Osnova:

1. ÚVOD

Rozdíly mezi lidmi v závislosti na tom, ze kterého státu či kontinentu pocházejí, jsou zjevné. Ať už jde totiž o mudlu či kouzelníka, můžeme si všimnout nejen jistých znaků fyzických, jakým může být i barva kůže, ale na povaze a chování člověka se odrazí i kultura jeho státu, morálka společnosti, jisté zvyky a rituály typické pro místo, kde se cítí doma. Člověka údajně může ovlivnit i počasí a vůbec přírodní podmínky, ve kterých žije...
...a stejně tak to není jen s člověkem, s lidmi v jakémsi obecném smyslu slova. Vlastně bychom snad toto všechno mohlit aplikovat na určitou skupinku kouzelníků, na zvěromágy.

Úkolem a záměrem mé práce je porovnat a vypíchnout rozdíly mezi zvěromágy v závislosti na tom, kde žijí. Chci se zaměřit na všechny kontinenty a snad i některé jednotlivé státy, a poznat, jak moc se naši zvěromágové liší od kolegů třeba na opačném konci světa.

V co se nejčastěji mění  zvěromágové v Africe? Jaké rituály musí zvěromág z Japonska provést předtím, než dojde k proměně? A jak vůbec probíhá přeměna novozélandského kouzelníka?

Doufám, že na všechny tyto otázky (a na mnohem více) najdete odpovědi v následující práci...

2. OBECNÉ ROZDÍLY PŘI DĚLENÍ NA...
Dle mého názoru je základem udělat si jakýsi hrubý nástin toho, jak to mezi zvěromágy ve světe chodí. Pokud totiž budeme hodně generalizovat a a nebudeme se snařit hledat mezi zvěromágy žijícími v různých geografických polohách rozdíly, nýbrž společné znaky, ačkoli žijí na úplně jiném kontinentě, můžeme si všimnout zajímavých věcí.

2. a. Sever × jih
Jako základní dělení by se dalo považovat dělení světa na sever a jih, ačkoli tentokrát je to myšleno spíše ve smyslu "kouzelníci z rovníku" × "kouzelníci žijící na pólech či kolem pólů". V dnešní době se totiž mírné rozdíly mezi podnebím či počasím dají lehce stírat. Odhlédněme tedy od toho, že extrémní podmínky jsou skutečně extrémní a i některá ze severských zemí někdy zažívá příjemně teplé podmínky a opět si trochu zageneralizujme. Předpokládejme, že severem či severní zemí se myslí krajina, kde je převážně zima a chladno, kde panují poměrně kruté podmínky a kde je sníh velice typickou záležitostí. Naproti tomu si jako typickou zemi jihu určeme místo s odlišnými podmínkami, hodně slunce, vysoké teploty i ve stínu, zároveň však také sucho a možné nedostatky vody.
Kouzelníci, kteří žijí často až za severním kruhem, případně v oblastech, které jsou velkou část roku pod závějemi, volí zvířecí podobu, která by jim pomohla docílit určitých výhod v místních podmínkách. Preferují převážně zvířata uzpůsobená tomuto stylu života, tedy spíše velké, silné jedince, možná ne příliš hbité a obratné, ale zato odolné a vytrvalé. Samozřejmostí je výborný sluch, protože za sněhu může být vidění poněkud zhoršeno, stejně tak jako pořádný hustý kožich. Severší zvěromágové se občas nehezky potýkají s mudlovskými lovci, kteří některá zvířata loví právě kvůli pěkné srsti.
Pro jih jsou obecně typičtější drobná zvířátka – malá plocha končetin méně pálí na rozpálené zemi a malý tvor si mnohem snadněji najde nějaké stinné místo pro úkryt, poněvadž se vleze téměř všude. Samozřejmostí je odolnost vůči vysokým teplotem a také řídká, krátká srst. Mnoho zvěromágů dokonce volí takovou podobu, která ani srst nemá, napříříklad různé ještěry či plazy. Jižní kouzelníci se také často mění ve zvířata žijící ve stádech, skupinách či zkrátka dohromady. Odborníci na zvěromagii se do dnešních dní nemohou shodnout, proč tomu tak je.

2. b. Západ × východ
Kouzelníci, kteří se někdy alespoň okrajově zabývali studiem mudlů a jejich života si jistě všimli, že mudlové často dělí svou společnost na takzvanou "západní" či "východní", a to převážně z politického hlediska. tyto "směry" se nás, kouzelníků, a zvěromágů obzvlášť, příliš netýkají, ale i my si můžeme celý svět rozdělit na dvě pomyslné poloviny, východní a západní, a určovat znaky.
Zvěromágové z východu často přikládají volbě zvířete speciální hodnotu. Není divu, že východní kouzelník dá přednost tvoru, který má nějaký speciální význam pro jeho zemi, vesnici, rodinu či pro něj jako osobnost. Typicky proto volba padá na zvíře, které je nějakým způsobem uctívané či alespoň vážené, na stvoření, kolem kterého se opřádají mnohé pověsti, legendy a mýty. Pokud je určitému druhu přisuzována speciální vlastnost (zvíře je velmi silné, věří se, že má magickou moc, traduje se, že se vyvinul z kouzelnických stvoření), je rovněž oblíbenou volbou mezi východními zvěromágy. Kouzelníci v "pravé" polovině světa (Asie, Austrálie) se proto převážně řídí tradicemi a zvyklostmi. Někdy to může být na úkor vlastní osobnost – pokud tygra volil pradědeček, dědeček, táta i bratr, nemohu přece být sovou.
Naproti tomu v "západních" zemích (severní Amerika a Evropa obzvlášť, bereme to z hlediska zvěromagie, nikoli z ne úplmě ideálního mudlovského pohledu) se zvěromágové snaží zvolit si zvíře tak, aby jim přeměna něco přinášela, aby měla jakýsi základ v současnosti, ne v minulosti. Mnohem víc se při volbě řídí ne kulturními tradicemi a rodinnými zvyklostmi, dědictvím po dávných předcích, ale spíše sami sebou, svou osobností a skutečně se příliš nesnaží volit si své zvířecí "já" na základě příbuzných či legend a mýtů. Spoléhají se výhradně na sebe a zabíhají až do nejmenších detailů, a to jen proto, aby našli tvora, který jim bude vyhovovat dokonale. Pokud ovšem takovýto zvěromág žije v místě plném mudlů a najde své spříznění s nějakým neobvyklým zvířecím druhem (myšleno neobvykým pro místo, kde žije), může mít problém. Někteří kouzelníci z pomyslného západu se proto nebojí zanechat své mudlovské identity a vystěhovat se do kouzelnických vesniček, jen, aby nemuseli ustupovat od své 100% shody a spokojit se s jiným tvorem.

2. c. Horské oblasti × nížiny
Mezi zvěromágy žijícími v horských oblastech poměrně jasně převažují ptáci všeho druhu. Důvod je poměrně zřejmý – pokud už si zvěromág za své zvíře zvolí nějakého zástupce ptačí říše, dá se předpokládat, že miluje svobodu a volnost a má kladný vztah k pohybu (později k létání), a právě takovým zvěromágům často vyhovují horské terény či pohoří. V horách je rovněž relativně bezpečno, a mnohé zvěromágy patrně fascinuje ona samota a fakt, že se k nim nahoru žádný mudla nedostane.
Nížiny se často vyskytují u mořských pobřeží či kolem jezer, dá se tedy říci, že pokud už se někdo mění v obojživelníka, rybu či nějakého jiného vodního tvora, většinou žije právě v nížinách a jako své výchoz stanoviště bere právě nějaké místo u vody. Ani tady ale nejsou rybí zvěromágové běžní.

2. d. Mudlovské osídlení × kouzelnické osídlení × neobydlené oblasti
Velkou roli při volbě zvířete, které si kouzelník volí jako svůj protějšek pro zvěromagii, hraje i to, zda se kouzelník zdržuje spíše v kouzelnických či mudlovských oblastech. Ten, kdo předem předpokládá život mezi mudly, kdo má dvojí/mudlovský život, by měl svou volbu zvážit ještě z hlediska nenápadnosti a jakési praktičnosti. Umíte si představit ten poprask, kdyby se všichni zvěromázi v severských státech měnili třeba na zebry či žirafy? Jak by reagovala speciální skupina šamanů na Madagaskaru, kdyby se mezi ně vetřel v Evropě tolik populární vlk?
Z tohoto důvodu je předem počítat s tím, že v amerických či evropských velkoměstech, kde žije nejen hodně kouzelníků, ale i mudlů, narazíme na zvěromágy v podobě běžných domácích zvířat, která často tamní obyvatelé chovají jako mazlíky – koneckonců, pracovník z Ministerstva kouzel, který se infiltroval mezi mudly, bude méně nápadný jako kočka než jako galapážská želva.
Naopak v téměř pustých místech či v izolovaných kouzelnických vískách se můžeme setkat s mnohem pestřejšími a snad i neobvyklejšími druhy – někdy potom tápeme, k čemu je taková proměna v některé druhy vlastně dobrá.


3. ZVĚROMAGIE V...
3. a. Severní Americe
Severní Amerika patří mezi nejmladší kontinenty, co se zvěromagie týče, neboť první zvěromágové se zde objevili mnohem později než na jiných místech světa. Zvěromagie se zde ale velmi rozvíjí a počet zvěromágů každoročně roste.
Právě sever Ameriky se může pochlubit největším počtem zvěromágů žijících v oblastech osídlenými mudly. Pochopitelně, že i jsou ryze kouzelnická městečka, ale pokud bychom vzali v podtaz i velikost, dojdeme k závěru, že oproti jiným kontinentům, například Evropě či Asii, je v severní Americe kouzelnických městeček až podivně málo. Většina zvěromágů má proto jakousi dvojí identitu, mudlovskou a kouzelnickou, a při přeměně musí být neskutečně opatrní. Možná proto tak často padne volba amerického zvěromága na zvíře, které se běžně chová jako domácí mazlíček – kouzelník se může proměnit například v kočku a předstírat, že je miláčkem své vlastní rodiny a může se vcelku bezpečně producírovat ulicemi. A nikdo ho nebude mít za tuláka, který patří do útulku.
Co se kouzelnických škol týče, praktické na každé americké se setkáme s výukou zvěromagie. Z pochopitelných důvodů není možno udělat ze zvěromagie povinný předmět (ačkoli pár nadšenců se o to už pokoušelo), ale kouzelníkům v Americe je umožněno tento obor studovat alespoň na základní úrovni. Nedaleko města Washington najdeme snad nejznámější univerzitu pro zvěromágy– studenti se zde naučí nejen více o "svém" zvířeti a nejrůznější triky pro lepší koncentraci a snažší přeměnu, ale také maskování a využití své schopnosti v běžném životě. Mnoho absolventů nachází uplatnění jako vedoucí kurzů pro zvěromágy anebo jako speciální jednotka na Ministerstvu.
Pokud se americkému příteli (kouzelnickému, pochopitelně) zmíníte, že jste také zvěromág, s největší to vezme velice klidně a tak nějak "normálně". Místní berou zvěromagii velice kladně a za své schopnosti se určitě nemusíte stydět, některé ovšem může poněkud zklamat to, že se jaksi nemohou příliš chlubit tím, co umí – tím, že se dokážete změnit ve vlka dnes v Americe nikoho neokouzlíte. Docela populárním sportem mezi místními (ale famfrpál se těší ještě větší oblibě) je také závod zvěromágů, který má mnoho disciplín – soutěží se po týmech a asi nejoblíbenější částí je rychlostně-vytrvalostní závod zvěromágů přeměněných v kočkovité šelmy. Zhruba 70 % účastníků bývá z jiných kontinentů.

Mezi nejslavnější americké zvěromágy patří:
* Alfred W. Kennedy (1842–1939) – zakladatel Univerzity zvěromagie ve Washingtonu
* Hannah C. N. Smith (1745–1783)– v podobě psa plemene německý ovčák zachránila v letech 1776–1783 mnoho raněných mudlů, převážně dětí
* William Harrison (1987) – dokázal pětkrát za sebou vyhrát Velký závod zvěromágů (jako jaguár) a stal se tak zatím prvním i posledním zvěromágem, který toto zvládl
* Arthur F. Blake (1881 – 1946) – autor slavného kouzelnického filozoficko-psychologického spisu, zabýval se metodami volby zvířete, dle něj je pojmenována Blakeova teorie

3. a. i. Grónsko
Ačkoli je tu díky zaledněnému území velmi málo mudlů, počet kouzelníků to vynahrazuje – v místech, která nekouzelníci považují za trvale neobyvatelná a nelítostná, se nachází nejen kouzelnické vesničky, ale dokonce i poměrně velká města (grónská metropole zvěromágů: Soqqaq). Počet kouzelníků převyšuje počet mudlů téměř 4× a z tohoto počtu je téměř 50 % zvěromágy, a toto číslo každoročně stoupá. Díky minimu mudlů tu mají kouzelníci, a hlavně zvěromágové, trochu klidu, a tak se sem stěhují mnozí zvěromágové, kteří se zhlédli ve zvířeti, jenž je pro jejich domovinu ne zrovna typické, ale do místních chladných podmínek se výborně hodí.
Populární je přeměna v ledního medvěda či v tuleně. Velké oblibě se těší také sněžní zajíci a polární lišky, zvěromágů se schopností přeměny v soba tu moc není, ale také tu jsou. Určité klany zvěromágů se mění do kosatek. Grónsko je ale ráj pro kouzelníky, kteří touží pro přeměnu v nějaký druh ptáka – a tak tu najdeme nejen kormorány, krkavce, havrany, orly a racky, ale třeba i papuchalky či sněžné sovice.
V roce 2007 se Grónsko neblaze proslavilo kauzou, kdy se v hlavním městě Nuuk jeden kouzelník nedopatřením přeměnil v orangutana za přítomnosti mudlů.

3. a. ii. Nejběžnější zvířecí podoby severoamerických kouzelníků
Z výše uvedených důvodů se v severní Americe zhruba 55 % zvěromágů, kteří se mění ve zvíře běžně chované v domácnostech, zbytek preferuje spíše divoká zvířata a s největší pravděpodobností se chodí měnit do lesů.
Podobně jako u nás, i zde je extrémně populární kočka (často angorská nebo britská modrá, zvěromágové si nechávají příbuznými připínat na krk jakési "obojky", aby mohli snadněji předstírat, že někomu patří a nemuseli se bát, že budou sebráni do útulku) či pes (viz obojky u koček) – nebylo potvrzeno, jestli zvěromágové z Ameriky preferují spíše malá či velká plemena. Z neznámých důvodů je také velmi populární křeček.
Z divokých zvířat v žebříčku popularity vede medvěd grizzly, doprovázen miloučkým medvídkem mývalem, bizonem či pumou, ovšem nejoblíbenější je určitě vlk. O něco menší oblibě se těší los, liška, vydra a rosomák, zvěromágové se smyslem pro humor se mění ve skunka. Protože se někteří mudlovští farmáři stále bojí kojotů, není přeměna v toto poměrně obvyklé americké zvíře až tak obvyklá.

3. a. iii. Rituály přeměn na severu Ameriky
Přeměny v severní Americe vypadají prakticky stejně, jako přeměny u nás. Rodinnému dědictví zvěromagie se nepřikládá příliš velký význam, syn se často mění v úplně jiné zvíře, než jeh ootec. V zásadě místním kouzelníkům stačí to samé, co tady – to znamená fyzická i psychická povaha, dobrá koncentrace a soustředění se, nasycení všech lidských potřeb. Téměř každý zvěromág z Ameriky věří, že před samotným pokusem o přeměnu ve vyvoleného tvora jej musí on sám na vlastní oči spatřit, naživo, ideálně v přirozeném prostředí, ale dá se vzít za vděk i zoo. Ačkoli tuto domněnku žádný kouzlovědec nepotvrdil a nikdy se nedokázalo, že by počet setkání se zvoleným tvorem měl vliv na úspěšnost, kvalitu či rychlost přeměny, místní začínající zvěromágové jí věří a drtivá většina se ani nepokouší o přeměnu, dokud "své" zvíře nespatřila – a to i za předpokladu, že teoretické znalosti jsou 100%.


3. b. Jižní Americe
Jižní Amerika se ze zvěromagického hlediska dělí na pomyslné dvě části. Zatímco ze západu území a z okolí And pochází první zmínky o "mužích, kteří s přírodou i s bohy lépe splývati dokázali, neboť přeměňovali se v kapybary" ještě dávno předtím, než se objevili zvěromágové v Evropě, na východě se zvěromágové usídlili teprve nedávno. Do dnešních dnů jich na pobřeží Atlanstkého oceánu mnoho není – jsou zkrátka vhodnější místa pro život.
Počet zvěromágů v zemích Latinské Ameriky se velmi špatně zjišťuje, jednoduše proto, že mnoho kouzelníků svou schopnost z nám neznámých důvodů tají. Prostě si nepřejí, aby bylo kouzelnické veřejnosti známo, co dokáží, a tak tvrdí, že se v nic přeměňovat nedokáží, alespoň tak dlouho, dokud jim nejde o život či jinou důležitou věc. Zvěromágové se v této oblasti často sdružují do velice úzce propojených skupin či klanů, ty se často skládají z více rodin. Všichni v těchto skupinách jsou zvěromágy a často si volí zvíře tak, aby se navzájem doplňovali. Mnoho zvěromágů ve své zvířecí podobě protestuje proti tomu, že mudlové kácí deštné lesy. Jako součást místní fauny se vplíží do centra pralesa a tam škodí dřevorubcům a všem, kteří by les chtěli likvidovat, a slouží jako taková speciální ochranka.  Na tuto činnost mají kouzelníci rozporuplné názory – někteří věří, že by se jihoameričtí zvěromágové neměli mezi mudlovské záležitosti vůbec vměšovat.
Vzhledem k tomu, že v jižní Americe nalezneme pouze dvě kouzelnické školy, přičemž obě jsou zaměřeny na bylinkářství, lektvary a péči o kouzelné tvory, zvěromagie se ani na jedné ze zmíněných škol nevyučuje, a proto tu většina kouzelníků své schopnosti objeví buď náhodou, anebo jsou to samoukové, kteří si nastudovali potřebné dovednosti z prastarých knih – právě jih Ameriky je znám mnoha legendami a bajkami, které se ke zvěromágům váží a které se dají použít jako učební materiál. Jejich cena může sahat až do několika tisíc galeonů. Pokud chce mladý čaroděj či čarodějka z jihu studovat zvěromagii, musí se nechat zapsat na vyhlášenou školu ve Washingtonu.
Obecně se zde o zvěromagii příliš mnoho nemluví. Pochopitelně, že vás místní za vaše zvěromagické skilly nebudou terorizovat, ale kouzelníci z této oblasti často předstírají, že zvěromagie neexistuje. Sami se vám s tím, co umí, nesvěří, a pokud tak učiníte vy, nejspíš budete za podivína a někoho, kdo chce úmyslně šokovat – možná proto, že právě na tomto kontinentu kouzelníci s mudly tak nějak nejvíce splývají, a to platí i o zvěromázích. Jsou tu, ale nikdo jim nevěnuje příliš velkou pozornost.
Někteří opravdu staří čarodějové ještě stále věří, že zvěromagie je dar, který podědili potomci legendárních indiánských šamanů, a tak můžete být místními pamětníky buď zatracováni, anebo hluboce uznáváni – to podle toho, které zvíře je to "vaše".

Mezi nejslavnější jihoamerické zvěromágy patří:
* Avispón (??? - ???) – vytvořil velmi zdařilé náčrtky měnícího se zvěromága, dokumentoval svůj život v těle tapíra pomocí kreseb, které nyní najdeme v mnoha učebnicích,  pravé jméno a rozmezí života není známo
* Pedro Herréz Fernandéz (1937) – autor a sběratel mnoha legend, pověstí a mýtů o zvěromázích, jeho knihy se vyznačují nádhernými obrázky a mají velkou cenu, sám autor se mění v ptáka kvesala/quetzala
* Rosario García Muñoyero (1974) – první evidovaná čarodějka se schopností zvěromagie (lama), která se narodila ve východní části jižní Ameriky

3. b. i. Deštné pralesy
Jak již bylo zmíněno výše, v deštných pralesích na území jižní Ameriky skutečně můžeme najít jakési podivné skupiny zvěromágů. Začaly se tu usidlovat teprve nedávno, drtivá většina místních proto nepatří mezi původní obyvatelstvo, nicméně v dnešních dnech by už měli existovat první zvěromágové, kteří se v pralesích narodili. Jednotlivé skupiny navzájem chrání prales před mudly, kteří často přicházejí do pralesů za účelem jeho likvidace kvůli ekonomickým či finančním důvodům. Zvěromágové v těchto skupinách mají speciální styl oblékání a jejich vlasy jsou často zapletené do mnoha malých ocpánků, nebo jsou z nich vytvořeny dredy. Žijí velmi skromně a traduje se, že mají malé magické chýšky kdesi v korunách stromů. Nadšeně mezi sebou u vítají další dobrovolné ochránce jejich zamilovaného místa, ale k cizím nejsou příliš vlídní a nedůvěřují jim – proto je obtížné o nich zjistit více. Podle mnoha drbů jsou schopni měnit se na jakési "polotvory", napůl lidi a napůl zvřata, dokáží se jaksi zaseknout v polovině přeměny. Toto ale nikdy nebylo prokázáno.
Nejběžnějším zvířetem, ve které se místní kouzelničtí ochránci přeměňují, jsou hadi všech druhů (čím jedovatější, větší či hrozivější, tím lépe => odrazuje to mudly), poté pásovci a lenochodi. Několik zvěromágů se rozhodlo měnit se v jedovaté šípové žáby.

3. b. ii. Nejběžnější zvířecí podoby jihoamerických kouzelníků
Největší pestrost, co se přeměn týče, zcela určitě najdeme na souostroví Galapágy, které se nachází u pobřeží Ekvádor. Nejpopulárnější jsou želvy, a proto těmto unikátním tvorům dává přednost i mnoho zvěromágů, ale protože zde najdeme i lachtany, ještěry,  opeřence nejrůznějších barev a také dokonce delfíny. V těchto zvířatech se mnoho kouzelníků zhlédlo, a proto si mnoho z nich zvolilo za svou podobou jedno z těchto neobvyklých zvířat a v zájmu relaxu se stahují na tyto nepříliš poškozené ostrovy.
Co se týče pevninské jižní Ameriky, v žebříčku popularity by vedla lama, doprovázená prazvláštní kapybarou a první trojku by doplňoval, i když s podstatnou ztrátou na prvně zmíněné tvory, ještě tapír. Tato typická jihoamerická zvířata v četnosti přeměn mezi zvěromágy dalece přesahují počet koček, psů a jiných "mazlíkovitých" stvoření – to je na tomto kontinentu spíše raritou.
Pokud je zvěromág původem z úplného jihu, který se nazývá Patagonie, pak se s téměř 100% určitostí mění na tučňáka.

3. b. iii. Rituály přeměn na jihu Ameriky
Traduje se, že než si kouzelník "vyvolí" své zvíře, usí si osobně promluvit s někým, kdo schopnost přeměnit se v toto zvíře rovněž ovládl. Mnoho začínajících zvěromágů se tímto skutečně řídí, ale pokud nikoho se stejným tvorem v okolí nemáte, může to být nemalý problém (takoví lidé většinou cestují na univerzitu do Washingtonu). Po diskuzi a pokusem o navázání přátelství s "kolegou" je nutné, aby zvěromág absolvoval minimálně dvouhodinovou meditaci a celý týden před tím, než se pokusí o samotnou přeměnu vůbec poprvé, by měl konzumovat pouze ovoce a zeleninu a zapíjet to čistou vodou.
Dne 19. června se zde slaví Den zvěromágů, který je charakteristickým svátkem. Většinou se zpívají tradiční písně, tančí se a konzumují se potraviny vzácné a neobvyklé, zkrátka slavnostní. Důležité je sváteční oblečení a barevné lampionky, očarovené kouzlem tak, že oheň v nich mění barvu. Zvláštností je, že se slavností zúčastňují téměř všichni kouzelníci, nejen zvěromágové – neoslavují se aktuálně žijící zvěromágové, spíše samotná schopnost, zvěromagie, umění přeměnit se na zvíře, a místní kouzelníci vzpomínají na doby svých legendárních předků, kteří, dle mnnoha příběhů, zvládali přeměnu i do pěti různých zvířat. V minulosti se svátku nemohly účastnit ženy.


3. c. Africe
Staré legendy a spisy říkají, že úplně první zvěromágové se objevili kdesi na severu Afriky. Samozřejmě to není možno dokázat stoprocentně, a vždycky se najdou lidé,  kteří tvrdí, že právě u nich, nikoli v Africe, právě u nich v zemi se poprvé vyskytovali zvěromágové, oficiálně se ale jako kolébka zvěromagie uvádí skutečně Afrika. Na některých místech se v minulosti dokonce zvěromágové vměšovali mezi mudlovské africké kmeny a s radostí jim dělali šamana, poněvadž měli skutečně neobvyklou dovednost.
Počet zvěromágů v Africe je velmi stabilní a prakticky neměnný. Většina jiných zvěromágů nemá důvod, aby se sem přestěhovala, ale afričtí obyvatelé často nevidí důvod, proč by měli odcházet – koneckonců, často se mění ve zvíře, které je plně uzpůsobeno pro pobyt v místních podmínkách, tedy hlavně za sucha a denního horka, a proto by asi nebylo zrovna moudré, kdyby se zvěromág měnící se v typicky africké zvíře odstěhoval někam do Norska. Pokud už někdo z Afriky odejde, většinou míří na jednu ze světových univerzit pro zvěromágy, tato „ztráta“ je ale dohnána přirozeným přírůstkem a kouzelníky, kteří nově získají schopnost přeměny.
Když už přišla řeč na univerzity zabývající se zvěromagií, hodí se říct, že v Africe žádnou nenajdeme. Toto je však vykompenzováno množstvím výzkumných ústavů, které mají dlouhou tradici a výbornou reputaci, a v jejichž archivech je spousta zajímavých detailních informací. Někteří tvrdí, že jeden z afrických úřadů má v evidenci skutečně všechny zvěromágy světa, včetně těch pralesních z jižní Ameriky, a snad také mají v držení mocný artefakt, který učiní zvěromága dvakrát silnějším (ačkoli by se teď dalo polemizovat, co přesně znamená „dvakrát silnější zvěromág“). Ani jedna z těchto domněnek ale nebyla potvrzena.
Poslední dobou se i v Africe objevují prohnaní kouzelníci (takzvaní podvodníci), kteří si v blízkosti kouzelnických vesniček a měst otevírají své pochybné stánky a obchůdky a prodávají nejrůznější prapodivnosti s tím, že díky nim se dokáže zvěromág lépe koncentrovat, bude mu umožněno snadněji dosáhnout více přeměn a podobně. Samozřejmě, že to nikdy nefunguje. Místní tomu příliš nevěří, ale nemálo kouzelníků z ciziny se již nechalo napálit a pokoušelo si strkat do uší pracky hrabáků, protože jim to onen podvodný kouzelník doporučil a pracky jim prodal. Nedávno Afrikou hnula kauza, kdy se na jednom z podobných tržišť objevila i krev jednorožce, která byla prodávána jako předmět umožňující kouzelníkovi 100%  proměnu v jednorožce, pegase anebo fénixe (a také se dá použít jako afrodisiakum).
Dlouhá tradice zvěromagie v Africe má za následek to, že je místními brána jako typicky africký obor magie, který kouzelníkům umožňuje dokonalé spojení s přírodou. Ačkoli být zvěromágem není vůbec neobvyklé, je to jakási prestiž a dokazuje to, že jste dosáhli rovnováhy uvnitř sebe sama a taky s přírodou, a to je hlavní.

Mezi nejslavnější africké zvěromágy patří:
* Butannaziba Akunyili (1702 – 1803) – zakladatel prvního afrického i světového institutu pro výzkum zvěromagie, jako vůbec první zkoumal fáze přeměny u svých přátel, tento muž se proměňoval s nosorožce
* Ekundayo Ndikumana (1803 – 1859) – porovnávala proměnu, ke které dochází u zvěromágů, s tou, která je charakteristická pro vlkodlaky, mezi její zvláštní koníčky patřilo strašit mudlovské turisty proměnnou v krokodýla
* Mwanajuma Yakubu (1909 – 1993) – světoznámý africký profesor zvěromagie, zdokumentoval všechny místní kmeny, pomáhal Arthuru F. Blakeovi s jeho teorií, sám se měnil ve škorpiona

3. c. i. Sahara
Mudlové na této poušti běžně nežijí, to samé by se dalo říct i pro kouzelníky. Většina jich totiž cestuje za prací, za rodinou, a najde se jen velmi málo zvěromágů, pro které je touha po dobrodružství a svoboda tak důležitá, že se rozhodnou natrvalo usídlit právě na Sahaře. Přesto je počet kouzelníků na Sahaře o několik tisíc větší, než je počet mudlů, a z toho se jich zhruba 70% hlásí ke zvěromágům. Toto číslo je opět poměrně stabilní a neměnné v průběhu let.
Místní kouzelníci se plně spoléhají sami na sebe, sami si zajišťují vodu a potravu. Mnozí ze zvěromágů dokonce „zahodili“ (obrazně řečeno, samozřejmě) své hůlky a spoléhají se výhradně na svou zvířecí podobu. Život zde je krutý, ale kouzelník či zvěromág v těle určitého zvířete si s podmínkami poradí.
Nejčastější zvířecí podobou zvěromágů jsou zde velice roztomilí ušatí fenci, případně štíři, kterým se většina lidí raději vyhne. Velbloudi jsou pro místní až příliš „domácí“, proto na ně volba nepadá zrovna často.

3. c. ii. Madagaskar
Madagaskar je doslova rájem pro zvěromágy, a to díky tomu, že se na něm běžně vyskytuje dvacet druhů lemurů. Všude jinde na světě jsou kouzelníci měnící se v lemura poměrně velkou raritkou, poněvadž jsou všichni tady. Doplňuje je tedy ještě pár zvěromágů – fos, ale lemuři jasně dominují. Jsou tu populární, mají se dobře, kouzelníci tedy nemají důvod, proč by se měnili něco v jiného. Pokud by se totiž rozhodli v proměnu v nějaké neobvyklejší zvíře, mohli by úplně rozhodit systém přírody na celém ostrově, a to nikdo nehodlá riskovat. Někde se traduje, že madagaskarští zvěromágové jsou stále tak nějak primitivní a nejsou na takové úrovni, jako například obyvatelé kouzelnického Londýna s Příčnou ulicí a Bradavicemi, ale není to pravda. Ačkoli si magiči z Madagaskaru zachovávají některé své zvyklosti a velmi složité tradice. Nemají sice školu pro zvěromágy (mají pouze jednu pro všechny čaroděje a čarodějky), zato se mohou pochlubit největším světovým muzeem zvěromagie.

3. c. iii. Nejběžnější zvířecí podoby afrických kouzelníků
O přední pníčku, co se obliby mezi zvěromágy týče, spolu soupeři lev a levhart skvrnitý. Šelmy jsou zkrátka populární (což dokazují i u nás tak časté přeměny v kočky a psy), mnoho afrických zvěromágů se v nich jaksi rozpozná a proto padá volba na ně. Velmi častí jsou rovněž sloni, nosorožci dvourozí a buvoli, protože ačkoli na to tato zvířata na první pohled nevypadají, mají z nich lidé poměrně slušný respekt. Kouzelníci, kteří chtěli mít nějakou spojitost s vodou, zvolili krokodýla anebo hrocha. O něco menší popularitě se těší zebry, žirafy a také velbloudi, přesto ale kouzelníci s tímto zvířecím „Já“ tvoří nemalé a rozhodně nezanedbatelné procento z celkového počtu. Afrika je zkrátka pestrá, co se podob zvěromágů týče a vůbec fauny týče, a to je rozhodně dobře.
Výjimky tvoří výše zmíněná Sahara s Madagaskarem, jinak by se dalo říci, že výše uvedená „šablonka“ a statistika platí pro celou Afriku, samozřejmě s možnými drobnými odchylkami. Proměna v domácí zvíře je v Africe skutečně velikou raritou, těchto zvěromágů je sotva 1 %.

3. c. iv. Rituály přeměn v Africe
V Africe se nachází mnoho kmenů se speciálními a velmi složitými tradicemi, a pokud bych měla věnovat trochu času všem z nich, zabrala by má práce až příliš mnoho palců. Shrneme si to tedy tak nějak obecně – všechny údaje v tomto odstavci neplatí pro úplně všechny kmeny, spíše je to takové povrchové shrnutí a asi nejlépe charakterizuje zvěromágy, kteří žijí v maskování mezi mudly v jejich městech.
Pokud se kouzelník právě proměňuje, je nezbytně nutné, aby stál oběma nohama na povrchu, po kterém běžně běhá zvíře, v jenž se mění. Většinou to tedy bývá písčitý terén, podloží savany, v případě krokodýlů či hrochů si kouzelník často prostě vleze do řeky. Teprve poté může uskutečnit svou proměnu. Měnění pak doprovázejí různé pokřiky, které se ale individuálně velice liší, patrně se však „odvolávají“ na své mocné předky, zvěromágy, a žádají o propůjčení síly k vykonání toho, po čem touží.
Za dávných dob své schopnosti objevovali afričtí kouzelníci už jako děti, proto bylo zvykem, že otec (případně starší bratr, strýček či jiný „patron“) dítěti vyřezal ze dřeva (či jinak vyrobil) figurku, podobiznu zvířete, ve které se chlapec či děvče mění, a věřilo se, že dítě tuto figurku musí opatrovat. Doba se změnila, mnoho kouzelníků se stane zvěromágy až v dospělosti, přesto tento milý rituál zůstal zachován. V den své první přeměny tedy kouzelník dostane symbolicky dárek od rodinného příslušníka, sošku (v dnešní době často magicky oživlou a pohyblivou) „svého“ zvířete.


3. d. Evropě
V Evropě se zvěromagie vyvíjela na mnoha různých místech, a proto se nedá určit, který typ je nejstarší. Mnoho tradic a zvyků zvěromágů z minulosti ovšem bylo pomyslně "překopáno" a přeměněno do modernější podoby, takže forma zvěromagie, která je v evropských zemích praktikována v současnosti, je velice mladá. Typ zvěromagie, který by se tu používal po mnoha staletí, tu tedy nenajdeme. Evropská zvěromagie se ovšem stále rychle rozvíjí, vstřebává na sebe vlivy forem z ostatních kontinentů a posouvá se kupředu.
Počet zvěromágů v Evropě je poměrně velký a jejich počet každým rokem mírně vzrůstá, a to z toho důvodu, že kouzelníci se učí více a více poznávat sebe sama a pak je pro ně snažší stát se zvěromágem, protože právě k této schopnost je potřeba znát se dokonale (nebo alespoň slušně). Kouzlovědci odhadují, že toto číslo bude nadále ještě stoupat zhruba do roku 2054, a od tohoto roku se bude počet opět snižovat, v důsledku migrací blátoplazů z Asie (ale tohle v té studii vážně psali!). Zajímavostí je, že zatímco na ostatních kontinentech se zvěromágy často stávají i malé děti, v Evropě je to naopak. Poslední dobou se objevuje mnoho kouzelníků a čarodějek v pokročilém věku, kteří, s prominutím, na stará kolena získají schopnost zvěromagie. Není to na škodu – neznamená to totiž, že populace zvěromágů v Evropě stárne, spíš to, že i starší kouzelníci stále mají chuť se rozvíjet.
O univerzity a čistě školy pro zvěromágy není zájem, tedy, ne takový, aby se v Evropě mohla vytvořit nějaká výrazná velká škola. Je tu pár dobrých škol v některých evropských zemích, kde mohou zvěromágové studovat (například Švédsko, Německo, Itálie), oblíbenější jsou ovšem tradiční evropské školy, jako jsou například Krásnohůlky anebo naše Bradavice. Kdo chce zvěromagii studovat, má možnost, ale školy jsou skutečně spíše menší. V Evropě je ale zase velký zájem o takzvanou zvěropolicii, která je složena výhradně z elitně vycvičených, pardon, vytrénovaných zvěromágů. Pro zvěromága je prestiž, pokud se stane členem takového skupiny.
Zvěromagie je v Evropě stále považována za ne zrovna obvyklou schopnost, a je u kouzelníka poměrně ceněná. Jinak řečeno, pokud někomu řeknete, že jste zvěromág, s největší pravděpodobností ho zaujmete, ženy/muži na vás poletí, děti vám budou chtít ocas utrhat... Ehm... To jsem se trochu rozjela, chtěla jsem ovšem říct, že na zvěromagii je v evropských státech pohlíženo stále jako na relativní výjimku.
Jako zajímavost by se zde hodilo říci, že právě v Evropě je, ačkoli je to nejmenší z uváděných kontinentů, každoročně hlášen největší počet případů, kdy mudla přichytal zvěromága při přeměně. Chudáci mudlové v okolí španělského městečka Toledo mají paměť mazanou za posledních 5 let minimálně sedmkrát, zdatně je dohání obyvatelé irského Bellfastu, u kterých mazači zasahovali za stejné období "pouze" pětkrát. Zatím se úplně nepřišlo na to, proč se evropští zvěromágové s tímto přistižením potýkají tak často.

Mezi nejznámější evropské zvěromágy patří:
* Amadeo Calabrese (1900 – 1992) – věnoval se psychice kouzelníků a zkoumal podobnosti mezi zvířecími a lidskými podobami, sám se měnil v rysa ostrovida
* Urté Adamkiené (1870 – 1952) – zkoumala zpětné procesy při zvěromagii (= při návratu ze zvířecí do lidské podoby), sepsala studii o problematice "zaseknutí" se v jakési mezifázi, měnila se v kočku domácí
* Gabriel A. Bonnefoy (1798 – 1877) – zjišťoval, jak pociťuje čaroděj či čarodějka ve zvířecím těle hlad, žízeň či únavu, sesbíral mnoho podkladů pro statistiky, "jeho" zvířetem byl kůň plemene lipicán

3. d. i. Skandinávie
Pokud se budeme snažit charakterizovat zvěromágy na severu Skandinávie, musíme si nejprve uvědomit, jaké podmínky v těchto krajích panují. Jistě jsme si všichni všimli, že obecně v Evropě je vlk skutečně vděčným zvířetem pro zvěromága, a vzhledem k tomu, že určitým druhům se na severu vede více než dobře, protože tyto druhy jsou na chladní počasí přizbůsobeny, není překvapující, že skandinávský zvěromág se nejčastěji změní právě ve vlka. Ovšem,vzhledem k tomu, že vlk je přece jenom šelma psovitá a ne každý zvěromág se v něm pozná, vlk je pomyslně doháněn losem. Dejme tedy tomu, že ve Skandinávii je 40 % zvěromágů vlky, 35 % losy a ten zbytek je různě namíchán (častý je ještě třeba medvěd nebo . Dominantní jsou ovšem opravdu losové a vlci. Místní zvěromágové pak dobře splývají se skandinávskou přírodou, příliš nevybočují a hlavně je jim, díky zásobám tuku či husté srsti, krásně teplo.

3. d. ii. Velká Británie
Pro Velkou Británii je charakteristické to, že neskutečné množství kouzelníků z těchto končin se mění nějakou rasu psa. Obzvláště briští kouzelníci jsou mudlovskými domácími mazlíčky velmi fascinováni, mnozí z nich si proto psi kupují a zvěromágové, kteří rozpoznají své společné rysy s těmito zvířaty, nejlepšími přáteli člověka, si je s oblibou volí. Nejpopulárnější jsou plemena původem anglická, nebo také libovolná rasa, která je zhruba středně velká až velká, má krátkou srst a dá se chovat venku. Jde často o psy, kteří se dali využít k lovu. Zvěromágů, kteří se mění v malé psi, v plemena s hustou dlouhou srstí anebo rasy, které musí být chovány doma, je v Británii výrazně méně, přesto ale dohromady veškeří "psí" zvěromágové mají velkou početní převahu nad jakýmkoli jiným zvířetem.

3. d. iii. Řecko
Řečtí zvěromágové se nevyznačují žádnými speciálními přeměnami, nemají nijaké typické zvíře, ve které se přeměňují pouze oni. Neobvyklé je na nich ovšem to, že i oni mají, podobně, jako zvěromágové na jiných kontinentech, své "Dny zvěromágů", pořádají slavnosti na počest slavným zvěromágům... V Řecku je běžná, že tak jednou do roka se všichni zvěromágové z určité části země (někdy je to celé velké město, někdy jsou to různě sesbíraní zvěromágové z více vesniček) sejdou a společně hodují a pijí a povídají si pohádky a legendy o sobě, své zemi a o zvěromagii. Právě v Řecku se dají koupit velice pěkné suvenýry související se zvěromagií (například oživlé figurky slavných zvěromágů, které se dokáží měnit ve zvíře a zase zpět, speciální čokoládové želvičky, podobné čokožabkám, až na to, že obsahují karty se zvěromágy...).

3. d. iv. Nejběžnější zvířecí podoby evropských kouzelníků
V Evropě opět převažují přeměny v domácí zvířata než ve zvířata divoká. Mnohokrát zmiňované kočky jsou mezi dětmi z kouzelnických rodin oblíbenými domácími mazlíčky, děti je mají rády a rozumí jim, a proto si mnoho kouzelníků později vybírá jako zvíře pro přeměnu právě ji. Na stejné rovině ovšem stojí pes, kterého sice není ve většině evropských škol možné chovat (s výjimkou Kruvalu), přesto si získal srdce mnoha kouzelníků. Jiná zvířata jsou, co se četnosti výskytu oproti kočkám a psům týče, méně obvyklá, přesto je ale ještě populární kupříkladu kůň anebo křeček či myš, poslední dva zmiňovaní tvorové kvůli své drobné velikosti a nenápadnosti. 
Mezi místními je také překvapivě velice oblíbený vlk, lev, tygr a nebo například puma, a to i přesto, že zmíněná zvířata se často v Evropě ani nevyskytují (případně poměrně vzácně, když nepočítáme zoologické zahrady). Naštěstí se zvěromágové poměrně krotí a při přeměně si dávají pozor, takže nepříjemností, jakou může být třeba to, že mudla z Německa ohlásil setkání se lvem v lese, když šel na houby, je velmi málo. Další zvířata jsou už méně obvyklá, takže se nedá obecně říct, které by se ve statistice umístilo jako další, ale pestrost evropských zvěromágů je ohromná.

3. d. v. Rituály přeměn v Evropě
I rituály přeměn v Evropě se charakterizují poněkud složitě, protože se na tomto kontinentu nachází mnoho států s často úplně odlišnými kulturami, a to má patřičný vliv na tradice nejen mudlovské a kouzelnické, ale také na tradice zvěromágů. Obecně bychom ovšem mohli říci, že v Evropě se hodně dbá na silné pouto mezi žákem a učitelem. Učitel, a teď nemusíme myslet profesora v tom školním slova smyslu, nýbrž také nějakého příbuzného, pomyslného rádce a patrona, se žákovi často soukromě věnuje a probírá s ním jeho problémy, pomáhá mu zvolit správné zvíře ku přeměně, a v drtivé většině případů také na svého studenta dohlíží, když se o přeměnu pokouší úplně poprvé. Mezi učitelem a žákem tak vzniká spojení, které se obtížně narušuje, a dokonce občas dochází k tomu, že učitel a žák spolu ve zvířecích podobách trajdají světem – a mudlové jásají, když vidí, jak se ve volné přírodě vlk a kocour kamarádí.
V Evropě se zvěromagie ubírá velmi moderním směrem, téměř nikde se už nezachovalo žádné rituální oblečení, nemáme žádné speciální slavnosti a svátky a dokonce mezi evropskými zvěromágy ani většinou neprobíhá žádné pomyslné "pasování na zvěromága". Mnoho Evropanů má ovšem za zvyk nosit nějakou část těla zvířete, ve kterou se mění, jako talisman na krku – ne nohu nebo ocas, pro Merlina, ale například zub anebo úlomek kosti. A samozřejmě, že si jej opatřují legálními způsoby, a nezneužívají kouzel, aby si nějaké to lesní zvířátko picli pro potěšení. Jde spíše o příložitostné nálezy těchto předmětů. Zvěromágové mnohdy věří, že jim to napomáhá se lépe "naladit" na vlnu onoho tvora a lépe si rozumět se svou zvířecí podobou.


3. e. Asii
Ačkoli je v Asii zvěromagie o něco mladší, než ta, kterou známe z Afriky, i tady má tato schopnost velice dlouhou tradici. Většina místních kouzelníků by vám prostě řekla, že zvěromágové jsou tu odnepaměti. Právě o tomto kontinentu můžeme s jistotou říci, že úplně první zvěromágové byli původní, nepřistěhovali se sem, a objevovali své schopnosti hezky sami. Postupem své dovednosti přenášeli učením na své potomky a vnuky, a ti je zase posílali dál, takže se zvěromagie držela v pomyslné jedné linii. Důsledkem je to, že to, že nyní v Asii existuje mnoho typů tohoto oboru, některé rodiny mají opravdu dlouhou tradici a stále se zatvrzele drží svých metod, zatímco kolegové z jiné vesnice na to jdou opačným způsobem. Některé rodiny se úplně izolovaly od ostatních a své tajné umění se střeží pro sebe, jiné se sdružily s dalšími do klanů a vytvořily jakési komplexní společenství, kde se spojily různé metody a různé zkušenosti v jakousi univerzálnější, kvalitnější a rychlejší metodu přeměny.
Vzhledem k tomu, že v Asii je největší počet mudlů i kouzelníků, je poměrně logické, že i zvěromágů je tu hojný počet a toto číslo se každým rokem zvyšuje. Právě zde, a to konkrétně v Japonsku, najdeme největší město, které patří čistě zvěromágům, a zdatné konkurenty má toto město ještě v Číně, v Indii a v Rusku. Je zde o zvěromagii veliký zájem, a na některých místech se dokonce pořádají jakási představení, která připomínají divadlo a vystupují v nich právě zvěromágové. Je zde velká knihovna se spisy o zvěromagii, údajně vůbec největší na světě, a říká se, že je v ní minimálně jedna knížka o zvěromázích z každého státu světa.
Asijské školy pro zvěromágy mají dlouhou tradici. Jsou zde hned čtyři velké univerzity (Japonsko, Rusko, Taiwan, Indie), které jsou pro místní vhodnou alternativou pro americkou univerzitu ve Washingtonu. V běžných kouzelnických školách se zvěromagie nevyučuje, ale rodiče mohou své kouzelnické dítko nechat zapsat na jednu ze speciálních škol pro zvěromágy (studuje tam 7 ročníků, jako v Bradavicích). Nevýhodou může být to,  že u mladšího dítěte se těžce rozpoznává, zda má předpoklady pro zvěromagii a či vůbec zvěromágem být chce. Většinou ale rozhoduje rodina, a to právě kvůli rodinné tradici – rodiče chtějí mít následovníky ve svých dětech.
Zvěromagie je v Asii velice vážená. Údajně se občas stane, že kouzelník, který má schopnost přeměňovat se ve zvíře, je zvýhodněn, pokud se uchází o práci, před kouzelníkem, který tuto schopnost nemá, a to dokonce i v případě, že chce pracovat jako někdo, kdo zvěromagii absolutně nepotřebuje (například si myslím, že u famfrpálového rozhodčího je vcelku jedno, zda se mění ve slona anebo v nic). Pro mladé čaroděje a čarodějky bývá "čest" pokračovat ve schopnostech svých rodičů, a proto se často stávají zvěromágy už ve velmi mladém věku, to proto, aby nekazili rodinné zvyky a aby na ně rodiče i oni sami byli hrdí. Občas se bohužel stane, že se to těmto začátečníkům vymkne z rukou a dopadne to nehezkým úrazem, případně neúmyslným zaseknutím se v jakési mezifázi. Zvěromágové z Asie se velmi zajímají o tradice, zvyky a vůbec průběh přeměny na jiných kontinentech.

Mezi nejslavnější asijské zvěromágy patří:
* Aleksandr I. Dolgurukov (1758 – 1842) – ruský vědec zabývající se historickým vývojem zvěromagie v průběhu let, sběratel historických artefaktů a pamětihodností, sám se měnil ve výra velkého
* Yusuke Fujioka (1802 – 1885) – zajímal se o to, v jak brzkém věku kouzelníka se může rozvinout jeho schopnost zvěromagie a zkoumal, zda je možné, aby se u někoho zvěromagie rozvinula náhodou a "sama od sebe", jeho schopností byla přeměna ve vodní vydru
* Meng Jiao (1803 – 1869) – kromě zvěromága se schopností přeměny v pandu červenou byl také kouzelnický lékař, zjišťoval, zda se nemoci, úrazy a zranění ze zvířecí formy přenášejí na lidskou formu zvěromága (a naopak)
* Meilin Ouyang (1899 – 2001) – dlouhá léta pracovala na patřičných orgánech a výborně se starala o maskování zvěromágů a o to, aby jejich schopnosti nebyly odhaleny mudlům, zabezpečovala velké vesnice zvěromágů a prováděla kontroly na školách pro ně, měnila se v nahura modrého (koze podobný tvor)

3. e. i. Sibiř
Z neznámých důvodů se na tomto místě nenachází příliš mnoho zvromágů, ovšem ti, kteří se zde nacházejí, se bez výjimky mění na soby, a to z toho důvodů, že tato zvířata jsou pro místní podmínky velice dobře přizpůsobená. Zvěromágové, kteří zde bydlí, skutečně většinou žijí samostatně a ke zvěromágům z okolí se příliš nehlásí, místní nenavštěvují školy pro zvěromágy, ani nemají zájem své dovednosti nějak výrazně předávat. Místní zvěromagie se údajně vyvíjela velice odlišně, a proto mají sibiřští zvěromágové řadu prapodivných zvyků a pověr, které zatvrzele dodržují.

3. e. ii. Japonsko
Naopak v Japonsku je zvěromágů požehnaně. Zvláštností je, že mnoho z nich se mění v chobotnice, sépie a jiná mořská stvoření, která jinde ve světě nemají obdoby. Oblíbený je rovněž jelínek sika nebo psík mývalovitý, v jiných zemích je minimum kouzelníků se schopností přeměny v tyto savce. Místní si jako své zvíře volí výhradně tvora, který na území Japonska běžně žije. Je tu ovšem jedna výjimka.
Největší oblibě se totiž  v Japonsku těší přeměna v kočky. Kočičích zvěromágů je tu skutečně velké množství, a to pro Asii vůbec není obvyklé, poněvadž většina klanů na pevninské části kontinentu dává přednost spíše tradičnějším divokým zvířatům, většinou těm, která představují sílu anebo vznešenost. V Japonsku ovšem na plné čáře vyhrává právě kočka, nejčastěji japonský bobtail, stvoření s velice krátkým ocasem, který působí, jakoby jej kočce snad někdo usekl.

3. e. iii.  Nejběžnější podoby asijských kouzelníků
Asie je velký a, nejen co se přírodních krajin i podnebí týče, značně pestrý kraj a proto je poměrně obtížné statisticky vyhodnotit, které zvíře vlastně mezi zvěromágy tak nějak vede. Jako výchozí kámen nám musí stačit to, že, s výjimkou Japonska, se místní kouzelníci mění výhradně ve tvory divoké.. Některé pak volí dneska ne zrovna typické zvíře charakteristické pro určité území (například panda nebo levhart mandžuský), a to z toho důvodu, že přeměna je považována jako rodinné dědictví a kouzelník proto musí pokračovat v této tradici, a to i za rizika, že svou přeměnou může poněkud narušovat statistiky o počtu oněch tvorů ve volné přírodě.
Obecně je nejpopulárnějším zvířetem tygr usurijský, kvůli své majestátnosti, síle a jakési tradičnosti. Přeměna v tygra je velice oblíbená dokonce navzdory faktu, že "pravý" tygr usurijský je velice vzácný a ohrožený, a tudíž se zvěromág v tygřím těle stává poměrnou raritkou a nemůže se příliš dobře maskovat. Na jihovýchodě Asie pak dominuje přeměna ve slona indického, nezřídká je přeměna v pandu červenou anebo v levharta obláčkového.

3. e. iv. Rituály přeměn v Asii
V asijských zemích se hodně dá na ony rodinné tradice, a proto většinou potomci postupují ve stopách svých rodičů. Vybírají si tedy k přeměně stejné zvíře, jako měl jejich otec, tetička, praděda či nějaký legeńdární zakladatel rodu. Pochopitelně, že zvíře má po proměně typické rysy kouzelníka, od "rodinného" zvyku se však může odlišovat také barvou srsti či druhem – rod ovšem zůstává stejný.
Meditace a relaxace před proměnou je v drtivé většině asijských zemí spojena s pitím čaje. Nejčastěji se pije pravý zelený čaj se špetkou magických přísad, může se, pro lepší chuť, přidat například nějaký usušený a nasekaný výhonek ďáblova osidla. Zklidní rozbouřenou mysl, ale neutlumí ji úplně a dodá tomu, kdo jej vypije, velké množství energie. Někteří kouzelníci si dokonce čaj dávají jak před, tak i po samotné přeměně, a to pokaždé, kdy svých schopností zvěromagie využívají. Výjimkou z tohoto jsou zvěromágové z Ruska – nepopíjejí čaj, nýbrž alkoholický, poněkud ostřejší nápoj čiré barvy. Pochopitelně, že pouze zvěromágové starší 17 let (= kouzelníci, jenž překročili hranici kouzelnické dospělosti) se smějí napít. Rusové tvrdí, že tento nápoj má stejné, ne-li ještě lepší účinky, než zmiňovaný zelený čaj. Kdybych nepsala práci související se školními zkouškami, uvedla bych pravý název nápoje, ale takhle musí zůstat kouzlovodka v utajení.
Mnoho místních zemí má své rituální oblečení, které si celá rodina obléká v případě, že jeden z jejích členů se stal oficiálně zvěromágem (= je patřičně registrovaný na úřadech a ovládá své schopnosti déle než rok, výjimečně může být zoficiálněn "nováček", který se sice přeměňuje kratší dobu, ale stihl vykonat nějaký významný a dobrý skutek, jako je záchrana života či pomoc hrabákovi v nesnázích). Japonci si oblékají zlatavá kimona, ve kterých jsou údajně vpleteny vlasy víl (chudinky!), v Číně si většinou zvěromágové oblečou červené oblečení, na kterém je nakresleno zvíře, ve které se zvěromág (a vlastně většinou i celá jeho rodina) přeměňuje.


3. f. Austrálii
Není vůbec známo, kdy se v Austrálii zvěromágové objevili a jak se u nich vůbec rozvinula tato schopnost. Zatímco jinde ve světě se v nějakých legendách či knihách dá dohledat alespoň přibližné datum, tento kontinent je výjimkou. Zvěromágové jsou tak najednou bráni jako samozřejmost, jakoby tu odjakživa byli, a my nemáme možnost dohledat jejich historické kořeny, protože žádné prameny o jejich historii neexistují. Mnozí čarodějové se domnívají, že to má na svědomí nějaký mocný černokněžník, který snad kdysi dávno ovládal Austrálii a toužil zlikvidovat veškeré zvěromágy, a proto zničil i veškeré jejich památky. Ani tato teorie se ovšem nepotvrdila a mnoho zvěromágů vám sice řekne, že jejich tradice, tedy, tradice této schopnosti v jejich rodině se táhne daleko, daleko do minulosti, údaje jsou však až příliš mlhavé na to, aby se dal jakýkoli z nich brát jako orientační bod.
Zvěromágů je v Austrálii, s ohledem na velikost, velice slušné množství. Většina z nich nežije v blízkosti mudlů, naopak, australští zvěromágové si postavili své farmičky kdesi v izolaci, případně si vybudovali ve větším počtu kouzelníků svá vlastní městečka. Snad proto počet zvěromágů v Austrálii každým dnem o kousíček roste – vidina měst, kde žijí pouze zvěromágové, kde se vše, od sportovních aktivit po kulturu, točí kolem zvěromágů, má hodně co do sebe. Pokud má zvěromág své zvířecí "Já" právě v nějakém tvoru, který je extrémně společenský a vyhledává hodně pozornosti, s radostí se "srazí" do skupin s dalšími kouzelníky a velice ochotně s nimi naváže nová přátelství.
Univerzity zvěromagie sice najdeme v Austrálii hned dvě, ovšem obě jsou spíše menší a ačkoli se na nich vyučuje kvalitně, studují na nich většinou místní studenti. Pro tento kontinent je spíše klíčové to, že se zvěromagie vyučuje i na běžných kouzelnických školách, mezi které by se například řadily naše Bradavice. Každá škola v Austrálii dává všem studentům možnost studovat tento obor, a to nejen, co se úplných základů týče – ba právě naopak. Místní se totiž mohou pochlubit tím, že právě Austrálie má největší počet zvěromágů mladších 20 let. Ano, tento počet je tak vysoký mimojiné díky skutečnosti, že se studenti mohou zvěromagičit ve škole.
Zvěromagie je mezi australskými zvěromágy brána jako výjimečný dar a kouzelníci si o ní s vámi velice rádi popovídají, a to dokonce i v případě, že sami zvěromágy nejsou. Pravda, pokud se měníte v nějaké zvíře, které je pro Austrálii velice neobvyklé, budete slušně, ale důrazně varováni, ať se tu snažíte krotit a nepřeměňujete se, to abyste nechtěně nerozhodili místní systém přírody. Jinak tu ale se zvěromagií nebudete mít nejmenší problémy, a pokud si chcete zahrát verzi famfrpálu pro zvěromágy (většinou pro ty, co se mění v nějaké druhy ptáků), zde máte příležitost.

Mezi nejslavnější australské zvěromágy patří:
* Abbey Woodston (1975 – 2008) – zkoumala, co vede zvěromágy k přeměně ve žraloka, napsala o tom studii, následně tragicky zahynula poté, co si spletla zvěromága s opravdovým žralokem, kterého příliš vydráždila a to se jí stalo osudným, kouzelníci si nejsou jistí, v co přesně se měnila
* James Taylor (1940) – historicky první kouzelník na celém světě, který začal oficiálně ve škole vyučovat zvěromagii jako předmět, přeměňoval se v ptakopyska
* Chloe Whitehorse (1822 - 1890) – na veřejnosti se nikdy moc nevyskytovala, sepsala ovšem spoustu spisů o zvěromagii, mimo několika teorií o důvodech proměny je autorkou životopisů několika slavných zvěromágů, měnila se v ďábla medvědovitého (tasmánského čerta)

3. f. i. Nový Zéland
Na Novém Zélandu se rovněž vyskytuje mnoho kouzelníků, kteří se vžili do role mudlovských farmářů a společně se svou rodinkou obhospodařjí obrovské farmy se spoustou ovcí (a samozřejmě, že si občas vypomůžou nějakým tím kouzlem a občas mají trochu potíže s tvorbou domácího sýra). Možná proto není překvapením, že nejoblíbenější zvířecí podobou mezi místními kouzelníky je ovce, která s přehledem vévodí všem statistikám a tabulkám. Skutečně, mnoho novozélanďanů se ctí být spojeno právě s ovcí (případně beranem), přičemž touto proměnou dokonale splývají s okolím (mají teda dobré a nenápadné maskování) a nic nenarušují. Hned za ní je pták kivi, až na jeden kmen se však zvěromágové – kiviové vyskytují pouze jako jednotlivci. Třetí příčku by obsadil zvláštní plaz jménem hatérie novozélandská, ale ta je, oproti ovci a kivimu, až daleko vzadu.

3. f. ii. Nejběžnější zvířecí podoby australských kouzelníků
Ani v Austrálii není zrovna obvyklá přeměna v nějaké domácí zvíře – přece jenom, místní fauna se vyznačuje množstvím velice neobvyklých zvířat, která na jiném kontinentu nemají vůbec obdoby, a proto si australští zvěromágové s oblibou volí právě je. Podle průzkumů je nejčastějším zvířetem pes dingo, možná proto, že je velice podobný vlku, který se z určitých důvodů těší veliké oblibě nepříklad u nás. Kdyby se ovšem zvěromágové v Austrálii měnili ve vlka, docela by tím narušovali chod a koloběh místní přírody, a nejspíše proto si volí jako příbuzného, psa dingo. O pomyslnou druhou příčku by se pak dělil klokan a ptakopysk. Pro nás je to poněkud zvláštní, protože mezi našinci tato zvířata rozhodně typická nejsou, Austrálie je ale pro ně přirozeným prostředím.
Mnoho zvěromágů se mění v koaly, ale díky jejich pomalému metabolismu se v nich nespatří úplně každý kouzelník, a tak mezi "top" zvířaty nejsou. Najdeme tu také významné procento zvěromágů se schopností měnit se ve vombata anebo v psa medvědovitého, takzvaného tasmánského čerta.

3. f. iii. Rituály přeměn v Austrálii
Mezi australskými kouzelníky se věří, že každý musí mít před svou přeměnou nastudované "své" zvíře, a to do nejmenšího detailu – od způsobu života, přes námluvy, páření, opatřování potravy, znát funkci veškerých orgánů onoho tvora, a tak podobně. Někteří aktivci se dokonce pokoušejí dva či tři dny před samotným prvním pokusem o proměnu žít stejně, jako jejich vyvolený tvor. Zároveň se zde také věří, že v noci je síla zvěromágů silnější, a proto k prvním přeměnám dochází zpravidla za tmy, někde v izolaci, v přírodě, kde není (resp. nemělo by být) ani živáčka.
Pokud se kouzelník před přeměnou nemůže uklidnit, říká se, že mu pomůže, když si vezme nějaký domorodý bubínek a pravidelně na něj bubnuje, to prý zklidní tok jeho myšlenek a pomůže dotyčnému ke zklidnění. Místní zvěromágové také věří, že pro vykonávání zvěromagie je nutná fyzická kondice, a proto si často jako způsob přepravy nevolí koště anebo snad přemisťovadla, naopak, všude hezky běží po svých.
V Austrálii se nevěří na jakési spojení rodiny skrze přeměnu ve stejné zvíře. Naopak, žádoucí je, pokud se člen rodiny mění na úplně jiného tvora, než jeho otec, matka a sourozenci. Tím se totiž dosáhne toho, že rodina bude velice pestrá a variabilní, a v případě nouze je nic nepřekvapí. Občas se proto při výběru tvora trochu ingnoruje ona pomyslná úplná shoda a místo toho se čaroděj či čarodějka snaží být co nejvíce originální. Pravda, soužití zvěromága měnícího se v koalu a kouzelníka se schopností změny v tasmánského čerta nejspíš může být poněkud komplikované...

3. g. Oblastech Antarktidy a Arktidy
Antarktida je mezi mudly považována za trvale neosídlenou. Nenacházejí se zde žádné státy, ani žádná města, protože za místních krutých podmínek a mrazivých teplot by zde byl pro člověka život velice obtížný, nebo snad nemožný. Kouzelníci jsou oproti svým nemagickým kolegům poněkud zvýhodněni, a to proto, že si mohou sem tam nějakým tím kouzlíčkem vypomoci, ale ani s čarodějem či čarodějkou, který někde na pólu bydlí, se nesetkáte zrovna běžně. Přece jenom, jsou příznivější místa k životu, a Antarktida ani nemá jediný famfrpálový tým...
Pár kouzelníků tu ovšem skutečně trvale pobývá, a jsou tu již nějakou dobu. Všichni bez výjimky jsou zvěromágy a rozhodli se pro život na tomto pólu proto, že se chtěli trhnout od lidské společnosti. Žijí zde sami, starají se o sebe tak, jak umí, a díky své samotářské povaze jim naprosté ticho a klid vyhovuje. Mnozí by je označili za podivíny, protože se nestýkají ani mezi sebou navzájem, a pokud ve své zvířecí podobě potkají kouzelníka či mudlů v nesnázích, popírají svou lidskou stránku a ignorují jej. O těchto zvěromázích neznáme mnoho informací, ale nemálo osob tvrdí, že díky dlouhodobé izolaci tito čarodějové kompletně ztratily některé lidské vlastnosti a city, a až příliš na sebe přejali podobu své vyvolené zvířecí podoby.
Žádný z tučňáků na Antarktidě není zvěromágem! Tučňáci totiž žijí ve velkých společenstvech, a vzhledem k tomu, že se na Antarktidu často uchylují osamocení/samotářští zvěromágové se sklony k asociálnosti a s láskou ke svobodnému toulání se, pravděpodobnost, že by se některý z nich jaksi rozpoznal právě v tučňákovi, je poměrně mizivá. Místní zvěromágové se proto nejčastěji mění v nějaké kytovce či samotářsky žijící ptáky. Často je oblíbený tuleň.

Arktida je na tom o něco lépe, v této oblasti žijí nejen mudlové, ale i kouzelníci. Tady se ovšem oni "zvláštní" zvěromágové nevyskytují, pokud tu nějaký zvěromág žije, s největší pravděpodobností se typem podobá buď zvěromágovi ze Skandinávie anebo ze Sibiře. Na Arktidě je nejčastější zvířecí podobou tuleň, liška polární anebo lední medvěd.


4. KMENY A SKUPINY SE SPECIÁLNÍMI TRADICEMI


5. SHRNUTÍ & ZÁVĚR
V konečném důsledku vyplývá, že na zvěromága má skutečně vliv také to, na jakém místě žije. Stejně jako se liší fauna jednotlivých míst na naší planetě, stejně jako je každé zvíře uzpůsobeno k životu za určitých podmínek, stejně jako má každý tvor určitý způsob života…
Nesmíme však zapomínat na to, že informace uvedené v těchto OVCÍCH neplatí pro všechny zvěromágy žijící na určitém kontinentu. Že každý zvěromág, kouzelníik a vůbec člověk je individuálně odlišný od zbytku, a proto bychom tyto rozdíly dle geografické polohy měli brát s rezervou.
Přesto však mají svůj význam – pomáhají nám proniknout do tajů zvěromagie v jiných částech světa...


6. ZDROJE & MATERIÁLY
Při tvoření této zkoušky bylo čerpáno z materiálů těchto autorů:
– Gilbert B. König: Zvěromagie v číslech
– Brechtje van Haanrade: Vývoj zvěromagie v průběhu posledních let
– Pedro Herréz Fernandéz: Legendy a mýty o zvěromázích
– Wendel A. Z. Babbeldracker: Nejslavnější čarodějové a čarodějky – Zvěromágové
– Celesty Braveheart: Vliv data narození na zvěromágy
– Yao Zhang Wen: Taje čínské zvěromagie
– Anselm Mikkonen: Příručka pro zvěromágy – Jak přežít na severu v těle zvířecím
– Eleanora d'Estime: Dialogy se zvěromágy
– Chukwuemeka Ahumibe: Zvěromagie mezi kouzelnickými africkými kmeny

7. PODĚKOVÁNÍ
Mé obrovské poděkování směřuje k madam Janel Weil. Chtěla bych jí poděkovat za veškeré informace, které mi skrze své hodiny předala, za to, že mě zasvětila do tajů zvěromagie a nezřídka mi byla rádcem. Kdyby mi nevymyslela zadání, které mi, troufám si říct, sedí, je možné, že by se mi vůbec nepodařilo zkoušku dopsat.
Děkuji, madam!