,,Někdy je v lidském chování více nerozumu než rozumu. A možná právě proto se můžeme nazývat lidmi."


Seděli v polorozpadlém domě a choulili se k sobě. V pokoji se rozprostírala sametová tma, jen sem tam dovnitř rozbitými okny zasvítily reflektory aut. Nábytek byl zašlý a zaprášený, místy ohořelý a zjevně dlouho nepoužívaný.
,,Neměj strach, všechno bude v pořádku. Brzy se všechno uklidní," šeptal ji do ucha a sám se přitom bál. Na mysl mu přicházelly myšlenky, které dlouho popíral. Tohle se vůbec nemělo stát. Všechno je špatně.

Od chvíle, kdy spatřil tuhle dívku, spadla ze světa všechna šeď a ponurost. Zlo se začalo stávat dobrým a dobré zase zlým. Všednost se rozplynula a nebylo cesty zpět.


Byl v té práci sotva pár dní. Ani si pořádně nezvykl na chování vyšinutých a zvyklosti bláznů, když tam přivedli ji. Přivedli? Přivlekli! Drželi ji pevně, aby se jim nevysmekla, zatímco ona se zoufale zmítala a chtěla pryč.

Když se jí pár hodin poté přišel zeptat, jestli nemá hlad nebo něco nepotřebuje, seděla schoulená v koutě a stále stejným pohledem sledovala okolí. Ty oči prosily a děsily zároveň. Byl v nich strach i zoufalství, smutek i nepochopení a ještě něco, co nedokázal rozeznat.
Když na ni promluvil, schoulila se, jako kdyby nad sebou už už viděla silné ruce, které ji zase chytnou a odvlečou někam dál. Nijak nereagovala na jeho přátelské věty a sliby neubližování.

Když večer usínal, měl její tvář stále před sebou. Ani se ji nesnažil vymazat nebo myslet na něco jiného. Nechal se jejíma očima ovládat a zapřísáhl se, že je musí vidět znovu.

Nepřišel za ní jen zítra, ale i pozítří a každý následující den.
První týden seděla stále ve stejném koutě, schoulená a nepřístupná. Možná by taková zůstala i nadále, kdyby se ji neodvážil přikrýt dekou. Když přes ni přikrývku pokládal, snažil se jí nedotknout, aby se nevylekala, a tak jí deku jen lehce položil na ramena a přes ruce.
Dívka se na něj zpoza svých dlaní opatrně podívala. Konečně v jejích očích rozpoznal to, co tam dříve neviděl - oddanost. Spolu s tím zaplnila jeho mysl také otázka, co se jí vlastně stalo a proč je tady.

Když se mu naskytla příležitost, vyhledal její kartu. Nejednou ho při čtení bodlo u srdce.
Anabell Chaissová, sedmnáct let. Matka zemřela, když jí bylo pět. Otec byl alkoholik, očividné domácí násilí. Zjevná citová deprivace. Dva pokusy o sebevraždu. Možné deprese aj.

Při další návštěvě, kdy už se dívka nesnažila tolik skrývat, si všiml její jizvy na zápěstí a vybledlé modřiny na vnitřní straně paže. Při oslovení ,,Anabell" se vylekala. Byla to dívka s duší dítěte, která se bojí každého stínu ještě dřív, než jej uvidí. A neměla na to snad právo? Po minulosti, kterou si prožila, měla podle jeho mínění právo na mnohem víc.

Uběhl další týden a Anabell se pomalu lepšila. Opustila svůj kout, místo něj ležela v posteli skrytá částečně pod peřinou, ale obličej už v dlaních neschovávala.
Jednou ji dokonce přistihl, jak se dívala za zamřížované okno do zahrady. Byl konec léta a příroda pozvolna začala ztrácet svůj šarm, aby se zelené listí záhy zabarvilo do odstínů barevné palety malíře. Jak ráda by šla ven. Určitě se jí stýskalo po volnosti.
Před příštím příchodem do práce pro ni utrhl v zahradě květinu. Když pak dívce sedmikrásku podával, ani nečekal, že ji přijme. Ale k jeho překvapení nesměle natáhla ruku a květinu si vzala. Po tváři jí přelétl drobný úsměv, ale oči zůstávaly smutné.

Následující den přišel o něco dřív. Spala a nevyrušilo ji ani to, že vešel. Zvadlou květinu měla položenou na polštáři vedle ruky. Rozhodl se jít utrhnout novou, a když se vracel, zastavil ho na chodbě lékař.
,,Tohle jsem viděl u pacientky na devítce, tak to jste byl vy? Víte, že vztahy k pacientům musí být čistě profesionální, co má tohle znamenat? Podám na vás stížnost. To musí okamžitě skončit."

O pár dní později měl na stole výpověď. Do týdne musí opustit léčebnu. Už nikdy neuvidí Anabell.
Když k ní ten večer přišel, měl slzy v očích.
Řekl Anabell, co se stalo, stejně jako jí každý předchozí večer vyprávěl dění z celého dne. V jejích očích se znovu objevil strach a oddanost. Možná by ho žádný šílený plán nenapadl, kdyby mu v tu chvíli nepoložila hlavu na rameno. Viděl v tom vyzývavou touhu, aby ji nenechával samotnou v ponurosti prázdného pokoje.

Poslední den své práce si naplánoval do nejmenších detailů. Ukradl náhradní klíč ke skříňkám a vzal jedné lékařce plášť i se jmenovkou. Zjistil, kdy se střídá dozor na chodbách, aby mohl Anabell odvést pryč.
Všechno vycházelo podle plánu.
Přespali u jeho rodičů v bytě a ráno ihned po otevření vešeli na úřad. I lež s tím, že Anabell je jeho sestra, která ztratila pas a potřebují odcestovat na zaplacenou dovolenou, vyšla. Úřednice vystavila dívce potvrzení o ztrátě dokladů, prý by na celnici mělo stačit. Hned poté nasedli do auta a vyrazili na cestu.

Na hranice se dostali až k večeru. I když měl neustále strach, okolnosti byly zatím příznivé a doufal, že tomu tak bude i nadále. Předložil celníkovi průkaz s dokladem a snažil se na něj co nejvlídněji usmát, což se mu přes jeho nervozitu moc nedařilo.
,,Pan... hm.. Martin Ross," zamumlal si stážný pro sebe. ,,Moment prosím," řekl zamyšleně a zašel do budky. Viděli, jak někam telefonuje. V tu chvíli bylo Martinovi vše jasné. Už o nich vědí.
Otočil automobil, přejel obrubník do protisměru a jel zpátky. Teď už určitě mají i poznávací značku. Musí se toho auta zbavit.
Nechal ho stát o pár kilometrů dál u silnice. Chvíli stopoval, pak mu zastavil kamioňák a slíbil jim odvoz do nejbližšího města, kde, jak Martin tvrdil, určitě najdou nějaký ten autoservis, kde jim pošlou pro rozbité auto a opraví ho.
A tak se s jedinou taškou hozenou přes rameno ocitli v neznámém městě. Nemohli jít do hotelů ani postávat na ulici, museli se schovat.
Martin měl pocit, že každý kolemjdoucí je jejich nepřítel, který ve svém pohledu skrývá odhalení uprchlíků. Byl vděčný, když na konci ulice uviděl polorozbořený činžovní dům. Očividně ho kdysi zachvátil požár a majitelé už jej nedali opravit, přestože na tom ten dům nebyl nejhůř.
Vešli dovnitř ztrouchnivělými dveřmi. Na zemi ležel spící bezdomovec, tak zamířili nahoru do patra, které zelo prázdnotou.

Martin Anabell sliboval, že nic není ztracené, ale sám ten pocit neměl. Věděl, že je všechno prohrané ještě předtím, než do pokoje pronikla červenomodrá světla a ruch ulice přehlušilo volání: ,,Tady policie. Víme, že tam jste. Vyjdětě ven s rukama nad hlavou."
Anabell se opět choulila v klubíčku, ale tentokrát v jeho náručí. Byla jediné teplo ve světě chladných stěn, které konejší duši sevřenou úzkostí šílenství.
,,Co mi radíš?" ptal se šeptem spíše ticha pokoje než dívky, která jako vždy neodpovídala.
,,Když vyjdeme ven, tebe vrátí do blázince a mě zavřou do věžení jako zloděje. Oni nepochopí, že jsem tě zachránil, oni si myslí, že jsem tě unesl. Ukradl jsem tě z temnoty bílého pokoje, vyvedl jsem tě z kobky nářků. Přece nemůžu dopustit, aby mi tě vzali." Pak na chvíli umlkl, ale jeho nepřítomný pohled přemýšlel dál.
Vstal a nervózně přecházel z místa na místo. Z ulice se ozvala druhá výzva, aby vyšli ven s rukama nad hlavou.
,,Smrt přece nemůže být horší než tenhle život. Ani to nejhorší peklo nebude děsivější, než chvíle bez tebe."
Jakoby tušila, co tím chce říct, vstala a objala ho. Jak jen si mohl myslet, že ten, kdo se dvakrát pokusí zemřít, nevyužije další příležitosti.

Ruku v ruce vystoupali tři patra a dostali se na střechu. Když Martin pohlédl dolů, uviděl zděšení lidí ustupujících na protější chodník. Ta výška ho vylekala. Všechny úvahy o smrti a její lehkosti se rozplynuly. Strach mu dovolil sotva krůček a rozum měl jedinou myšlenku. Život.
,,Tohle ne..." ustoupil pár kroků dozadu a pročísl si rukou vlasy v zoufalém gestu.
Když se podíval na Anabell, připomněl si proč je vlastně tady. Protože ji ukradl. Vyrval ji z bezpečí léčebny, aby se zbavil pocitu osamělosti. Všechno udělal pro touhu vlastnit, pro jeho sobectví. Vždyť on v tom blázinci přece nepracoval, on tam byl zavřený.
Kdo vlastně je? Jen další z bláznů, který neví o svém bláznovství? Bylo to celé jen další nepřátelská lež jeho vlastního já? A Anabell...
,,Anabell," zašeptal a myslí mu prolétla řada vzpomínek.
Dívka zvedl hlavu a podívala se na něj. Vítr si pohrával s jejími čokoládovými vlasy a hladil ji po tváři. Usmívala se stejně jako její oči, bolestně, prosebně a oddaně.
,,Anabell, já..." než to stihl dopovědět, otočila se a zmizela ze střechy. Uslyšel těžký dopad a křik lidí na ulici. Klekl si na okraj rovné střechy a podíval se za ní.

Ležela tam ve zvětšující se kaluži krve jako zvadlá květina. Ruku měla hned vedle hlavy, stačilo by vedle ní jen položit sedmikrásku a všechno by bylo jako tenkrát. Policista, který sundal ruku z jejího krku, zavrtěl hlavou.
Ocitl se sám s pocitem viny v ponurém světě bez barev. Čas se rozmazal jako rtěnka z umírajících dívčích rtů. Tušil, že ho za chvíli přijdou zatknout. Ale na tom přece nezáleželo. Nechtěl žít a přitom neměl odvahu odejít za Anabell. Podvedl ji i sebe. Měl by skočit za ní, dluží jí to. Život za život.
Cítil se jako přízrak prázdného těla, kterému ukradla srdce jeho první láska. Ale za všechno byl zodpovědný on.
,,Věřím, že tohle je jen cesta někam dál. Stále věřím," zašeptal do temnoty, vstal a zavřel oči. Dřív, než stihl udělat krok do prázdnoty, chytily ho pevné ruce a strhly ho zpátky na střechu.


Když policie dovezla pacienta zpátky, jeho stav byl horší, než v době, kdy ho sem přivezli poprvé. Pětiletá léčba byla ztracená, museli začít znovu.

Pacient z pokoje číslo deset se na pár týdnů uchýlil do kouta, kde klečel schoulený a mluvil do prázdné stěny, jakoby to nebyla jen omítka a pár cihel. Když začaly zabírat léky, uklidnil se a nakonec se nechal přesvědčit i k tomu, aby si lehl do postele. Většinu času spal nebo zíral do rohu místnosti a cosi mumlal.
Jednou ho dokonce přistihli, jak se díval za zamřížované okno do zahrady. Zrovna začínalo léto, stromy se zelenaly, aby se jim posléze opět na podzim zbarvilo listí a ztratilo svůj šarm.
Při vycházce, kterou mu po čtyřech měsících dovolili, si utrhl na zahradě sedmikrásku. Když pak usínal, položil zvadlou květinu na polštář vedle ruky.
Následujícího večera se pacient pokusil o útěk. Místo toho, aby se skryl v nejbližší vesnici, vylezl na střechu nedalekého zchátralého činžáku a skočil.
Při úklidu jeho pokoje našli na polštáři uvadlou květinu a na zdi vyryté jméno Anabell.