují ptáky či brouky. Přesto, že nakupoval co nejlevněji a žádná akce mu neunikla něco mu scházelo. Často vzpomínal na ty chvíle s Mařenkou. Zájezdy do Jugoslávie s jejich první Škodovkou a později i s první dcerou pak druhou, třetí… Sice za ním často jezdili na návštěvy, dokonce tak často, že jim ostatní obyvatelé centra pro seniory začali říkat tři králové. Jenže ani rodinná láska nenahradí tu která mu odešla s Mařenkou. Dcery si toho brzy všimly. Začaly mu vozit více koláčů, uzenin a vůbec všeho co měl rád, ale nepomohlo to. Zkusily i tatínka naučit nějaké nové zábavě jako luštění suduku, křížovek, osmisměrek, nebo hru v šachy on však vždy jen pokrčil svá kostnatá ramínka, smutně se na ně podívala přes své brýle na čtení s dioptriemi číslo 3. Knihy ho nebavily v televizi byly jen reklamy, nebo politika. Jedinou zábavu shledával v procházkách ať už po obchodech, nebo s Alíkem.

 

„Co s ním budeme dělat? Vždyť už nedělá nic jiného, než, že obchází supermarkety.“ Postěžuje si po jedné návštěvě nejstarší dcera. Kdysi sličná dívka, dnes elegantní postarší žena kolem 56 let. Sama měla starosti s dcerou. Její krásné černé vlasy po Františkovi čím dál více proplétaly bílé nitky stáří však nikdy neztratila naději v lepší zítřek. Přesně jako Její maminka.

 

 

 

„Tak mu domluvíme nějakého psychologa. Lidem to pomáhá. Dnes k němu chodí skoro každý.“ navrhla nejmladší dcera. Úspěšná podnikatelka, která si vždy věděla rady. Nikdy nepotřebovala s ničím pomoci. Třeba, když byla malá a slyšela ve škole slovo „vagína“. Nikoho se neptala. Navštívila knihovnu tam si vše našla. Její životní krédo bylo: „Dělej věci jinak než ostatní.“ Možná také pro to si zatím nepořídila žádné dítě. Prostě díky svým vysoký požadavkům nenašla ještě toho pravého.

 

 

 

„Ty taky všechno řešíš u cvokaře, viď?“ Prostřední dcera to viděla jinak. Díky svým dvěma dětem sice neudělala kariéru. Není divu, když svoje první měla v 18 letech, kdy byla bláznivě zamilovaná do jednoho blonďáka. Nakonec ji nechal s tehdy dvouměsíčním Petříkem samotnou. Nicméně nikdy toho nelitovala a rozhodovala se dál spíše srdcem než rozumem. Druhého muže si naštěstí vybrala už opatrněji. Vzhledem byla spíše podobná Františkovy, ale osobnost měla stejnou jako Mařenka, jako by byly sestry. Díky tomu si občas nerozuměly,ale nikdy se nezapomněly usmířit a říct si jak moc jsou si blízké.

 

 

 

  

Ani jedna z nich nevymyslela nic použitelného. Věděly, že za psychologem nepůjde-bude tvrdit, že přeci není blázen. Něco udělat musely, ale co? Nakonec si řekly, že přes týden každá něco vymyslí víc hlav přeci víc ví. Však, když uběhl týden nic nového je nenapadlo. Ani po měsíci nic nevymyslely. Začali na Františkovi pozorovat změny. Sice malé, ale znatelné. Mezi které patřilo i to, že přestal dopoledne chodit na procházky. Navíc z těch odpoledních se vracel čím dál dříve. Uběhlo pár týdnů přestal vycházet úplně jen zašel s Alíkem před vchod jinak neodcházel. Všechny jeho děvčata si s tím lámaly hlavu. Děsilo je jak dříve tak veselý člověk duševně zchátral.

 

 

          

 

            „Že mě to nenapadlo dřív!“ plácla se jedno čtvrteční odpoledne do hlavy prostřední dcera, když šla z práce domů kolem vývěsky s plakáty.

 

„Ženskou potřebuje. Jako sůl! Tak tatínku v neděli vás vytáhneme mezi lidi.“

 

 

 

„Dobrý den pane Souček!“

 

„Dobrý den paní Vargová…“ odpovídal mrzutě na pozdravy František.

 

„Jé co tu děláte? Já bych vás tu nečekal. Vy chodíte takhle často si zatancovat?“

 

„Ne tak často jako dřív. To víte nemám partnerku. Poroučím se.“

 

 

 

Že já sem vůbec lezl. Dědku jak jsi starej tak jsi hloupej. Nechat si od vlastní dcery věšet bulíky na nos! Taky si žádnou pořádnou družku nenajdu samé starší dorostenky. Ale to by tak hrálo abych těch 80 korun utratil zbytečně. Hezky si tu sednu a budu aspoň poslouchat.

 

 

 

Tak tam Franta seděl. Litoval, že vůbec přišel. Už ten název: „Taneční odpoledne pro dříve narozené“ mu přišel podezřelý. Jen co přišel už chtěl odejít. Potkával lidi, které neměl rád všichni se ho ptali co tu dělá. Raději se hned sebral a sednul si pod pódium, aby měl kapelu na očích, když za ní zaplatil.

 

 

 

Co tu ty spratci dělají…Já nechci poslouchat nějaký hloupý swing s tím ať si jdou někam na diskotéku. Jaký to dělá randál!

 

 

 

„Dobrý den můžeme si k vám přisednout?“

 

„Jistě je tu volno.“

 

„Počkejte neznáme se od někud? Vy jste pan Souček. Bydlel jste vedle nás! To jsme rádi,že vás zase vidíme, viď Magdo?“

 

„Jé to je, ale náhoda! No, já pořád říkám, že je dobré občas zajít mezi lidi a koho tu nepotkáme! Jak se vám vede?“ křičí obtloustlá paní aby přehlušila píseň Somebody loves me v podání bigbandu litomyšlské ZUŠ. Její pán se jen usmíval. Jediný pohyb, který za tu dobu učinil bylo, že si otřel pot z čela. Za to František přišel si přišel na své konečně mohl někomu známému vyprávět svá trápení. Rozšafně gestikuloval vyprávěje příhodu s pošťačkou minulou středu. Následoval popis oné trapné události, kdy oslovil skupinku dorostenců sedících na opěradle lavičky s žádostí, aby si sedli normálně.

 

„Víte co mi řekli? Dědku vrať se do hrobu! U brady to má mlíko a takhle si to dovoluje. Nemohl jsem nalézt slova! To je ta dnešní mládež. Naděje národa!“

 

„Hrůza… Lituju vás vy jste byl vždycky takový hodný člověk a takhle vám to svět na stará kolena oplácí.

 

„Vzali byste mě domů?“ zeptá se s podivným výrazem v tváři František. Vypadá dost zmateně. Hledí do prázdna v očích maje prázdnotu. Paní si ničeho nevšimla a pokračovala v rozhovoru.

 

„Víte to nepůjde. Vzali bychom vás do vašeho bývalého domu,ale teď tam bydlí Novákovy. Jsou moc hodní, ale včera odjeli na dovolenou.“

 

„Vezmete mě domů?“

 

„Jo vy myslíte do důchoďáku? Proč, ne. Vždyť jsme byli sousedi. Musíme si pomáhat.

 

„Jak to myslíte? Já nikam jet nechci. Mám to kousek tak půjdu pěšky.“

 

Magda byla zmatená. Vždyť chtěl odvést domů a teď nechce? Její rozrušení přerušil pán na jevišti, který uvedl další vystupující soubor hudebkovou dechovku.

 

František vypadal spokojeně a dokonce vyrval paní Magdu k tanci. Odtančili spolu jednu sérii. Vše vypadalo v pořádku až do té doby než začal být udýchaný a musel si sednout. Chvíli tam tak seděl zatím co bývalý sousedi Potočkovi si šli skočit polku. Dechovka dohrála. Pomalu sbírali noty, když v tom viděli jednoho pána pod pódiem jak lapá po dechu. Pohotový trumpetista už věděl o co kráčí, Skočil hbitě z pódia neznámému muži na pomoc. Právě když padal na zem.

 

„Franto!“ paní Magda si konečně všimla toho výjevu a začala křičet, aby někdo zavolal záchranku. Lidé znehybněli a sledovali ten tragický výjev. Organizátorka rychle brala do ruky telefon a volala. Trumpetista prováděl masáž srdce. Sanitka se někde zdržela přijela až po čtvrt hodině. Záchranáři si sebou přivezli nějaká fidlátka, ale pokračovali dále v masáži srdce. Co naplat Františkovy bylo k 82 a moc nadějí neměl. Obecenstvo se vytratilo a raději korzovalo po sále. Chudáci mladí muzikanti z hudebky z toho byli v šoku. Nervózně pochodovali od šatny k záchodu a zpět. Jejich učitelé se dohadovali co zapříčinilo pánův záchvat, když tam jen v klidu seděl a bylo to po dohrané písni. Uběhla skoro hodina. František nejevil známky života. Záchranáři přestali masírovat. Konstatovali smrt. Chladnoucí tělo leželo bezvládně na parketu, kde ještě před chvílí panovala zábava. Přikryli ho nějakým igelitem co byl po ruce a čekalo se až přijedou havrani. František už nic necítil. Jeho tělesná schránka růstala tam dole na parketu zatímco to pravé já, podstata člověka stoupala někam vzhůru daleko do neznáma.

 

 

 

          

 

***

 

 

 

„Dobrý den pane Souček. Prosím chvíli počkejte dostanete svůj čárový kód a patrona.“

 

Cosi co zbylo z živého Františka zelo v čiré nicotě. Těžko popsatelná hmota byla všude kolem něj. Tak nějak cítím, že je to hmotné, ale vidět bylo jenom zářivé světlo kolem dokola. Snažil se podívat dolů, ale neviděl své nohy ani nějakou podlahu. Udělal kotrmelec,nebo se o něj aspoň pokusil a nic se nestalo. Zel v tom bílém prostoru a čekal. Srovnával si v hlavě poslední okamžiky bytí. Litoval dcery, které budou muset platit minimálně dvacet tisíc za pohřeb a přemýšlel co po sobě zanechal. V tom ho vyrušilo slabé zabziknutí a tak, kde dřív míval hlavu ucítil zaštípnutí. Slabě vyjekl úlekem.

 

„Jste označen můžete pokračovat po zelené šipce.“

 

Uslyšel opět ten strojený hlas, který z ničeho nevycházel. Potácel se tedy v tom svém nicotné, kulaté, nehmotné podstatě za blikající směrovkou. Doskákal k rezavým dveřím z vlněného plechu a čekal co se stane. Nic. Skočil do nich až to zarachotilo. Nic. Vymýšlel, co teď? Usoudil, že šel asi špatně a otočil to zpátky.

 

 

 

„Počkejte pane. Už jsem tu nikam mi nechoďte ještě byste se tady ztratil.“

 

„Pepo? Nejsi ty už dávno mrtví?“ mrkal na drát Franta. Zíraje na mladíka kolem třicítky, kterého dřív znal. Teď, ale vypadal jinak. Byl očividně mladší než ho pamatovat. V černém obleku mu to velice slušelo.

 

„Však ty jsi taky po smrti Franto.“ usmál se na něho chlapík.

 

„No, vidíš. Ještě jsem si nezvykl.“

 

„Konečně tě zas vidím. Občas jsem se na tebe podíval a byl jsem s tebou spokojený až na poslední dva roky jsi žil velice dobře.“

 

„No a co se mnou bude teď? Uvidím zase Mařenku?“ Pepa zesmutněl.

 

„Bohužel, své mrtvé blízké už nemůžeš vidět a byla by velká náhoda kdybys je potkal.“

 

„Pošlou mě do pekla viď? Za to, že jsem kradl za komančů těsnění do oken… A ona je určitě nebi. Ach jo…“

 

„Ale to je přežitek takhle to vůbec není.“

 

„Jak to tedy je?“ podivil se Franta žijící až do teď v představě krásného nebe a pekla, kde se škvaří hříšníci.

 

„Nesmím to nikomu říct…“

 

„Jsem tvůj kamarád.“ zatvářil se prosebně.

 

„No dobrá. Ono je to stejně jedno. Tak tedy poslouchej pozorně. Každý člověk vykoná za svého života určité skutky, ať dobré či zlé nevědomky tím ovlivňuje chod světa. Úkolem duší na světě je poučit se ze svých chyb. Víš těžko se to vysvětluje… Představ si třeba Hitlera. Jeho duše sklouzla ke zlu a musí se poučit tak ji pošleme do Koreje, kde bude žít a pocítí na vlastní kůži válku a její následky. Vždycky ty duše jakoby vrátíme zpět na svět, ale do jiné doby tak aby získávali zkušenosti, stávaly se lepšími. Je třeba zajímavé pozorovat vývoj dějin. Třeba jednou se to semlelo i tak, že nebyla třetí světová. To víš ty lidi si nedaj pokoj…“

 

Franta chvíli přemýšlel. Dávalo to smysl, ale co když…

 

„Ale já si žádné minulé životy nepamatuju.“

 

„Však to je správně jinak by ses z toho zbláznil. Občas je můžeš vidět ve snu je to taková systémová chyba.“

 

„Takže neuvidím ani Mařenku ani své dcery,nikoho koho jsem znal?“

 

„Bohužel…Útěchou ti může být, že si to nebudeš pamatovat.“

 

„Tak už mě někam pošli ať na všechno rychle zapomenu… Rád jsem tě znal…“ zašeptal smutně Franta.

 

„Tak přesně pro to se to asi nemá nikomu říkat… Promiň. Některé věci je asi lepší nevědět… Hodně štěstí v nové době. Neboj budu na tebe dávat pozor.“

 

Naposledy se na sebe podívali jako kamarádi, zamávali si. František najednou ucítil jak se pod ním propadá ta nehmotná podlaha a on padá někam do neznáma.

 

 

 

***

 

 

 

Dne 12.5.1752 Narodil se do dřevorubecké rodiny synek. Pěkný pořízek to byl. Rodiče měl prosté a chudé, ale lásku mu dávali plnými hrstmi. Přesně to potřeboval, přesně to mu v minulém životě scházelo rodičovská láska a projevy důvěry.