POSTAVENÍ A OBRAZ BYSTROZORA
V MODERNÍ KOUZELNICKÉ SPOLEČNOSTI

Povolání bystrozora patřilo vždy mezi kouzelníky k těm nejprestižnějším. Také pro malé kouzelníčky je bystrozor vysněným povoláním, a to dnes nejen pro chlapce, ale i pro děvčata, protože v moderní době se v bystrozorských sborech uplatňuje běžně i řada žen. Již pro ty nejmenší caparty patří mezi nejoblíbenější hrdiny například parta bystrozorů-zvěromágů z dětského kresleného seriálu Bystrá čtyřka.

Je ovšem třeba říci, že mnohdy panují o tomto povolání dosti zidealizované a přehnaně romantické představy.

S výjimkou černokněžníků stojících na straně zla si každý kouzelník je vědom toho, že bystrozoři zajišťující bezpečí a spravedlnost jsou hodni veškerého respektu. Bystrozory se mohou stát jen ti nejschopnější z čarodějů a čarodějek, musejí absolvovat náročné teoretické  studium i praktický výcvik, musejí se udržovat ve vynikající fyzické kondici  – asi nejdůležitější ale je mít určité odhodlání, odvahu a obětavost, protože je to práce hodně náročná i nebezpečná.

Bystrozor by měl být rozhodný a pohotový, mít výborný postřeh a pozorovací schopnosti – musí si všeho všímat, umět se rychle rozhodnout a reagovat v nečekaných situacích. Měl by být vyrovnané povahy, žádný „rapl“, aby se nenechal zbytečně vyprovokovat nebo vyvést z míry, měl by zachovat chladnou hlavu , takže také by měl být odolný vůči stresu. Musí mít vypěstované sebeovládání a disciplínu, protože nesmí překračovat kouzelnické zákony, má-li být v podstatě jejich ochráncem, tedy neměl by se nechat vyprovokovat k nějaké přehnané reakci, nelegálnímu užití nepovolených kouzel a tak. A pak potřebuje mít určitou vnitřní disciplínu, aby se udržoval v dobré fyzické i psychické kondici a nezanedbával ani celoživotní vzdělávání bystrozorů. Myslím, že své povolání musí brát jako poslání, ne jen jako běžné zaměstnání.

Ze studia mudlů vím, že v jejich společnosti analogickou úlohu vykonávají policisté, kteří však z velké části  mezi mudly nejsou oblíbeni a ti je považují za hloupé a vyprávějí si o nich vtipy. Je to do značné míry způsobeno tím, že mnozí z mudlovských policistů, namísto co by stíhali skutečné zločince,  snaží se především načapat běžné mudly při porušení ne tak moc důležitých předpisů, aby jim mohli dát pokutu. Nejvíc se to asi týká policistů dopravních, kteří hlídají, jak mudlové řídí svá jezdítka, zvaná auta. Mnohdy ale spíš než by chytali ty, kteří jezdí opravdu nebezpečně, tak číhají na nějakém místě, kde je třeba takzvanou dopravní značkou (to je taková cedule u silnice, s nějakým obrázkem nebo nápisem) omezená rychlost, ale protože jde o rovný a přehledný úsek cesty, jezdí tam řidiči rychleji.

Na druhou stranu, špičkoví policisté, kteří vyšetřují vážné zločiny mezi mudly, třeba vraždy (tzv. kriminalisté), požívají mezi mudly určitě větší vážnosti a bývají také například hrdiny mudlovských románů, filmů a především takzvaných televizních seriálů, což jsou příběhy z pohyblivých obrázků, které mudlové sledují ve svých obrázkových skříňkách. Avšak mezi těmito policisty, hlavně mezi těmi, kteří vyšetřují takzvaný organizovaný zločin, se zase nezřídka stává, že se nechají podplatit a stojí pak tajně na straně zločinců a místo, co by je stíhali, naopak je chrání před odhalením. Občas se takové případy „provalí“ a to je asi také důvod, proč mudlové svým policistům moc nedůvěřují.

Naštěstí mezi námi kouzelníky tomu takto není. V historii se sice několikrát stalo, že se někteří bystrozoři přidali na stranu zla a černé magie, avšak v drtivé většině to bylo způsobeno tím, že byli pod vlivem kletby Imperius a nejednali ze své vůle. Na rozdíl od mudlů máme my kouzelníci nitrozpyt, nitrobranu a řadu specializovaných paměťových i odhalovacích kouzel, a tak takovéto případy nezůstávají neodhaleny. To kouzelnická veřejnost ví, a tak se všichni na své bystrozory spoléháme. Samozřejmě, všichni až na Smrtijedy a další příznivce temných sil.

Mohli bychom přitom zjednodušeně říci, že s podobným despektem a nesympatiemi, jako mudlové na „policajty“, se kouzelníci dívají na některé úředníky z Ministerstva kouzel, kteří bazírují na podružnostech jako je správná tloušťka stěny kotlíků, správná délka proutí na  koštěti nebo počet knoflíků na školní uniformě. O těch se vtipy vyprávějí, ale o bystrozorech ne.

Bystrozory se snaží zesměšňovat jedině kouzelníci, kteří stojí na druhé straně zákona, ale myslím, že tyhle anekdoty neukazují žádné reálné vlastnosti bystrozorů,  že je tam slovo bystrozor jen tak z pouhé zášti dosazeno. Dokonce často jde o převzaté mudlovské vtipy, ještě k tomu staré, které v kouzelnickém prostředí nedávají vůbec smysl, jako třeba tenhle, uveřejněný v nelegálním časopise Smrtijedská revue (kvůli této práci jsem získala povolení k prostudování některých tiskovin archivovaných v oddělení s omezených přístupem):

Bystrozoři vyrobí jadernou bombu a svrhnou ji na místo výskytu smrtijedů. Druhý den po atentátu se v Smrtijedské revui objeví: „Bystrozoři zaútočili jadernou bombou, neštěstí si vyžádalo 5.000 smrtijedů.“ Jakmile se to Pán Zla dozví, jde za Aresem, ať na bystrozory svrhne také bombu. Ares: „Lituji, ale ještě není hotová.“  „A co bomba v muničním skladu?“ „Ale pane, to je pouze gumová replika.“ Pána Zla to nezajímá a nařídí svržení bomby na bystrozory. Další den v bystrozorském tisku: „Smrtijedi zahájili protiútok, svržená bomba zabila již 10.000 bystrozorů a bomba stále skáče.“

Samozřejmě jde o otrocky okopírovaný vtip z mudlovskému prostředí, kterému redaktoři Smrtijedské revue určitě sami ani za mák nerozuměli. Sama jsem se pokusila zjistit, co to ta „jaderná bomba“ je, ale vážně jsem to moc nepochopila; zdá se, že jde o zbraň snad ještě horší než kletba Avada kedavra.

Irák vyrobí jadernou bombu a svrhne ji na Ameriku.
Druhý den po atentátu se v amerických novinách objeví: „Irák zaútočil jadernou bombou, neštěstí si vyžádalo 5 000 000 obyvatel.“
Jakmile se to americký prezident dozví, jde za ministrem obrany, ať na Irák svrhne také bombu.
Ministr mu odpoví: „Lituji, ale ještě není hotová.“
Prezident se ministra zeptá na bombu vystavenou v muničním skladu.
„Ale pane prezidente, to je pouze gumová replika.“
Prezidenta to nezajímá a nařídí svržení bomby na Irák.
Další den v iráckých novinách: „Američané zahájili protiútok, svržená bomba zabila již 10  000 000 obyvatel a bomba stále skáče.“

Zajímavé je, že úplně ten samý vtip se mezi mudly vykládal také před třiceti lety o Sovětském svazu a Československu anebo před deseti o Americe a Rusku. Přenést takovou mudlovinu mezi kouzelníky ale veškerou vtipnost postrádá.

 Zato je dost vtipný samotný fakt, že smrtijedi, když se snaží zesměšnit bystrozory, k tomu používají mudlovské anekdoty.

Často se takhle pokoušejí „adaptovat“ mudlovské vtipy o policajtech.

Proč bystrozoři chodí k zásahu vždycky ve dvou?
Jeden zná cestu tam a druhý zpátky.

Tenhle má ovšem dokonce i opačnou kouzelnickou mutaci (našla jsem ji mimo jiné v Denním věštci):

Proč smrtijedi chodí na akci vždycky ve dvou?
Jeden zná cestu tam a druhý zpátky.

Ale musím na druhou stranu uznat, že ne všechny vtipy o bystrozorech a smrtijedech jsou špatné. Tyhle se mi třeba docela líbí:

Bystrozor na procházce v lese blízko hradu Pána Zla. „Kukačko, zakukej mi, kolik roků mi ještě zbývá.“ „Ku-“ „Proč tak má-“

Smrtijed je zadržen bystrozory a vyslýchán: „Tak vy prej máte něco proti mudlům?“ „Jo, avadu kedavru.“

--------------------------------------------------------------

Jak tedy kouzelnická veřejnost vnímá povolání bystrozora? Každopádně podobně, jako populární mudlovské „kriminálky“ neukazují skutečnou realitu policejního vyšetřování, v němž spíše než „střílečky“ a honičky v rychlých autech převažují zdlouhavé laboratorní analýzy, na nichž se podílí řada specialistů z různých oborů, tak ani práce bystrozorů není taková, jakou vidíme v románech nebo komiksech z bystrozorského prostředí, jakými jsou třeba oblíbená Bystrohlídka Prasinky, Bystrohlídka Godrikáč nebo Sběratelé smrtijedů. Namísto efektních soubojů podbarvených metáním různobarevných paprsků se mnoho bystrozorské práce a vyšetřování vykonává ve skrytosti jako mravenčí nimračka a teprve až je vše k zásahu a zadržení smrtijeda připraveno, provede se to – avšak vždy je snaha, aby to bylo co nejnenápadněji. Kromě nutnosti utajení našeho světa před mudly je ve hře i nutnost zabránit panice mezi kouzelníky. V drtivé většině případů je nutné utajení i v rámci rodiny a přátel - o probíhajících vyšetřováních se nesmí samozřejmě vynášet žádné informace.

Zatímco jak v mudlovských „kriminálkách“, tak v kouzelnických „bystrozorkách“ se kvůli čtenářské či divácké atraktivitě objevuje vždy nejméně jedna milostná zápletka mezi členy vyšetřovacího týmu, ve skutečnosti je něco takového prakticky nemožné. Pracovat jako bystrozor znamená, že nemáte žádnou pravidelnou pracovní dobu a mnohdy se musíte třeba i několik týdnů skrývat zcela bez kontaktu s nejbližšími – většina bystrozorů, ať mužů či žen,  nemá na trvalý vztah nebo dokonce založení rodiny zkrátka čas. Na druhou stranu přátelství mezi bystrozorskými „parťáky“ bývá opravdu velmi pevné, jinak by to ani nešlo – oni si musejí skutečně plně důvěřovat a spolehnout se jeden na druhého, když jde doslova o život. Je to povolání jen pro pevné charaktery.

Víme, že předpokladem k pouhému přijetí do bystrozorského kurzu, které přitom ještě zdaleka nezaručuje, že se bystrozorem stanete, je absolvování vyššího studia OPČM, lektvarů, přeměňování, kouzelných formulí a  bylinkářství, doporučují se také alespoň základy lékouzelnictví a též studium mudlů – součástí povinných bystrozorských zkoušek je i znalost mudlovských zvyků a tradic, bystrozor musí vědět, jaké oblečení nosí mudlové k jaké příležitosti a do jakého prostředí, a také se přiměřeně orientovat v mudlovských módních trendech. V případě zásahu mezi mudly je důležité, aby bystrozor byl co nejvíce nenápadný, to znamená, že pokud by byl oblečen v něčem, co mudlové nosili před čtyřiceti lety, anebo zase v něčem až příliš módním, moc by nezapadl. Je třeba znát také mudlovský systém velikostí a vůbec jak probíhá mudlovské nakupování, aby bystrozor nebudil zbytečnou pozornost. Je pravda, že na tyhle věci mají zpravidla ženy větší nadání než muži, proto při zásazích mezi mudly,  kdy je nutno dbát na zákon o utajení, bývají přednostně nasazovány ženy. Bystrozorky se také dobře uplatňují v ochraně ohrožených osob, obzvlášť pokud jde třeba o děti – mohou zcela přirozeně vystupovat např. v roli chůvy.

Samozřejmě, rovněž nějaké vědomosti z psychologiejsou při vyšetřování nezbytné, a stejně důležité je umět proniknout do mysli černokněžníka pomocí nitrozpytu jako zvládat udržet vlastní mysl uzavřenou před útoky nepřítele, tedy být dobrý v nitrobraně.

Je ovšem přirozené, že není v lidských a dokonce ani v kouzelnických silách zvládnout všechny tyto obory na špičkové úrovni a v celé jejich úplnosti. V moderní době bylo objeveno a do bystrozorské praxe uvedeno tolik nových kouzel, magických pomůcek a lektvarů, že je stále důležitější spolupráce bystrozorských specialistů v týmu.

Četla jsem několik mudlovských knih o takzvaných detektivech, což jsou velice chytří lidé schopní odhalit viníka zločinu na základě svých schopností bystrého úsudku, logiky a kombinace, ale také schopnosti vcítit se do uvažování zločince. Právě to jim často pomůže přijít na to, jaký měl vrah plán, jak a čím se snažil zmást policii a zakrýt stopy – a zjistit, kde udělal chybu. Nějakým takovým směrem bych se ráda jednou vydala, kdyby se mi podařilo stát se bystrozorkou…

My kouzelníci můžeme navíc využívat různá odhalující kouzla, dá se tak zjistit, jestli nebyla svědkům upravena paměť. Když vyšetřující bystrozor ovládá nitrozpyt, je to také velká výhoda – mnoho nejhorších černokněžníků ale má zkušenosti s nitrobranou…

Diskutuje se o možnosti nuceného vydání vzpomínek k analýze v bystrozorské myslánce, ale ministerstvo kouzel zastává stanovisko, že by to bylo porušení lidských práv… také použití Veritaséra podléhá přísné regulaci a jeho aplikaci musí schválit sám ministr kouzel.

Výzkumný ústav bystrozorský pracuje však stále na zdokonalování zjišťovacích a odhalovacích kouzel, na zviditelňování textů psaných neviditelným inkoustem a identifikaci přeměněných osob nebo zvířat či věcí. Experimentuje se také s účinky paměťových kouzel, výzkumníci se snaží eliminovat nežádoucí vedlejší účinky.

Nesmíme ale podceňovat ani schopnosti mudlovských policistů – je až s podivem, co všechno dokáží vypátrat zcela bez pomoci jakýchkoli kouzel. V rámci studia mudlů jsem navštívila v mudlovském muzeu výstavu o „kriminalistice“ a dověděla se tak řadu úplně neuvěřitelných věcí. Podobně jako bystrozoři dokáží zjistit, jaká kouzla byla naposledy provedena smrtijedovou hůlkou a tak ho usvědčit, dokáží mudlové poznat, kdo držel nějakou věc, typicky zbraň, naposledy v ruce – prý na věcech zůstávají neviditelné otisky prstů, na kterých jsou takové maličké zakroucené čárečky, které jsou úplně u každého člověka na celém světě jiné! Dokáží třeba určit, komu patří krev nalezená na místě, nalezené vlasy nebo dokonce nějaká vlákna z oděvu, dovedou poznat, jakou zbraní nebo nástrojem byl zločin spáchán, i když se na místě nenajde – musím říct, že se mi to zdá opravdu obdivuhodné.

To vše ale jsou velice zdlouhavé a náročné metody a případ tak rozhodně neřeší jediný „detektiv“, který by ovládal všechny obory, ale početný tým specialistů. Je to tedy velice podobné jako v bystrozorských týmech.

Někdy, pokud je to nezbytně nutné ke zneškodnění extrémně nebezpečného černokněžníka, infiltrují bystrozoři i mezi mudlovské policisty. O těchto případech se ale veřejnost z pochopitelných důvodů nic nedozví – ani kouzelnická a už vůbec ne mudlovská, to dá rozum. 

 ------------------------------------------------------------

Na závěr mé práce bych se ráda zmínila o jedné autorce mnoha románů o věčném tématu  bystrozorů a smrtijedů, snad právě proto, že i ona působila paralelně ve světě mudlů  i v tom našem.

My ji známe pod jménem 

Magratha Listie

Avšak do mudlovské historie vstoupila jako Agatha Mary Clarissa lady Mallowanová, rozená Millerová, obvykle známá jako Agatha Christie (1890 - 1976).

V mudlovských encyklopediích se dočteme, že se „narodila se v typické viktoriánské rodině, a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů“. My ale samozřejmě víme, že lady Magratha patří mezi nejslavnější absolventy naší Bradavické školy čar a kouzel. Již v roce 1903 jako studentka 3. ročníku získala mladá Magratha Řád Roweny z Havraspáru – ano, budoucí spisovatelka patřila do modré koleje, čemuž se nemusíme příliš divit, vždyť její matka patřila mezi potomky samotné Roweny, byť již šlo o příbuzenství dosti vzdálené…

„Dne 24. prosince 1914 se provdala za důstojníka Archibalda Christieho. V průběhu první světové války A. Christie pracovala jako dobrovolná sestra a lékárnice v Ashfieldu. Zkušeností získaných během těchto let při práci s léky, a často i jedy, využila později při psaní svých detektivek. Roku 1919 se jí narodila dcera Rosalind.“

Ve skutečnosti byl první manžel lady Magrathy, pravým jménem Archibald Listie, bystrozorem. Magratha sama velice vynikala v oboru lektvarů (což úplně neuniklo, jak vidíme, ani mudlům) a také o povolání bystrozorky v mládí uvažovala, dala ale přednost rodině a především literatuře.

Co se o ní v mudlovských životopisech dočteme dál? Tohle je zajímavé!

„Roku 1926 se po smrti své matky a kvůli manželské krizi nervově zhroutila. V té době došlo k jejímu slavnému zmizení. Po dobu jedenácti dnů byla nezvěstná a ani po jejím nalezení v hotelu v Harrogate se tento incident nikdy plně nevyjasnil.“  

Jinde jsem objevila další podrobnosti: Magratha, která v té době žila mezi mudly jako již známá spisovatelka detektivek pod krycím jménem Agatha Christie, tehdy „odjela automobilem neznámo kam, aniž by někomu něco vysvětlila. Její auto bylo nalezeno prázdné asi hodinu cesty od domu s kapotou zabořenou do křoví a napůl zřícené ze srázu. Po nezvěstné spisovatelce bezvýsledně pátralo víc než pět set policistů.“  V mudlovském tisku novináři rozvíjeli nejrozmanitější teorie, od útěku s milencem až po to, že byla unesena mimozemšťany.

Ani netušili, že právě tato nejbláznivější teorie byla nejblíž pravdě. Nešlo však o mimozemšťany, ale o skupinu smrtijedů.

Po jedenácti dnech byla Magratha, nebo jak ji znali mudlové - Agatha, nalezena „v jednom anglickém hotelu, kde se nedávno ubytovala jako Theresa Neele, působila zcela přirozeně, hrála kulečník, tančila, v novinách se zájmem četla o zmizení slavné spisovatelky. Její podobnosti se zmizelou si všimlo několik lidí, kdosi informoval policii a manžel si pro Agathu přijel. Oficiální verze zněla: nervové zhroucení, spojené se ztrátou paměti a vlastní identity. Dva roky po události bylo manželství rozvedeno. Autorka sama o svém zmizení v pamětech zcela mlčí.“

Ve skutečnosti byla Magratha unesena několika smrtijedy, kteří na ni použili silné paměťové kouzlo, takže spisovatelka opravdu zapomněla, kdo je. Snad šlo o mstu, protože jejich příbuzného právě Magratin manžel jako šéf týmu londýnských bystrozorů dostal do Azkabanu.

Po dlouhodobém léčení u sv. Munga se lékouzelníkům sice podařilo jí paměť vrátit, avšak určité následky jí zůstaly. Nedokázala se už nikdy doopravdy rozpomenout na to, že Archibald je jejím manželem, se kterým prožila dvanáct let. I když si to pak rozumově uvědomovala, nevzpomínala si na to a k manželovi vůbec nic necítila. Bylo to pro oba skličující a nakonec se v roce 1928 dohodli na rozvodu.

V roce 1930 poznala svého druhého manžela, mudlovského archeologa Maxe Mallowana, za kterého se záhy provdala. S ním procestovala Egypt i země Blízkého východu a zkušenosti z těchto exotických cest využila ve svých dalších románech. Je úžasné, že dokázala paralelně publikovat jak ve světě mudlů (kde je považována za „světově nejznámější spisovatelku všech dob. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare“), tak i ve světě kouzel.

Z jejího kouzelnického literárního díla bych ráda zmínila především romány a povídky „v hlavní roli“ s výstředním bystrozorem ve výslužbě jménem Goliath Cerveau (je to jméno francouzské, ale tento postavou malý kouzelník s pronikavým intelektem, talentem pro nitrozpyt, mohutným knírem a nápadně špičatým kloboukem pochází z Belgie). Oblíbenou a rovněž velmi svéráznou bystrozorkou z pera Magrathy Listie pak je slečna Hartlová, která žije inkognito mezi mudly v malém anglickém městečku, rafinovaně maskovaná vzhledem zvědavé staré dámy s pletacími jehlicemi a košíkem plným klubíček vlny.

Jedním konkrétním reálným smrtijedským případem je pak inspirována divadelní hra Past na Krysy, v té se ale nesetkáme ani se slečnou Hartlovou, ani s monsieur Cerveauem.

O zločinecké skupině Krysy jsme se učili i v Bystrozorství – přípravném kurzu: vyznali se výborně v podzemí, ze začátku jen v Londýně, pak se rozšířili skorem po celé Anglii a dnes údajně operují už i v Paříži a Amsterdamu. Mučí, zabíjejí, kradou, poškozují kouzelnické památky, chystají atentáty na významné politické osobnosti a tak dále.

Samozřejmě v divadelní hře není vše úplně podle skutečnosti, najdeme zde ale velmi zajímavou postavu bystrozorské kadetky Regany Maldiche, která hledala svého bratra Rowana, aby ho dostala od Krys. Opustit černokněžnický „klub“ není nikdy nic lehkého (většinou to obnáší smrt). Jak to bylo v realitě? „Podařilo se jí proniknout do Krys, chvíli byla jejich členkou. Ta chvíle trvala asi dva roky. Pak se jí podařilo zinscenovat bratrovu smrt a sama předstírala sebevraždu. Jenže plán úplně nevyšel (shodou náhod) a jeden z Krys Reganu zabil. Její bratr přežil a celá rodina vstoupila do programu  ochrany svědků.“

V divadelní hře je konec šťastnější, Regana přežila a falešný bystrozor, kterým je ve skutečnosti její ztracený bratr, je odhalen a jako oběť těžké kletby umístěn u svatého Munga. Past na krysy se tak zamýšlí nad odvěkým morálním dilematem: můžeme odsoudit člověka, který pod vlivem očarování kouzly černé magie spáchá zločin, třeba i někoho zabije, přitom však o sobě vůbec neví, co dělal? Rowan se sice s Krysami zapletl z vlastního rozhodnutí, to byl však prakticky ještě dítě, bylo mu pouhých 16 let. Ze začátku v tajném spolku viděl především vzrušení a dobrodružství. Pak ho vůdci Krys zotročili… Ve hře Past na krysy Rowan na konci prochází katarzí, když si uvědomí oběť své sestry, která pro něj riskovala život, a prozře. Vrací se na stranu dobra a dostává novou šanci. Co se stalo se skutečným Rowanem, to nikdo z běžných kouzelníků neví, rodina žila po smrti Regany v přísném utajení pod novou identitou.

Magratha Listie tuto veleúspěšnou divadelní hru (hraje se v londýnské divadle New Witchdom nepřetržitě až dodnes a má za sebou neuvěřitelných dvacet tisíc repríz) přepracovala také pro mudlovské publikum pod názvem Past na myši. Také zde najdeme postavu sestry, která hledá ztraceného bratra, i když příběh je pochopitelně dost jiný. Past na myši je, jak uvádí mudlovské zdroje, rovněž v mudlovském světě „vůbec nejdéle hranou divadelní hrou. V londýnském Ambassadors Theatre se hraje nepřetržitě od 25. listopadu 1952. V roce 2010 měla hra za sebou již více než 24 000 představení“.

Zde pro srovnání obálka knižního vydání Pasti na Krysy a Pasti na myši.

Myslím, že úspěch románů a divadelních her Magrathy Listie můžeme považovat za největší hold všem statečným a obětavým bystrozorům, kteří zasvětili život tomu, aby chránili nás obyčejné kouzelníky.

------